The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Mlčochová (* 1934)

• narozena 5. února 1934 v Blažovicích u Brna

• do jejich pěti let žila s rodina na Podkarpatské Rusi, otec tam působil jako četník

• v březnu 1939 rodina vyhnána do protektorátu Čechy a Morava

• po únoru 1948 otec z politických důvodů propuštěn z SNB

• po maturitě na sociálně právní škole v Brně pracoval v sociálních službách a poté v Přerovských strojírnách

• v roce 2024 žila v Troubkách

V březnu 1939 došlo k definitivnímu zničení již silně okleštěného československého státu. Vojska wehrmachtu, která v říjnu 1938 připravila republiku o pohraniční oblasti, obsadila zbývající území Čech a Moravy, Slovensko vyhlásilo formální samostatnost pod faktickou kontrolou hitlerovského Německa a Podkarpatská Rus byla zabrána dalším z německých spojenců, Maďarskem. Právě z území Slovenska a Podkarpatské Rusi musela v této době nuceně odejít značná část zde žijících Čechů. Patřila k nim i rodina četnického strážmistra Bohuslava Kheila. Jeho mladší dceři Věře bylo tehdy pět let.

Všechno jsme tam museli nechat

Věra Mlčochová se narodila jako Věra Kheilová 5. února 1934 v obci Blažovice u Brna, odkud pocházela její maminka Ludmila, dcera místního krejčího. Otec Bohuslav Kheil se narodil do smíšeného česko-německého manželství v Letovicích u Blanska. V době Věřina narození bydleli oba její rodiče spolu se starší sestrou na v osadě u Jasiny na Podkarpatské Rusi, kde otec působil jako vrchní četnický strážmistr. Starší sestra zde chvíli navštěvovala českou školu.

Rodina žila na Podkarpatské Rusi poklidným, takřka idylickým životem až do března 1939. Těsně předtím byl otec převelen na Moravu, záhy se ale celá rodina stejně jako mnoho jiných Čechů musela po maďarské invazi vystěhovat na území nově zřízeného protektorátu Čechy a Morava. „Šlo to rychle. Museli jsme nastoupit do vlaku a vzít si s sebou jenom kufr s nejnutnějšími věcmi. Jinak jsme tam všechno museli nechat, nábytek, nádobí atd.,“ vzpomíná na pamětnice na těžké chvíle, jež prožívala jako pětiletá předškolačka.

S maminkou a sestrou cestovala vlakem asi deset dní přes Maďarsko a Rakousko, než se konečně dostaly na brněnské nádraží. Tatínek musel spolu s dalšími muži odjet v nákladním voze pod plachtou. Po příjezdu do protektorátu se po krátkém pobytu u matčiných rodičů usadili v obci Šaratice, kde Bohuslav Kheil získal místo na četnické stanici.

Před sovětskými vojáky se děvčata musela schovávat

Temné časy válečného protektorátu prožili Kheilovi v relativním poklidu. Jako samozásobitelé žijící na venkově netrpěli nedostatkem potravin. Tragický osud však v tomto směru postihl Věřinu sestřenici v brněnské Slatině, která zemřela hladem. Strach z okupační moci reprezentované všemocným gestapem byl ale všudypřítomný. Bohuslav Kheil byl coby protektorátní četník v poněkud nezáviděníhodné pozici, neboť musel čas od času podávat gestapu hlášení. Snažil se však, jak jen mohl, lidem pomáhat. Jednou kupříkladu umožnil úkryt mladíkovi, který uprchl z totálního nasazení v Říši.

S blížícím se koncem války se stupňovaly spojenecké nálety i na území protektorátu. Malá Věra jednoho dne nakupovala s maminkou v Brně. Na nádraží už čekaly na vlak domů, když vtom je zastihl letecký poplach. „Všichni jsme se běželi schovat dolů pod Petrov. Bylo to hrozné,“ líčí pamětnice. Připojuje i poněkud kuriózní vzpomínku na spojenecké bomby, které dopadly na hřiště v Šaraticích. Mělo se tak stát během fotbalového utkání, které bylo údajně mylně považováno za vojenské cvičení.

S příchodem fronty v jarních měsících roku 1945 ustupovaly obcí německé jednotky. Některé z vojáků museli ubytovat i Kheilovi. Ovšem zatímco s nepřátelskými vojáky nebyly prakticky žádné problémy, osvobozenecká vojska Rudé armády přinesla spoušť. „Byli naprosto bezohlední a do toho nám vybrali všechny skříně. Taky se o nich povídalo, že znásilňují ženy, tak jsme se před nimi musely [dívky] schovávat,“ přibližuje Věra Mlčochová atmosféru posledních válečných dní a osvobození. Vzpomíná také na atmosféru poválečné euforie doprovázené nenávistí ke všemu německému. Na jedné straně lidé s radostí strhávali německé nápisy ve veřejném prostoru, na straně druhé musel její tatínek kvůli svému příjmení úředně doložit českou národnost své matky. Na perzekuci německého civilního obyvatelstva po válce si pamětnice přímo nevzpomíná.

Jako buržoazní četník otec nevyhovoval

Ještě v roce 1945 se rodina stěhovala do Tovačova, kam byl Bohuslav Kheil služebně přeložen. Ve stejném roce Věra úspěšně vykonala přijímací zkoušky na reálné gymnázium v Přerově a v září zde nastoupila ke studiu. Po strastiplných válečných letech si společnost užívala zaslouženého relativního poklidu. Ne však nadlouho. Necelé tři roky po osvobození si veškerou moc v zemi uzurpovali komunisté. Nové pořádky, které okamžitě začali bezohledně zavádět, postihly i rodinu pamětnice.

Bohuslav Kheil se coby bývalý „buržoazní“ četník ocitl po únoru 1948 v nemilosti. Mohl se vykoupit jen jediným způsobem, a sice členstvím v komunistické straně. Na takovou podmínku svého setrvání u (tehdejšího) Sboru národní bezpečnosti (SNB) nemohl přistoupit, a tak se se svou profesí po tolika letech služby musel rozloučit. Rodina se na krátký čas ocitl bez prostředků. Šťastnou shodou okolností se mu však brzy naskytla možnost pracovat na pozici tajemníka Místního národního výboru (MNV) v Troubkách, a tak se rodina znovu stěhovala. Absurditu doby „budování socialismu“ dokládá pamětnice vzpomínkami na situace, kdy tatínek musel být neustále nápomocen negramotnému předsedovi MNV, který byl sice perspektivní kádr, zato se však ani neuměl podepsat.

V době komunistického převratu studovala Věra v tercii přerovského gymnázia. Ministr školství Zdeněk Nejedlý bezprostředně po převratu zavedl radikální školskou reformu, kdy byla zrušena osmiletá gymnázia a místo nich zavedena pouze čtyřletá (ta pak byla v roce 1953 zkrácena ještě o rok a byly zavedeny tzv. jedenáctiletky). Pro pamětnici to mělo za následek nucený odchod z gymnázia a přesun na měšťanskou školu v Tovačově, kde musela dokončit poslední rok povinné školní docházky. Poté byla přijata na střední sociálně právní školu v Brně, kde v roce 1953 úspěšně odmaturovala.

Manžel nešel do průvodu kvůli včelám

Po maturitě pracovala pamětnice v sociálních službách u soudu v Přerově a v Olomouci. Náplní její práce byly zejména kontroly životních podmínek u rodin, které si chtěly osvojit dítě, nebo práce s problémovou mládeží. V roce 1954 se provdala za Miloše Mlčocha, který v té době absolvoval základní vojenskou službu, Po svatbě následovala manžela do Sokolova, kam byl převelen. Takřka na opačném konci republiky spolu žili tři roky a narodila se jim tu dcera Miloslava. Věra Mlčochová zde pracovala jako sekretářka u Vojenských statků a lesů a musela mít bezpečnostní prověrku na práci s přísně tajnými dokumenty.

Na konci 50. let se manželé Mlčochovi s dcerou přestěhovali natrvalo do Troubek, kde si postavili dům. Oba pak až do penze pracovali v Přerovských strojírnách. V roce 1968 s nadšením podporovali Dubčekovu reformní politiku a stejně jako většina společnosti doufali ve změnu poměrů. Veškeré naděje ovšem velice rázně ukončil příjezd tanků Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku. Ve společnosti opět zavládl strach a nejistota. Netrvalo dlouho a režim znovu přitvrdil. Socialismus s lidskou tváří vystřídalo normalizační dusno.

A stejně jako byl v 50. letech tlačen ke vstupu do KSČ Věřin otec, ocitl se nyní v podobné situaci i její manžel. Rovněž on tuto nabídku odmítl a musel nést patřičné následky. Naštěstí už byla doba v porovnání s budovatelskou fází komunismu přece jen poněkud mírnější, a tak byl namísto vyhazovu „jen“ omezován v pracovním postupu. Normalizaci rodina přežívala způsobem, jaký byl na tehdejší dobu obvyklý, tzv. vnitřní emigrací. Pro Miloše Mlčocha představovalo kýžený únik z každodenní šedi včelařství, jemuž se věnoval s opravdovou vášní. A to až takovou, že se kvůli ní nebál nezúčastnit se prvomájového průvodu. Věra Mlčochová vzpomíná: „Zrovna se mu rojily včely. Náš nadřízený ze strojíren se mě na něho ptal, tak jsem mu řekla: ,Teď se tady bavil s ženskýma, jste ho musel potkat.‘ Samozřejmě jsem ale věděla, že je doma. Ten soudruh jenom kývl hlavou a dál už po tom nepátral.“

Příchod demokracie po listopadu 1989 pochopitelně uvítali všichni s nadšením. „Otec se toho bohužel nedožil, a maminka, když to sledovala v televizi, říkala: „Teď by bylo škoda umřít.‘,“ dodává pamětnice se smíchem. Na začátku 90. let odešli s manželem do důchodu. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa žila Věra Mlčochová v Troubkách.