The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Miškovská (* 1950)

• rozená Pleyerová, narodila se 25. května 1950 v Benešově

• dětství prožila v Dolních Kralovicích, které byly zatopeny kvůli výstavbě vodní nádrže Švihov

• v roce 1964 se Pleyerovi přestěhovali do Benešova u Prahy

• na jaře 1968 Marie odmaturovala na benešovském gymnáziu

• vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český a německý jazyk

• od roku 1974 učila tři roky na gymnáziu v Benešově

• po svatbě se přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde učila na chlapeckém učilišti

• na konci 70. let odešla ze školství do okresního archivu v Mladé Boleslavi

• měla bratrance Richarda Carmine žijícího v západním Německu, což ji málem stálo místo

• manželé Miškovští vychovali dvě děti

Svět jejího idylického dětství zmizel doslova pod vodou, když Dolní Kralovice na Benešovsku, v nichž vyrůstala, musely ustoupit výstavbě vodní nádrže Švihov. Marie Miškovská vzpomíná na padesátá léta a první polovinu šedesátých let, jež zde jako dítě prožila, ale také na to, jak komunistický režim dokázal znepříjemňovat soukromý i pracovní život její i členů její rodiny jen proto, že byli věřící, že měla bratrance ve Spolkové republice Německo nebo že se soudruhům nelíbila básnička na oslavách VŘSR.

Marie Miškovská, rozená Pleyerová, se narodila 25. května 1950 v Benešově u Prahy do rodiny železničáře Klementa Pleyera a jeho ženy Marie, která byla učitelkou. Dětství prožila v Dolních Kralovicích. Její rodiče se seznámili po válce v Bystřici u Benešova, blízko rodiště matčina otce. O mnoho let starší Klement Pleyer, původem z Plzně, v té době pracoval v Bystřici na nádraží jako výpravčí. Vzali se v roce 1949 a bydleli s matčinými rodiči ve vilce v nájmu. Když ale dostali z nájmu výpověď, museli se stěhovat. Klement našel byt i s místem přednosty stanice ve starobylém městečku v údolí řeky Želivky, v Dolních Kralovicích. Tam prožila Marie nádherné dětství, až do svých čtrnácti let. Pak v Dolních Kralovicích začala výstavba vodní přehrady a celé městečko bylo postupně zbouráno a zalito vodou.

Pleyerovi byli jedni z prvních, kdo se z Dolních Kralovic kvůli stavbě vodní nádrže vystěhoval. Město, které v letech 1965–1976 postupně mizelo z mapy, Marie Miškovská ale nikdy z paměti nevymaže. „Naposledy jsem tam byla ještě za kamarádkou Helenou Zachařovou. Koupaly jsme se už v částečně napuštěné přehradě, na jejímž břehu ještě stál jejich dům. Byl to zvláštní pocit vědět, že zanedlouho ani ten nebude a místo mého dětství zaplaví voda,“ vypráví pamětnice.

Idylické dětství v Dolních Kralovicích

Marie s rodiči a prarodiči z matčiny strany bydlela v Kralovicích od roku 1952 v bytě umístěném ve staré nádražní budově z roku 1902. Pod okny jim ve dne v noci jezdily vlaky. Do bytu 2+1 se musely vměstnat tři generace. „Nebyla tam koupelna ani teplá voda a měli jsme jen suchý záchod. Na začátku století to byl možná luxus, ale v padesátých letech už opravdu ne. Mně, coby dítěti, to ale vůbec nevadilo, nevnímala jsem to a byla to pro mě romantika, na rozdíl od mých rodičů, kteří tento způsob bydlení považovali stále jen za provizorní,“ vzpomíná Marie Miškovská.

V maloměstě, které mělo přes tisícovku obyvatel, jako by se zastavil čas. Dlouho dopředu se prý totiž počítalo s tím, že obec bude muset pravděpodobně ustoupit výstavbě vodního díla, a proto bylo zbytečné investovat do její modernizace. Nic se nerenovovalo, nic nového se nestavělo. Pro děti to byl však ráj. V létě koupání v Želivce, v zimě bruslení na zamrzlém hřišti nebo na rybníku. Les, houby, borůvky.

Pleyerovi měli k dispozici starou zahradu z roku 1902, kam pamětnice zvala své kamarády a kamarádky. „Hráli jsme si tam na schovávanou, táta nám tam udělal houpačku a postavil stan, hrály jsme si s kamarádkami na trávě s panenkami. Nejvíc jsem se ale vyřádila u Kadlečků. Alenka Kadlečková špatně viděla, její tatínek byl úplně slepý a prodával v trafice na náměstí. Měli domek se zahradou a v ní zahradní chatku. Tam jsme si my děti hrály na rodinu a vařily jsme si tam. Pily jsme kozí mléko od paní Kadlečkové. Taky jsme chodily do stodoly, z prvního patra jsme skákaly dolů do sena. Měla jsem nad sebou deset andělů strážných. Byl to krásný způsob trávení dětství, každý den venku a hodně volnosti. Jediná povinnost, která musela být, byl klavír a škola. To muselo být v pořádku. A také žádné stížnosti na moje chování.“

Marie hrála na klavír od svých pěti let. Učila ji maminka, která vedla ve škole pěvecký kroužek. Marie sice vyhrála s hrou na klavír Soutěž tvořivosti mládeže, ale větší hudební ambice prý neměla. Chtěla být švadlenou a později učitelkou.

Padesátá léta byla obdobím strachu a šeptandy

I když pamětnice prožívala bezstarostné a šťastné dětství, vnímala, že pro dospělé jsou padesátá léta obdobím strachu a šeptandy. „Dědeček byl na komunisty hodně naštvaný, protože za první republiky si platil připojištění na důchod, a když šel do důchodu, kvůli komunistům o to všechno přišel. Měl důchod 600 korun a babička, protože byla v domácnosti, brala stovku. Dědovi ale nešlo jen o peníze, režim se mu hodně zajídal i z morálních důvodů. Moje máma učitelka chodila někdy ze školy i s pláčem kvůli tomu, co se tam dělo. Hlavně jí vadil boj proti náboženství,“ vypráví Marie Miškovská. Žili v oblasti nábožensky založených obyvatel. I Pleyerovi byli věřící. Marie Miškovská vzpomíná, že ve škole působil například učitel, zapálený komunista, který tvořil seznamy žáků, kteří chodili v neděli do kostela. Dělal jim zle. Učitelům, kteří měli smysl pro spravedlnost, se to příčilo.

Kvůli slavnosti Božího těla šla maminka na kobereček

Pleyerovi byli také věřící, ale do kostela kvůli svému povolání ve státních službách chodit nemohli. Marie Miškovská vzpomíná, že když byla malá, chtěla se účastnit církevního obřadu Božího těla. Přála si jít s ostatními holčičkami v průvodu v bílém za družičku s košíčkem květů a sypat je na cestu. Maminka sice věděla, že by z toho mohl být problém, ale dceři ten zážitek nechtěla odepřít. Její obavy se nakonec naplnily – druhý den si ji pozval ředitel školy na kobereček. Tento „prohřešek“, který byl v rozporu s komunistickou materialistickou ideologií vytěsňující vše duchovní, už se nesměl vícekrát opakovat.

Místo kostela Pionýr

Náboženství měla nahradit pionýrská organizace, která měla formovat děti k socialistickému smýšlení. I Marie byla pionýrkou. „Musela jsem chodit, abych se mohla hlásit na střední školu. Byla to formalita. Byl rozdíl dělat to, co bylo nutné pro zachování obyčejné existence, nebo se aktivně angažovat pro výhody nebo kariéru. Vyrůstala jsem jako většina dětí ve dvojí morálce a z domova jsem moc dobře věděla, co smím říkat jen doma a co ve škole a na veřejnosti,“ říká pamětnice.

Od začátku šedesátých let se vedly v obci emotivní debaty o demolici Dolních Kralovic a jejich zaplavení vodou. Nikdo z obyvatel, kteří zde vlastnili domy a pozemky, pochopitelně nechtěl přijít o domov. Když ale bylo o zahájení stavby rozhodnuto, Pleyerovi na nic nečekali. Klement Pleyer, narozený v roce 1900, měl jít beztak již do penze a rodina potřebovala stabilnější a kvalitnější zázemí. Dosud bydleli v bytě bez teplé vody a koupelny.

Kolem roku 1964 si tedy vyhlédli dům ke koupi v historickém centru Benešova, v tzv. Špalíčku. Šlo o starý dům se čtyřmi byty, každý měl ale jen dvě malé místnosti. Podle tehdejších zákonů však nesměla rodina obývat více než jednu bytovou jednotku, směla by tedy užívat pouze jeden malý byt. Nastěhovali se do něj tedy jen prarodiče a rodiče s dcerou Marií z těžce naspořených peněz ještě přikoupili družstevní panelový byt 3+1 v Benešově. Nastěhovali se do něj před Vánocemi roku 1964. „Byl to pro nás do té doby nevídaný luxus. Moderní domácnost s ústředním topením, koupelnou, teplou vodou, ledničkou, pračkou, já jsem měla dokonce svůj dětský pokoj!“ vzpomíná Marie Miškovská.

Jinak ale přechod z Dolních Kralovic do Benešova nenesla dobře. Stýskalo se jí po kamarádech, navíc končila základní školu, skládala přijímací zkoušky na gymnázium a život se jí měnil od základů. Když už se život ustálil v nových podmínkách, přišla další rána. V roce 1966 jí zemřel tatínek, který onemocněl rakovinou. Přišlo se na to příliš pozdě.

Marie byla studijní typ vážnější povahy, se zájmem o humanitní předměty. Díky paní učitelce Aleně Peroutkové z Dolních Kralovic ji na gymnáziu začala zajímat čeština i jako studijní obor. Přibrala si k ní ještě němčinu a na jaře roku 1968 složila zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde pak oba jazyky studovala.

Bratranec ze západního Německa

Němčinu si jako druhý jazyk zvolila proto, že k ní měla blízko i díky bratranci Richardovi Carmine, který žil v Německu. Její teta z Plzně, otcova sestra, se totiž ještě před válkou provdala za muže německé národnosti. Měl italské předky, a proto měl italské příjmení Carmine.

Jejich synovi Richardovi bylo v posledním roce války necelých šestnáct let, když ho Hitler naverboval do války. „Zažil strašné věci. Dostal se do ruského a amerického zajetí, byl nezvěstný, trmácel se domů pěšky, na pokraji života a smrti. Jeho rodiče si už mysleli, že nepřežil, ale nakonec se dostal domů,“ vypráví Marie Miškovská. Manželé Carminovi měli dobrou pověst, a proto nebyli po válce z Čech vyhnáni jako většina Němců. Ale Richard měl německé školy a vyhlídky pro něj nebyly v Čechách dobré. Odešli tedy do Německa dobrovolně. „Byl o generaci starší, vystudoval filozofii a učil na střední škole. Měli jsme hezký vztah, i když na dálku. Psali jsme si, a když jsem pak studovala němčinu a něco jsem potřebovala, pomáhal mi sehnat literaturu a podobně.“ Když Richard v roce 2019 zemřel, zanechal po sobě v němčině paměti, v nichž popisuje, co všechno za války zažil.

Západoněmecké návštěvy v Čechách jsme raději tajili

Příbuzenské vazby v tehdejším kapitalistickém Německu se ale neobešly bez obtíží. Návštěvy západoněmeckého bratrance Richarda v Dolních Kralovicích, Benešově a Mladé Boleslavi, kde později Marie žila se svou rodinou, byly v podstatě konspirativní akce. Richard Carmine navštívil Pleyerovy poprvé v roce 1963 ještě v Dolních Kralovicích. Přijel autem s manželkou a dítětem. „Báli jsme se, abychom nepoutali pozornost tím, že by u nás stálo auto se západoněmeckou značkou. Vyjednali jsme tedy s panem farářem, že mohli zaparkovat na faře, kde byla velká dřevěná vrata, skrze něž nebylo vidět.“ V podobném duchu utajování probíhaly všechny další návštěvy.

Prohřešek v kádrovém dotazníku

Větší problém ale nastal, když Marie Miškovská v sedmdesátých letech v kádrovém dotazníku nepřiznala kontakt s příbuzným v západním Německu do svých kádrových materiálů. Ucházela se tehdy o novou práci archivářky. „Manžel mi říkal: ‚Jednou za rok si napíšete k Vánocům, to přece nestojí za řeč...‘ Tak jsem tam milého bratrance neuvedla. Jenomže soudruzi na to přišli a podivili se, jak to, že předtím jsem příbuzné ze Západu v kádrovém dotazníku měla, a nyní ne. Málem mě kvůli tomu na nové místo nepřijali. Ale šéf o mě hodně stál, a tak se přes tento můj ‚prohřešek‘, totiž že mám na Západě příbuzného, přenesli,“ líčí pamětnice, jaké malichernosti dokázaly za komunistického režimu lidem znepříjemňovat život, zasahovat do soukromého i pracovního života a měnit jim osud.

Pražské jaro 1968

Období politického uvolnění, tzv. Pražské jaro, Marie prožívala v posledním ročníku gymnázia. Někteří učitelé byli otevření a studentům pravdivě odpovídali na otázky, které je zajímaly, jiní učitelé byli ale pokrytci. Na gymnáziu v Benešově působil také Klub angažovaných nestraníků (KAN), což se pak za normalizace proti mnohým členům obrátilo. „Například ředitele školy, který nás učil němčinu, se komunisti potřebovali zbavit, aby nadále nepůsobil na studenty, a vykopli ho tzv. výš – povýšili ho na inspektora. Jiní to ale odnesli mnohem hůře, například učitele dějepisu vyhodili z gymnázia úplně.

Dramatická cesta domů v srpnu 1968

V srpnu 1968 byla Marie na návštěvě u své kamarádky Heleny Zachařové v Jičíně. Ráno 21. srpna děvčata vzbudil tatínek se slovy, že jsou všude ruské tanky a letadla a že se Marie asi nedostane domů. „Myslely jsme, že je to vtip, ale když jsme to slyšely v rádiu, uvěřily jsme. Podle Heleniných rodičů bylo rozumnější, abych jela domů k mámě. A tak mě v dobré víře posadili na rychlík do Prahy. Tam vlak dojel s ohromným zpožděním, protože nás zdržovaly tanky na přejezdech. Vlaky z hlavního nádraží k nám do Benešova nejely. Netušila jsem, jak se dostanu domů. Bloudila jsem, až jsem se dostala na Václavák. Stále byla slyšet střelba. Až jeden pán mě oslovil, kam prý cestuju s tou velkou taškou. Já že do Benešova. On že taky a vzal mě do Vršovic na nádraží, odkud vlaky do Benešova jezdily. Máma byla ráda, že jsem se dostala domů živá a zdravá, měly jsme strach obě.“ 

Marie na podzim roku 1968 nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Vzpomíná, že z politických důvodů vyházeli mnoho profesorů. „Neměl nás kdo učit, neměl nám kdo psát skripta, nebylo to jednoduché.“

Báseň, která se soudruhům nelíbila

Marie v roce 1974 absolvovala FF UK a nastoupila na benešovské gymnázium jako učitelka češtiny a němčiny. Protože byla češtinářka a hrála na klavír, ředitel po ní chtěl, aby vedla recitační kroužek, na což kývla. Bavilo ji to, vytvořila se studenty recitační pásmo z poezie regionálních autorů a umístili se dobře v soutěži. Úskalí však nastávalo, když musela dělat recitační program k různým politickým výročím. „Dostala jsem k tomu takovou červenou knížku, jmenovala se Leninia. Z toho jsem musela vybírat básničky. Na výročí VŘSR (Velké říjnové revoluce) jsem tedy vybrala básničku Josefa Hory, která se jmenovala Ivan a Lenin. Nedopadlo to dobře. V básni totiž byla ‚nevhodná‘ slova ‚... dejte mu vodky, ať chlemstá, opijeme ho a sladká bude pomsta...‘, která studentka přednesla tak, jak tam byla napsaná. Ředitel si mě zavolal na kobereček a říkal: ‚Slyšeli to soudruzi z OV KSČ a nebyli spokojeni. Nelíbilo se jim to.‘ Oponovala jsem, že to tak básník Josef Hora napsal. Pohrozil mi – příště ať se to prý neopakuje.“

Když po třech letech musela změnit působiště, protože se stěhovala za manželem do Mladé Boleslavi, našla si místo na chlapeckém učilišti. „Jenomže to bylo něco jiného než učit na gymnáziu. Učně nějaká čeština a němčina nezajímala a mě tam ta práce už tolik netěšila. Změnit školu jen proto, že se mi na ní nelíbí, bylo nemožné, protože za člověka rozhodoval odbor školství krajského národního výboru – mohli by mě umístit na ještě horší místo. Nezbylo než ze školství odejít úplně,“ vypráví Marie Miškovská.

Nikdy toho nelitovala. Našla se v povolání archivářky v okresním archivu v Mladé Boleslavi, v němž byla nadmíru spokojená. „Bylo štěstí, že zrovna hledali němčináře, který by mimo jiné také překládal z němčiny a ovládal kurent. Ta práce mě opravdu bavila a naplňovala, člověk si při ní stále rozšiřoval obzory,“ říká Marie Miškovská, která osmdesátá léta prožívala především prací a rodinným životem, pečovali s manželem o dvě děti.

Sametovou revoluci přivítali s radostí, vývoj událostí sledovali hlavně v televizi, protože s dětmi nebylo možné chodit po demonstracích. „Našim dětem se v té době trochu zhoršil prospěch, protože jsme pořád sledovali zprávy v televizi a dohled nad nimi šel stranou,“ směje se pamětnice. V devadesátých letech ale pocítila zklamání z politiků, kteří se dostali k moci. „Jediný, kdo byl tehdy na svém místě, byl Václav Havel,“ uzavírá své vyprávění Marie Miškovská.