The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Motyčka (* 1924)

• narozen 8. května 1924 v obci Palešnik v chorvatské Moslavině

• člen mládežnické odbojové organizace SKOJ (Savez komunističke omladine)

• od dubna 1944 do konce války u jugoslávských partyzánů

• v roce 1946 reemigroval do Československa (Jiřice u Miroslavi)

• od roku 1952 žil v Lanškrouně

V necelých dvaceti letech se František Motyčka přidal k jugoslávským partyzánům. Prošel pak několika bojovými střety, při nichž zahynulo mnoho jeho přátel. Vzpomíná, že se občas v otevřeném terénu vrhali proti kulometné střelbě a že ještě několik měsíců po válce ho prožité válečné hrůzy budily ze spaní.

V chorvatské Moslavině

František Motyčka se narodil 8. května 1924 jako nejstarší ze čtyř dětí v obci Palešnik v chorvatské Moslavině v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Bylo to v části obce nazývané Malý Palešnik, jejíž výstavba přímo navazovala na vedlejší Hercegovac. Zatímco v Palešniku žilo v naprosté většině chorvatské obyvatelstvo, v Hercegovaci a Malém Palešniku se přibližně polovina lidí hlásila k československé národnosti. Patřili mezi ně i rodiče pamětníka, kteří prý ještě ani neměli povolení k trvalému pobytu. „Pořád jsme byli jako Češi a každý rok jsme platili povolení bydliště,“ vypráví František Motyčka, který o původní domovině matky Anny Motyčkové (rozené Raipoldové) bohužel nic neví, zato má velmi dobře zmapovanou otcovu rodinu. Ta do Palešniku přišla na příslib volně dostupné půdy a různých úlev někdy kolem roku 1900 z Horního Újezdu u Litomyšle. Otec František Motyčka starší se již v Palešniku narodil, přesto povinnou vojenskou službu absolvoval v Československu a až po jejím ukončení se vrátil zpět do svého rodiště.

Pamětníkovy rodiče v Palešniku vlastnili menší hospodářství. Otec se živil jako zedník a matka se starala o domácnost. František Motyčka vzpomíná, že místní česká menšina se snažila o zachování kulturního dědictví a tradic přinesených z vlasti předků. Ve vedlejším Hercegovaci československá beseda pořádala divadelní představení a mnoho dalších akcí. Fungovala tam také česká obecní škola, do níž František Motyčka docházel. Vzpomíná, že je učil Pavel Sýkora, který ho pak s dalšími dětmi tři roky zdarma doučoval, aby měl vyšší vzdělání, protože českou měšťanskou školu v obci neměli. Poté František strávil tři roky v učení u českého mlynáře z Hercegovace Václava Petra. Ten patřil k místním nejbohatším Čechům a pamětník má na něj jen pozitivní vzpomínky. Spřátelil se také s jeho šesti syny, z nichž později dva, Zdeněk a Mirek, padli v řadách jugoslávských partyzánů.

Mezi jugoslávskými partyzány

Františku Motyčkovi bylo 15 let, když vypukla druhá světová válka. Na jejím začátku se v Jugoslávii rychle měnily režimy, které se přiklonily buď na stranu Osy, nebo spojenců. V roce 1941 došlo k převratu a vláda nastolila kurz podporující spojence. V dubnu 1941 následoval vpád německé armády. Po obsazení Jugoslávie vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska) v čele s Antem Pavelićem a ultranacionálním hnutím Ustaša. Toto hnutí usilovalo o národnostně jednotný stát a mělo na svědomí mnoho zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména na Srbech a na Židech. Když s nimi odmítala spolupracovat i česká menšina, začali ji také pronásledovat. Ustašovci ale neovládali celý stát, zejména odlehlé horské oblasti byly v rukou povstalců. I Hercegovac a Palešnik měli střídavě pod kontrolou ustašovci a partyzáni.

K hlavnímu povstaleckému hnutí patřila komunistická strana Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita, jejíž partyzánské jednotky se nacházely po celé zemi. Komunistická strana měla i své mládežnické organizace. Do jedné z nich s názvem SKOJ (Savez komunističke omladine) vstoupil i František. S dalšími mladými muži a ženami pak po okolí roznášel letáky. Tak jako většina českých mužů i František 8. dubna 1944 dobrovolně vstoupil do partyzánského oddílu, jemuž velel Karel Čížek a v němž se nacházeli především čeští partyzáni. Tento oddíl sloužil pro doplnění zraněných partyzánů v jiných jednotkách. Ke konci roku 1944 celý oddíl přidělili ke 2. brigádě v 33. divizi. Vojska Národně osvobozenecké armády Jugoslávie, Rudé armády a Bulharské lidové armády sice již v říjnu osvobodila Bělehrad, ale boje na dalším území pokračovaly dál.

Partyzáni vedli pohyblivou válku, a i když měli v zázemí štáby, nemocnice, dílny a později i školy, neustále se přesouvali z místa na místo. Spaní si zajišťovali po osvobozených vesnicích. František Motyčka vzpomíná, že se pohybovali směrem na západ za ustupujícími německými a ustašovskými jednotkami. „Byli jsme napůl bosí a pak nás Angličané vyslali letadly pro oblečení a zbraně.“ Přestřelky a boje s Němci se neustále opakovaly. Partyzáni napadali německé komunikace a opěrné body. František Motyčka například vypráví o boji poblíž obce Podgarić. „V poli s pšenicí se ukrývali fašisté. Komisař vystřelil raketu a začal útok. Bylo to skutečně strašně nebezpečné, protože pak jdete tělem proti střelbě. Kulky hvízdaly kolem hlavy a všude. Ale musíte jít, jednou se řekne útok, tak jdete. Pamatuji si jednoho chorvatského kluka. Stál jsem vedle něj a najednou měl prostřelenou ruku. Udělal si to sám, bál se jít do útoku. Byl raněný a do útoku nemusel.“

František Motyčka měl štěstí a zranění se mu vyhýbala. Jen jednou o něj v bojích u Bjelovaru škrtla kulka. „Dohromady to nic nebylo,“ dodává skromně. Smrt se ale stala každodenní realitou a v partyzánských jednotkách zahynulo několik jeho přátel. Například František Svoboda, s nímž předtím u Záhřebu podminovával železniční trať. „Ve vinohradu jsme se přehazovali přes takové boudy a jeho zaměřili a zastřelili.“ František Motyčka také do konce života nezapomene, jak uviděl bezvládné tělo Mirka Patra, syna zmíněného mlynáře, u nějž se vyučil. „Dostali jsme se do Bjelovaru a našli jsme tam hromadný hrob zalitý vápnem. A ten Mirek tam chudák zahynul. Jak je hnali, tak je tam postříleli a zahrnuli. Dejte pokoj s válkou. Jen to ne. Ten Mirek byl tak dobrý, že partyzánům dodával mouku na chleba.“

Další ze vzpomínek se týká smrti mladého partyzána, který jako pomocník kulometčíka před bojem zahodil náboje a utekl domů. „Jak ho chytli, tak kapitán nás svolal dohromady. Zdrátovali mu ruce, hodili doprostřed mezi nás, lehl na zem a dostal kulku do hlavy.“

Konec války zažil František Motyčka v hlavním městě Chorvatska Záhřebu, který jednotky jugoslávských partyzánů osvobodili až 8. května 1945. „Během stráže po nás často někdo střílel z okýnek z vyšších částí budov. Tak jsme na ně vždycky zaútočili. Ustašovci se nechtěli vzdát,“ vzpomíná pamětník na poslední bojové střety. Poté se konečně mohl vrátit do Palešniku. Dům ale našel vydrancovaný po ustupujících německých jednotkách a bez otce. Ten v rámci mobilizace vstoupil do partyzánských jednotek, v nichž zůstal o několik týdnů déle. Tím válka, která si v Jugoslávii vyžádala přes milion lidských životů, pro rodinu konečně skončila. Její následky však všichni ještě dlouho pociťovali. „Měl jsem strašné problémy. Nespal jsem a v noci křičel. Několik měsíců jsem měl potíže, až potom to doktor zklidnil nějakýma práškama,“ dodává pamětník.

Vrátili se do Československa

V rámci reemigrace se Motyčkovi stejně jako většina Čechů z Jugoslávie v roce 1946 přestěhovali do Československa. „V Daruvaru jsme měli zábavu a po ní jsme ráno nasedli do vlaku a jeli do Československa.“ Tak jako mnoho jiných rodin se usadili do domů vyprázdněných po odsunu Němců v obci Jiřice u Miroslavi na Znojemsku. František Motyčka krátce poté narukoval do oddílu, jež měl na území Moravy pronásledovat členy Ukrajinské povstalecké armády (UPA), známé spíše jako banderovce. Ti se přes naše území pokoušeli dostat na Západ. V tomto oddíle strávil asi měsíc, ale do bojového střetu s banderovci se nedostali. „Oni před náma zdrhali,“ dodává pamětník.

V roce 1947 se František Motyčka oženil s Amálií Švejkovskou, jejíž rodina také reemigrovala z Jugoslávie a usadila se v Jiřicích u Miroslavi. Spolu pak měli dceru Milenu a syna Jaroslava. V roce 1952 se rodina přestěhovala do Lanškrouna, kde pamětník až do penze pracoval v Tesle.

Už v partyzánských jednotkách František Motyčka vstoupil do komunistické strany a zůstal v ní i po příchodu do Československa. V srpnu 1968 ale do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, aby zastavila reformní proces v zemi. Následoval nástup tzv. normalizace a v prosinci 1970 na XIII. sjezdu KSČ byl přijat dokument s názvem „Poučení z krizového vývoje“. Ve straně i společnosti začala normalizační očista. František Motyčka s vpádem nesouhlasil, a tak ho v prověrkách ze strany vyloučili. „A tím jsem se zbavil členství,“ dodává.

V roce 2017 žil stále v Lanškrouně a na závěr dodal, že v dnešní době mu nejvíce vadí, že se člověk již není schopen orientovat v informacích a jen těžko se podle něj dá rozeznat pravda od lži.