The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Možný (* 1930)

• narodil se 23. dubna 1930 ve Slavkově u Brna

• na konci války sledoval letecké útoky na Brno

• po válce studoval na obchodní akademii v Brně, maturoval v roce 1949

• angažoval se v mládeži Československé strany lidové

• cvičil v katolické tělovýchovné organizaci Orel

• od roku 1949 pracoval jako účetní v Pozemních stavbách Brno

• v dubnu 1951 zařazen do Pomocných technických praporů (PTP)

• v prosinci 1951 přemístěn do IV. PTP Orlová – Důl Ludvík Ostrava-Radvanice

• 25. listopadu 1953 po 32 měsících propuštěn z PTP do civilu

• v roce 1966 přestoupil do Průmyslového stavitelství, Generálního ředitelství Brno

• v letech 1966 až 1971 vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

• zúčastnil se poutě na Velehrad v roce 1985

• od roku 1990 se angažoval v Československé straně lidové

• v letech 1992 až 2000 působil jako zastupitel městské části Brno-sever

• vstoupil do Svazu PTP, od roku 2001 se v různých funkcích zapojil do jeho organizace

Na nucené práce muselo začátkem padesátých let nastoupit na šedesát tisíc mužů. V Pomocných technických praporech (PTP) těžce pracovali v dolech, na stavbách, na polích, v lese, často na odlehlých pracovištích daleko od svých rodin. Byli to ti, které vládnoucí komunistická strana považovala za politicky nespolehlivé a prací je chtěla převychovat. Jedním z nich se stal i František Možný, a to z jednoho prostého důvodu: žil svoji katolickou víru a odmítal se jí vzdát. Ale nepodařilo se jim ho převychovat. Místo toho našel šedesát tisíc kamarádů, bohaté životní zkušenosti a upevnil se ve své katolické víře.

Bomby padaly i na Slavkov

Narodil se v roce 1930 do rolnické rodiny ve Slavkově u Brna. Pamatuje ještě něco ze slávy první republiky, třeba když do jeho rodného města přijel v roce 1935 T. G. Masaryk. Tři roky nato musel jeho otec, také František, narukovat při mobilizaci 23. září 1938, vyhlášené kvůli bezprostřední hrozbě ze strany nacistického Německa. I přesto týden poté obsadilo Německo pohraniční území Československa a rodina Možných tak ztratila na více než šest let kontakt s příbuznými z matčiny strany, kteří žili v Troubelicích na území Sudet. Za půl roku němečtí vojáci zabrali zbytek Československa. „Němci přišli 15. března 1939 do Slavkova, přijeli tam do zámku a tam měli posádku. Oni tehdy ještě dodržovali, že když tam přišel důstojník, museli udělat poctě zbraň, prapor tam byl vyvěšovaný a tak dál,“ vzpomíná na ten den František Možný.

Už od léta roku 1944 sledoval bombardéry mířící na Brno. Spojenecké a později i sovětské nálety připravily o život či domov mnoho Brňanů. A bomby padaly i na Slavkov. V polovině dubna sovětské letectvo bombardovalo místní nádraží. Pamětník seděl na ořechu vedle stodoly a sledoval letecké souboje. „Když potom lítaly iljušiny a bombardovaly, tak jsme se koukali, jak lítají nad letištěm. Za poledne jsem říkal mamince: ‚Já se půjdu najíst.‘ Sotva jsem přišel od kuchyně, prásk! Doprostředka stodoly dopadla bomba z jednoho letadla. Oni tam bombardovali hned za náma, za mlatem, v parku protiletadlový flaky,“ vzpomíná František Možný, jak těsně unikl smrti. Od 15. dubna už se rodina Možných ukrývala ve sklepě a zůstala tam až do 26., kdy rumunské a sovětské jednotky 2. a 3. ukrajinského frontu osvobodily Slavkov i Brno. Místní tak mohli slavit více než dva týdny před koncem války.

Nutno zmínit, že na pamětníka měli v dětství i dospívání velký vliv nejen rodiče, kteří mu předali katolickou víru, ale také kněží a katecheti, kteří v něm tuto víru dále posilovali. Po válce František Možný nastoupil na obchodní akademii v Brně. Začal se angažovat v politice, když vedl mládež Československé strany lidové, a v roce 1947 se účastnil sjezdu lidovecké mládeže v Praze. Cvičil také v katolické tělovýchovné organizaci Orel, sdružující v té době na 200 tisíc členů, se kterou se chystali na orelský slet do Prahy. K tomu už ale nedošlo. V únoru roku 1948 komunisté provedli státní převrat a Orla spolu s mnoha dalšími organizacemi zakázali. Tehdy pamětník skončil i s veškerou politickou činností na dalších čtyřicet let. V roce 1949 odmaturoval a našel si práci účetního u Pozemních staveb Brno. V té době museli jeho rodiče i se svým hospodářstvím vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD).

Politicky nespolehlivý katolík

I když se František Možný dál v politice neangažoval a svou víru praktikoval jen v osobní rovině, komunisté na něho nezapomněli. Tak jako každý mladý muž šel i on k odvodu, a to v březnu 1951. U odvodu mu řekli, že by měl na podzim narukovat, a proto byl velice překvapený, když mu už za měsíc přišel povolávací rozkaz. Dorazil tedy do kasáren v pevnosti Komárno. „Byl nástup před velitelem a ten nám to vysvětlil: ‚Tak abyste věděli, co jste zač, jste banda vrahů a všelijakých kriminálníků a my vás teď pořádně přeškolíme.‘ Takhle na nás najeli hned, abychom věděli, o co jde,“ vzpomíná František Možný, jak se dozvěděl, že je u Pomocných technických praporů (PTP). Tento útvar československé armády vznikl v roce 1950 pro politicky nespolehlivé muže. Komunisté je chtěli mít pod kontrolou, převychovat je a v neposlední řadě využít jako nuceně nasazenou pracovní sílu na těch nejhorších pracovištích. Pamětník se k PTP dostal zkrátka proto, že byl katolického vyznání, a tak u odvodu dostal politickou klasifikaci E, což znamenalo politicky nespolehlivý.

Začala mu měsíční příprava, na kterou vzpomíná takto: „Zbraně jako takové jsme nemohli dostat do rukou. Protože nám hned na začátku řekli: ‚Vy jste občané, kterým strana nedůvěřuje a musí vás převychovat. Takže nedostanete žádné zbraně do ruky, ale lopatu a krumpáč a vycvičíte se, abyste mohli pochodovat vlevo, vpravo a tak dál.‘“ Měsíc nato ho přesunuli z Komárna, nejjižnějšího bodu Československa, do Rumburku, který leží až na nejsevernějším výběžku Čech. Jako 61. prapor měsíc pracovali na poli, poté prováděli parkové úpravy na chatě generála Ludvíka Svobody ve Stříbrné Skalici, dále pracovali v Praze na ministerstvu vnitra, kde prováděli zednické práce, a na podzimní polní práce se zase vrátili do Rumburku.

Šest set metrů pod zemí

Po prvních osmi měsících přemístili pamětníka do IV. PTP Orlová, kde měl pracovat v uhelném dole Ludvík v Ostravě-Radvanicích. Protože byl vyšší postavy, nemohl těžit v nízkých slojích, a tak v dole montoval dopravní pásy. Pracoval v hloubce více než 600 metrů, a když se po směně dostal na denní světlo, děkoval Bohu, že se s ním neutrhlo lano výtahu nebo nedošlo k závalu. Mimo těžkou a nebezpečnou nucenou práci se František Možný u PTP neměl špatně. „Tady to stravování bylo skutečně perfektní, protože oni měli zájem o výkon. Taky když si ze začátku neuvědomělí lampasáci na nás chtěli zgustnout a udělali jeden, dva noční poplachy, tak druhý den měli utrum. Protože chlapi přišli ospalí a to si chlap nemůže na dole dovolit. Štajgr: ‚Pane veliteli...!‘ A už to jelo. Sprdnul velitele až na půdu, co si to dovolujou,“ vysvětluje pamětník, že ani přílišnou vojenskou drezurou je nikdo netrápil.

Protože vojáci u PTP měli být převychováni, museli dvakrát týdně absolvovat politické školení. To se ale míjelo účinkem, protože nevzdělaní přednášející nerozuměli věcem, o kterých mluvili, a pétépáci je nebrali vážně. František Možný dál o vycházkách chodil do kostela, a někdy dokonce ministroval v uniformě. Na pravidelné prověrce u příslušníka Obranného zpravodajství dostával nabídku, že výměnou za podpis vystoupení z církve ho propustí do civilu. „Automaticky na to byla odpověď: ‚Nepřichází v úvahu,‘“ vzpomíná.

Když uplynuly dva roky povinné vojenské služby, pétépáky nepropustili do civilu, ale přidrželi je k mimořádnému cvičení na dobu neurčitou. Dodnes není prokázané, co s nimi komunisté plánovali, ale mluví se o likvidaci v sovětských gulazích na Sibiři. Až politické změny po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda v březnu 1953 a tlak ze zahraničí přispěly k rozpuštění PTP. Do poslední chvíle ale neměli pétépáci jasno o svém osudu. František Možný šel do civilu po dvaatřiceti měsících u PTP, a to 25. listopadu 1953. Někteří ale na civil čekali až do 1. května 1954, kdy došlo k oficiálnímu zrušení PTP.

Místo peněz si vysloužil přátele

Vojáci u PTP jako jediní dostávali za práci plat, ale zároveň si museli jako jediní za vojnu zaplatit. Z platu jim tak zůstal jen zlomek, ze kterého první polovinu dostali na ruku a druhou na vkladovou knížku, k níž neměli přístup. Když v červnu 1953 přišla měnová reforma, z těchto peněz jim zůstala zanedbatelná dvě procenta. „Já jsem si odnesl strašné kvantum peněz. Na knížce jsem měl pár korun. To bylo akorát na jedny hadry. Za to jsem si koupil oblek do civilu a mohl jsem salutovat,“ vzpomíná s ironií František Možný.

Na fakt, že byl nasazený na nucené práce, dnes ale nevzpomíná s trpkostí. „Já jsem to bral jako zkoušku. Pán Bůh, jak se říká, dopouští, ale neopouští,“ vysvětluje. Má pocit, že v této zkoušce obstál a svou víru nezradil. Služba v PTP mu také dala mnoho důležitých zkušeností. Na otázku, co dalšího u PTP získal, odpovídá: „Kamarády. To je nezapomenutelné a nevyčíslitelné. Protože těch pétépáků bylo zhruba šedesát tisíc. A šedesát tisíc kamarádů, i když se s nimi nevidím denně, nebo jsem se neviděl osobně se všemi, tak ty, kteří byli kolem mě, tak na ty jsem si nemohl stěžovat. Ať jsem chtěl, nebo ne. Protože to byla parta, která věděla, co chce, a ta mě vždycky stačila podržet, když by bylo potřeba. Zrovna tak, jak jsme byli postiženi režimem, tak na druhé straně jsme byli vyznamenaní tím, že máme tu čest obhajovat věc Boží.“

Stále věrný své víře

Po návratu do civilního života František Možný pokračoval v práci na finančním odboru u Pozemních staveb Brno. V roce 1966 přešel do Průmyslového stavitelství Generálního ředitelství Brno, kde měl na starost organizaci techniky řízení. Stále se ve svém oboru vzdělával, aby se stal nepostradatelným zaměstnancem a nemohli na něho vyvíjet tlak kvůli jeho křesťanské víře. V letech 1966 až 1971 si doplnil vysokoškolské vzdělání, když dálkově vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Také se oženil a měl dva syny. V rodině dál žili v křesťanském duchu, a tak když v roce 1968 došlo k politickému uvolnění, využili příležitosti a děti posílali do náboženství. S příchodem normalizace ale z toho důvodu nepřijali staršího syna na střední průmyslovou školu.

Pamětník se posiloval ve své víře účastí na poutích. Jedna z nich se konala v roce 1985 na Velehradě. Poutníci si tehdy přišli připomenout 1110. výročí úmrtí sv. Metoděje, ale také se veřejně přihlásit ke křesťanské víře. Podle oficiálních dokumentů se nedělní mše svaté zúčastnilo sto tisíc lidí, další odhady mluví až o dvou stech tisících. Projevy přítomných komunistických reprezentantů přehlušili poutníci skandující hesla o potřebě skutečné náboženské svobody. „To bylo ohromně povzbuzující z toho hlediska, že v té jednotě je síla a v tom množství, že tam nejsme sami. Že je skutečně vidět, že ti lidi mají o to zájem,“ vzpomíná František Možný a dodává, že pouť pro něho měla hlavně duchovní význam a také se svou účastí chtěl přihlásit ke své katolické víře.

Hořké vzpomínání na roky v PTP

Když se v listopadu 1989 scházeli lidé na náměstích, aby vyjádřili nesouhlas s vládnoucím totalitním režimem a touhu po změně, pamětník mezi nimi nestál. Nikdy neměl blízko k manifestacím, bližší mu byla aktivní politická činnost. A tak v roce 1990 vstoupil do Československé strany lidové a osm let působil jako zastupitel městské části Brno-sever, která čítala na šedesát tisíc obyvatel.

V roce 1990 vznikl Svaz Pomocných technických praporů – Vojenské tábory nucených prací České republiky, který měl za úkol sdružovat pétépáky, organizovat jejich setkání a usilovat o jejich odškodnění. František Možný se stal jeho členem a od roku 2001 se v různých funkcích aktivně zapojoval do jeho činnosti. Stal se tak místopředsedou Moravskoslezského svazu VTNP – PTP a jedním ze tří českých delegátů na Mezinárodní konfederaci vojenských táborů nucených prací. Také se mu podařilo vydat třetí díl knihy Hořké vzpomínání, zachycující vzpomínky dvaapadesáti pétépáků. Tím přispěl k plnění dalšího důležitého poslání Svazu PTP, a to k šíření povědomí o PTP. 

Dnes František Možný vnímá třicet dva měsíců u PTP jako školu života a zkoušku od Boha, ve které obstál. Už dávno odpustil komunistům, že ho zneužili na nucené práce a zbavili ho možnosti podílet se na řízení státu. Odpustil jim to, ale nezapomněl, což považuje za důležité. Na závěr vyprávění ke svému životu dodává: „Vím, komu jsem uvěřil. To je jediné, co můžu říct. Všechno se od toho odvíjí. Když vím, že je nade mnou Bůh, že mně poslal svého syna, a vím, proč ten syn a co udělal, no tak já nemůžu udělat nic jiného než tu lásku, kterou prokázal lidstvu, podpořit a potvrdit.“