The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Mohr (* 1950)

• narodil se 26. prosince 1950 v Liberci

• rodiče byli během druhé světové války totálně nasazeni

• během vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 málem přišel o život

• studoval dějiny umění a historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• v 70. letech začal pracovat jako historik umění

• účastnil se demonstrací v roce 1989, spoluzakládal Asociaci muzeí a galerií

• v roce 2022 žil v Liberci

Když se osmnáctiletý Jan Mohr probudil v Liberci během jedné srpnové noci roku 1968, slyšel za oknem rachot projíždějících těžkých strojů. Vyskočil z postele k oknu a dole po ulici jela kolona kombajnů. Hluk z ulice jej vzbudil opět 21. srpna, ale myslel si, že jen znovu projíždějí kombajny. Stejně jako před dvěma týdny. Když jej ráno probudil vyděšený otec, zjistil, že se nejednalo o noční přípravu na sklizeň, nýbrž o vpád vojsk Varšavské smlouvy. Pozorovali spolu neustále projíždějící kolonu tanků, jenže v jednu chvíli začala palba.

„Nestříleli na někoho, stříleli kolem sebe. Byli tak vyděšení, že když se ozvala střelba, tak to kosili na všechny strany,“ vypráví pamětník. Otec jej strhnul pod okno. „Když jsem se pak díval, asi dvacet centimetrů od okna byla prostřelená omítka. Chyběly centimetry a nemusel jsem tady být,“ komentuje děsivý zážitek Jan Mohr.

Dětství prožil v totalitním státě

Jan Mohr se narodil 26. prosince 1950 v Liberci jako mladší ze dvou dětí. Jeho otec Adolf Mohr žil v období protektorátu v Hradci Králové, kde dokončil obchodní akademii. Na konci druhé světové války ho Němci nasadili na nucenou práci v Plotišti nad Labem do závodu LGK Göringwerke, dnešního ČKD. Matka Marie, rozená Štědrá, se narodila v roce 1921 v Praze a vyučila se jako krejčí a návrhářka. Díky známému z pracovního úřadu byla totálně nasazena ve Filmovém studiu Barrandov, kde pracovala jako střihačka filmů. Po válce se oba rodiče přestěhovali do Liberce, kde se seznámili.

„Když se narodíte do systému, který jako jediný znáte, tak jako dítě žijete naprosto bez problému,“ vzpomíná Jan Mohr na dětství v padesátých letech 20. století, během nichž Komunistická strana Československa (KSČ) tvrdě potírala svobodu a demokracii a bez milosti účtovala se svými odpůrci. Doba byla podle něj skromná. Maminka jako švadlena přešívala staré oblečení ještě z válečného období. Začal studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor umělecký kovář a zámečník.

V osudovém roce 1968 slavil osmnácté narozeniny. V červenci téhož roku strávil několik dnů u kamaráda v Karlových Varech. „To jsem naposledy mával sovětským vojákům, když odjížděli z cvičení. Jenže jsem nevěděl, že budou za měsíc zpátky,“ poznamenává hořce.

Vojáci jim mířili do oken

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který se udál 21. srpna 1968, jej zastihl doma v Liberci. Tam 21. srpna zemřelo po střelbě okupantů šest lidí a další zahynuli kvůli havárii sovětského tanku a nákladního auta. O tři dny později se Jan Mohr účastnil generální stávky v národním podniku Plastimat (dnešní Magna), kde v té době pracoval na letní brigádě. Potom byl pohřeb libereckých obětí okupace v krematoriu, atmosféra ve městě byla tehdy velmi ponurá.

„V září jsem šel k vojenským odvodům. To bylo v dnešní Pastýřské ulici, v budově, kde je dnes policie. Tak jsme stáli u odvodů ve skupině v místnosti a pod okny z obrněného transportéru na nás mířili polští vojáci samopaly do oken,“ vypráví pamětník. Na podzim roku 1968 se účastnil protestních setkání studentů na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci a přivážel do Turnova informace a materiály z těchto setkání.

Jeho otce Adolfa Mohra okupace silně zasáhla. Pro nesouhlas s okupací ho vyškrtli z komunistické strany a na následky dlouhodobé nemoci zemřel v roce 1974.

Ze studenta se stal dělníkem

Po absolvování střední školy si roku 1970 podal Jan Mohr přihlášku na obor dějiny umění a historie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Posléze mu oznámili, že zkoušky udělal, ale nevešel se do počtu přijímaných studentů. Důvodem k nepřijetí byl podle něj nejspíše fakt, že jeho otce vyškrtli z KSČ.

Univerzita mu však nabídla možnost nultého ročníku, tedy práce na stavebních akcích Pozemstavu Brno. „Já jsem měl výhodu, že jsem umělecký kovář a zámečník. Takže slovo umělecký se škrtlo a nejdřív jsem pracoval se sbíječkou, později v údržbárně, kde jsem mohl i kovat, tedy hroty do sbíječek“ popisuje.

Práce probíhala na budoucím brněnském sídlišti Žabovřesky. Po roce práce mu univerzita oznámila, že se obor dějiny umění otevírat nebude a že si může vybrat mezi Vysokou školou zemědělskou a studiem práv. Všichni studenti z nultého ročníku odmítli. Nakonec udělala škola kompromis a přijala budoucí historiky umění do druhého ročníku pod podmínkou, že si udělají všechny zkoušky za ročník první.

Po absolvování univerzity roku 1975 se pamětník vrátil do Liberce a šel se ucházet o místo historika umění do Severočeského muzea. Místo bylo volné, neboť krátce předtím policie zatkla historika PhDr. Františka Stehlíka pro manipulace. „On byl na soudruhy hubatý, tak mu přišili nějaký manipulace se starožitnostmi,“ vypráví o svém předchůdci Jan Mohr. Práci v muzeu však nezískal, nicméně ho přijali do Oblastní galerie Liberec, kde pracoval například s historičkou umění PhDr. Naďou Řehákovou. O čtyři roky později získal po tragické nehodě jedné z historiček pracovnic i vysněnou práci v muzeu.

Za fotku vily ho zatkla Veřejná bezpečnost

Zda mu někdo nabízel členství v KSČ, si nepamatuje. Poté, co začal pracovat v muzeu, za ním přišla paní z knihovny s otázkou, zda by nechtěl vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství. „Říkala, že většina lidí už tam prý je, že bych tam měl vstoupit taky. Tak jsem se na ní podíval a řekl jí: ‚Paní Pospíšilová, podívejte se, přátele já si vybírám podle svého.‘ A měl jsem pokoj,“ vypráví Jan Mohr. Nikdy svého rozhodnutí nelitoval.

V osmdesátých letech se trochu omylem ocitl u výslechu. V té době se zabýval školou pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové a na Pospíšilově třídě dokumentoval kované práce na jedné z vil. „Byly dva problémy, jednak tam byla stanice Veřejné bezpečnosti, jednak bylo 25. února,“ líčí důvody svého zadržení Jan Mohr. „Vytáhl jsem foťák a začal jsem fotit. A když jsem si to fotil zepředu, tak jsem viděl, jak se ke mně blíží příslušník Veřejné bezpečnosti, dopíná sako, nasazuje brigadýrku a zatýká mě.“

Zabavili mu fotoaparát a po půlhodině výslechu ho propustili, film mu však nevrátili.

V této době se také občas potýkal s ředitelkou muzea, členkou KSČ. Až na jednu výjimku mu do jeho práce ale nemluvila. V roce 1985 psal Jan Mohr katalog o sbírce historických zámků a na úvod napsal, že „naše společnost se stará o tyto sbírky a uchovává je pro další generace.“ Ředitelka si rukopis vyžádala k cenzurním úpravám, načež jej po zhruba dvou měsících a jednom připomenutí vrátila vepsanou opravou: „…naše socialistická společnost…“.

Zpátky se vrátila osoba totálně zhroucená

Jana Mohra v roce 1989 přihlásil zaměstnavatel na dvouleté postgraduální studium na Karlově univerzitě. Předmět marxismus-leninismus vyučoval docent Teppert z prognostického ústavu, již v říjnu téhož roku hovořil otevřeně o ekonomii. Po listopadových událostech se náplň předmětu změnila a z marxismus-leninismus se nahradila křesťanská ikonografie. „To je, myslím, víc než symbolické,“ komentuje změnu režimu i studia pamětník.

Informace o zásahu na Národní třídě se k Janu Mohrovi dostaly skrz jeho kolegu RNDr. Miloslava Nevrlého, jehož syn se demonstrací účastnil. V pondělí 27. listopadu se Severočeské muzeum zapojilo do generální stávky vyvěšením státní vlajky. „Ředitelka nakráčela na shromáždění zaměstnanců a řekla, že se muzeum do žádné takové akce nepřipojí a žádná vlajka se věšet nebude. Nato se zvedl podnikový řidič a prohlásil, že tam vlajka už dávno visí,“ vzpomíná pamětník „Tak to byl velký tyjátr, načež se otevřely dveře a vykoukla hlava manžela paní ředitelky. On byl předsedou stranické buňky v ČSAD Liberec. Tak ona razantním krokem vykročila ke dveřím, on jí něco povídal a nastala neuvěřitelná proměna člověka. Zpátky se plížila osoba totálně zhroucená, ukončila celé jednání a odešla.“

Jejího manžela totiž právě sesadili z funkce. Ředitelku tehdy viděl Jan Mohr v muzeu naposledy. Protože měl v Praze kontakty, zastupoval liberecké muzeum začátkem prosince na setkáních muzejníků v domě U Kamenného zvonu.

Po sametové revoluci měl konečně možnost spolupráce se zahraničními vědci, podíval se i na sbírky v Norimberku. Spolupracoval také na nových výstavách pro muzeum a externě přednášel na Technické univerzitě Liberec.

V roce 2022 byl Jan Mohr v důchodu, stále ale částečně působil ve svém oboru.