The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Jan Mühlstein (* 1949)

• narozen 3. července 1949 v Mostě

• po podepsání mnichovské dohody se obě rodiny rodičů stěhovaly do Prahy

• oba dva rodiče přežili Osvětim i další koncentrační tábory

• drtivá většina židovského příbuzenstva vyvražděna

• otec se podílel na poválečné obnově židovské obce v Mostě

• součástí akademické rady pražského matfyzu, v listopadu 1968 zorganizovala okupační stávku

• v září 1969 emigroval do západního Německa

• rodiče přijali německé občanství a od roku 1975 žili nedaleko Mnichova

• od roku 1981 v redakci odborného nakladatelství jako žurnalista energetického hospodářství

• zakládajícím členem a předsedou liberální židovské obce Beth Shalom v Mnichově

„Historie židovské rodiny Mühlsteinových je příkladem úspěšné emancipace Židů v Čechách. Vyvrcholila obdobím meziválečného Československa a neskončila ani katastrofou šoa,“ začíná své vyprávění Jan Mühlstein.

Kořeny

Jan Mühlstein se narodil 3. července 1949 v Mostě v severozápadních Čechách. Jeho dědeček Ernst neboli Arnošt Mühlstein, původem německý Žid, přišel do města kolem roku 1900, kde se posléze stal úspěšným židovským obchodníkem. Také se zde oženil a se svou drahou polovičkou Kamilou vychovali čtyři děti. Rodina Arnošta Mühlsteina byla součástí zdejší rostoucí židovské obce (ŽO) a své náboženství praktikovala. Nijak se ale neuzavírala před okolím ani kulturním životem a integrovala se do místní německé společnosti.

Arnoštův syn Robert Mühlstein (1906-1980), otec pamětníka vystudoval německé reálné gymnázium, odkud přešel na zemědělskou střední školu v sousedním Sasku. Dobře ovládal jazyk německý i český a po skončení studií pracoval v zemědělství svého otce Arnošta. Někdy kolem roku 1936 se v Teplicích na dobročinném židovském plese Robert seznámil s dívkou jménem Lea Ledererová (1915-1983), dcerou židovského disponenta textilní firmy Arthura Lederera z Teplic. Taktéž vychodila německé školy a krom toho na německé univerzitě v Praze absolvovala jazykové zkoušky z angličtiny a francouzštiny. Ve svém okruhu měla řadu židovských i nežidovských přátel, se kterými společně navštěvovala divadla nebo podnikali pěší túry a sama byla členkou židovského sportovního klubu Makabi.

Dědeček hledal průkaz, aby ho zničil

Československo za první republiky umožňovalo svým židovským občanům optovat pro židovskou národnost, kterou si rodina Arnošta Mühlsteina zvolila. Naopak Arthur Lederer z Teplic optoval pro národnost německou, protože byl členem německé národní sociální demokracie v Československu.

Druhý den po podepsání Mnichovské smlouvy rodiny Ledererových a Mühlsteinových uprchli z pohraničí do Prahy. Na Smíchově se následně v lednu 1939 odehrála svatba novomanželů Roberta a Ley Mühlsteinových, v té samé době také plánovali emigraci, což se ale příjezdem německých okupantů v březnu 1939 neuskutečnilo. Opustit okupovaný protektorát se podařilo jen nejstaršímu bratrovi Roberta a to cestou ilegálního transportu do Palestýny připravovaným židovskou organizací za pomoci revizionistů.

„Když rodiny utekly do Prahy, dědeček Arthur hledal svůj členský průkaz sociální demokracie, aby ho zničil. Přišli na něho a během domovní prohlídky jeden z gestapáků otevřel kufr v němž ležela legitimace. Ukázal na ní a dědečkovi řekl, že to tu nemá nechat přece jen tak ležet,“ vypráví Jan Mühlstein. Artur Lederer následně podstoupil několik výslechů na gestapu a po jednom z nich 20. září 1941 zemřel. Není známo, co výslechy Arthura Lederera zapříčinily, pamětník se však domnívá, že se mohlo jednat právě kvůli jeho členství v sociální demokracii.

Terezín: mezistanice k peklu

V listopadu 1941 bylo v Hlavní pevnosti Terezín založeno židovské ghetto. Ten samý měsíc sem přijel v pracovním komandu také Robert Mühlstein. Jednalo se o transport, kterým ŽO Praha převzala tzv. samosprávu ghetta. V polovině prosince sem byla deportována také Robertova žena Lea a v průběhu nastávajících měsíců bylo do Terezína transportováno příbuzenstvo obou rodin. Robert nejprve pracoval ve venkovním komandu nasazeném v zemědělství a později se stal administrativním vedoucím pracovní skupiny, jenž měla za úkol vystavit železniční trasu mezi Bohušovicemi nad Ohří a Terezínem. Ta samá skupina pak údajně měla odklízet i vypálené Lidice nebo při transportech sčítat lidi nastupující do vagónu.

Tím, že Robert Mühlstein poměrně brzy odjel spolu s výstavní skupinou do Terezína, měl podobně jako ostatní mladí muži z tohoto transportu zaručené funkce, čehož měl později náležitě využít. Při registraci starších lidí v ghettu, kteří měli být zařazeni do transportu směrem do neznáma, se mu podařilo rodiče několikrát propašovat, čímž se deportacím na východ, a tedy pravděpodobné smrti, úspěšně vyhnuli. Po několikáté ale přeci jen k jejich připsání na seznam došlo. Robert okamžitě reagoval a spolu se svým bratrem se vloupali do budovy židovské samosprávy, kde měli karty svých rodičů Arnošta a Kamily Mühlsteinových ukrást a zachránit je před deportací. Zní to až neuvěřitelně, ale podle vyprávění Janových rodičů se tak prý skutečně stalo.

Původně mouku určenou pro nacisty pašovala do ghetta

Koho se ale nepodařilo před transportem uchránit, byla Ley nevlastní maminka Gisella Lederer, která byla v roce 1942 deportována a následně zahynula. Lea začala v Terezíně plynně hovořit česky a uplatnila se jako vychovatelka v dětských domovech a později pracovala v tzv. bílé pekárně, kde se peklo pečivo pro nacistické vedení lágru. Podařilo se jí odsud potají pašovat mouku v pytlíčkách, kterou si strkala do podprsenky. „Jednou přišla domů a někdo zaklepal na dveře. Za nimi stála příslušník židovské policie, která v ghettu existovala. A říká jí: ‚Dávej příště pozor! Musel jsem tvé stopy smazávat.‘ Pytlík měl malou dírku a stopy mouky vedly až domů, což bylo obrovské štěstí. Pašovala mouku, aby upekla pečivo pro Jiříčka, jejího synovce,“ vypráví o své matce Jan Mühlstein.

28. září 1944 se transport s téměř dvou tisícovkou mladých mužů rozjel směrem Osvětim. Tentokrát v dobytčácích natěsnán spolu se svým švagrem Viktorem i Robert Mühlstein. Tady prošel selekcí, do kůže mu vytetovali číslo B11665 a byl přidělen vnějšímu lágru Osvětimi, Gleiwitz 1. „Když se blížila Rudá armáda, nacisti vyhnali vězně na pochod smrti. Třetí nebo čtvrtý den pak zastavili v lágru, kde toho večera mělo dojít výbuchem granátu k poškození plotu, kudy otec s dalšími vězni utekli do lesů. Týden pak přežívali v lese, až přešli k Rudé armádě,“ popisuje Jan Mühlstein. Jeho otec Robert posléze vstoupil do armádních řad RA, do frontových bojů už ale výrazněji nezasáhl a převzal funkci administrativního vedoucího repatriačního střediska v Katovicích v Polsku.

Nedívej se takhle na mě. Za pár týdnů budeš vypadat stejně

Drtivá většina příbuzenstva Roberta Mühlsteina se osvobození nedožila, vyjímaje jeho manželky Ley, která prošla několika koncentračními tábory. Dožila se příchodu armádních amerických jednotek do Mauthausenu a po návratu do Prahy obratem napsala Robertovým rodičům dopis, kteří byli ještě stále drženi v Terezíně. Ve svém psaní shrnula vše, co se odehrálo po opuštění zdí terezínského ghetta a jaký šok pro ni znamenal příjezd do Osvětimi. „Uviděla bezzubou stařenu, jak na latríně vařila jakousi polévku. Maminka se na ni s hrůzou v očích podívala a žena jí řekla: ‚Nedívej se takhle na mě. Za pár týdnů budeš vypadat stejně!‘ Tomu se ale maminka zařekla a snažila se zachovat si zbytek lidské důstojnosti: umýt se nebo se posadit k jídlu a jíst jako člověk. Myslím si, že i to byl jistý způsob odboje.“

Na prvním místě bylo vždy liberální židovství

V červnu 1945 se Robert Mühlstein se společně se svou ženou a rodiči vrátili do Mostu a Robert se podílel na poválečné obnově židovské obce (ŽO). Jen málokterá z místních židovských rodin, která přežila holocaust, se znovu ke svému židovství přihlásila a své náboženské vyznání rodiny často zamlčovali i před svými potomky. Po komunistickém převratu se manželé Mühlsteinovi nikdy nestavěli režimu do cesty. Po narození dcery Evy a syna Jana dohlíželi na to, aby jejich děti znali i jiné věci, než jaké jim socialismus vtloukal do hlavy, jako byla třeba výuku židovského náboženství. Pro rodinu Mühlsteinových byla však vždy nejpřednější filosofie liberálního židovství, které dávalo přednost udržování kontaktu se společností před přísným náboženským kodexem.

Stovky studentů nezatknou. Ale třicet? To znamenal konec nadějí

Po zdlouhavých tahanicích došlo k navrácení maminčina domu v Teplicích, kam se rodina roku 1960 přestěhovala a kde Jan studoval gymnázium. Později přestoupil do Liberce, kde plně prožíval dobové celospolečenské uvolnění a v roce 1967 pokračoval na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy University v Praze. Přesto byla politika vždy v popředí jeho zájmu a hned v říjnu 1967 se zapojil do stávky studentů strahovských kolejí známou pod názvem „Chceme světlo!“. O necelý půl rok později došlo k jeho zvolení do nově ustanovené akademické rady MATFYZU.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se studenti MATFYZU účastnili okupační stávky, kterou akademická rada zorganizovala. „Od 18. do 21. listopadu 1968 jsme obsadili vysoké školy, účastnila se i řada docentů. Jako studenti jsme tam přespávali a účastnilo se jí 95% studentů, s výjimkou našich vietnamských spolustudentů, kteří už 21. srpna vítali Sovětskou armádu. Studenti byli pod velkou kontrolou, nesměli s námi mít kontakty. Dokonce jsme neznali ani jejich jména. Ale ty nejhorší změny teprve nastaly,“ vypráví Jan Mühlstein.

Po pohřbu studenta Jana Palacha v lednu 1969 ještě stále plála naděje, že se udrží předsrpnové reformy. Následná studentská valná hromada konající se na půdě MATFYZU ukázala, jak rychle se pasivita a strach šíří společností. „Schůze se účastnilo asi jen třicet studentů, což pro nás znamenalo konec. Totiž stovky studentů nejde zatknout, ale třicet? To není problém. Znamenal to tedy konec všech nadějí,“ a Jan Mühlstein se rozhodl Československo opustit.

3. září 1969, s jedním kufrem a taškou v ruce, avšak s pevným přesvědčením se do Československa už nevrátit, odjel Jan Mühlstein na pozvání svého známého do Mnichova v Německé spolkové republice. Jen několik týdnů na to se hranice Československa definitivně uzavřeli. Odjezd z Československa naplánoval po ukončení čtvrtého semestru a v sousedním Německu univerzitní studia dokončil a jako promovaný fyzik nastoupil do vědeckého střediska v Jülichu, kde organizoval energetický výzkum. V roce 1979 se oženil s budoucí lékařkou Verenou Frenklovou, s kterou má tři dcery. Koncem roku 1981 nastoupil do redakce nakladatelství odborného časopisu pro něhož jako žurnalista v energetickém hospodářství pracoval dalších 30 let.

Opustili Československo

V roce 1973 ministři zahraničí Willy Brandt a Lubomír Štrougal podepsali Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa, v jejímž rámci bylo Němcům povoleno se z Československa vystěhovat. Janovi rodiče, jejichž národnostní identita byla během života nejednoznačná, získali tentokrát navrch. Vzdali se proto československého občanství, přijali německé a v srpnu 1975 se přestěhovali do blízkosti Mnichova. Složitější situace panovala u Jana Mühlsteina. Stále měl československé občanství, kterého se nedalo zříct. Když změna zákona umožnila propuštění ze státního svazku, podal v roce 1980 na to žádost jak pro sebe, tak pro svou v tom roce narozeno první dceru. To však zkomplikovala skutečnost, že po svém odchodu z Československa byl ve své nepřítomnosti odsouzen a jako uprchlíkovi mu hrozilo 16 měsíců vězení. Musel tedy nejprve požádat o prominutí trestu, odůvodnit odchod do exilu a zaplatit částku více jak pět tisíc německých marek.

Po příchodu do Západního Německa se Jan Mühlstein stal členem místní ŽO, svého času i členem předsednictva studentské židovské unie a od obce získal navíc stipendium. Místní náboženská židovská orientace mu však zůstávala jaksi odcizená, podobně jako jeho otci Robertovi, a židovské svátky tak drželi spíše v domácnosti.

V půli devadesátých let se Jan Mühlstein dozvěděl, že v blízkém okolí existuje židovská skupina, která se snaží o pěstování židovské liberální tradice a aktivit se začali účastnit i Mühlsteinovi. Následně vznikla liberální židovská obec v Mnichově a Jan Mühlstein se stal jejím předsedou a současně žijí náboženský život v liberální tradici. Janovi potomci se také aktivně angažují v židovství a jeho nejstarší dcera působí jako rabínka v Londýně.