Václav Moravec

„Ministerstvo školství zavádělo v Egyptě a Sýrii náš systém výuky učňů. Inspektor Němec, který byl tím pověřen, mě několikrát přesvědčoval, abych se této akce zúčastnil a jel s ním. To jsem vždy odmítl, protože jsem věděl, že vzhledem ke strýci generálovi Moravcovi by to neprošlo. Na jaře 1964 se na mě obrátila Státní bezpečnost. Navštívili učiliště, že ode mě potřebují nějaké informace na učně. Dali si se mnou schůzku za několik dnů na silnici k Vrdům. Když na mě čekali s autem, dozvěděl jsem se, že chtějí, abych šel na Západ, navázal kontakt se strýcem, generálem Moravcem, a podával jim o jeho činnosti zprávy. To jsem odmítl, že mám rodinu a neumím řeči. Dali mi čas na rozmyšlenou, že o rodinu se postarají a řeči že se do půl roku naučím. Pak po dvou až třech týdnech došlo k dalšímu setkání. Střídalo se to různým způsobem: někdy to byl tvrdý nátlak, podruhé jsme jeli do kavárny v Kutné Hoře, kde mě nutili, abych si dal něco k jídlu, že mě pohostí. Poslední setkání bylo potom s velmi tvrdým nátlakem na mě, kde mně vyhrožovali, že když s nima budu spolupracovat, že zachráním někoho z rodiny, který má být zavřený. To jsem odmítl a dostal mě pak na starost pan Šolta z Čáslavi. Poslední půldenní setkání bylo na stanici Státní bezpečnosti, kde mě zkoušeli a přesvědčovali, abych skutečně spolupracoval. Protože jsem odmítl vykonávat s nimi spolupráci, ani když v roce 1977 obnovil žádost o spolupráci pan Vašek a neuspěl, myslel jsem, že budu mít pokoj. Ovšem pokoj jsem měl, ale nedostal jsem platový postup, takže jsem odcházel do důchodu s nižším důchodem, než měla například moje manželka, se kterou jsme učili stejnou dobu.“

„Začátkem roku 1990 jsem se začal zabývat rehabilitací strýce. Napsal jsem sérii článků o strýci a uspořádal výstavu o jeho činnosti. K tomu mi pomohly materiály s kufrem, který strýc při své emigraci nechal u své sestry. Ta potom předala kufr s činností strýce v Anglii mému dědovi, pak ho opatroval můj otec a nakonec já. Zároveň jsem napsal žádost prezidentu republiky o navrácení hodnosti strýcovi, kterou mu komunisti odňali. Hodnost mu byla navrácena in memoriam a byl 9. 5. 1991 vyznamenán Řádem Rastislava Štefánika. Strýcova rodina se bohužel vyznamenání nedočkala. To se na velvyslanectví v USA ztratilo. Po dlouhé snaze a pomoci mluvčího prezidenta republiky pana Ladislava Špačka po šesti letech, v roce 1997, dostala teta ke svým 96. narozeninám duplikát Řádové listiny.“