Ing. Jan Moravec

„Došlo to tak daleko, že mi dali přihlášku a já jsem ji vyplnil, a teď jsem byl na rozpacích, co tam mám napsat, respektive byla tam jedna zajímavá otázka: Jaký je tvůj názor na náboženství? A já jsem tam napsal prostě to, co jsem si říkal, že všichni lidé vždycky věřili tomu, že je něco vyššího než chvilku se proběhnout po tomto světě, proč by to tedy mělo v tomto smyslu být jinak; člověk věří, že je prostě něco vyššího než jen chození tady po světě a umřít, a po smrti je větší doba než jenom to, co tady člověk prožije. Tak jsem to tam takhle nasumíroval, dal jsem jim to a v pořádku. Potom asi za měsíc velký humbuk, zavolali mě, že co jsem jim to proved, jestli tahle otázka, co tam dali, se týká mě. Já odpověděl, že samo sebou. Oni se z toho zhrozili, toho předsedu strany málem vyhodili a měl jsem od nich pokoj. Věřím tomu, že snad mi v tomhle Pán Bůh nějak pomohl.“

„Mýho pantáty, od manželky, rodina, to byli zemědělci a ti přišli o všechno – potom se jim něco sice vrátilo, nějaký ten mrtvý a živý inventář, ale zničili jim život, protože pantátu vyhodili, respektive nezavřeli, ale dali ho do sléváren a on lil, chudák, olovo nebo nevím, co všechno. Zemědělec, který měl lásku ke koním a ke zvířatům. Říkal: ‚Já jsem do toho chtěl skočit, do toho rozžhavenýho železa.‘ Tak ho to prostě bralo.“