The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Mráčková (* 1935)

• narozena 2. ledna 1935 ve Stříbřci u Stráže nad Nežárkou

• rodiče na přelomu roku 1939-40 ukrývali generála Josefa Bílého

• vzpomínky na konec války ve Stříbřci

• absolventka vyšší hospodářské školy

• pracovala jako bankovní úřednice

Míle bylo necelých pět let, když se do prázdného pokojíku v hájovně, kde s rodiči bydlela, načas nastěhoval nový nájemník. Neznala jeho jméno, nesměla o něm s nikým mluvit a jen občas ho zahlédla, jak odchází do lesa. Začínala zima roku 1939 a Československo už několik měsíců neexistovalo. Nový nájemník byl bývalý armádní generál Československé armády, který se s německou okupací odmítl smířit. 

Hájovna u Stříbřce

Miloslava se narodila 2. ledna 1935, byla ‚benjamínek,‘ neplánované dítě Josefa a Anny Brandejsových, kteří už tři odrostlé děti měli. Míla měla o šest let staršího bratra a dvě už téměř dospělé sestry. Její rodiče se seznámili na zámku v Náchodě, kde byla její matka vychovatelkou zámeckých dětí a otec hajným. Později dostal Josef Brandejs místo hajného v jižních Čechách a celá rodina se přestěhovala na Třeboňsko. Hájovna, která se nadlouho stala jejich domovem, stála na samotě u vesnice Stříbřec a Míla tam prožila idylické dětství. Blízký les, v létě plný borůvek a ostružin, nabízel i spoustu možností k dětským hrám. Do lesa často chodil i nový nájemník rodiny Brandejsových, na hájovnu se přistěhoval v prosinci roku 1939 a Mílina maminka ho ubytovala v prázdném pokojíku, kam mu pak nosila i jídlo. Kromě vycházek do lesa pokojík nikdy neopouštěl, Míla ho vlastně zblízka nikdy neviděla. 

Byla příliš malá a nemohla tušit, v jak velkém nebezpečí se její rodina díky jeho přítomnosti ocitla. V plné míře si to ale museli uvědomovat její rodiče a také její starší sestry Jarmila a Růžena. Přesto se s největší pravděpodobností příliš nerozmýšleli, jestli nabídnou pomoc vysoce postavenému důstojníkovi Československé armády a v té době i veliteli protinacistické odbojové organizace Obrana národa. Jmenoval se Josef Bílý a byl už čtyři roky mimo službu, ale situace, ve které se Československo po obsazení nacistickým Německem ocitlo, ho donutila vrátit se do čela armády. Přestože i ona už oficiálně, stejně jako republika, neexistovala. Její vojáci a důstojníci se začali ve velkém hlásit právě k Obraně národa, u jejíhož zrodu Josef Bílý stál. Německou okupaci velmi těžce nesl a měl prohlásit, že chce raději zemřít v boji, než pozvolna živořit a umírat. 

Celá vesnice mlčela

V roce 1939 bylo Josefu Bílému šedesát sedm let, měl za sebou strmou vojenskou kariéru a bezesporu nárok na klidný odpočinek. Přesto, společně s dalšími třemi generály, Aloisem Eliášem, Hugem Vojtou a Sergejem Vojcechovským, tzv. ‘Radou starších,’ začali organizovat rozsáhlou síť Obrany národa, která ve svých počátcích čítala tisíce mužů. Josef Bílý se stal jejím prvním hlavním velitelem. „Já ho viděla jen zdálky, často chodil do lesa a lidi si ho proto začali všímat,“ vzpomíná Miloslava Mráčková. Většina obyvatel Stříbřce pravděpodobně věděla, koho Brandejsovi v hájovně ukrývají, Bílý byl známou a respektovanou osobností a nápadný byl i svým celkovým vystupováním a vojenským držením těla. Celá vesnice ale mlčela. 

Podle slov Miloslavy Mráčkové její rodiče v odboji nebyli. Udělali jen to, co považovali za správné. Josefa Brandejse měl o pomoc pro Josefa Bílého požádat lesní rada Vendulák z polesí v Chlumu u Třeboně. Pouze s ním se pak Bílý občas setkával. V hájovně měl zůstat až do března 1940. Miloslava pokračuje: „Pan generál měl ale strach, že by se to mohlo prozradit a že by nás pak mohli zastřelit. Tak se nakonec rozhodl, že od nás odejde. A moje sestra Jarmilka, bylo jí tenkrát asi sedmnáct, ho vedla přes lesy do Třeboně k vlaku.“ O rok starší Růžena odvezla pak manželce generála Bílého dopis do Prahy. 

Josefu Bílému se dařilo ukrývat se před gestapem ještě několik dalších měsíců. Pravděpodobně často měnil místa pobytu, jestli ale zůstal v jižních Čechách, není možné nijak doložit. Jisté je pouze to, že gestapo ho dopadlo 14. listopadu 1940. Podle některých zdrojů[1] to mělo být v Radňovicích u Nového Města na Moravě, podle jiných[2] v Chlumu u Třeboně. Chlum u Třeboně leží jen necelých deset kilometrů od Stříbřce. Vězněný, vyslýchaný a také mučený během výslechů byl bezmála sedmdesátiletý Josef Bílý téměř celý rok. Rozkaz k jeho popravě vydal Reinhard Heydrich 27. září 1941, v den svého nástupu do úřadu zastupujícího říšského protektora. Těsně před popravou měl Josef Bílý odmítnout ‘milosrdnou’ pásku přes oči a jeho poslední slova, tváří v tvář popravčí četě, byla: „Ať žije Československá republika! Psi palte!“ Poprava se konala v jízdárně ruzyňských kasáren 28. září 1941, ve stejný den byl tamtéž popravený i jeho blízký spolupracovník a další významný člen Obrany národa, divizní generál Hugo Vojta. Generála Aloise Eliáše, v té době také protektorátního předsedu vlády, nacisté popravili na Kobyliské střelnici jen o několik měsíců později. Poslednímu z ‘Rady starších,’ Sergeji Vojcechovskému, se válku podařilo přežít. Těsně po jejím skončení ale Vojcechovského zatkli agenti sovětské NKVD. Zemřel v roce 1951 v sovětském gulagu.  

A do dneška jsem se nepřihlásila

Na konci války se ve škole ve Stříbřci ubytovali němečtí vojáci, podle Miloslavy Mráčkové tím vesnici hrozilo, že se tam střetnou se sovětskými vojáky. Její maminka, která uměla dobře německy, měla důstojníka wehrmachtu přemluvit, aby z vesnice odešli. Po válce Miloslava s nikým o tom, že její rodiče ukrývali generála Bílého, nemluvila. „Nikomu jsem to neříkala, protože maminka mi to zakázala,” říká a dodává, že by jim to stejně nikdo nevěřil. A po roce 1948 se Obrana národa a desítky jejích popravených a vězněných členů, z historie vytratili.  Miloslava Mráčková k období po nástupu komunistů k moci ještě dodává: „Když pak po osmačtyřicátým převzali komunisti vedení a Gottwald se stal prezidentem, tak tatínek pak říkal, že je to neštěstí pro náš národ.” 

Miloslava vystudovala vyšší hospodářskou školu a maturitu složila v roce 1953. Vzpomíná na padesátá léta, na dobu plnou přetvářky a vzájemné nedůvěry mezi lidmi. „Ředitel školy mě pozval a chtěl po mně, abych mu řekla, jak se který kluk chová, jestli neříkají něco proti režimu. Ale já jsem nikdy nic neřekla. A i jeden policajt, který byl ze Stříbřce, tak po mě chtěl, abych mu říkala, když někdo mluví proti režimu.” Vypráví i příhodu, jak se jí během přijímacích zkoušek na školu ptali na ‘imperialistického brouka’ mandelinku bramborovou, kterou měli podle komunistické propagandy na socialistická pole vypustit Američani. „Samozřejmě, že jsem tomu nevěřila, ale souhlasit jsem musela,” dodává Miloslava. Po maturitě nastoupila jako úřednice do banky a léta se snažila odmítat nabídky ke vstupu do komunistické strany. „Ředitel mě občas posílal, abych chodila psát na konference KSČ, protože jsem uměla stenografovat.  A oni mě tam, z toho okresního výboru, přesvědčovali, abych si k nim dala přihlášku. Ale já jsem jim pokaždé říkala, že zatím nejsem zralá, že až budu zralá, tak se přihlásím. A do dneška jsem se nepřihlásila,“ vzpomíná dál.

Nahlas jsem to říct nemohla

Po maturitě se Miloslava vdala a společně s manželem vychovali dvě děti. Její manžel byl učitelem a do komunistické strany proto vstoupil, jinak by měl ve škole potíže. V roce 1969 ho ale stejně vyloučili, jak dál Miloslava Mráčková vypráví. Sice mu to vůbec nevadilo, ale jeden vážný problém tím přesto nastal. „Když jsme chtěli, aby děti mohly jít studovat, tak jsem musela alespoň vstoupit do Svazu žen a do Svazu československo-sovětského přátelství, tam vstoupil i můj muž. Abychom měli nějaké body a děti se na školu dostaly,“ říká Miloslava a  pokračuje: „Když sem přišli Rusáci v šedesátým osmým, tak jsem taky řečnila proti. Ale před vedením podniku, kde jsem tenkrát pracovala, jsem to říct nemohla. I když jsem věděla, co se dělo v Praze, jak se tam střílelo...co jsme ale měli dělat…na jednu stranu jsme byli zbabělci, ale to bychom snad ani nemohli pracovat, kdybychom dali najevo, že jsme proti Rusákům. Řekl to náš vedoucí a brzy odešel z funkce a chodil dělat do zámečnický dílny. A potom ho dali na skladníka a dostal infarkt a brzy zemřel. A byl to všechno následek toho, že byl proti Rusákům. Ale my jsme to říkat nesměli, řekli jsme si to doma nebo v práci, ale nesmělo to vědět vedení. No byla to faleš na faleš. Nelíbilo se mi to nikdy, ale nahlas jsem to říct nemohla,“ říká v závěru Miloslava Mráčková.

 

 

 

[1] zdroj: Wikipedie

[2] zdroj: Vojenský historický ústav