The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadpraporčík v.v. Antonín Mora (* 1923  †︎ 2014)

• narozen 27. 12. 1923 v Kvasilově na Volyni

• 1942–1944 – spolupráce se sovětskými partyzány plukovníka Medvěděva

• 15. 3. 1944 – vstup v Jefremově do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• výcvik v Jefremově a v Proskurově, 2. paradesantní brigáda

• boje u Krosna

• vysazení na slovenském letišti Tri Duby

• Slovenské národní povstání

• vyhánění Maďarů z jižního Slovenska

• dvouletá povinná vojenská služba v ČSLA

• zaměstnání v dolech

• zemřel 7. dubna 2014 v Horažďovicích

Kvasilovští před válkou

Antonín Mora se narodil 27. 12. 1923 v obci Kvasilov na západní Volyni. Tato tenkrát spadala pod režim polského státu a Antonín Mora zmiňuje, že Polsko napomáhalo především bohatším, a na méně majetné se už tolik neohlíželo. Antonín Mora, jeho sourozenci a maminka patřili právě k druhé vrstvě obyvatel. Tatínek žil v Československu a pro rodinu bylo tak těžké se uživit.

„Byli tam velkosedláci, sedláci, malorolníci a byli tam bezzemci a žebráci. To jsme byli my. (…) Neměli jsme ani pole, ani chalupu, ani prasečí chlívek, ani kurník. [Jak jste tedy žili?] No pracovat. Dělalo se. Matka chodila do práce, dostala za okopávání řepy od nevidím do nevidím 60 grošů za den. Já jsem pásl krávy, tak jsem měl pět zlotých na měsíc. Bratr byl v učení na řezníka a sestra dělala guvernantku místnímu velkofabrikantovi a zároveň honorárnímu konzulu Svárovskému. Ta se měla dobře, vychovávala jim syna.“

Antonín Mora vychodil osm tříd české školy a měl od ředitele slíbeno, že bude moct studovat v Brně na obchodní škole. K tomu však již vinou válečného stavu nedošlo, byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava a oblast západní Volyně obsadil dne 17. 9. 1939 Sovětský svaz. K žádnému učení na obchodní škole již nedošlo.

Sovětská a nacistická okupace západní Volyně

Antonín Mora vzpomíná, jak se situace po obsazení Sovětským svazem změnila. Velkostatkáři si prý byli vědomi možného transportu na Sibiř, a tak dokonce nabízeli hektary bezzemkům: „Za matkou: ,Paní Morová, prosím Vás, oni nás vyvezou na Sibiř. My jsme kulaci. My máme třicet hektarů, Stehlíkovi si od nás vzali pět hektarů, vezměte si aspoň dva hektary od nás. Necháme vám přepsat.‘“

Maminka Antonína Mory si vzala osm hektarů a pak rodina obdělávala a sklízela cukrovku. Antonín Mora se však odhodlal k práci v pivovaru. Poté přišla nacistická okupace Volyně a Němci obsadili všechny důležité funkce i továrny. Češi ještě stačili rozpustit kolchoz, ovšem Ukrajinci kolchoz zachovali a poté je Němci nutili v něm pracovat. Antonín Mora zůstal v pivovaře i za německé okupace.

V Kvasilově moc židovského obyvatelstva nebylo, ale v nedalekém Rovně došlo k jejich likvidaci: „Všichni šli do koncentráku nebo je postříleli. Oni je stříleli na náměstí a lidé se začali bouřit, že zaneřádí náměstí, tak je odtáhli za město, tam si vykopali hroby a postříleli je. A bylo po Židech.“

Spolupracovníkem partyzánů plukovníka Medvěděva

Za německé okupace se v oblasti Volyně objevilo několik partyzánských či bojových skupin. Byli mezi nimi sovětští partyzáni plukovníka Medvěděva, plukovníka Kovpaka, polská Armija Krajowa, maďarské vojenské jednotky a v neposlední řadě Ukrajinská povstalecká armáda. Antonín Mora navázal kontakt s partyzány plukovníka Medvěděva: „To byla naše spása. Tak jsme navázali styky, dodávali jsme jim materiál.“

Od vojáků maďarské armády získali zbraně a přes partyzána Kuzněcova dodávali partyzánskému štábu informace. Antonín Mora se s partyzány domlouval přímo v Kvasilově.

Obrana ukrajinské vesnice

V oblasti Volyně kontrolovali Němci pouze velká města a důležité komunikační trasy. V ostatních částech Volyně panovalo prakticky bezvládí a obyvatelé se sami bránili. Vznikaly tak domobrany a Antonín Mora se spolu s dalšími partyzány účastnil také obrany jedné ukrajinské vesnice. Kromě zbraní od Maďarů měli i těžký kulomet.

„Tam byly ukrajinské vesnice a půl jedné vesnice Němci vypálili. Ženské znásilnili, pohledné ženské, mladé školačky. U nás byl jeden Ukrajinec, dělal osobního strážce ukrajinskému hejtmanovi a měl tam četu strážných. Když padla Ukrajina pod Rusko, tak dělal v pivovaře u nás ve vsi kočího. On je odkázal [na nás], věděl o naší organizaci, my jsme se ho chodili ptát a nechávat od něj prohlížet zbraně, zda jsou vhodné.“

K tomuto Ukrajinci přišli nešťastníci z vesnice a on je odkázal na domobranu Antonína Mory: „Tak jsme vyrazili, byla ještě zima a sníh. Vypůjčili jsme si saně a koně od jednoho sedláka, naložili jsme tam Maxim, samopaly a pušky a jeli jsme bránit ukrajinskou obec. Najednou tam byla polní cesta, tudy vedla cesta na město Dubno, a chtěli přepadnout tu vesnici. Tak jsme vystřelili pár ran z pušek jako výstrahu a oni na to nedbali. Sundali samopaly a pražili tím směrem, co jsme stříleli ze samopalu. Tak jsme vzali Maxima a pustili jsme tři dávky. Oni začali řvát: ,Die Russen sind schon da.‘ Rusové jsou opět zde. A mazali pryč. Postříleli jsme jich dost.“

Ve druhé paradesantní brigádě

Počátkem roku 1944 osvobodila oblast Volyně Rudá armáda a už dne 15. 3. 1944 vstoupil Antonín Mora do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Přestože volyňští Češi byli jako dobrovolníci a většina z nich bez problémů narukovala, Antonín Mora měl se vstupem do armády problémy. Nejdříve prý nebyl jako dobrovolník uznán – zřejmě vinou přijímacího důstojníka – ale nakonec byl přijat do paradesantní brigády. Antonín Mora však netušil, kam spolu s dalšími jede: „Kam to jedeme? My jedeme někam na severovýchod. Máme jet na Kyjev a tam dolů. Zpanikařili jsme, tak jsme zvolili delegaci. Tam byl doprovod vojenský a největší šarže byl poručík (…). Věděl, povídá: ,Vezeme vás do města Jefremova, je to v moskevské oblasti. Tam se zakládá paradesantní brigáda. Jsou tam již Slováci, vaši bratři.‘“

V Jefremově narukoval Antonín Mora do armády. Výcvik byl tvrdý a těžký, nejdůležitější byly seskoky, aby si zvykly nohy: „Každý dopadal na patu. Byly důlky od paty. Instruktor přišel a říkal: ,Tady musí být celá stopa. Paragán dopadá na celé nohy, ne na paty ani na špičku.‘ Tak jsme to pochopili.“

Antonín Mora vzpomíná i na výrony: „Těch bylo dost. To jsem měl i já v koleni. Už přišlo léto, bylo zorané pole, dopadl jsem na zorané pole a měl jsem výron v pravém koleně. Takové koleno jsem měl. Doktor mně odsával vodu stříkačkou.“

Po Jefremově následoval přesun do Proskurova, kde se již neučili seskokům padákem, ale měli si zlepšit fyzickou kondici: „Tam jsme běhali. Tam bylo přes třicet stupňů teplo, my [měli] plnou polní, kabát, čepici přes uši, půllitráky na nohou. (…) Dvacet kilometrů.“

Následuje Krosno…

Po výcviku v Jefremově a po pobytu v Proskurově následoval první bojový střet u Krosna. Paradesantní brigáda zde měla sloužit jako pěší útvar, došlo k jisté dezorganizaci, a proto měli parašutisté sloužit jako pozemní vojáci: „Odevzdat padáky a polní lopatky. ,Co blbnete?‘ – ,Rozkaz je z vyššího velení, ne z našeho, ale ze sovětského. Odevzdat padáky a polní lopatky.‘ – ,A jak se budeme zakopávat?‘ – ,Jo, my jsme také dumali nad tím, jak se budete zakopávat (…) když nemáte lopatku.‘“

„Tam už se letadla chystala přistávat na plochu, že nás odvezou na Slovensko, a najednou těžké německé dělostřelectvo, palba, a rozmlátili to tam na cimpr campr. To město se jmenovalo Krościenko. Nám bylo divné, že kostel zůstal stát. Tak jsme šli podat hlášení, že město je rozbombardované, a stojí kostel. Tak: ,Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, zjistit, proč zůstal stát kostel.‘ Tak jsme šli, přišli jsme, u kostela dveře zavřené, tak jsme vyrazili dveře, jeden přiběhl a povídá: ,Hele, kluci, já byl vzadu a tam z oken čouhají nějaké dráty na druhou vysokou budovu.‘ Tak potichu, šli jsme tam na ně, tam seděli čtyři a vyťukávali. (…) Ani se neozvali a pažbami od samopalu [jsme] jim roztříštili lebky.“ Za tuto akci byl Antonín Mora povýšen na desátníka.

Přelet na Slovensko

Poté byla paradesantní brigáda opět soustředěna a měl následovat let na slovenské letiště Tri Duby u Banské Bystrice. Nejprve byl první přelet neúspěšný a až druhý let na Slovensko proběhl v pořádku. Letadla přistála na letišti a následoval velký fofr: „Honem, honem, nad námi létá spousta letadel. Tak honem, vykládat, nakládat na studebakery a tradá.“

„Povstalci se všichni vzdali a řádilo tam SS. Tak jsme utíkali, až jsme se dostali do lesů přes hory a doly. Přišla zima, tak jsme lopatkou odhrabávali bukvice a pražili je nad ohněm. (…) Jednou jsme přepadli německý transport a tam byly konzervy. Měli jsme ruksaky, tak jsme je nabrali a jeden křičí: ,Vykašlete se na konzervy, tady je auto s čokoládou.‘ Tak jsme zaházeli konzervy a jdeme na čokolády. Nabrali jsme každý ruksak čokolády, a když jsme byli v lese u ohně, tak jsme je rozbalili, a on to byl žvýkací tabák.“

Antonín Mora vzpomíná na obrovský hlad. Němci příslušníky brigády honili po horách, byli lépe vyzbrojení, měli tanky a minomety, zatímco parašutisté měli pouze samopaly. Když Antonín Mora narukoval, prý vážil 88 kilogramů, a když vyšel z lesů, vážil 42 kilogramů. Když se konečně vojáci druhé brigády dostali do Kežmaroku a spojili se s první a třetí brigádou, dostali pořádně najíst: „Začali nás krmit jako prasata před zabitím.“

Další nasazení brigády bylo na slovensko-maďarské hranici, kde hlídali odchod Maďarů ze slovenského území: „My jsme potom zrekvírovali pušky, granáty i pistole. Všechno museli složit u starosty a my to naložili na vozy. Jak se to dělá ve válkách: kdo prohraje válku, musí zaplatit retribuci.“

Po válce opět v armádě

Antonín Mora se poté dostal do českého pohraničí, kde se opět setkal s Němci: „To byly zrovna žně, srpen, začátek září a oni chodili a zapalovali obilí nastojato. Taky my je stříleli. A Mladá fronta napsala, že volyňští Češi pobili tisíce nevinných Němců. Nedávno, tři roky. My jsme jim říkali werwolfové a oni sobě taky.“

Poté se Antonín Mora usídlil u Horšovského Týna. Ačkoliv chtěl původně studovat, nakonec musel kvůli uživení jít pracovat. Dostal hospodářství a s otcem hospodařil. V roce 1947 přijela maminka. Poté se založilo JZD a do kolektivního zemědělství se zapojil i Antonín Mora. Nakonec byl povolán do armády, a tak sloužil dva roky v Horšovském Týně, v Kdyni a v Žatci. Poté získal zaměstnání na dolech u Horažďovic, kde žije dodnes.

V roce 2013 natočil a zpracoval Luděk Jirka.