The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Moravová (* 1935)

• narodila se 9. března 1935 v Lysé nad Labem do rodiny cukráře Josefa Merunky

• je pamětnicí života za protektorátu v Lysé nad Labem

• na konci války starosta města František Tichý zachránil jejího bratra před zastřelením Němci

• v roce 1945 byla otcova cukrárna převedena pod družstvo, Josef Merunka v roce 1948 zemřel

• v roce 1952 absolvovala gymnázium v Nymburku

• kvůli „živnostenskému původu“ nedostala doporučení na vysokou školu

• pracovala v libeňské Tesle v kanceláři

• v roce 1956 reagovala pozitivně na pokus o revoluci v Maďarsku a za trest byla přeřazena do pásové výroby

• v 50. a 60. letech byla herečkou v lyském ochotnickém spolku Tyl

• její mladší sestra Růžena byla profesionální herečkou

• pracovala v pražské Konstruktivě a jako referentka na Ministerstvu paliv a energetiky

Byla všestranně talentovaná, sportovala, hrála divadlo, učila se na výbornou, ale totalitní režim jí na prahu dospělosti značně ubral vítr z plachet. Dílem kvůli bezohledné školské reformě, kvůli níž nečekaně přišla o jeden rok na gymnáziu, dílem kvůli jejímu „původu“. Jako dcera cukráře z domu na náměstí nedostala doporučení na vysokou školu. Že byl tatínek po smrti a cukrárna již patřila družstvu, nikoho nezajímalo. Hned po maturitě musela nastoupit do fabriky.

Holčička z cukrárny

Hana Moravová, rozená Merunková, se narodila 9. března 1935 v Lysé nad Labem jako čtvrté dítě cukráře Josefa a jeho ženy Růženy Merunkové, rozené Martínkové, která pocházela z Kostelní Lhoty. Měli pět dětí, první se narodil Josef v roce 1925, poslední Růžena v roce 1940.

V roce 1929 se rodina přestěhovala na náměstí Bedřicha Hrozného 182, kde otec postavil patrový dům s velkou zahradou, kde měli bazén a altán a v přízemí domu byla cukrárna s výlohami na sever, aby se cukrářské zboží nekazilo.

Hana Moravová vzpomíná, že se za války měli dobře. Cukrárnu hojně navštěvovali němečtí důstojníci, kteří si potrpěli na dorty a kupovali je ve velkém. K výrobě dortů se kvůli nedostatku vajec za války používala Synthova, sušená náhražka vajec v prášku. „Dorty z toho byly takové hodně těžké, ale já je měla moc ráda. A nejraději jsem měla žloutkové věnečky,“ vzpomíná Hana Moravová.

Za války, kdy byl všeobecně nedostatek jídla a příděly na lístky se rok od roku tenčily, se i cukrárenské výrobky musely kupovat na potravinové lístky. Hana Moravová pamatuje, jak coby dítko školou povinné lepila ústřižky lístků na povinné archy. „Byly lístky na tvrdé bonbóny, na čokoládové bonbóny, na pečivo a na dorty.“

Válku do jisté doby nevnímala. Jednou do cukrárny přišla holčička a měla na klopě hvězdu s nápisem Jude. „Já jsem k ní šla a bezelstně jsem vykřikla: ‘Jé, ty se jmenuješ Jude?’ Holčička se na mě divně koukala, moje maminka mě zahnala. Já ale nevěděla, co to znamená, nikdo mi to do té doby neřekl,“ vzpomíná Hana Moravová, jak se začala dovídat o pronásledování Židů.

Pak si vybavuje vzpomínku na pana Lustiga, který organizoval praní prádla a jehož služeb maminka využívala, protože početná rodina měla hodně povlečení. „Vyzvedával ho u nás a vozil do Benátek nad Jizerou a vyprané zpátky. Pak najednou zmizel,“ vypráví. (Dle archivních dat se zřejmě jedná o rodinu Arnošta a Markéty Lustigových s dcerami Erikou a Evou, kteří byli transportováni v roce 1943 do Terezína, všichni zahynuli v Osvětimi.)

Starosta Tichý zachránil mého bratra před zastřelením

Hana Moravová vzpomíná, že na konci války měli obyvatelé Lysé nad Labem strach z Němců. Starosta města, MUDr. František Tichý (který mimochodem byl u domácích porodů všech pěti dětí Merunkových), byl později obviňován z kolaborace. Byl ovšem ve velmi nevděčné a riskantní pozici a jeho jednání bylo pro mnohé pamětníky pochopitelné. Snažil se uchránit lidi od zbytečných konfliktů a na konci války se zřejmě též snažil napjatou situaci v Lysé uklidnit. Podrobnosti o událostech na konci války uvádí kronika chlapecké měšťanské školy, podle níž už ve čtvrtek 3. května začala mládež zamazávat po městě německé nápisy na obchodech. Problém nastal, když se 4. května začaly objevovat na domech československé státní vlajky a němečtí vojáci si pod pohrůžkou použití zbraně vynucovali jejich okamžité stažení. Situace se ještě více vyhrotila, když velitel vojenského tábora v Milovicích, generál Kurt Rüdiger, pohrozil městu použitím tanků a dělostřelectva, pokud do 19 hodin nebudou obnoveny všechny dříve zamazané německé nápisy. Vojenská posádka z nedalekých Milovic měla stovku tanků a obrněných vozidel, městem se navíc procházely ozbrojené hlídky vojsk SS.

„MUDr. Tichý takzvaně kolaboroval, protože byl starosta a bál se o lidi, aby se jim nic nestalo. Tak byl jako zadobře s Němci. Ale zároveň pomáhal. Mého bratra Pepíka zachránil od smrti. Jakmile se totiž začaly smazávat německé nápisy, náš Pepík vzal štafle a už to mazal. Sebrali ho, odvedli na letní cvičiště a tam ho chtěli zastřelit. Táta letěl pro doktora Tichého a ten šel na letní cvičiště a zachránil ho,“ vypráví Hana Moravová.

Dle kroniky v noci z 8. na 9. května začali vojáci z Milovic prchat z dosahu blížící se Rudé armády, místní odbojáři pod vedením Františka Doška vyhodili do povětří část pražské tratě, aby nemohly být na Prahu vyslány německé posily z Milovic. Národní výbor oficiálně vybízel obyvatelstvo ke klidu, aby nebyl dán nacistům důvod k represím. Ulicemi projížděly německé vojenské oddíly. Nikdo nevěděl, co od vystresovaných a vzteklých vojáků očekávat. Kradli kola a hledali cestu na západ, jen aby nepadli do rukou Rusům. První oddíl Rudé armády dorazil do města ve čtvrtek 10. května 1945 odpoledne a v pátek 11. května vypuklo všeobecné veselí ze znovunabyté svobody.

(Z externích zdrojů: Německému veliteli Kurtu Rüdigerovi se podařilo z Milovic prchnout jž 6. května 1945 na západ, aby se vzdal Američanům. 12. května 1945 byl ale předán Rudé armádě a Rostovským vojenským tribunálem odsouzen k 25 letům nucených prací v ruském nápravném táboře Vorkuta. Po sedmi letech byl repatriován do Německa, zemřel v roce 1973.)

Krátce po válce

Hana Moravová vzpomíná, že na konci války byla coby desetileté dítě svědkem pro ni nepochopitelných reakcí lidí. „Ve vedlejším domě bydlely dvě Němky. Staré paní, byly to takové hodné babičky. Občas jsme se s nimi bavili přes plot. Na konci války je ale lidé vytáhli na chodník a plivali po nich, jako by snad někomu ublížily, bylo mi jich moc líto. Nevím, co se s nimi stalo.“

Poválečné období nebylo pro rodinu Merunkových snadné. Cukrář Josef Merunka byl nemocný na srdce, cukrárnu převedl do družstva a dílnu v obchodě za něj vedl zaměstnanec. V roce 1948 v pouhých 53 letech zemřel.

Na vysokou školu nemůžeš, jsi z rodiny živnostníka

Hana Moravová vystudovala nymburské gymnázium, které kvůli školské reformě musela ukončit nečekaně o rok dříve, v roce 1952. „V květnu nám oznámili, že septimou končíme a že místo prázdnin bude přípravný kurz na maturity, které budou už v srpnu. V září jsme měli nastoupit do práce,“ vypráví pamětnice.

Byla všestranně nadaná, učila se na jedničky, vynikala ve sportu, ráda recitovala, v Lysé začala hrát v ochotnickém divadle. Doba, v níž platila totalitní pravidla, jí ale nepřála. „V srpnu jsme maturovali a hned v září jsme museli nastoupit do práce. Na výběr nám dali jen ze tří možností: Teslu, poštu nebo železnici.“ Chtěla se hlásit na filozofii, ale ředitel Hrabal jí nedal doporučení. „On učil filozofii a říkal mi, že kdyby byla lepší známka než jedna, tak že mi ji dá. Takže jsem to u něj měla bezvadné. Ale jak mi měl dát doporučení na vysokou školu, začal mi vyčítat, že máme barák na náměstí a takové ty kecy. Nebyl komunista, jen si na něj hrál, protože jeho brácha byl bohatý sedlák – tenkrát se říkalo kulak – a musel si dávat velký pozor na ústa. Proto na nás byl takový,“ vypráví Hana Moravová.

Z těch tří možností si vybrala Teslu, která sídlila v Libni a byla nejblíže Lysé. Pracovala v kanceláři, odpoledne musela chodit na povinný kurz vakuové elektrotechniky.

Potřebuješ se sžít s dělnickou třídou

V roce 1956, když se v komunistickém Maďarsku odehrál pokus o reformy, kvitovala to, ovšem příliš nahlas. „Já jsem na to při četbě novin reagovala asi příliš svérázně. V kanceláři se mnou pracovaly dvě soudružky – svazačky, kterým se to nelíbilo a žalovaly to soudruhu řediteli. My jsme měli dělnického ředitele, byla to tehdy móda. Byl vyučený truhlář a byl ředitelem žárovkárny. Ten si mě zavolal a říkal, že se potřebuji sžít s dělnickou třídou, takže mě přeřazuje k výrobnímu pásu. Maturita nematurita,“ vzpomíná Hana Moravová.

Pracovala na směny, často se vracela domů až před půlnocí.

DAMU jsem zkusila jen jednou

Touha hrát divadlo ji neopustila ani v nepříznivých podmínkách. Hrála s ochotnickým divadlem Tyl v Lysé nad Labem i v Praze, například v divadle Máj. Vzpomíná na hru divadla Tyl Třetí zvonění, v níž hrála paničku Kváčkovou, jejíž úvodní kuplet byl tak divácky úspěšný, že ho musela zahrát dvakrát za sebou. Na letní scéně v Lysé se také hrála hra Radúz a Mahulena, kde měla hlavní roli s Janem Stránským. S nadsázkou říká, že si při tom uvědomila, že by profesionálně divadlo stejně dělat nemohla. „Text jsem se učila 14 dní v kuse, pořád jsem chodila po zahradě a učila se. A s mým hereckým partnerem jsme se do sebe platonicky zamilovali, takže kdybych se měla celé noci učit texty a ještě se pokaždé zamilovat, to bych se z toho zbláznila.“

Přece jen ale přiznává, že maličko litovala, že nebyla tak průrazná jako její sestra Růžena, která se hraní věnovala profesionálně. Ostatně byla to právě Hana, kdo o pět let mladší sestru Růženu k divadlu přivedl. „E. F. Burian vyhlásil konkurz pro mladé herce, Růženu jsem tedy připravila, přivedla ji na konkurz a vzali ji,“ říká Hana Moravová, která se na konkurz nehlásila, protože byl vyhlášen jen pro mladé do určitého věku, který ona už překročila.

S amatérským divadlem skončila v druhé polovině šedesátých let, v době, kdy už byla vdaná a měli dceru. Příležitostně ještě dva roky zpívala s jazzovým tanečním orchestrem v Nymburku. Potkala se tam s režisérem Macháčkem z Národního divadla, který se jí ptal, proč vlastně nehraje divadlo. Vyprávěla mu, jak zkoušela štěstí na DAMU, ale Jana Werichová, která se hlásila potřetí, ji prý předběhla a pak už neměla kuráž. “Když jsem je neoslnila napoprvé, tak jsem si řekla, že už to zkoušet nebudu.”

S prvním mužem Jindřichem se brali v roce 1959, a – což nebylo v té době neobvyklé – žili pět let odděleně, on v Praze, ona v Lysé nad Labem. Neměli kde bydlet. Jejich dům v Lysé byl plný, v horním patře bydlel nájemník a sehnat byt bylo v padesátých a šedesátých letech otázkou velkého štěstí. Až když s kolegy a přáteli-stavaři založili bytové družstvo a v Praze 4 si postavili dům, sestěhovali se.

Sověti nám byli nejdříve k smíchu

Okupace v srpnu 1968 ji zastihla v době, kdy pracovala v Konstruktivě v Myslíkově ulici. „Z kanceláře jsme se dívali na připravený sovětský kulomet, ale okupanty jsme nebrali vážně. Věřili jsme, že jak rychle přišli, tak rychle zase odejdou. Ne, že tady zůstanou,“ vzpomíná Hana Moravová.

V roce 1974 dostala příležitost lépe placené práce referentky na Ministerstvu paliv a energetiky. „Překvapilo mě, že je možné, aby podnik nepřijal výpověď, když ji podá zaměstnanec. Bylo zajímavé, že obráceně to šlo. Nakonec jsem se s Konstruktivou soudila,“ vypráví Hana Moravová a líčí také pro ni paradoxní detail. „Předsedkyně senátu se mě ptala, zda mi ta práce na ministerstvu stojí za to, abych se soudila a jaký plat mi tam nabízejí. Nabízeli mi dva a půl tisíce a soudkyně se podivila, že prý tolik nemá ani ona. Nakonec mi ale dala za pravdu. Byla jsem rozvedená matka samoživitelka a peníze byly potřeba.“

Po sedmi letech od rozvodu se provdala za Stanislava Moravu, stavebního inženýra. Ten brzy nato odjel pracovně do Alžírska. Hana tam s ním strávila jednu dovolenou a říká, že déle by tam být nechtěla, nelíbilo se jí tam. „Říkal, že tam vydělá nějaké peníze, ale myslím, že ty dva roky odloučení za to nakonec nestály. Projektoval tam sídlištní bytovky pro Alžířany. Když jsem tam přijela, bydleli v nedostavěném domě, místo výtahu díra, kam se házely odpadky, takže v domě se vyskytovaly krysy. Měli kancelář v přízemí. Voda tekla dvakrát týdně, takže věčně byla napuštěná voda ve vaně do zásoby,“ vzpomíná.

Bála jsem se nepřijít do práce a jít do ulic

Na Ministerstvu paliv a energetiky pracovala ještě v roce 1989 a z toho důvodu se v počátku listopadových demonstrací nezúčastňovala, i když změnám fandila. „Bála jsem se nepřijít do práce a jít do ulic. To bylo nemyslitelné. Na ministerstvu jsme se museli na všechno dovolovat šéfa,“ vysvětluje. Sledovala události v televizi, poté se byla podívat v Realistickém divadle, kde slyšela mluvit přímé účastníky demonstrace na Národní třídě. Vzpomíná, že po revoluci měli na ministerstvu personální problémy, protože neměli kým nahradit vyházené komunisty. „Tam byli všichni na vyšších místech komunisti. Já v KSČ být naštěstí nemusela a ani mi to nikdo nenabízel,“ říká pamětnice.

Lyská patriotka

Hana Moravová zůstala po celý život lyskou patriotkou. I když bydlela v Praze, pořídila si začátkem osmdesátých let s druhým manželem 400 let starý domek v podzámčí, který pak mnoho let rekonstruovali. Trávili tam víkendy a dovolené. „Náš dům na náměstí byl stále obsazený, však jsem byla z pěti dětí. Maminka zemřela v roce 1987, revoluce se bohužel nedožila.“

Celé dětství a pak i ve stáří měla výhled na lyský kostel. Jak ale říká, v Boha nevěří. „Jako dítě jsem se modlila každý večer Andělíčka, v kostele též, ale byla to výchovná samozřejmost a formalita, která se nezpochybňovala, doma se o tom vůbec nemluvilo. Chodila jsem ke zpovědi a byla jsem velice poctivá hříšnice, své prohřešky jsem si podle zpovědního zrcadla pečlivě zapisovala a kamarádek jsem se ptávala: ‚A nezapomněla jsi na tenhle prohřešek?‘ Byly to takové ty dětské hříchy jako sprostá mluva a někdy i lhaní,“ uzavírá své vyprávění Hana Moravová.