The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Muchina (* 1947)

• narozena v 18. června roku 1947 v Kyjevě

• otec Ukrajinec, matka z české rodiny

• vystudovala ekonomii na Kyjevské vysoké škole národního hospodářství

• od roku 1971 vyučující na Národní univerzitě civilního letectví

• manžel pracuje jako letecký konstruktér v kanceláři společnosti Antonov

• od roku 1996 předsedkyně České národní rady Ukrajiny

• za svoji činnost oceněna pamětní medailí Karla Kramáře a cenou Gratias agit

• je vdaná, matka dvou synů, žije v Kyjevě

Ludmila Muchina se narodila 18. června 1947 v Kyjevě. Tatínek pracoval jako účetní, maminka byla zaměstnána ve školství. Po maminčiných předcích má pamětnice české kořeny. „Babička pocházela z Českomoravské vrchoviny, dědeček byl z Chodska, z Chrastavic.“

Otec pamětnice byl válečným veteránem druhé světové války. Spolu se starším bratrem a rodiči vyrůstala Ludmila Muchina v Kyjevě. Jednalo se o typickou bilingvní domácnost. „Doma jsme s maminkou mluvily česky. Ona uměla ukrajinsky i rusky, ale bylo vždy cítit, že je cizinka. Tatínek nám rozuměl, odpovídal většinou rusky. Byl Ukrajinec, ale učil se v ruské škole. Bojoval u Stalingradu a byl tam opravdu těžce zraněný. Ruce a nohy měl zraněné. Dlouho se léčil, domu se vrátil až v roce 1946. O svých zážitcích z války nerad vyprávěl.“ Dědeček z maminčiny strany se stal obětí stalinských čistek. „Až mnohem později jsme se dozvěděli, že zemřel v lágru. Umřel hlady. Pochovali ho do hromadného hrobu, tak ani nevíme, kde je přesně pohřbený.“ Podle Ludmily Muchiny se obětí represí stala celá řada českých krajanů. „Češi byli výborní rolníci, měli lepší výsledky než Ukrajinci. Uměli používat moderní metody při obdělávání půdy. Jejich hospodářství tak často byla bohatší. Logicky tak na ně kolektivizace dopadla tvrdým způsobem.“

V dětství trávila pamětnice čas s českou babičkou. „Učila mě spoustu písniček, ráda zpívala. Je ale zajímavé, že ke stáří už zpívala jen ukrajinsky.“

Sirény za Stalina

Když zemřel diktátor Stalin, bylo Ludmile Muchině šest let. „My jsme bydleli blízko nádraží a pamatuji se, jak houkaly parní lokomotivy, aby vzdaly čest Stalinovi. Když o pár dní později zemřel Gottwald, tak zase houkaly.“ Rodiče pamětnice stalinistický režim nijak nepodporovali. „Rodiče věděli, kolik lidí zahynulo v lágrech, navíc jsme přišli o dědečka v lágru, takže ten režim určitě nevnímali pozitivně.“

V 60. letech zažila pamětnice období chruščovovského tání. To se projevilo ve většině aspektů tehdejšího společenského života. „Jasně, že jsem poslouchala muziku, jako byli třeba Beatles. Tady v Kyjevě na třídě Chreščatyk byl obchod Družba a tam jsme kupovali jejich desky, ale já jsem tam kupovala třeba i české knihy nebo noviny.“

Jako vynikající studentka neměla pamětnice problém s přijetím na vysokou školu. „Já jsem mívala samé pětky, u vás by se řeklo jedničky, a i vysokou školu jsem ukončila s vyznamenáním.“ Univerzitní studia absolvovala Ludmila na Kyjevské vysoké škole národního hospodářství. Na vysoké škole byla členkou organizace Komsomol, podle jejích vzpomínek bylo členství v této organizaci v Sovětském svaze v podstatě automatické. „My jsme tenkrát organizovali spoustu akcí, pořádali různá setkání a společenské večery, té politiky tam v té době opravdu moc nebylo.“

Srpen 1968 zastihl pamětnici na letních prázdninách. „V té době zrovna u mě byl na návštěvě bratranec z Domažlic. To byl hrom z čistého nebe. Vím, že nám tenkrát volal bratr, který v Zakarpatí sledoval těžká transportní letadla, jak letí s vojáky do Československa, ty motory těžko pracují. To byl hrom z čistého nebe.“

Nepolapitelný Jan

Do Československa se pamětnice poprvé dostala až v roce 1971. „Všechno jsem tam tenkrát prochodila. Navíc jsem se v Praze mohla potkat s mým strýcem Janem Smudkem. To byl hrozně energický člověk, takový gentleman.“ Tento československý odbojář se v roce 1940 doslova prostřílel z německého protektorátu a později se připojil k československé zahraniční armádě, v jejíchž řadách bojoval až do konce druhé světové války. Na motivy jeho osudů natočili sovětští filmaři snímek s příznačným názvem Nepolapitelný Jan. Příběhem Jana Smudka je údajně inspirována i jedna z postav v legendárním americkém filmu Casablanca.

Akademickou pracovnicí

Po vysoké škole nastoupila pamětnice na dva roky do státní kanceláře Glavsnaba. „Bavilo mě to, protože jsem pořád mohla hledat nějaké zlepšení. Naším úkolem bylo sledovat, jak se dá státní hospodaření zlepšovat, chtěli jsme lidem pomoci. Musím ale říct, že když jsme někam přijeli, tak se nás ti lidé v podnicích báli. Brali nás jako inspekci.“ Už v té době si pamětnice uvědomovala nepružnost systému plánovaného hospodářství. „Hlavní problém je, že když je něco všech, tak to zároveň není ničí. Nemáte k věci takový vztah, nestaráte se tolik a nemáte takovou zodpovědnost. Samozřejmě jsou ale oblasti, jako je energetika a doprava, kde by měl být stát vlastníkem.“

Od roku 1971 do roku 2007 vyučovala pamětnice ekonomii na Národní univerzitě civilního letectví v Kyjevě, kde začínala coby vědecká asistentka. „Mojí specializací byla ekonomika v podnikatelství.“

Se svým manželem leteckým konstruktérem se seznámila na večírku Antonovovy letecké kanceláře. Z manželství vzešli dva synové, kteří pracují ve státních službách.

Za časů perestrojky

Nástup Michaila Gorbačova na post generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského srazu zastihl pamětnici v Indii. „Manžel tam tenkrát pomáhal zavádět letouny An-32, tak jsme tam byli s ním. Bydleli jsme asi 200 kilometrů od Dillí. Samozřejmě tam je problém s odpadky, ale na druhou stranu musím říct, že jsou to strašně milí lidé. Nikdo nám nevyčítal jiné náboženství nebo něco takového.“ K Indii pochopitelně patří i místní vyhlášená kuchyně. „Chutnala mi, a to i proto, že pro nás jako pro cizince nedělali jídlo zdaleka tak ostré.“

Změny v Sovětském svazu tak Ludmila Muchina vnímala zpočátku především ze zahraničí. „Musím říct, že mi Gorbačov moc sympatický nebyl. Samozřejmě ze začátku mohly ty jeho názory být zajímavé, ale to jsem tady nebyla. Na druhou stranu musím říct, že jestliže spousta lidí vyčítala jeho manželce Raise to, jak se obléká, tak s tím já jsem nikdy žádný problém neměla. Musela reprezentovat.“

Rozpad Sovětského svazu pamětnici zaskočil. „Nevěděli jsme, co bude dál. Byli jsme už zvyklí na Sovětský svaz, ale byli jsme rádi, že máme nezávislou Ukrajinu. Jen jsme si chvíli nemohli zvyknout na novou ukrajinskou vlajku, ale zvykli jsme si.“

V čele krajanského spolku

Podle pamětnice zůstávaly vztahy mezi českými krajany na Ukrajině dlouhou dobu pouze na přátelské úrovni. „Za Sovětského svazu jsme se různě navštěvovali, ale žádný spolek tu nebyl. To přišlo až později.“ Brzy po vzniku nezávislé Ukrajiny se Ludmila Muchina zapojila do českého krajanského života. Od roku 1996 stojí v čele České národní rady Ukrajiny (ČNRU) sdružující krajanské spolky na celém území Ukrajiny. „Kromě toho jsem předsedkyně spolku Vyšehrad, který sdružuje potomky obyvatel bývalé české vesnice Vyšehrad u Kyjeva. Snažíme se udržovat české zvyky a tradice a hájit zájmy české menšiny.“ Od začátku svého působení se profesorka Muchina ve spolku snaží prosazovat jako hlavní nástroj češtinu. „Ze začátku mě překvapilo, že se v českém spolku nemluvilo česky. Já se snažím mluvit česky od začátku. Musíme mluvit česky nebo ten jazyk zapomeneme,“ myslí si pamětnice. Českých vesnic je podle ní pouze pár: „Je to Mikolaivka, Čechochrad a Bohemka, ale ti lidé postupně odcházejí.“

V 90. letech postihly Ukrajinu velké hospodářské problémy. Podle profesorky ekonomie se ovšem jednalo o zcela přirozený stav. „Skončily jedny vazby a začaly se budovat nové. V České republice proběhla privatizace ve srovnání s Ukrajinou velice rychle. U nás to trvalo velice dlouho, i proto vzniklo tolik oligarchů.“

Na přelomu let 2013 a 2014 prožívala Ludmila Muchina, stejně jako miliony jejích spoluobčanů bouřlivé události na kyjevském Majdanu. „Pomáhala jsem studentům, nosila jsem deky, podporovala jsem je i finančně. Nikdy by mě nenapadlo, že vláda začne střílet do studentů. To pro mě bylo strašné.“

Kdo jsem

Jako celoživotní obyvatelka Kyjeva vnímá Ludmila Muchina poměrně razantní změny, kterými toto město na Dněpru prochází. „Dřív mělo jeden milion, teď má pět, ale klidně to může být víc. Nemůžu říct, že Kyjev roste jen do krásy, prostě se mění. V Kyjevě mám ráda hlavně místní zahrady, ale miluju i třeba naši operu. Tam jsem byla mnohokrát.“ Třebaže patří k menšině žijící na území jiného státu, nemá Ludmila Muchina problém s vlastní identitou. „V pasu jsem Ukrajinka, v srdci jsem ale Češka,“ uzavírá pamětnice svoje vyprávění.