Věra Moníková

„Ten továrník Klinge, když jsme tam byly první Vánoce, to jsme brečely na těch kavalcích všechny a on tam mezi nás přišel. Mluvil německy. Bylo to od něj hezký, že přišel, abychom to vydržely. Stejně mluvil podle svého, že oni měli pravdu. Protože, když by to vyhráli, tak bysme tady nebyli.“

„Když jsme přijeli na nádraží do Breslau, tak nám prohlíželi ruce, a já, jelikož jsem byla švadlena, tak jsem měla pěkné ruce, tak mě vzali do továrny, kde se dělaly prasečí štětky.“ - „A ostatní děvčata?“ - „To jsme byly všecky. Oni nás dali do řady na nádraží a ten továrník Klinge si nás vybíral a já jsem se mu líbila, tak si mě hned vzal.“

„Ta jedna Němka k nám přijela, když padlo Německo. Byla u nás asi týden a maminka říkala: ,Holka, to tady nemůže být Němka! Podívej, co dělají lidi.‘ Tehdy je všechny brali do tábora. Ona byla u mě týden a potom mně maminka nedovolila ani s ní nikam jít, protože se bála, že lidi byli zlí, protože když tam máte Němku, a Němci, co s námi dělali... Já jsem chodila k nim šít, ono to bylo takové přátelství, cizinka - Němka a Češka.“

„Já jsem chodila k Němkám do práce a pak jsme měli zkoušky na to zpívání.“ - „A to byly jenom Češky, co tam zpívaly, nebo copak to bylo za kroužek?“ - „To byli učitelé a taky doktor byl mezi nimi a my ženský jsme tam byly asi tři holky. Takže to bylo takové slušné, my jsme tam nebyli takoví ukecaní, nebo jak bych to řekla, takoví prázdní.“ - „Měli jste nějaké vystoupení?“ - „To bylo plno Němců, kdybyste viděli.“ - „No neviděli, povídejte!“ - „No kdybyste to viděl. To byl velký sál plný Němců a tleskali a vyvolávali nás.“ - „Co jste zpívali za písničky?“ - „České.“ - „České Němcům?“ - „České. Taky jsem zpívala německy, když chtěli.“