The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloš Müller (* 1965)

• narodil se 4. března 1965 v Jaroměři

• tatínka Miloslava Müllera po roce 1968 sesadili do dělnické pozice kvůli postoji k okupaci

• pamětník absolvoval jaroměřské gymnázium a v roce 1983 nastoupil na ČVUT v Praze

• navštěvoval bytové semináře, stal se distributorem samizdatového časopisu Vokno

• šířil samizdatovou literaturu a undergroundovou hudbu

• na jaře 1988 zažil první výslech na StB, u rodičů v Jaroměři proběhla domovní prohlídka

• promoval v červenci 1989 a v srpnu navštívil emigranty v Německu a Rakousku

• na podzim 1989 začal pracovat jako topič

• účastnil se studentské demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze

• po revoluci pracoval v knihovně Libri Prohibiti

• v roce 2024 žil v Praze

Psal se rok 1988 a Miloš Müller z východočeské Jaroměře čtvrtým rokem studoval na vysněné elektrotechnické fakultě na Českém vysokém učení technickém v Praze. V hlavním městě se cítil jako ryba ve vodě a hned od začátku studia vplul do světa „mániček“ a undergroundové muziky. Patřil mezi distributory samizdatového časopisu Vokno a pravidelně navštěvoval různé bytové semináře. Bydlel na strahovských kolejích. Jednoho jarního rána někdo zaklepal na dveře jeho pokoje. „Přijeli asi v devět, já jsem byl rozespalý a najednou přede mnou vyskočila průkazka,“ popisuje svůj první kontakt se Státní bezpečností (StB). „Měl jsem tam literaturu, tak jsem ji v panice cpal pod peřiňák,“ vzpomíná.

Odvezli ho k výslechu do Bartolomějské ulice, kde ho nechali chvíli čekat, aby znervózněl. Výslech se točil kolem undergroundu a kapely The Plastic People of the Universe. Střídal se u něho jeden zlý estébák a jeden hodný. Zajímalo je, koho zná a s kým se stýká.  „Při prvním výslechu jsem se s nimi ještě bavil, na něco jsem neochotně odpověděl, na něco ne, snažil jsem se v tom manévrovat,“ vysvětluje pamětník. Větší problém mu paradoxně dělal hodný vyslýchající. „Když se mnou někdo mluvil slušně, měl jsem tendenci se s ním bavit. Když přišel zlý a houknul na mě, mlčel jsem,“ podotýká.

Asi po třech hodinách před něho položili závazek ke spolupráci, který však odmítl podepsat. Se slovy, že se z toho nevykroutí a ať přijde za týden, ho pustili. Ihned se jel poradit za Václavem Malým, který mu řekl: „Bez předvolánky k výslechu nikam nechoďte, ať si nezvykají.“ Nešel a o den později se předvolání objevilo v jeho schránce. Dorazil tedy v určený den na služebnu StB. Mladému příslušníkovi vysvětlil, že se informoval o svých právech, že bez předvolání nikam nemusí. „Přivedl mě do kanceláře, tam seděl pupkatý holohlavý strejda, který praštil do stolu, že mi pro změnu řekne něco o mých povinnostech,“ vzpomíná Miloš Müller.

Při druhém výslechu už ale odmítl vypovídat. Estébáky to po půl hodině přestalo bavit. „Předložili mi protokol. Začal jsem na rady zkušených propiskou ohraničovat text a vyplňovat prázdná místa vlnovkou, aby tam nic nedopsali,“ popisuje pamětník. Ani nestihl protokol podepsat a vzteklý vyslýchající major ho vyhodil. Když ho mladý příslušník zase vedl k východu, zeptal se ho: „Pane Müller, vy skripta dostáváte, nebo si je kupujete?“ Pamětník řekl, že si je kupuje, načež příslušník odpověděl: „Tak je prodejte, už je nebudete potřebovat.“  

Babička si přivydělávala napínáním záclon

Miloš Müller se narodil 4. března 1965 v Jaroměři a o dva roky později přišla na svět jeho sestra Hana. Maminka Hana Müllerová pracovala celý život jako učitelka v mateřské škole. Tatínek Miloslav Müller prošel různými pozicemi v podniku ZAZ v Jaroměři.

Tatínek pocházel z česko-německé rodiny. Pamětníkova babička Markéta, rozená Staroušková, byla paradoxně Němka a děda Miloslav Müller byl českým policistou. Žili v Hořičkách, nedaleko České Skalice, a během druhé světové války se jim podařilo nedat svého syna Miloslava, pamětníkova tatínka, do německé školy. Nastoupil až po válce do české školy v Jaroměři, přesto čelil útokům spolužáků, že je Němec.

Prarodiče Lachmanovi z maminčiny strany vlastnili koloniál na jaroměřském náměstí, který jim po roce 1948 znárodnili. Při měnové reformě v roce 1953 přišli o veškeré úspory a pamětník vzpomíná, jak si babička ještě v důchodu přivydělávala: „Dlouhé roky napínala lidem záclony. Měla rám, který se dal nastavit na šířku a výšku. Lidé jí nosili záclony a ona je prala a sušila na slunci napnuté v rámu.“

Nechápal jsem, proč všichni brečí

V srpnu 1968 byly Miloši Müllerovi teprve tři roky a na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy mu v paměti utkvěla jediná vzpomínka. Bydleli tehdy v domě na hlavní silnici směrem na Náchod. „Seděl jsem v okně a kolem nás jela nekonečná kolona tanků s bílým pruhem, za nimi náklaďáky a polní kuchyně. Šíleně to rachotilo, mně se to jako dítěti líbilo a nechápal jsem, proč všichni okolo mě brečí,“ vypráví.

Jeho tatínek okupaci při prověrkách v zaměstnání v roce 1970 odsoudil. Pamětník si vybavuje, jak tatínek přišel domů z práce a zavřel ho i se sestrou v dětském pokoji. Z vedlejší místnosti pak zaslechli tatínkovu větu: „Tak mě vyhodili z práce.“ V koželužně ZAZ ho sesadili z pozice úředníka a osm let musel vykonávat práci škváraře, zauhlovače a nakonec topiče. „Táta to nesl statečně, primární pro něho byla pravda a spravedlnost a byl pro ně ochoten snášet nepřízeň osudu,“ říká Miloš Müller. Se sestrou na něho čekávali a těšili se, až se za tmy vrátí na kole domů z práce, vyzbrojen baterkou.

V roce 1972 nastoupil na základní školu Na Ostrově v Jaroměři a učení mu šlo. Ve volném čase ho rodiče posílali na hodiny klavíru, kam se mu ale vůbec nechtělo. V organizaci Pionýr ho to naopak bavilo, protože je vedli formou turistického oddílu. Měli fajn partu a vyráželi na výlety. Zajímala ho elektrotechnika, rádia a antény. Doma byl odmala zvyklý na poslech zahraničního rozhlasu. „Dostávali jsme školení – tady je pravda, takhle se věci mají, ale ve škole se to nesmí prezentovat,“ popisuje pamětník. Tatínek byl věřící a Miloše i jeho sestru s sebou pravidelně bral do kostela.

Vydávali časopis Ilegál

Na gymnáziu v Jaroměři začal pamětník studovat v roce 1979 a zvolil si zaměření na elektrotechniku, což tehdy šlo. Navštěvoval radiokroužek, který později i vedl. Nechával si narůst delší vlasy a učitelé mu připomínali, aby si je zkrátil. „Na maturitu jsem se musel nechat přistřihnout a něco jsem schovával pod límec, aby to nebylo vidět,“ vypráví pamětník. Zajímala ho hudba, jezdil s kamarády na zábavy do vesnic kolem Jaroměře. V roce 1982 hrála dva dny za sebou v Hradci Králové kapela Pražský výběr a on na ně dvakrát jel. 

Na gymnáziu přispíval do neoficiálního studentského časopisu Ilegál, kam psal krátké články o hudbě. Když byl ve čtvrtém ročníku, objevil se jednou na školní nástěnce přepis textu z Rádia Svobodná Evropa o ruských raketách umístěných na území Československa. Případ začala vyšetřovat StB. Podle použitého školního psacího stroje, ke kterému měl přístup jen omezený počet lidí, se dopátrali ke spolužákovi z vedlejší třídy, Václavu Mlejnkovi. „Udělali mu domovní prohlídku, našli tam Ilegál, pár lidí šlo k výslechu a mělo to dohru ve škole,“ vzpomíná Miloš Müller.

Ředitel školy a předseda Městského výboru KSČ Zdeněk Halma vletěl k nim do třídy a křičel: „Vaše politická úroveň je takhle nízká!“ Přitom se ohnul a ukazoval nízko k zemi. „Měl obrovské břicho, a jak se sehnul, popraskaly mu knoflíky na košili,“ popisuje pamětník vtipný moment. Následky pro studenty ale k smíchu nebyly. Pamětník sám odmaturoval, a protože si zvolil technickou školu, neměl problém. Spolužáci hlásící se na humanitní obory ale těžkosti měli a Václav Mlejnek musel maturovat v náhradním termínu na jiné škole. Učitele tělocviku Pavla Mikysku vyhodili, protože o časopisu věděl, ale nenahlásil to. 

Stal se distributorem Vokna

V roce 1983 nastoupil pamětník na elektrotechnickou fakultu v Praze a začal si užívat kulturního života. Chodil do filmových klubů, kde objevoval filmy Federica Felliniho nebo Ingmara Bergmana. Navštěvoval koncerty kapel, které předtím naživo neslyšel. „Punkovou kapelu Visací zámek jsem poprvé zažil v roce 1984 v klubu 007 na Strahově. Byl to pro mě šok a úžasný zážitek,“ říká pamětník.

Přes sestru se seznámil s katolickou skupinou „mániček“. Začal se s nimi pravidelně scházet, poslouchali společně muziku a chodili do kostela Matky Boží před Týnem za farářem Jiřím Reinsbergem, jehož farnost se za komunismu stala živým společenstvím intelektuálů a disidentů. „Pak už jsme se začali dostávat i na neoficiální akce a semináře. Třeba jsem navštěvoval kurz o Starém zákoně, který vedl tajně vysvěcený dominikánský kněz ve svém bytě,“ vybavuje si pamětník. V bytě známé katolické disidentské rodiny Kaplanových také poprvé slyšel koncert Pepy Nose.

Začal docházet do hospody Klamovka a postupně se dostával do kontaktu s lidmi z undergroundu a se společenstvím kolem skupiny The Plastic People of the Universe. „Nejvíc jsem se začal kamarádit s Frantou Stárkem Čuňasem a stal jsem se distributorem samizdatového časopisu Vokno,“ vypráví Miloš Müller. Vozil ho známým do Jaroměře, Hořic nebo do Šumperka.

Václav Havel mu otevřel v županu

Na podzim 1985 se na rockovém festivalu v Ostrově nad Ohří seznámil s Pavlem Fraitem z Hořic a začal si s ním vyměňovat literaturu a hudbu. Posléze se stal bubeníkem v hořické undergroundové kapele Odpad. „Vystoupili jsme asi pětkrát na soukromých neoficiálních akcích. Většinou to byla svatební hostina, to neměli komunisti pod palcem a netušili, že se tam sjede třeba pět šest kapel,“ popisuje pamětník.

O rok dříve se na stejném festivalu potkal s hudebníkem Mikolášem Chadimou, který tehdy vnášel systém do distribuce neoficiální hudby na kazetách. Začaly se k nim vytvářet obaly a přidávat texty písní. „Kupoval jsem u něho nahrávky, s kamarády jsme je dál na kazeťáku přetáčeli, kopírovali jsme obálky a šířili to mezi lidi, kteří měli zájem,“ říká Miloš Müller.

Rád se stavoval u Václava Malého, kterému nosil vzkazy od různých lidí a podpisové archy týkající se například ekologických témat nebo práv politických vězňů. Získával tam také literaturu a exilové časopisy, jako Listy z Říma, které šířil dál. Mezi pilné přepisovatele patřil i jeho tatínek a kamarádi z Hořic.

V Jaroměři pravidelně navštěvoval chartistu Jana Hrudku, který mu jednou půjčil videokazety od Václava Havla. „Novinář Karel Kyncl, který žil v emigraci v Anglii, dělal jednou za dva měsíce příspěvky ze svobodných televizí na témata, která nás tu zajímala, a pašoval to sem,“ přibližuje pamětník. Videokazety pak šel v Praze vrátit Václavu Havlovi domů. „Před bytem byl chlapík, který předstíral, že zametá, ale sledoval provoz,“ vzpomíná si. Bylo kolem poledne a Václav Havel mu přišel otevřít v županu. Miloš Müller mu při odchodu popřál, ať se brzy uzdraví. „Myslel jsem si, že je nemocný. Netušil jsem, že jako bohém v noci žije a přes den spí,“ popisuje s úsměvem.

U rodičů před domem zastavila volha

Během vysoké školy navštěvoval ve třetím ročníku vojenskou přípravu, ve které ale odmítl v dalším roce pokračovat. „Na vojenské správě na mě nevěřícně koukali, že jsem blázen, že potom půjdu na dva roky,“ vypráví pamětník. Jeho cílem však byla modrá knížka, protože „máničky“ na vojnu nechodí, jak se mezi jeho známými tradovalo. Nosil brýle s osmi dioptriemi a oční lékařka mu pomohla svým posudkem. „Napsala mi lejstro, že nejsem schopen ničeho,“ říká pobaveně. Aby ukázal, že má opravdu se zrakem problémy, přerušil dokonce na rok studium. U odvodu to pak bylo napínavé. „Samozřejmě jsem dělal šarádu, že nevidím, když jsem se měl postavit na značku, a podobně,“ vzpomíná Miloš Müller. Nakonec ho k jeho velké radosti označili za trvale neschopného vojenské služby.

V zimě 1989 se začal připravovat na státní zkoušky, protože v předchozích letech se studiu moc intenzivně nevěnoval. Během lednového Palachova týdne se zúčastnil jen jedné z prvních demonstrací. V pátek 20. ledna přijel domů do Jaroměře a krátce nato zazvonil telefon. Tatínek mu předal sluchátko se slovy, že se po něm ptá nějaký pán, on ale na druhém konci slyšel jen ticho. „Za dvacet minut přijela k našim před barák volha a StB, že pojedu s nimi,“ vypráví. Rodiče mu mezitím uklidili v pokoji, takže estébáci při následné domovní prohlídce našli jen jeho aktovku s podpisovými archy a nějakou literaturou. Schovaný cyklostyl ale neobjevili.

Miloše Müllera odvezli do Hradce Králové. „Byl to asi nejnepříjemnější výslech, co jsem zažil. Pořád mi dával prst pod bradu, ať se mu dívám do očí. Ucukl jsem a on znovu,“ vybavuje si. Přišly i výhrůžky typu: „Jestli do třiceti vteřin nezačnete vypovídat, tak si pojedeme pro vaši sestru, která je v osmém měsíci rizikového těhotenství, jak dobře víte.“ Mlčel, a tak ho odvezli na policejní stanici do Jaroměře a provedli domovní prohlídku. Maminku i tatínka vyslýchali také. V sobotu šel tatínek i jeho syn k výslechu znovu. „Seděl jsem na židli a jejich velitel kolem mě běhal. Vždycky, když byl za mnou, tak něco vykřikl,“ vzpomíná pamětník. Jednalo se o nátlak typu: „Dělnická třída vás nechá studovat, a vy se jí takhle odvděčíte!“

Vezl jsem domů batoh nacpaný literaturou

Svůj poslední výslech zažil v pozici svědka na jaře 1989 v Hradci Králové. Týkal se uvězněného kamaráda Františka „Čuňase“ Stárka a pamětník odmítl vypovídat s odůvodněním, že se jedná o pro něho osobu blízkou. Vyslechl si vyhrůžky o vyhazovu ze školy a vysoké pořádkové pokutě. Po změně režimu pak u soudu svědčil proti vyšetřovateli majoru  Kvašovi. „Frantovi [Stárkovi] se jako jednomu z mála povedlo dostat ‚svého‘ estébáka v souvislosti se svým uvězněním za Vokno až k soudu,“ poznamená Miloš Müller.

V červenci 1989 promoval a zůstal v Praze. V srpnu překvapivě s kamarádem dostal výjezdní doložku a vyrazil do Rakouska a Německa. Svou cestu začali ve Vídni, kde spali u kamaráda Jana Metyše, který už dříve emigroval. „Navštívil jsem Ivana Medka a dovezl jsem mu tvrdé sparty, protože jsem měl zprávu, že je kouří, už ale nekouřil,“ vzpomíná. Stavil se i u dalších disidentů, na které měl kontakt nebo si je vyhledal na místě.

V Bonnu na ambasádě žádal o prodloužení pobytu. „Dívali se na mě spatra a jednali se mnou jako se psem. Milostivě mi to o pár dní prodloužili a já jsem to stejně překročil,“ vybavuje si Miloš Müller. Vracel se domů přes Maďarsko s batohem plným publikací, které nakoupil v knihkupectvích s českou literaturou nebo dostal od emigrantů. Nechal si je v Budapešti, kde měl od známého kontaktní adresu. „Z Budapešti jsem se vracel malým vláčkem přes Slovensko. Nesvlíkali mě do naha, ale probrali mě úplně komplet,“ říká pamětník. Později si pro knihy dojel vlakem a už se to obešlo bez kontrol.

Stal se topičem

První demonstrace, které se účastnil, se odehrála asi v roce 1987. Lidé během ní chodili v ulici Na Příkopě v elipse a mlčeli. „Na demonstrace jsem poměrně chodil, když něco bylo,“ říká o dalších protestech. „Jednou jedinkrát mě chytili, to bylo 28. září 1989,“ uvádí pamětník. Vyhrožovali mu tehdy příživnictvím, protože od ukončení vysoké školy v červnu nepracoval. Narychlo si proto přes Petrušku Šustrovou sehnal práci topiče v Metrostavu. Topičské zkoušky absolvoval v hotelu Axa, kde je pro disidenty zařizoval Miroslav Hájek. Když pak přišel do betonárky na Zličíně, kam ho přidělili, chtěl mistr vidět certifikát. Na pamětníkovo osvědčení reagoval slovy: „Ty vole, to máš od toho podvodníka z Axy. To jsi v životě neviděl kotel!“ Topit nicméně začal a vydržel celou sezonu. Vydělával tehdy paradoxně víc než oba jeho rodiče dohromady.

V revoluční den 17. listopadu 1989 se s kamarády nacházel na Albertově. Viděl, že tentokrát je počet shromážděných lidí opravdu velký. Cestou do centra odešel doprovodit kamarádku na vlak. Po návratu se už nedostal na Národní třídu, kterou policie ze všech stran uzavřela, ale jen do přilehlé Mikulandské ulice. „Pokřikovali jsme tam na těžkooděnce, kteří bránili lidem v odchodu z Národní třídy. Občas se na nás rozeběhli, my jsme utekli a zase se tam vrátili,“ popisuje. Demonstrovat pak v Praze chodil každý den.

Po sametové revoluci vstoupil do Křesťansko-demokratické strany, kterou v Jaroměři založil jeho tatínek. Ten dlouho působil jako místostarosta Jaroměře a v roce 1996 se stal senátorem. Miloš Müller politické ambice neměl. Začal podnikat v oblasti prodeje nejrůznějšího zboží, v roce 1993 se oženil a postupně se mu narodil syn a dcera. S manželkou hodně cestovali. V roce 1994 začal pracovat v knihovně Libri Prohibiti, kde dával dohromady audio-oddělení. Později založil firmu a věnoval se instalaci televizí, antén a satelitů. V roce 2024 žil v Praze.