The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miroslava Moravcová (* 1950)

• narodila se 19. prosince 1950 v Teplicích nad Metují

• její rodina žila na Broumovsku, v roce 1938 se ale musela vystěhovat

• dědeček byl povolán během mobilizace, babička se musela sama se dvěma dětmi přestěhovat k Pardubicím, kam za nimi po návratu z mobilizace dorazil i dědeček

• po válce prarodiče našli dům v Teplicích nad Metují, kam se přestěhovali

• až postupem času se pamětnice dozvídala o tom, jak na Broumovsku probíhal odsun Němců

• na nedaleké Bukové hoře bylo v roce 1945 popraveno dvacet tři Němců

• tragédie byla vyšetřována v roce 1947, ale po změně politické situace v roce 1948 byli viníci propuštěni

• celý příběh se Miroslava Moravcová dozvěděla až po roce 1989

Miroslava Moravcová se narodila 19. prosince 1950 v Teplicích nad Metují. Tam také vyrůstala a žije prakticky po celý život. V dětství pobývala hodně u babičky a dědečka: „Byla jsem v takovém prostředí, že mi byly vypravovány různé příběhy z minulosti. A v té době jsem získala nějaký vztah ke svému budoucímu zaměstnání.“ Později pracovala jako archivářka a učitelka.

Odsun Němců

Z různých útržků se pamětnice dozvídala o zacházení s Němci po skončení války v roce 1945. „Ten příběh je hodně tragický, smutný. V době, kdy jsem vyrůstala, to bylo prakticky tabu a moc se o něm nesmělo mluvit. Až v době, kdy jsem už dospívala, na konci šedesátých let, kdy nastalo uvolnění v naší společnosti, tak teprve jsem se dozvěděla ten příběh celý. To bylo kolem roku 1968. A jak víte, tak ta doba uvolnění netrvala dlouho, takže příběh jsem se dozvěděla nebo dostala jsem se k informacím, ale potom přišla doba normalizace a vlastně zase celých dvacet let se o tom nemluvilo nebo jenom šeptalo. A teprve až po roce 1989, po sametové revoluci, kdy opravdu nastalo uvolnění, se začalo pátrat po podrobnostech, jak se to stalo a proč se to stalo.“

V květnu 1945 došlo k osvobození Československa a v pohraničí, které bylo hustě osídleno německým obyvatelstvem, se začalo české obyvatelstvo na Němcích mstít. V Teplicích nad Metují sice vznikla místní správní komise, která měla dohlížet na to, že vysídlení německého obyvatelstva bude probíhat klidně, ale to se bohužel nedělo.

V červnu 1945 se velitel místní posádky a předseda místní správní komise rozhodli, že vystěhují šedesát obyvatel německé národnosti. Důvody jejich rozhodnutí nejsou známé, ale podle Miroslavy Moravcové to bylo momentální rozhodnutí a myslí si, že za tím stála jednak touha po pomstě a jednak zištné důvody.

Z Kamence a Horních a Dolních Teplic tak dali dohromady šedesát lidí, které shromáždili na dvoře okresního soudu a následně je rozdělili do dvou skupin. Větší skupinu tvořili zdraví lidé, kteří byli schopní manuálně pracovat. Ti byli rozvezeni do zemědělských usedlostí, kde pracovali a čekali na následný odsun. Druhá skupina, kterou tvořilo dvacet tři lidí, převážně starých a nemocných, ale také matky s dětmi, byla přes hranice na Bukové hoře odvezena do Polska. Tam ale nebyli přijati, a tak byli přivezeni navečer zpět. A právě následující noc se rozhodlo o jejich osudu.

Poprava dvaceti tří Němců na Bukové hoře

O celé situaci rozhodoval opět velitel vojenské posádky a předseda místní správní komise, nicméně o jejich jednání neexistují žádné záznamy ani nejsou žádní svědci.

Později se říkala jedna věc, která mohla ovlivnit rozhodnutí o popravě. Mezi popravenými totiž byla i žena – Češka. Ta v kraji před válkou také žila a tradovalo se, že ve stejné době zde jako státní zaměstnanec pobýval také pozdější předseda správní komise. Ten se o tuto ženu ucházel, ale ona dala přednost jinému muži – Němci. Během války byl její muž ve válce, ona bydlela u rodičů, ale v roce 1945 se dozvěděla o drancování a rabování majetku, a tak se vrátila, aby dala věci do pořádku. „Přijela a zjistila, že na radnici úřaduje její známý, předseda místní správní komise. Tak se za ním vydala a chtěla si zjednat pořádek. Protože to byla osoba energická, tak se říká, že tam ztropila nepěknou scénu a s předsedou se pohádala. Místo toho, aby ji uklidnil a věc řešil, tak se zachoval jako slaboch, protože tu ženu strčil do skupiny Němců, kteří měli být odvezeni do Polska.“

Ať už byl průběh jakýkoliv, tak rozhodnutí znělo, že se všichni tito lidé na Bukové hoře zastřelí. „Ti lidé mezitím byli v místní věznici, tam přespali a brzo ráno někdy kolem třetí hodiny byli probuzeni s tím, že už je povolení, že už budou za hranicemi přijati a tam, že počkají na odsun. Takže se ti lidé uklidnili. I když, kdybych si to představila, tak asi moc klidní nebyli, protože nevěděli, kam půjdou, co s nimi bude... Takže znovu na vůz, byli odvezeni, dovezeni na to místo a rozděleni do dvou skupin. Tam už byly připravené hroby a tam byli zastřeleni vybranými vojáky, kteří dostali rozkaz velitele.“

Vyšetřovací komise

Po samotné tragédii bylo nějakou chvíli ticho po pěšině a skoro se mohlo stát, že událost bude zapomenuta. Nicméně vojáci z posádky postupem času ztráceli morálku, přisvojovali si věci a opíjeli se po hospodách. A tak se stalo, že jeden z vojáků celý příběh vypověděl místnímu Čechovi. O tragédii se tak začalo vyprávět a za nějaký čas se událost začala oficiálně vyšetřovat. V roce 1947 se ustavená vyšetřovací komise vydala na místo popravy na Bukovou horu, byly odkryty hroby a těla převezena a pohřbena na hřbitově ve Vysoké Srbské.

Velitel a předseda místního správního výboru byli vzati do vazby. Mimochodem, předseda výboru byl váženým občanem Teplic, který učil ve škole, a jednu dobu byl dokonce i jejím ředitelem. Očekával se soud, nicméně po změně politické situace v roce 1948 se změnilo i posuzování těchto událostí a oba byli shledáni nevinnými a propuštěni.

Příběh prarodičů – mobilizace v roce 1938 a návrat na Broumovsko

Celý příběh se Miroslava Moravcová dozvídala postupně, stejně tak její prarodiče se ho dozvěděli až z vyprávění místních obyvatel. V době události totiž v Teplicích nad Metují ještě nebydleli. Rodina sice v této oblasti žila už přinejmenším sto padesát let, nicméně po roce 1938 se musela odstěhovat.

Její dědeček sice chodil do školy, kde se vyučovalo v německém jazyce, nicméně po roce 1918 se cítil a smýšlel jako československý občan. Pracoval jako státní zaměstnanec na dráze. S babičkou, která pocházela z Moravy, v roce 1938 žili v Horním Adršpachu.

Když byla vyhlášena mobilizace, byl i dědeček odvelen k posádce do Jaroměře. Nakonec byla podepsána mnichovská dohoda a vojáci byli posláni zpátky domů. „Dědeček se tedy spolu s ostatními vojáky vracel domů. Dostal se do Svatoňovic a dál už vlak nejel. Panoval zde veliký chaos, nic nefungovalo. Takže dědeček, jak byl zvyklý a znal to, byl nádražák, tak šel po trati pěšky do Horního Adršpachu. V Petříkovicích u přejezdu, v místě, kde je blízko státní hranice nyní s Polskem, tehdy s Německem, se střetl s přicházejícími vojáky, kteří zde začali obsazovat území. Dědeček byl v uniformě. Ještě pro dokreslení: on nebyl vysoký, byl poměrně malý. Takže vojáci viděli vojáka československé armády, tak se na něho vrhli, srazili ho do příkopu, začali ho bít a začali mu nadávat. Ale protože dědeček uměl dobře německy, tak začal s nimi diskutovat, což mu zachránilo život, protože ti Němci se na chvíli zarazili – slyšeli němčinu, což neočekávali.“ Do této situace přišel ještě velitel německých vojáků, který začal celou situaci zlehčovat a říkat něco jako: „Podívejte se, tady tohleto nám poslal Beneš. Ten by teda tu válku vytrhl, nechte ho být. Vždyť to je trapný se s ním vůbec zabývat.“ Dědeček se po tomto incidentu oklepal a pokračoval dál po trati. V Horním Adršpachu už ale babičku nepotkal.

Mezitím, co byl dědeček pryč, byla babička postavena před těžké rozhodnutí – buď zůstane v Adršpachu a automaticky se stane německou občankou, nebo se musí ihned odstěhovat. „Maminka na to vždycky vzpomínala – tehdy jí bylo sedm let – velice emotivně, protože asi to opravdu byly těžké chvilky.“ Babička se tehdy rozhodla, že se odstěhuje ke své sestře v Pardubicích. Věci, které se jim vešly do vagonu, naložila, domácí zvířata dala sousedům, ale třeba kočky a psi tam byli ponecháni svému osudu. „Vždycky, když si na to vzpomenu, tak je mi z toho hodně smutno.“

Dědeček se tak po svém návratu dozvěděl, kam asi jeho žena odjela, a znovu se shledali asi po třech dnech. Válku pak prožili v Rosicích u Pardubic. Po osvobození se dědeček několikrát vydal do Teplic nad Metují, aby zjistil, jestli je tam nějaké místo k nastěhování. Když konečně našel dům, celá rodina se do něj přestěhovala a v roce 1950 se v něm narodila Miroslava Moravcová.