Maria Müllerová Karastathi

„Rok 1989, ten jsem vnímala docela dost, protože to začalo od nás v tom Národním divadle, takže jsme se zapojili všichni do toho, všechny složky. To začalo činohrou, pak opera, balet. Byly ty demonstrace. Představení, to jsme se vždycky domluvili, že to neuděláme a že tam přijdeme a že to podpoříme všechno. Dívám se na to pozitivně. V roce 1968, to jsem byla malá, to mi bylo deset. Já si přesně pamatuju, že jsme byli v Drážďanech u našich německých známých právě. Protože jak tam maminka byla v tom Lipsku, ona tam pak měla hodně kamarádek. Ona tam chodila i do školy, to mám doma fotky černošky a takhle, i na lyžích. To jsem myslela, že mamina na lyžích nikdy nestála. Možná ji tam jen postavili, nevím. Pak u motorky, super úplně. To jsme byli zrovna tam, si pamatuju, a že oni tam přilítli a začali něco o tom, co se v Praze děje, a my co jako. A teď tam pouštěli furt ty rádia. A vidím tu velikou postel, že jsme se tam všichni jako setkali, s taťkou, mamkou a bráchou. Teď se to poslouchalo, máma nám to překládala a nemohli jsme se vrátit do Čech, do Prahy, protože oni nějak uzavřeli hranice. A vím, že já jsem přišla pozdě do školy, že 1. září jsem nebyla ve škole, asi až po týdnu nebo kdy. Takže takhle jsem to akorát vnímala. A když jsme pak přijeli domů, protože jsem bydlela na Hadovce, vlastně v Dejvicích, od letiště, tak u nás, tam šly tanky. Bála jsem se, bála. Bála jsem se, protože i do školy jsem to měla daleko. To byly právě všude tanky.“