The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Moravec (* 1955)

• narodil se 24. června 1955 v Poličce

• rodina vlastnila po několik generací mlýn v Bystrém u Poličky

• v roce 1950 jim komunisté mlýn zabrali a poté i další majetek

• ve mlýně zřídili výrobnu krmných směsí

• otec tam pracoval jako zaměstnanec

• rodina mohla zůstat bydlet v nájmu v obytné části budovy

• Jaromír Moravec se vyučil automechanikem

• věnoval se trampingu a zažil šikanu trampů Veřejnou bezpečností

• v listopadu 1989 pomáhal v Občanském fóru v Bystrém

• poté vstoupil do Občanské demokratické strany

• několik let bojoval o navrácení rodinného majetku

• v roce 2020 bydlel v zrekonstruované budově mlýna, který rodina získala zpět

Životní cestu Jaromíra Moravce předznamenal jeho mlynářský původ. Rod Moravců vůbec poprvé roztočil mlýnské kolo v Bystrém u Poličky v roce 1852. Od té doby se řemeslo předávalo z generace na generaci. „Můj praděda se do mlýna přiženil, vzal si dceru mlynáře. Pak už byl mlýn v našem držení,“ říká Jaromír Moravec.

Pamětníkův otec začal mlýn znovu provozovat po skončení druhé světové války. V roce 1950 ho však zabrali komunisté. I když jim už mlýn nepatřil, měli k němu silnou citovou vazbu a vynakládali mnoho úsilí na to, aby vnitřní vybavení nechátralo. Jaromír s tím od dětství vypomáhal a autorita jeho tatínka v něm formovala lásku k rodinnému dědictví. „Náš mlýn, to je pro mě rodinná historie a taky to symbolizuje určitý vzdor proti režimu.“

Po roce 1989 pamětník zažádal o navrácení rodinného majetku. Mlýn však byl v dezolátním stavu a Jaromírovi se roztočit mlýnské kolo nepovedlo. V roce 2020 ale žil v zrekonstruované budově mlýna, kterou předal svému synovi.

Zpětně znárodněno

Jaromír Moravec přišel na svět 24. června 1955 v Poličce. Už jeho předkové hospodařili v Holcovském mlýně v Bystrém, o kterém se dochovala první zmínka ze 16. století. Během druhé světové války žil ve mlýně Jaromírův otec Jan Moravec spolu se svou maminkou a nevlastním otcem, legionářem z první světové války. První rána pro rodinný mlýn přišla v roce 1942, kdy jim nacisté zakázali mlít obilí.

Na konci druhé světové války se Jan Moravec rozhodl, že provoz obnoví. Po letech nepoužívání však vnitřní vybavení potřebovalo rekonstrukci, a otec se proto musel zadlužit. Mlýnu se ale záhy začalo dařit, a tak pohledávky rychle splatil. „Táta konec války opěvoval. Vždy vzpomínal na to, že to byla doba neobyčejného rozkvětu. Pak ale přišli komunisté.“ Po válce se Jan Moravec seznámil s budoucí manželkou Annou, kterou si v roce 1948 vzal. Společně vychovali tři syny – Jana, Jiřího a Jaromíra.

Když komunisté v roce 1950 mlýn zabrali, z Jana Moravce se stal pouhý zaměstnanec. V roce 1959 obdržela rodina dokument se sdělením: „Zpětně znárodněno.“ Tentokrát se však nejednalo pouze o mlýn, ale i o zbývající majetek, včetně pozemků a přilehlého lesa. „Od té doby jsme tedy byli ve mlýně nájemníci. Otec tam ale stále pracoval. Maminka musela nastoupit do jednotného zemědělského družstva. Po dvou letech ji z družstva vyčlenili. Nezůstalo nám nic. Vzali i stroje.“

Pořád nám hrozilo vystěhování

Dětství prožíval Jaromír se svými staršími bratry. S rodinou bydlela také babička Jindřiška Moravcová, která také vnuka vedla k lásce k mlynářskému řemeslu. „Měla na mě velký vliv. Byl jsem s ní v podstatě pořád. Nosil jsem jí dříví a uhlí, aby měla čím topit. Ona mi vykládala, co zažila. Vedle ní jsem vnímal i problémy, kterými procházel mlýn. Zůstalo to ve mně a později jsem se snažil dědictví mých předků předat i svým dětem.“

Komunistický režim se významně podepsal na atmosféře v rodině. „Pořád nám hrozilo vystěhování. Rodičům bylo vyhrožováno, že se kdykoliv můžeme sbalit a odejít. Nakonec jsme tam vydrželi... Otec se ale nikdy nesmířil s tím, že nám mlýn sebrali,“ líčí pamětník, který také jako dítě pociťoval strach ze ztráty domova.

Při vzpomínkách na školní léta si vybavuje odpor k ruštině. „Zažili jsme srpen 1968, a to se na nás podepsalo. Všichni jsme ruštinu nenáviděli. Jinak mě ale bavila kupa věcí. Historie, zeměpis, přírodopis i chemie. Byl jsem ale lajdák,“ vypráví. Po základní škole se v Bystrém vyučil automechanikem. Chtěl si ale dodělat maturitu, a tak se se svým spolužákem přihlásil na vojenskou školu do Holešova.

Vojenská škola byla chyba

„Vojenská škola byla chyba. Podtext komunismu byl všude. Musel jsem se učit marxismus-leninismus, všechno bylo tehdy poplatné režimu. Po sedmi dnech jsem věděl, že tam teda nebudu, a včas jsem utekl,“ vypráví Jaromír, který se od svých patnácti let věnoval trampingu. „Jezdil jsem na vandry. Byl jsem tramp. A vojenská škola nešla dohromady s volností trampa,“ dodává.

Hospoda U Čochtana byla jedním ze záchytných bodů trampů v Českém ráji. Také Jaromír se tam každý rok vracel. „Nešťastný Svobodův státeček, nešťastný Svobodův stát, Rusi nás zabrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát,“ vzpomíná na text jedné písničky, kterou v proslulé hospůdce s ostatními trampy zpíval.

Jako tramp několikrát zažil zásah Veřejné bezpečnosti, která jej a jeho přátele za doprovodu psů perlustrovala. „Kde se objevil tramp, tak po něm hned šli,“ říká pamětník a vysvětluje, že trampové byli komunistickému režimu trnem v oku. V roce 1978 vzal s sebou na trampskou výpravu na Lipno svoji tehdejší přítelkyni a o rok později se s ní oženil. I po svatbě žil se ženou dál ve mlýně.

Školení pro udržení koryta

Když pamětník dokončil školu a měl se stát mistrem údržby v Jedlové, dostal první nabídku ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ). Byla to pro něj nepříjemná situace, která se navíc několikrát opakovala. Tamní stranická buňka věděla, že je to perspektivní a schopný zaměstnanec, jeho politické názory však byly komunistickým ideálům na míle vzdálené. „Po druhém sezení jsem řekl, že do strany nevstoupím. Prostě jsem odmítl. Přemlouvali mě. Vymlouval jsem se dokonce na tchána, který byl věřící. Dnes je mi trapné, že jsem to použil. Nátlaku jsem ale odolal.“

Vedení ho alespoň poslalo na ideologické školení. Po jeho absolvování mohli i zaměstnanci, kteří nebyli v KSČ, vykonávat některé funkce. „Říkalo se tomu školení pro udržení koryta. Vždycky nás odvezli do Svitav a tam nám četli Rudé právo. Dva roky jsme tam museli docházet. Poté nám KSČ vydala certifikát a my jsme mohli zase v klidu pracovat,“ říká Jaromír s úsměvem.

Zrezivěly i hřebíky v podlaze

Otec odešel v roce 1980 do důchodu. Do té doby sloužily vnitřní prostory mlýna pro výrobu krmné směsi pro zemědělská družstva. Další události byly podle pamětníka pro mlýn smrtící. „Na mlýn přišla skupina údržbářů z Poličky, kteří tam asi rok mleli. Svou činnost ukončili sešrotováním dvou vagonů soli. Když to otec viděl, šel za jejich vedoucím a zeptal se ho, jestli vědí, co dělají. Odpověděl mu, že se to vyčistí a bude to dobré. Nebylo. Všechno zrezivělo. Sůl absorbuje vodu, takže zrezly i hřebíky v podlaze,“ vypráví pamětník.

Otec to nesl velmi těžce. Jaromír od roku 1983 likvidoval každou zimu důsledky jejich nezodpovědného jednání. Žádné stroje se ale zachránit nepodařilo.

V listopadu 1989 pamětník radostně prožíval sametovou revoluci. Na první protikomunistické demonstraci byl tenkrát v Poličce. Vzpomíná, že pro něj bylo zklamáním, když mezi mluvčími viděl bývalého člena komunistické strany, který obracel kabát. Když se v Bystrém ustanovilo Občanské fórum, stal se Jaromír Moravec jeho členem. Záhy vstoupil do Občanské demokratické strany, kterou horlivě propagoval. Sám ve vlastní režii tiskl a rozvážel plakáty pro její místní buňku. Během devadesátých let prožíval postupné vystřízlivění, které s odstupem hodnotí jako zklamání polistopadovým vývojem.

Mlýn zůstal bez náhonu

Na začátku devadesátých let dostali Moravcovi část majetku zpět. Konkrétně se jednalo o mlýn a parcelu před budovou. Pamětníkův otec zemřel v roce 1990, a tak musel Jaromír bojovat o navrácení veškerého majetku sám, což se podle jeho slov výrazně podepsalo na jeho zdravotním stavu. „Začala se mi motat hlava a skončil jsem v nemocnici. Všechno to bylo ze stresu,“ říká. Ale například mlýnský náhon se rodině získat nepodařilo.

„Kdyby mi náhon vrátili, byl bych prý moc bohatý. To mi opravdu tenkrát řekli. K mlýnu ale patří náhon jako k autu motor,“ říká pamětník. Budovu mlýna dával Jaromír Moravec mnoho let do pořádku. Dřiny, kterou ho to stálo, však nelituje. Majetek předal do rukou syna, který o všechno řádně pečuje.