The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Renata Möcklová (* 1944)

• narodila se 24. července 1944 ve Starém Sedle u Sokolova

• otec zemřel na východní frontě před jejím narozením

• v době války zažila strádání a nedostatek jídla

• v roce 1948 rodinu rozdělili odsunem na různá místa Čech i Německa

• ti, co zůstali v Čechách, dřeli za ubytování a nuznou stravu

• kvůli svému původu zažila násilí a mnohé ústrky

• bily ji děti i učitelka ve škole

• když se naučila česky, začali se k ní chovat lépe

• vystudovala zdravotnickou školu a pracovala celý život jako sestra

• provdala se za sudetského Němce, jenž měl podobné zážitky z dětství

• po srpnové okupaci se rozhodovali k emigraci

• neodešli jen kvůli svým starým rodičům, kteří se nechtěli stěhovat

• manžel vstoupil v 80. letech do KSČ

• nechtěl, aby jejich děti měly tak těžký start do života jako oni

• příbuzní ze západního Německa je podporovali a občas navštěvovali

• teprve po sametové revoluci se mohli plně stýkat a podporovat se navzájem

• v roce 2023 žila pamětnice v Ostrově nad Ohří

Otec Renaty Möcklové zemřel na východní frontě v řadách wehrmachtu ještě před jejím narozením. Po válce její rodinu čekalo rozdělení a odsun. Příbuzní museli odejít na různá místa, někteří do západního, jiní do východního Německa nebo do českého vnitrozemí. „Maminku a mě odvezli na statek, kde měla maminka pracovat. Tam měli sedláci měli syna, který mi rozbil hlavu kamenem, když jsem mu nerozuměla,“ popisuje pamětnice své první truchlivé vzpomínky na dětství.

Maminka pracovala později jak na místním statku a také na šachtě jako vrátná. Musela mít dvě zaměstnání, aby pomohla uživit rodinu. O děti se opět nadále starala babička. Po návratu do Starého Sedla šla Renata do první třídy. Už sice uměla trochu česky, ale přece jen měla co dohánět. „Naše učitelka neměla ráda Němce. Jednou mi něco řekla a já jí nerozuměla, tak mi dala takovou facku, až jsem padla na tabuli. Na to nikdy nezapomenu,“ popisuje Renata Möcklová trpké vzpomínky z dětství. „Přimělo mě to co nejrychleji se naučit česky a pak jsem se učila velmi dobře.“

Poté, co se dobře se naučila česky a měla vynikající výsledky ve škole, se jí dařilo stále lépe. Měla v plánu vystudovat medicínu, ale nakonec se stala zdravotní sestrou.

Rodiče měli válečnou svatbu na dálku

Velká rodina bydlela ve vsi Staré Sedlo u Sokolova. V domě bydleli prarodiče Paula a Otto Dörschnerovi, jejich děti Josef, Hedvika s nemanželským synem Herbertem a Anna Rösch se svou dcerou Renatou.

Maminka se s tatínkem Johannem Röschem setkala na brigádě v obci Schömpel, kde v roce 1939 oba pracovali jako sezónní dělníci. Brzy nato Johann musel narukovat. Po jedné z řídkých návštěv maminka zjistila, že je těhotná, a na dálku zařídila svatbu. Krátce poté její muž padnul na východní frontě a dcera Renata se narodila jako pohrobek.

Maminčině sestře Hedvice se přihodilo totéž, ale už nestihla zařídit svatební obřad a její syn Herbert tak zůstal nemanželský. Tatínkova sestra Marie Rösch si na letní brigádě také našla manžela, Karla Gabauera, který se jako jediný vrátil z války živý.

Za války děda pracoval jako horník na dole Michal u Sokolova. Maminka vykonávala různé příležitostné práce, například prala prádlo místnímu řezníkovi či pomáhala na blízkém statku. „Vychovávala nás s Herbertem vlastně babička,“ popisuje pamětnice své rané dětství. „Neměli jsme dost jídla a babička chodila po sedlácích, aby pro nás vyprosila aspoň trochu mléka.“

Vezli je do neznáma na nákladním voze

Po skončení války museli mnozí Němci odejít v rámci odsunu. Pro rodiny Dörschner, Rösch a Gabauer nastal zlom až v roce 1948, kdy je tehdejší režim navždy rozdělil. Část otcovy rodiny odsunuli do východního Německa, teta a zároveň Renatina kmotra Marie se svým mužem Karlem Gabaurerem šli do západního Německa. Později ilegálně převezli tetinu maminku, a tedy babičku pamětnice, do západního Německa.

Maminčinu rodinu, dědu Ottu s babičkou Paulou, strýcem Josefem, tetou Hedvikou a bratrancem Herbertem přesunuli do vsi Hole na Kladensku. Annu Rösch se čtyřletou Renatou odvezli na nákladním voze na statek v Hostivicích u Prahy. „Moje maminka z toho měla hrozné trauma, nikdy o tom nechtěla vyprávět. Já si jen pamatuji, jak nás kamsi vezli, to je moje první dětská vzpomínka.“

Anna Rösch zde pracovala jen za jídlo a velmi nuzné ubytování. Dcerka ji musela všude doprovázet, ať na poli či v chlévě ke kravám, protože neexistovalo žádné hlídání. Když matka ráno podojila, nalila tajně hrneček čerstvého mléka i dceři, protože snídani dostávaly velmi skromnou.  

Sedláci se k nim chovali chladně, maminka pro ně byla jen levná pracovní síla. Měli dvě děti, dceru a synka Ludvíka, který se jednou rozzlobil, že mu Renata nerozumí, a rozbil jí hlavu kamenem. „Tehdy se k nám začali chovat trochu lépe, protože se báli, že mi něco udělal. K doktorovi se tehdy nešlo, dost velká rána se zaléčila doma,“ vypráví pamětnice. „Pak jsem od nich ke snídani dostala dokonce i mléko.“

Dědeček z těžké dřiny onemocněl

Mezitím babička se svou dcerou Hedvikou tvrdě dřely v Holích na statku u sedláka. Děda se synem Josefem pracovali jako horníci v dolech. Každý den ráno museli jít pěšky deset kilometrů, pak celý den pracovali na šachtě a večer zase šli zpátky. Obrovská dřina, strádání a nedostatek jídla způsobily, že vyhubli na kost a měli zdravotní problémy. Ale naštěstí oba přežili. „Děda z vyčerpání těžce onemocněl a dlouho pobýval v nemocnici. A Josef na tom nebyl taky moc dobře, bylo mu šestnáct let a musel pracovat opravdu tvrdě,“ říká pamětnice. „Navštěvovat jsme je s maminkou moc nemohly, neměly jsme žádné peníze.“

Rodina se zase sešla po dvou letech ve Starém Sedle, kdy se mohli vrátit z nařízeného odsunu domů. V jejich starém domě zůstal mladší bratr babičky, jenž se právě oženil a měl rodinu. Sehnal jim proto jiný dům v obci po dalších odsunutých Němcích.

Nevrátila se jen teta Hedvika, která si našla nového partnera. Společně odešli do Německa, kde založili početnou rodinu. V Čechách nechala svého nemanželského syna Herberta. Nejprve plánovala, že si ho vezme k sobě, ale nikdy k tomu nedošlo. „Vychovávali ho naši prarodiče a moje maminka. My jsme byli jako sourozenci, měli jsme se moc rádi,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice. „Ale dědovi vadilo, že se narodil nemanželský a hodně ho bil a trestal.“

Chlapec měl poté velmi náročné období puberty a dospívání. Lásku, klid a porozumění našel až ve vztahu se svou manželkou a s narozením vlastních dětí. Strýc Josef i bratranec Herbert se v roce 1968 se svými rodinami legálně vystěhovali do Německa, stejně jako mnoho dalších německých rodin, jež tu původně zůstaly po poválečném odsunu.

Za skvělé školní výsledky mohla navštívit Antonína Novotného

Když jí bylo třináct let, maminka se znovu vdala. Vzala si Němce Waltera Hausera, jenž měl také jednu dceru. „S otčímem jsme si rozuměli, pomáhal mi a byl na mě hodný, na rozdíl od jeho dcery. Ale když se narodil syn Walter, kterého si velmi přál, všechno se spíš točilo kolem něj,“ sděluje pamětnice.

Po základní škole se rozhodla jít na zdravotnickou školu do Chebu. Měla tak vynikající výsledky, že ji pozvali jako jednu z nejlepších studentek spolu s dalšími premianty z celé republiky na zahradní slavnost k prezidentu Antonínu Novotnému. „Velice jsem si to užila. Mohli jsme si prohlédnout Hrad a jedli jsme taková jídla, o kterých jsem předtím ani neslyšela,“ usmívá se pamětnice.

Ze solidarity nešla studovat vysněnou medicínu

Toužila jít po maturitě na medicínu a tvrdě se připravovala na zkoušky. Kvůli studiu vstoupila do Československého svazu mládeže (ČSM), měla i různé funkce ve výboru. Jednoduše všechno podřídila tomu, aby se na vytouženou medicínu na Univerzitě Karlově dostala.

Nicméně už tehdy si našla životního partnera, Herberta Möckla, jenž chtěl také studovat. Ale kvůli tomu, že mu nevyšli vstříc s posunem vojenské základní služby a musel narukovat, se den před přijímacími zkouškami ze solidarity rozhodla, že studovat také nepůjde. „Dnes tohoto rozhodnutí lituji, byla to moje hloupost, ale už se nedá nic dělat,“ říká s povzdechem pamětnice.

V roce 1962 nastoupila na dětské oddělení v nemocnici v Sokolově a v roce 1964 se vdala. Za rok se narodil Herbert a v roce 1971 Roland. Směnný provoz v nemocnici nepřipadal v úvahu, a tak si našla práci nejprve v jeslích v Sokolově a později se stala dětskou sestrou u obvodního lékaře v Novém Sedle. „Dělala jsem to dvacet let a pak se u mě objevil syndrom vyhoření, když jsem viděla, že prevence a osvěta u maminek neměla moc velký účinek,“ prozrazuje pamětnice.

Na dalších osm let nastoupila nejprve na mužské neurologické oddělení a poté na iktové centrum pro pacienty po mrtvicích a úrazech. Tam zůstala až do důchodu.

Na návštěvě v Německu se cítila jako chudá příbuzná

V roce 1967 mohla poprvé vyjet do zahraničí za babičkou Röschovou a strýcem a tetou Gabauerovými do západního Německa. „Měla jsem sebou pět marek a opravdu jsem si připadala jako chudá příbuzná. Kdyby mě nehostili, ani bych tam nemohla jet,“ říká pamětnice. Po babiččině smrti už ji režim do Německa znovu nepustil.

Teta se strýcem posílali různé balíky s oblečením či jídlem a později za nimi do Československa jezdili. „Byl to pro ně i návrat do minulosti. Navštěvovali jsme s nimi jejich rodné vesnice, i když to pro ně muselo být bolestné, vidět je v rozvalinách,“ vypráví pamětnice.

Po sametové revoluci mohla Renata Möckl konečně pravidelně jezdit do Německa. Jelikož už byli Marie a Karl Gabauerovi staří, obětavě se o ně starala. „Vzala jsem si třeba týden dovolenou, když byli nemocní. Když strýc umřel, bývala jsem s tetou třeba celé léto. Ale potom už to bylo složité, protože jsem se musela starat o svou nemocnou maminku a tchána.“

První noc v novém bytě přijely tanky

V srpnu 1968 se Möcklovi přestěhovali do bytu v novém panelovém domě v Chodově u Sokolova. Část vesnice Staré Sedlo se totiž bourala kvůli důlní činnosti. „Jenže tam nebylo vůbec nic, jen bláto a před domem díra s vápnem. Výtahy pořádně nefungovaly a my jsme bydleli v devátém patře. Velmi často netekla voda,“ vyjmenovává pamětnice obvyklé potíže tehdejších nových sídlišť.

Hned tu první noc 21. srpna 1968 se pamětnice vzbudila velkým hlukem. Až po chvíli pochopila, že to způsobují tanky, které městem v kolonách projížděly. Právě nastala okupace Československa armádami Varšavské smlouvy, jež měla udusit demokratizační proces nazývaný Pražské jaro. „Nejprve jsme se báli, že začne válka. A pak jsme začali přemýšlet o emigraci, ale ani moji, ani manželovi rodiče nikam jít nechtěli. A my jsme je nemohli nechat samotné,“ vysvětluje pamětnice.

Kvůli dětem vstoupil do KSČ

Na počátku 80. let vstoupil Herbert Möckl do komunistické strany a také k Lidovým milicím. Rozhodl se udělat všechno pro to, aby jeho děti měly dobrý život, chtěl jim připravit co nejlepší podmínky. „Věděli jsme, že to není správné. Ale můj muž nechtěl, aby naše děti měly tak špatný start do života jako on a já. Oba jsme zažili těžké chvíle kvůli svému původu a Herbertovi rodiče navíc jako sedláci přišli o veškerý majetek,“ popisuje pamětnice.

Po čtyřech letech bydlení v paneláku se rozhodli koupit starý domek v Loučkách, kam se oba po krušných zkušenostech v paneláku těšili. Nicméně po kruté zimě, kdy se pod nimi propadla podlaha, musela nastat generální rekonstrukce domu. „Vlastně jsme na tom pracovali celý život, byl to nekonečný boj. Když manžel umřel, tak jsem to v roce 2019 prodala a odstěhovala se do bytu v Ostrově,“ doplňuje pamětnice.

V důchodu začala hodně cestovat a zapojila se do práce pro místní německou komunitu. „Vnitřně se cítím spíš jako Němka, ačkoli mluvím lépe česky. Tahle nová doba je fajn v tom, že o tom už můžu mluvit,“ zakončuje vyprávění Renata Möckl.