The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Moudrý (* 1938)

• narodil se jako Hans Moudry 1. května 1938 ve Frýdlantu do německé rodiny

• otec prošel první světovou válkou jako telegrafista a kartograf v rakousko-uherské armádě

• rodičům se narodilo celkem deset dětí, mezi válkami často žili v těžkých podmínkách

• při vyostřené situaci v pohraničí v roce 1938 matka s dětmi dočasně uprchly do Německa

• dva bratři sloužili ve wehrmachtu, druhou světovou válku přežili, jeden prošel sovětským zajetím

• pamětníka a čtyři sourozence na konci války chtěly úřady odvézt pryč od blížící se fronty, z transportu utekli

• po válce se musela rodina vystěhovat z domu, který zabral člen Revoluční gardy

• v roce 1947 byli vyjmuti z odsunu, otce si vyžádali jako odborníka do nábytkářství

• část sourozenců odešla do NDR nebo emigrovala do NSR, rodina už se pohromadě nemohla scházet

• pro německý původ zakázali komunisti pamětníkovi studovat střední školu, vyučil se kuchařem

• jako nestraník se angažoval v odborech a občanských výborech, působil také v KČT a spolku Baráčníků

• v roce 2023 žil ve Frýdlantu

Spor o Sudety se mezi Československem a nacistickým Německem v roce 1938 prudce vyostřil. Na Frýdlantsku koncem září docházelo k ozbrojeným střetům a přepadením. Německá matka Jana Moudrého usoudila, že se svými dětmi raději překročí hranici do Německa, kde tehdy pracoval její muž v Görlitz.

„Já byl tenkrát nejmenší, tak jsme v kočárku spolu se staršími sourozenci překročili zelenou hranici u Habartic,“ popisuje pamětník. Na chvíli se ocitli v uprchlickém táboře, ale po podpisu mnichovské dohody se vrátili do Frýdlantu, který nově spadal pod Německou říši.

Nebylo to bohužel naposled, co musela rodina Moudry narychlo opouštět svůj dům. Ke konci války je vyhnalo bombardování, a když už se zdálo, že je po všech útrapách, přišel k nim do domu muž s rudou páskou Revoluční gardy a poručil jim do hodiny se vystěhovat.

„Hodina uplynula, bylo poledne a stáli jsme na ulici. Veškerá rodinná alba, doklady, úřední a majetkové listiny, všechno zůstalo uvnitř,“ říká Jan Moudrý. Dva roky poté setrvávali v napětí, zdali je čeká odsun. Tomu se nakonec vyhnuli, protože otce si vyžádali jako odborníka do výroby nábytku.

Početná rodina ale v těch časech už byla rozdělena. Dva bratři, kteří ve wehrmachtu prošli bojišti druhé světové války, emigrovali do Západního Německa. Sestra odešla do NDR, dalšího bratra zase komunisti poslali pracovat na pět let do kladenských dolů.

S komunismem a poválečnou nenávistí k Němcům měl svoji zkušenost i Jan Moudrý, když nemohl jít studovat na střední školu. Zášti a touze po pomstě však on ani nikdo z jeho blízkých nepodlehli.

Otec kreslil mapy pro armádu

Jako svého nejvzdálenějšího předka objevil Jan Moudrý ševce Klemence Moudrého, který pocházel ze Stvolínek u České Lípy. Nepodařilo se mu však zjistit, zda byl Čechem nebo Němcem. V tehdejší mnohonárodnostní habsburské monarchii na tomto údaji v křestních listech příliš nezáleželo.

Další pamětníkovi předci později přesídlili do Duchcova, kde se narodil dědeček Wenzel. Vedl tam truhlářskou dílnu a řemeslo předal i svému synovi Richardovi Moudremu. Pamětníkův otec si ale práci se dřevem příliš dlouho neužil. Jakmile si odsloužil rok vojny v rakousko-uherské armádě, začala první světová válka a v uniformě zamířil na bojiště.

„Válku prošel celou na srbské, ruské i italské frontě. Původně pracoval jako telefonista, tahal kabely v prvních liniích. Jednou měl nařízenou pokládku v místech, kde se mezitím změnila pozice a ocitli se tam ruští vojáci. Zavčas to rozpoznal a vzal nohy na ramena. Později se u něj projevily umělecké vlohy, měl blízko k rýsování a malování, toho si všimli na velitelství a vyžádali si ho jako kresliče map, kterého dělal poslední dva roky války,“ popisuje válečné osudy svého otce Jan Moudrý.

Jeho rodiče se seznámili a vzali ještě během války v roce 1917. Matka Aloisie pocházela z Karlovarska. Jako malá přišla o svoji maminku a pro špatný vztah s macechou odešla už ve čtrnácti letech z domu za kmotřenkou do Duchcova, kde se vyučila kuchařkou v hostinci U Slunce.

Rodinné truhlářství zbankrotovalo

Richard Moudry se o konci první světové války dozvěděl, když se na opušťáku procházel ještě s čepicí a šavlí po duchcovském náměstí. Uniformu šel okamžitě převléct a vrátil se do truhlářské dílny. Pro rodinu se ale s koncem války situace příliš nezlepšila, ba naopak.

„Dědeček byl zadlužený, mnoho jeho odběratelů se z války nevrátilo, zůstaly nezaplacené zakázky, a tak zbankrotoval. Firmu včetně nemovitosti musel prodat, aby urovnal dluhy vůči finančnímu úřadu. Výtěžek z prodeje se rozdělil mezi tatínka a šest jeho sourozenců a každý si šel svou cestou,“ říká Jan Moudrý.

Pamětníkův otec po krachu rodinného truhlářství pár let střídal v Duchcově různé profese ve sklárně nebo na šachtě či na železnici, ale zaměstnancem státních drah se nemohl stát. V nově vzniklém Československu totiž úředním jazykem byla čeština, kterou neovládal. To jej a spousty dalších Němců víceméně diskriminovalo a znemožňovalo jim to zastávat lepší pracovní pozice.

Otci nakonec pomohla najít práci a obživu pro čím dál víc rozrůstající se rodinu jeho záliba ve sportu. „Cvičil u turnerů, už před válkou měl výborné výsledky. Účastnil se akcí v Mnichově, Lipsku, Vídni, kde reprezentoval duchcovskou jednotu v gymnastice. Objevil inzerát, kde ve Frýdlantu sháněli cvičitele mládeže a nabízeli i byt.“ 

Deutscher Turnverband (Německý turnerský svaz) se skládal z německých vlasteneckých tělovýchovných spolků sídlících na území nově prvorepublikového Československa.

Museli živit deset dětí

Rodina přišla do Frýdlantu v roce 1927 a tehdy už s šesti dětmi bydleli zpočátku ve dvou suterénních místnostech, později se přestěhovali do většího domu v Zelené ulici. Otec pracoval jako truhlář a cvičitel, matka zůstávala v domácnosti a starala se o děti, kterých se nakonec manželům Moudrym narodilo deset.

I proto se často nacházeli v těžké finanční situaci. Jan Moudrý vzpomíná na to, že chudým rodinám  se tenkrát pomáhalo například tak, že jejich děti chodily na obědy do jiných rodin.

Jinou zkušenost představovaly zase takzvané handly, při nichž probíhaly výměnné pobyty dětí mezi českými a německými rodinami. „U nás se to týkalo nejstaršího bratra, který byl na handlu v Plzni. Odtamtud k nám přišel nějaký řeznický chlapec českého podnikatele, naši to vítali, protože od řezníka jsme občas dostali na přilepšenou,“ vysvětluje pamětník.

V roce 1937 Richard Moudry odešel z práce, protože podnikatelé, kteří ho zaměstnávali, mu už nedokázali vyplácet  peníze. Nalezl si tak nové místo za hranicemi ve vagónce v Görlitz. Ten rok také vystoupil z turnerského tělovýchovného oddílu, do kterého už příliš prosákla nacistická rétorika přebíraná ze sousedního Německa.

Kvůli kočárku nejeli k moři

Vztahy mezi Čechy a Němci, které podle Jana Moudrého dosud fungovaly bez problémů, se vyostřily. Na Frýdlantsku v roce 1938 docházelo i k ozbrojeným potyčkám mezi útočníky Freikorpsu a Stráží obrany státu, jako například na Finančním úřadu v Habarticích, na celnici v Heřmanicích či Srbské. Celé pohraničí obsazovaly mobilizovaní českoslovenští vojáci a konflikt s Německem se zdál nevyhnutelný.

„Matka měla oprávněně obavy o budoucnost. Otec byl de facto za hranicemi, rozhodla se, že ho budeme následovat. Já byl tenkrát nejmenší, i s mým kočárkem jsme u Habartic po zelené hranici přešli do Německa a dostali se až do Görlitz, kde už bylo více uprchlíků. Doma zůstal nejstarší bratr, měl dohlédnout na opuštěný dům,“ líčí Jan Moudrý.

Ze strachu z války i v touze vyhnout se nástupu do Československé armády utíkalo na podzim 1938 z pohraničí více sudetských Němců. Německá říše s přílivem uprchlíků počítala, pamětník s matkou a sourozenci tak u otce zůstali jen chvíli a poté se organizovaně přesunuli do Berlína, kde probíhalo přerozdělování do různých táborů.

„Dostali jsme přidělený autobus, všichni se usadili s nadšením, protože jsme měli jet do tábora k moři. Jenže autobus byl patrový a zjistilo se, že můj kočárek se nedá dovnitř napasovat. Familie Moudry musela ven a převezli nás do jiného tábora kousek od Berlína. Starší sourozenci mi pak vyčítali, že jsme se kvůli mé káře nedostali k moři,“ vzpomíná s úsměvem pamětník.

Bratr z potopené lodi padl do zajetí

Po podpisu Mnichovské dohody připadly Sudety včetně Frýdlantska hitlerovskému Německu, Jan Moudrý s celou rodinou se mohli vrátit domů. Otec nastoupil na okresní dopravní inspektorát a matka se dále starala o děti. Novou politickou situaci podle pamětníka doma neřešili, zajistit obživu pro všechny členy rodiny zůstávalo stále problémem číslo jedna.

Přesto se dějinné události rodiny Moudrych brzy zase dotkly. Když Německo rozpoutalo druhou světovou válku, dva pamětníkovi bratři museli narukovat do wehrmachtu. Nejstarší Reinhard prošel válkou od prvního do posledního dne, místo zbraně však s kamerou v ruce natáčel německé válečné filmové žurnály. I tak se dostával do prvních linií a nebezpečných situací, nejprve ve Francii a poté na východní frontě.

„Druhý bratr Georg dělal podobně jako tatínek telegrafistu a vojnu strávil na ruské frontě. Při ústupu najela jeho loď na torpédo a potopila se. Ze tří a půl tisíc lidí na palubě se jich zachránilo devět včetně bratra, který byl zdatný plavec. Doplavali k nějakému ostrůvku, kde je vytáhla ruská minolovka a padli do zajetí. Pěším pochodem se dostal až do Leningradu, tam jako zajatec pracoval ve zbrojním průmyslu,“ vykresluje osudy svého bratra Jan Moudrý.

Poslední výstřel války dopadl těsně před nimi

Jeho samého se druhá světová válka začala přímo dotýkat až v posledních měsících, kdy se k Frýdlantu blížila fronta. Městem nepřetržitě procházely zástupy civilistů prchajících před postupující Rudou armádou na západ. V září 1944 nastoupil Jan Moudrý do první třídy, ale školu si moc neužil, musela se předělat na vojenský lazaret a vyučování probíhalo nárazově. Brzy se přerušilo úplně.

Říšské úřady vydaly rozkaz evakuovat všechny děti do patnácti let věku do bezpečí. Pamětník se třemi dalšími sourozenci se s visačkou na krku dostavili k transportu. Nikdo nevěděl kam a na jak dlouho mají jet. Matka prožívala těžké chvíle, dva její synové bojovali ve válce, čtyři děti se chystaly odjet neznámo kam, další dcera pracovala ve zbrojní fabrice ohrožené nálety. Pouze jeden ze synů se vyhnul odvodu na frontu, když jej jeho zaměstnavatel prohlásil za nepostradatelného.

„Stáli jsme v nočních hodinách na nádraží v Ústí nad Labem. Nic se nedělo a v tom přiběhla sestra, že na vedlejší koleji sedí v lokomotivě strejda, který pracoval na drahách a věděl, co se děje. Naložil nás na tendr s uhlím a odvezl do Karlových Varů k příbuzným matky. Dočasně jsme tam bydleli asi do konce dubna, maminka dvakrát žádala, aby pro nás mohla přijet, ale tehdy nešlo jen tak cestovat. Riskla to a se starší sestrou pro nás přijely. Přeplněnými vlaky jsme se dostali zpět domů.“  

Tím pro ně válka ale ještě neskončila. V posledních dnech z Frýdlantu opět místní začínali prchat, pamětníkovi rodiče také připravili žebřiňák a váhali, zdali odejít. Poté, co 8. května 1945 proběhl na město sovětský nálet s oběťmi na životech , se rozhodli. Druhý den zrána rodina vyrazila směrem na Větrov, jenže záhy otec díky svým zkušenostem z války zaslechl ve vzduchu nebezpečný svist a všechny rychle odtáhl z cesty. Třicet metrů před nimi pak dopadl dělostřelecký granát vystřelený kdesi od Luháně. Rodině se tak nic nestalo a přežila i poslední výstřel druhé světové války na Frýdlantsku.

Do hodiny jsme museli opustit dům

Následovaly však další útrapy. Hned po válce nastal divoký odsun Němců z Československa, který doprovázelo rabování majetku, ale také pochody smrti, masakry a popravy.

„Jednoho dne přišle tenhleten pán, nestyděl se chodit v německé uniformě SA, aby si přidal důležitosti. Měl pásku Revolučních gard a matce oznámil, že musíme do hodiny opustit dům. Sestra sehnala otce a bratra z práce, maminka stačila sebrat nějaké oblečení. Chlap si ho ještě prohlídl, jestli by se mu něco nehodilo. Hodina utekla a stáli jsme na ulici označeni bílými páskami, naštěstí jsme měli známé, u kterých jsme mohli zůstat,“ popisuje Jan Moudrý.

Později jeho rodině pomohl pan Rajman, místní český starousedlík, k němuž matka dříve chodila nakupovat, ačkoliv jí to němečtí sousedé vyčítali. Pan Rajman po konci války stanul v čele revolučního národního výboru a Moudrym zajistil provizorní bydlení.

Teprve později se přešlo k organizovanému odsunu, v rámci něhož ze země nedobrovolně odešly téměř tři miliony německých obyvatel. Na podobný osud čekal i pamětník s rodinou, když v roce 1947 odešli do sběrného tábora ve Stráži nad Nisou.

„Čekali jsme až do Vánoc, pak vláda zjistila, že hospodářství v pohraničí je bez odborných sil. Rozhodlo se, že specialisti v určitých oborech budou vyjmuti z odsunu. Národní správce nábytkářského průmyslu pan Čaban stáhnul tatínka jako odborníka do provozu. Mohli jsme zůstat a v roce 1949 dostali byt v Hejnické ulici,“ vysvětluje Jan Moudrý. Do svého dřívějšího domu už se nedostali, poté, co jej dotyčný revolucionář ‘vybílil,’ se tam nastěhoval někdo jiný.

Dva syny už otec nikdy neviděl

Válečné a poválečné roky početnou pamětníkovu rodinu rozdělily. Oba bratři sice válku přežili, ale staršího Reinharda hned po návratu poslali na dva roky do vězení za příslušnost ve wehrmachtu, poté se při odsunu dostal do Hannoveru. Jan Moudrý se s ním však už nesetkal, dříve než mohl vycestovat na Západ, tak jeho bratr zemřel.

Druhý nejstarší Georg zůstal v sovětském zajetí až do roku 1947. Poté ho propustili a on odešel do NDR, kde se u Lipska shledal se svou sestrou, která s manželem po roce 1945 dobrovolně odešla z Frýdlantu a jako antifašisté se zapojili do poválečné obnovy Německa. V NDR ale panovala bída, proto Georg brzy také odešel do Západního Německa. Další pamětníkův bratr Horst zase v roce 1947 musel v rámci rozptylu Němců do českého vnitrozemí nastoupit jako horník do kladenských dolů.

Sourozenci spolu udržovali alespoň písemný kontakt. Přes hranice se čas od času mohli navštěvovat, ale nikdy se jim nepodařilo sejít pohromadě ve větším počtu, to až po pádu železné opony. Například otec povolení vyjet do západní Evropy nikdy nedostal, a tak už do smrti své dva nejstarší syny neviděl.

Kdekdo nás mohl zmlátit

Jan Moudrý se do školních lavic vrátil až po dvou letech. „V době, co jsem nechodil do školy, jsme my děti německých rodičů prodělali šikanu. Kdekdo nás mohl zmlátit, plivat po nás, sebrat nám to málo, co jsme měli. Měli jsme omezené příděly jídla, chodili jsme v létě s tátou na houby. Jednou jsme přišli na okraj lesa, čekali tam už připravení tři chlapíci a houby nám sebrali. Měli na to právo, my žádná práva neměli,“ říká pamětník.

S nástupem do školy se pro něho situace zlepšila, brzy se naučil česky a získal kamarády. V roce 1953 pak on i jeho příbuzní dostali zpět československé občanství, jejich jméno se počeštilo na Moudrý a pamětník, který měl v rodném listě Hans, se stal Janem. Bohužel to však neznamenalo, že by se mu v komunistickém Československu zlepšily vyhlídky.

Ve škole se učil dobře a dokonce zvládl přeskočit ročník, učitelé navrhovali, aby šel studovat uměleckou sochařskou školu či průmyslovou chemickou školu v Ústí nad Labem. „Veškeré žádosti o přijetí skončily neúspěšně s odvoláním, že není záruka mého kladného vztahu k socialistickému zřízení. Hrál v tom roli kádrový profil a navíc jsme měli pravidelný písemný styk se sourozenci na Západě,“ vysvětluje pamětník.   

Vyučil se nakonec kuchařem a pracoval ve frýdlantském hotelu Bílý kůň. V oboru se mu dařilo a později absolvoval i odbornou hotelovou školu v Poděbradech.

Tank mi převrátil v hospodě limonády

Při odvodu na vojnu u Jana Moudrého opět sehrál roli jeho špatný kádrový profil a přidělili jej tak k prvnímu technickému pluku v Komárně. „Byli jsme následníci jednotek PTP, převzali jsme jejich systém i černé výložky. Složení bylo podobné jako u PTP – neschopní se zdravotním hendikepem, synové kulaků, navrátilci z cizineckých legií a podobně. I na vojně jsem dělal kuchaře, ale také stavebního ženistu a budovali jsme protileteckou obranu Bratislavy.“

Rok po návratu z vojny se pamětník oženil a narodil se mu syn, první manželství ovšem skončilo rozvodem. Poté si Jan Moudrý našel druhou ženu, s níž měl další dva syny. Nadále pracoval v různých provozech pro podnik Restaurace a jídelny Liberec a dostal se i do pozice vedoucího restaurace Dělnický dům v Novém Městě pod Smrkem. Tam ho v srpnu 1968 zastihla invaze Vojsk varšavské smlouvy, která přerušila pokusy reformního křídla KSČ o socialismus s lidskou tváří.

„Ještě dvacátého srpna přijely první jednotky od hranic. Mířili nám do oken, čekali odpor, šli potlačit kontrarevoluci. Pak přijela další kolona, tank dostal smyk na dlažbě a narazil do našeho baráku, převrátil mi naštěstí jen štosy nejlevnějších limonád. V posledním konvoji neměli vojáci ani zbraně a ptali se nás, kde vlastně jsou. Druhý den jsme zjistili, co se vlastně stalo. Ženy nešly do práce, lítaly po sámoškách a sháněly zásoby. Mužský se slezli v hospodě, měl jsem narváno a televize běžela. Když v jednom momentě hrála hymna, všichni ožralové stáli v pozoru a brečeli,“ vzpomíná Jan Moudrý.

Pomsta pro nás nikdy nebyla tématem

Po roce 1968 z Československa emigrovalo hodně sudetských Němců, kteří zde po válce zůstali. Pamětník takovou možnost měl díky příbuzným na Západě. Rozhodl se zůstat jednak kvůli manželce, jednak cítil, že už se jeho společenské postavení tady zlepšilo a také si dobře vydělával.

Mimo své práce se Jan Moudrý angažoval v občanských aktivitách a v odborech. Stal se předsedou Sboru pro občanské záležitosti a zajišťoval například oddávání či vítání občánků. Na frýdlantské radnici působil dvě volební období jako nestraník. Po sametové revoluci už nepokračoval, přestože mu Občanské fórum nabízelo, aby v městském zastupitelstvu zůstal. Nechtěl podle svých slov budit dojem, že politicky převléká kabát.

Od roku 1988 pracoval jako obchodní zástupce v potravinářství, po otevření hranic jezdil také pracovat jako kuchař na pivní slavnosti do Stuttgartu. Místo důchodu se pak ještě patnáct let věnoval pojišťovnictví. Jeho celoživotní vášní byla turistika, jako člen Klubu českých turistů vyznačoval trasy. Ve spolku baráčníků se staral i o dodržování staročeských zvyků.

„Národností jsem Němec, ale žiju v Čechách, mluvím česky, má žena je Češka a děti jsem vychovával česky,“ zamýšlí se Jan Moudrý nad svoji identitou. V jeho rodině nikdy národnostní a politické spory nehrály důležitou roli, rodiče své děti vedli více ke vztahu k práci, sportu, přírodě a k morálním zásadám. Nenávist či pomsta i vzhledem k tomu, co se jim stalo, podle pamětníka mezi jeho sourozenci nikdy nebyly tématem.  

„Reflexe skutků po roce 1945 není už tak úderná. Ale naštěstí už nejde jen o majetkové spory. Vidíme v příhraničí, jak Sudeťáci zachraňují architektonické hodnoty, jde o minulost a kulturu. Můj bratr Horst se v tomto hodně angažoval. Myslím, že mezi Čechy a Němci je to na nejlepší cestě,“ hodnotí závěrem Jan Moudrý, jehož života a rodiny se právě tyto vztahy zásadně dotýkaly.