The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažej Müller (* 1929  †︎ 2014)

• narodil se 26. března 1929 v Olomouci

• od roku 1946 byl členem řeholní komunity salesiánů ve Fryštáku

• v srpnu 1948 složil své první řeholní sliby

• v dubnu 1950 byl v rámci Akce K internován v Oseku u Duchcova

• v letech 1952–1954 absolvoval povinnou vojenskou službu u běžného útvaru

• v roce 1954 během výslechu odhalil salesiánskou síť Státní bezpečnosti

• od té doby s ním StB udržovala pravidelný kontakt

• svými informacemi pomohl dostat některé své spolubratry do vězení

• v prosinci 1956 byl oficiálně naverbován jako agent s krycím jménem Dub

• v říjnu 1958 StB zinscenovala jeho „útěk“ přes hranice do Rakouska

• poté se až do roku 1967 s rozvědkou nekontaktoval

• vystudoval teologii v Itálii

• v roce 1964 byl v Itálii vysvěcen na kněze

• v letech 1964–1965 působil jako kněz v USA

• v roce 1967 se vrátil do Vídně, kde s ním rozvědka obnovila spolupráci

• působil jako ředitel českého oddělení katolické charity ve Vídni

• podal informace o stovkách lidí, někteří z nich byli perzekvováni

• po sametové revoluci se vrátil do Československa

• v 90. letech vyšla najevo jeho minulost tajného agenta

• zemřel 11. listopadu 2014

Blažej Müller byl členem pronásledované řeholní komunity salesiánů, v roce 1957 uprchl z Československa na Západ. V Itálii vystudoval teologii a v roce 1964 byl vysvěcen na kněze. Působil jako kněz v USA a později se ve Vídni stal ředitelem českého oddělení katolické charity.

Jak ovšem vyšlo na světlo po sametové revoluci, už v roce 1956 ho získala ke spolupráci Státní bezpečnost (StB) a přes přísně střežené hranice se ve skutečnosti dostal s její pomocí – a se záměrem, že bude využíván jako agent rozvědky. Ze spisů, které se na jeho jméno dochovaly v Archivu bezpečnostních složek, vyplývá, že komunistickým orgánům podal informace o stovkách osob. Část lidí přitom komunisté na základě jím poskytnutých poznatků perzekvovali, některé své spolubratry pomohl dostat do vězení.

S Blažejem Müllerem vedli rozhovor dokumentaristé Ondřej Bratinka a Ondřej Krajfl, a to v roce 2008, rok poté, co jeho případ představili v dokumentu České televize Černí a černější.

Měl jsem strach o své zdraví

Narodil se 26. března 1929 v Olomouci-Hodolanech v katolické rodině. Každodenní ranní návštěvy kostela patřily k samozřejmostem jeho dětství. Po měšťance absolvoval Baťovu školu práce ve Zlíně, a právě v baťovském internátu se seznámil se salesiány Dona Boska, resp. s bývalými žáky salesiánského školského ústavu, který ve Fryštáku založil první český salesián P. Ignác Stuchlý. V roce 1946 se Blažej Müller do Fryštáku zajel podívat a návštěva nasměrovala jeho další život. „Zalíbil se mi tam jednak ten stařeček Ignác Stuchlý, ten tam bydlel, a pak ředitel, páter Oldřich Med. Ti mne pro to dílo nadchli, vzali mě hned na hřiště a do divadelního sálu,“ vzpomínal Blažej Müller v roce 2008, jak o více než 60 let dříve začalo jeho salesiánské povolání.

Vstoupil tedy do fryštáckého salesiánského gymnázia, absolvoval dvouletý noviciát v Hodoňovicích u Ostravy a v srpnu 1948 složil své první řeholní sliby. Bylo to krátce po komunistickém převratu, pamětník si ale nevzpomínal, že by ho tehdy představení jakkoli připravovali na život v komunistické diktatuře, pro niž, jak známo, byla katolická církev úhlavním nepřítelem. Když se v roce 1950 komunisté rozhodli skoncovat s řeholními řády, přepadla v noci z 13. na 14. dubna StB spolu s Lidovými milicemi fryštácký salesiánský ústav, stejně jako dalších více než 200 klášterů a řádových domů v Československu. Salesiány odvezli do internace v Oseku u Duchcova, tam Blažej Müller strávil dva roky, během nichž byl se spolubratry nucen pracovat na různých stavbách, mimo jiné na stavbě Klíčavské přehrady. V roce 1952 ho pak povolali k výkonu vojenské služby, překvapivě ne k Pomocným technickým praporům, ale k „běžnému“ dělostřeleckému útvaru do Rakovníka. 

Z jeho spisu se zdá, že právě na vojně začal jeho názorový přerod – byť není jasné, do jaké míry se tento dojem jen snažil u politruků vyvolat. „Jeho politické smýšlení a vliv salesiánů na jeho osobu se změnilo během výkonu vojenské presenční služby. Jako vojín prodělal politické školení, které na něho zdárně zapůsobilo a odvedlo ho částečně od jeho náboženské ideologie,“ píše se ve spisu. Na vojně se stal mimo jiné přispěvatelem nástěnného vojenského časopisu – sám to zpětně vysvětloval strachem, který měl z některých požadovaných cvičení, jimž se takto snažil vyhnout. „V hodinách tělocviku jsme museli skákat z mostu do vody. Bylo to dost hluboké, tak jsem měl strach o své zdraví. Z toho důvodu jsem se věnoval nástěnným novinám, kde jsem vždycky chválil vojáky,“ popisoval v roce 2008, jak si snažil zajistit přízeň nadřízených.

Agent s krycím jménem Dub

Po návratu do civilu nastoupil do elektromontážních závodů v Holicích u Olomouce a při zaměstnání si po večerech dodělával olomoucké Slovanské gymnázium, na němž pak v roce 1955 maturoval. Zároveň dál udržoval styky se salesiány a účastnil se jejich – nyní již z pohledu režimu „ilegální“ – činnosti. Blízké vztahy měl s Václavem Filipcem, který byl v době internace stanoven tajným představeným řádu, s Karlem Polákem, jenž měl na starost skupinu asi deseti mladých bohoslovců, do níž patřil právě i Blažej Müller, s Oldřichem Medem, který byl jeho duchovním rádcem, a s mnoha dalšími salesiánskými knězi.

Státní bezpečnosti to nezůstalo utajeno a v roce 1954 pamětník podstoupil 25 hodin trvající výslech. Odvezl ho na něj jistý Břetislav Brückner, kterého znal z prostředí olomouckého fotbalu – sám Müller se totiž o fotbal zajímal a působil mimo jiné jako fotbalový rozhodčí a sekretář fotbalového mužstva. „Bratři Břetislav a Slávek Brückner byli fotbalisti. Jednoho krásného dne za mnou do fabriky přijel Břetislav Brückner. A ten byl u StB. Ten právě mi řekl: ‚Neboj se, všechno řekni, nic se ti nestane.‘ Tam to začalo.“

Zřejmě během tohoto výslechu, kdy podle svých slov cítil strach a hrozbu vězení, byl Blažej Müller – jazykem jeho svazku – „vytipován jako kandidát verbovky“. „S Müllerem byl proveden podrobný výslech o trestné činnosti salesiánů, kterou Müller podrobně osvětlil včetně své trestné činnosti a plně odhalil celou salesiánskou síť. Na základě jeho výpovědi bylo zatčeno několik dalších osob a celá salesiánská činnost byla plně odhalena. Ihned po výslechu Müllera bylo přikročeno k jeho verbovce. Spolupráci přijal kladně, a proto byl ihned zaměřen do salesiánů, kteří zůstali na svobodě, a dále k dopadení Filipce,“ popisuje se v tzv. memorandu, jež je součástí spisu.

V měsících, které následovaly po tomto výslechu, dál pracoval ve fabrice a připravoval se na maturitu – a vedle toho se jednou za týden či dva scházel s Břetislavem Brücknerem. Byť jejich schůzky v restauračním zařízení měly v té době neformální charakter, Müller na nich podával informace, které doplnily mozaiku poznatků, na jejichž základě pak Státní bezpečnost v rozmezí let 1956–1957 celou síť rozkryla a mnohé z jeho spolubratrů pozatýkala.

V prosinci 1956 byl Blažej Müller „získán ke spolupráci“ i oficiálně – stal se agentem s krycím jménem Dub. Pravidelné schůzky poté pokračovaly, pamětník na nich informoval o situaci v řádu po zatčení jeho klíčových představitelů. „V dalším průběhu spolupráce byl Dub řízen mezi zbylé salesiány v Brně a v Praze. Na podkladě jeho zpráv došlo k realisaci [zatčení] salesiána Paláska z brněnské skupiny a salesiána Pekárka z pražské skupiny. V obou případech došlo k odsouzení k trestům do dvou let,“ píše se v memorandu.

StB naplánovala jeho „útěk“ přes hranice

Dub se podle svazku osvědčil jako spolehlivý spolupracovník. Poznatky předával formou vlastnoručně psaných zpráv a pravidelně za to přijímal finanční odměnu. V červnu 1958 orgány ministerstva vnitra začaly připravovat jeho vyslání do zahraničí – s úmyslem proniknout jeho prostřednictvím do salesiánského ústředí v italském Turíně. Ze spisu se zdá, že když mu tajná policie nabídla možnost vystudovat v zahraničí na kněze, přičemž bude výměnou pokračovat ve spolupráci s československými orgány, zprvu ho to zaskočilo:

„Zpočátku byl Dub velmi překvapen tím, že by se měl stát knězem, a měl k tomuto výhrady. Po několika schůzkách, kdy mu vše bylo řádně vysvětleno, souhlasil s tím, že odejde do zahraničí, kde by pokračoval v bohosloveckém studiu a později se přeorientoval na novinářskou činnost v rámci katolické univerzity Prodeo. Vyjádřil však přání, že by po určité době 5–10leté se rád vrátil a založil rodinu.“

Úkol nicméně přijal. Obdržel čestné uznání za dosavadní spolupráci a podepsal, že bude „pracovat v kapitalistickém prostředí proti zrádné kněžské emigraci“. Není jasné, nakolik jen plnil příkazy Státní bezpečnosti a nakolik si v té době zároveň skutečně přál stát se knězem. Podle svých slov na nabídku přistoupil naopak právě proto, aby mohl naplnit své kněžské poslání: „Stálo to tak, že když podepíšu, budu mít volnou cestu ke studiu teologie, ke kněžství. Věděl jsem, že tady toho nemohu dosáhnout, tak jsem to volil.“

V každém případě se začal připravovat na odchod do zahraničí. Už na jaře toho roku ho propustili na základě „dělnických prověrek“ z jeho zaměstnání v elektromontážních závodech – i díky tomu měl důvěru svých spolubratří, jimž se následně svěřil, že by chtěl dokončit bohoslovecká studia v Itálii. Bývalý salesiánský spolubratr z Fryštáku Ladislav Popelka mu nabídl, že ho za hranice dostane – a StB tak Duba rovnou nasadila „k odhalení kanálu do zahraničí“, který zároveň měl sám využít.

V říjnu 1958 pak Blažej Müller úspěšně překročil hranice do Rakouska – podle svých slov nikoli s pomocí Popelky, ale v každém případě kryt Státní bezpečností. Ve spisu se dochovala zpráva o tom, jak StB jeho „útěk“ naplánovala i jak inscenovala neúspěšné pátrání po něm tak, aby „poplach“ zaznamenala i rakouská strana.

Rozdával náboženskou literaturu – a hlásil to úřadům

Po překonání hranic se ho ujali rakouští salesiáni, s jejichž pomocí se dostal do Vídně. Rozvědka ho předem vybavila znalostí „tajnopisu“ a adresou na člověka, skrze něhož ji měl znovu kontaktovat. Protože však tento člověk zemřel, nepodařilo se spojení obnovit. Zdá se, že Blažej Müller se o to ve skutečnosti ani nijak zvlášť nesnažil a naopak uvítal, že se mu podařilo ztratit se rozvědce z dohledu.

A přestože se alespoň dočasně vymanil ze sítě rozvědky a Státní bezpečnosti, pokračoval ve své cestě ke kněžství. Z Rakouska odešel do Itálie a skutečně tam v Monteortone u Padovy vystudoval teologii. V roce 1964 byl vysvěcen na kněze a následujícího roku odjel do USA, kde působil jako kaplan na různých farnostech a vyučoval náboženství. „Myslel jsem si, že je konec, že když jsem v Americe, tak jsem v klidu.“

V roce 1965 však z nejasných důvodů přesídlil zpátky do Evropy, a opět se tak ocitl v Rakousku – nejdřív ve Fulpmesu u Innsbrucku a poté v roce 1967 znovu ve Vídni. Téhož roku s ním rozvědka znovu navázala kontakt prostřednictvím „římské residentury“, tj. svých dalších agentů působících v Římě, a spolupráce se znovu rozběhla.

Blažej Müller si ve Vídni postupně vydobyl poměrně vysoké postavení: pracoval nejprve ve fondu na pomoc uprchlíkům a později se stal ředitelem českého oddělení katolické charity ve Vídni. Ze své funkce se tak potkával s mnoha emigranty nebo lidmi, kterým se podařilo z Československa krátkodobě vycestovat na Západ. Pomáhal jim, nabízel náboženskou literaturu – a zároveň o tom podával informace rozvědce, takže někteří pak byli s nepovolenými tiskovinami chyceni při zpáteční cestě nebo jinak perzekvováni. V jeho spisu se v této době objevuje až 500 jmen osob, o nichž orgány informoval. Kolika z nich skutečně uškodil, lze odhadnout jen stěží – i vzhledem k tomu, že části jeho svazku byly skartovány počátkem prosince 1989.

Byl jsem bojácný

V rozhovoru z roku 2008 Blažej Müller nepřipustil, že by kdy komukoli vědomě ublížil. Když už se „namočil“ s tajnou policií a rozvědkou, o to víc se prý snažil církvi pomáhat materiálně a finančně – což mu „kompromis“ s režimem umožňoval. Finančně pomáhal emigrantům ve Vídni a také do Československa posílal peníze i nedostatkové komodity jako třeba léky. „Poslal jsem vlakem barvy na různé kostely, nebo i bony, pomohl jsem Paláskovi, pomohl jsem Pekárkovi, když mu na auto spadla garáž. Velice jsem pomáhal, nejméně 40 až 50 farnostem.“ To dobré, co vykonal, podle něho převažuje nad tím špatným.

Na otázku, zda by znovu uzavřel „závazek s ďáblem“, pokud by se ocitl ve stejné situaci, však odpověděl záporně. „Dnes bych to rozhodně nedělal, poněvadž jsem vzdělanější. Vidím filmy o statečných kněžích, jako byli Mádr, Zvěřina a jiní.“ Podobné statečné muže a ženy, kteří měli odvahu jít do střetu s režimem, podle svých slov obdivoval, sám ale nikdy neměl odvahu stát se jako oni „mučedníkem“. Aby člověk mohl být hrdinou, musí prý se mu dostat určitého „zázemí“, určité výchovy, kterých se jemu nedostalo. „Na takové věci já jsem byl asi křehký, bojácný.“

Po sametové revoluci se Blažej Müller vrátil do Československa. Jako „kněz v důchodu“ vypomáhal v různých farnostech na Prostějovsku. V 90. letech se veřejnost dozvěděla o jeho minulosti spolupracovníka Státní bezpečnosti a rozvědky. Když v roce 2007 vznikal na dané téma v České televizi dokument Černí a černější, Blažej Müller podle jednoho z tvůrců pořadu přiznal v soukromém rozhovoru, že se za své skutky cítí být vinen. Na kameru ještě tehdy vypovídat odmítl, o rok později však s natočením rozhovoru souhlasil. Zemřel v roce 2014.