Tomáš Molnár

„V té době jsme se začali sdružovat s jinýma máničkama z Lysé, chodili jsme do hospody Vinná réva, ale měli jsme zásadu, že jsme nepili alkohol. Když jsme tam přišli, tak jsme žádný kšeft hospodskému neudělali, protože jsme si dali malinovku a to ho rozčilovalo, to nebylo pro něj milé. Naopak jsme v sobě měli takový pocit, že ty máničky, co chlastají, že je musíme zachránit. Tak jsme některý začali tahat do kostela – a úspěšně. V každém případě to vzbudilo pozornost. I když ta pozornost byla sekundární. První věc, byl jeden kamarád, už je po smrti, Jenda Šenk, měl doma aerovku a pak měl doma aerovku jiný kluk, kterému se říkalo ‚Satan‘, nevím proč. A Jenda Šenků mu chtěl dát nějaké součástky z jeho aerovky a my jsme to naložili do jeho wartburgu a vezli jsme to k Satanovi, kde jsme to vyložili na chodník, zazvonili a dali jsme mu to. Někdo nás viděl, a protože v té době byly jakési krádeže aut, tak nás někdo udal a přišli si pro nás policajti. To byla normální policie, ukázalo se, že to je všechno omyl, ale my jsme na tom výslechu něco řekli, co vzbudilo zájem estébáků, že děláme i něco jiného, nekalého, než že bychom kradli auta. Tak nás začali hlídat a došlo k opakovaným zatčením a výslechům s tím, že jsme pro ně byli protistátní buňka. Přišli třeba ráno ve čtyři, vytáhli nás z postele a večer v šest jsme se vrátili domů, střídali se na nás různý policajti, jeden byl hodný, druhý zlý, taková klasika. Jeden vyhrožoval, třetí chlácholil, kecy to byly náramný, co vedli. Dokonce to dopadlo tak, že v roce 78 nebo 79, to už mi bylo osmnáct, tři kluci skončili ve vazbě, ale pak byla amnestie a na tu amnestii je pustili.“

„My tři jsme se hodně kamarádili [hráli si na Rychlé šípy – hrdiny Foglarových knih], měli jsme klubovnu u nás na faře na verandě. Psali jsme si deník, kroniku těch Rychlých šípů. Pak byli nepřátelé – Mažnáci a Bratrstvo kočičí pracky – a ti byli jasně určený. Byli jsme tři sourozenci, rodiče byli na třídní schůzce u mé sestry a ke mně to nestihli ve správném čase, pak šli za paní učitelkou mimo to řádné rodičovské sdružení a posléze jsme se dozvěděli, že na tom řádném rodičovském sdružení ta agilní paní učitelka měla řeč a v rámci normalizace byla pilnější, snaživější, než normalizace určovala, a řekla, že není vhodné, aby se se mnou děti kamarádily, protože jsem synem faráře, třídního nepřítele společnosti. A aby se rodiče [spolužáků] podle toho zařídili. A rodiče se podle toho opravdu zařídili a já jsem po tom roce 1969 ztratil všechny přirozený kamarády, které děti mají. Ten Červenáček dokonce přišel, vzal si tu naši kroniku, to byli takoví malí lidi všechno, vzal si tu kroniku a dal ji Bratrstvu kočičí pracky. Jeden kluk, který byl trochu násilnický, dneska je to možná fajn člověk, já nevím, tak ten z ní posměšně předčítal ve třídě a trhal ji na kusy. Ta snaha byla hloupá, urputná, nějak se ospravedlnit, hráli v tom roli asi i ty rodiče. Já jsem opravdu dlouhá léta žádné kamarády neměl, ale záchranou mi bylo to, že jsme měli velkou zahradu, kde člověk mohl provozovat spousty úžasných věcí i bez těchto teplých lidských kontaktů.“