Dalibor Motejlek

„Já si myslím, že on, nevím, jak se jmenoval, jestli Pokorný, předtím to byl někdo jiný, tak počítal s tím, že něco řeknete, že budu mít takovou morálku, že řeknu: Jo, tenhle tam řekl to a to. Ale k tomu nedošlo. Byli kluci, kteří vyjeli jako turisti na mistrovství světa, možná to měli od nich [myšleno od StB] placené. Bavil jsem se s emigranty, co fandili sportu. Ať to byl kdokoli. Nenahlásil jsem to třeba. Oni mně řekli: ‚Vy jste mluvil s tímhle a tímhle.‘ Na základě toho, kdo u toho byl, jsem zjistil, že kluk, se kterým jsem hrál dvacet let fotbal, tak to nahlásil.“

„Vzal jsem ještě s sebou Jardu Honců a ještě jednoho běžce a ještě jednoho. Zpátky jsme se vraceli, zastavili jsme se na Semmeringu, řekli nám: ‚Tady můžete zůstat.‘ Pan Mayer mi nabídnul, že tam můžu dělat trenéra, dostanu kvartýr, nabídl na tehdejší dobu šestnáct tisíc šilinků plat měsíčně, ještě vlek bych k tomu měl. Říkám: ‚Já tam nezůstanu.‘ Byl jsem tam asi tři dny s kluky dohromady. Pak jeli na ambasádu a já s nimi. Bylo to tam takové zmatkové. Řekl jsem si, nechci v zahraničí zůstat. Nebyl jsem na to stavěný, odjakživa jsem měl rád hory, Harrachov, Vysoké. Situace ale byla taková, že člověk nevěděl. Na Semmeringu nám nafasovali brambory a nevím, co všechno. Cestoval jsem přes hranici domů. Nechtěl jsem jet přes Moravu domů. Bral jsem to po rakouské straně. Na hranicích nám celníci říkali: ‚Proč se vracíte, co blbnete?‘ – ‚Vraťte se!‘ Nevrátili jsme se a jedu. Přejížděli jsme na Jindřichův Hradec. A vidím, byla tam u Hradce jabloňová alej, všechny jabloně byly uřezané. Stály tam ruské tanky, na laufech byly jabloně. Vypadalo to jako sad, ale byl to samý tank, po silnici všude tanky. To byla hrůza hrůzoucí! Přejezd přes koleje přišel, teď jsem nevěděl – jede vlak, nejede? Jeden mi takhle ukázal, tak jsem jel, ale nevěřil jsem mu. Rusi jsou Rusi.“

„Já v tu dobu jsem měl poměrně dobrou formu, dařilo se mi. I podporu ostatních. Jeden druhému jsme nezáviděli. No a Remsa ke mně přišel, to se chodilo pěšky nahoru, každý závodník měl dva malé kluky, kteří mu pomáhali nést nahoru lyže. Nahoru se šlo skoro půl hodiny, na mamutí můstek. Když jsme rozebírali ten skok, on říkal: ,Dalibore…‘ on mně říkal Libore. ,Libore, ty máš formu na svěťák!‘ Tak jsme to v rychlosti prodiskutovali. Při druhém letu jsem se rozjel, odrazil, a teď mě to nadzvedávalo a zase pustilo dolů, měl jsem pocit, že už budu dopadat, ale tlak toho teplého vzduchu mě zase nadzvedl. Ten teplý vzduch vycházel z šedesáti až sedmdesáti tisíc diváků. Dopadl jsem do telemarku a bylo takové ticho, že jsem slyšel šustění lyží. Zatočil jsem a uslyšel mohutný výkřik toho davu lidí. A ohlásili světový rekord.“

„Ta bariéra toho respektu, nebudu tomu říkat strach, se u skokanů odstraňuje a posouvá už od mládí. Ta bariéra toho respektu je úplně jinde než u normálního lyžaře. Ale každý skokan před prvním skokem na můstku určitý respekt z toho má. Ten se potom ztrácí. Ztrácí se i tím, že jak se okamžitě rozjede, tak se koncentruje na nájezdové, odrazové postavení, aby to provedl co nejpřesněji. Ke konstrukci toho můstku: to není žádný loping, aby to vyhazovalo. Na posledních čtyřech metrech má sklon kolem jedenácti stupňů, což dělá sedmdesát centimetrů pod úroveň. To jde z kopce dolů, ten skokan musí přesně do toho bodu a kolmo pustit ten odraz nahoru, aby se dostal na správnou letovou aerodynamickou křivku. Ta ve vývoji toho skoku přišla až později.“

„Nedám na Duklu, kde jsem prožil třicet let, dopustit. Tam ta morálka byla. Každý z těch kluků si uměl pořádně složit své věci, byl dochvilný, poctivý v tréninku. A potom začalo převládat to, jakou má kdo politicko-výchovnou práci, a takové věci, které se sportem nešly dohromady. Vůbec se to nehodilo v souladu s tím… nešlo mi to nikterak pod nos.“

„K lyžím jako takovým: to byly dřevěné jasanové lyže. Většinou o malinko širší, ale většinou to byly lyže na sjezd. Na nich se dělalo všechno, běhalo, sjezdovalo, děti i skákaly. Později byly vyrobeny skokanské lyže, které byly širší, dvojžlábkové, později trojžlábkové, u nás většinou jasanové. Pan Viktor Nesvadba z Vysokého, potom z Harrachova, tam se přestěhoval, dělal výrobu skokanských lyží. Pan Bartoň ve Vysokém nad Jizerou nebo pan Císař v Lomnici nad Popelkou.“

„Takže jak jsem říkal, že tohle bylo nepříjemné, a další taková nepříjemná věc byla, že když naše výsledky začaly stoupat a umisťovali jsme se v popředí a vraceli jsme se, tak nám celníci na hranicích fandili. Ale uplynul nějaký rok, přijížděli jsme a začalo se všechno úplně měnit: ‚Pojďte, vy hajzlové, ať si vás zkontrolujeme!‘ Po výsledcích výborných prohlídli nám batohy, lyže, vaky na lyže, všechno rozebrali. Všechno prohlídli. To byly věci, když už se člověk těšil domů, a teď se todleto stávalo. Říkal jsem si: Tohle přece není možné! Člověk se vracel, ale měl strach, co přijde.“

„Chodil jsem do školy s klukem, jmenoval se Walter Willpuss, táta mu padnul asi za Německa, někde v Rusku, možná. Žil s maminkou a legálně se vystěhovali do Německa. Přijel za námi na turné, fandil nám, byl jsem rád, že ho vidím, abych s ním chodil na pivo, to už ne, to už nešlo, chodil s ním Remsa na pivo, když končil Bischofshofen, koupil pro děvčata Kosovy, pak Kos byl horský vůdce a měl na starost Horskou službu. Jedna slečna dcera se Walterovi líbila. Koupil jim v krámě dárky, byli jsme tam tři nebo čtyři závodníci, nevím, jestli ještě někdo. Koupil jim řetízky s přívěskem, holkám jsem to dal, byly šťastné. Ale uplynul týden a hned mě volali na výslech do Semil na policii, řekli, že v řetízkách mohly být šifry a co všechno. Zapůsobilo to na mě hrozným stylem. To byly takové nepříjemné věci.“