The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing. Petr Munk , DrSc. (* 1932)

• narozen 31. října 1932 v Praze

• otec Julius Munk byl advokátem z židovské rodiny z východních Čech, matka Marie Benešová pocházela z české rodiny ze Dvora Králové

• vyrůstal v Praze na Vinohradské třídě, vystudoval gymnázium

• za války otec Julius Munk prošel Terezínem, z nějž se vrátil, v koncentračních táborech ale zahynul jeho syn z prvního manželství Alexandr Munk se ženou Hanou i bratr Adolf s celou rodinou

• po válce se rodičům podařilo nakrátko získat zpět rodinnou textilní továrnu v Sopotnici

• na VŠCHT se věnoval studiu chemie, později pracoval v Ústavu makromolekulární chemie založeném Ottou Wichterlem

• v roce 1968 se ženou Zdenkou a dcerami Zdenkou a Evou odjel na pracovní stáž do USA a po srpnové okupaci se nevrátil; za opuštění republiky odsouzen na tři roky nepodmíněně

• až do revoluce se věnoval fyzikální chemii na univerzitě v texaském Austinu

• v 90. letech podruhé vysoudil továrnu v Sopotnici, kterou předal zeti

• v roce 2022 se vrátil do rodného bytu v Praze

V Americe, kam Petr Munk z Československa v roce 1968 přesídlil, připadá datum jeho narození na svátek Halloween, a jak sám říká, jeho život se podle toho často odvíjel. „Duchové se objevují mezi lidmi,“ vysvětluje, „děti chodí po sousedství a pronášejí tři slova: Trick or treat. Znamená to, že něco provedou, ale můžete to obejít, když jim dáte nějaký treat, odměnu. V praxi to znamená, že v životě jsem se dostával do mnoha situací, které vypadaly příšerně, až hrůzostrašně. A dostal jsem se z nich docela snadno, bez vlastní zásluhy.“

Petr Munk se narodil v Praze 31. října 1932. Vyrůstal na Vinohradech s matkou Marií a otcem Juliem – doktorem práv, renesančním, kulturním mužem, který miloval matematiku i literaturu a podle syna psal vynikající básně.

Rodina Julia Munka byla židovská a pocházela z východních Čech. Jeho otec, pamětníkův dědeček, byl v Dobrušce členem městské rady a považoval se za českého vlastence. Julius Munk se po studiích uchytil v Praze jako advokát a v době, kdy si bral pamětníkovu matku, byl už v pokročilém věku, jednou rozvedený a z prvního manželství měl syna Alexandra.

Maminka Petra Munka, Marie Burešová, pocházela z české rodiny ze Dvora Králové nad Labem. I ona studovala práva, ale studia už nedokončila a vdala se. Královedvorecká rodina Burešových odvozovala svůj původ od sedláka Josefa Bureše, pamětníkova pradědečka, který se zamiloval do trhovecké dcerky. V rodině se dlouho vyprávělo, že šlo o cikánku nebo možná Francouzku, ale ve skutečnosti to byla židovka, která se kvůli svatbě nechala pokřtít.

„Před dětmi se o tom nemluvilo,“ vzpomíná Petr Munk. „Že moje prababička byla Židovka, jsem se dověděl od maminky asi před dvaceti lety. Prababička byla pokřtěná a tím to pro rodinu haslo.“

Rodina se dvěma syny žila v Praze a do východních Čech jezdila jenom na prázdniny. Otec navštěvoval společenský kroužek v kavárně Slavia, matka byla v domácnosti. Židovství podle pamětníka nehrálo v jejich životě žádnou roli, on sám se jím vůbec nezabýval a ani otec jej k tomu nevedl: „Víře se úplně vzdálil, když zemřela jeho matka,“ vysvětluje Petr Munk.

Němci byli důkladní, nic s nimi nepohnulo

„Po německé okupaci měli ovšem všichni občané Protektorátu nařízeno nahlásit jakoukoliv stopu židovství ve svém rodokmenu,“ popisuje pamětník dějinný zvrat, který málem zpečetil jeho budoucnost. „A dědeček to nahlásil. Traduje se, že to byl velice pečlivý člověk, úředník, vždycky udělal všechno přesně tak, jak to muselo být.“

Následkem svého puntičkářství okamžitě přišel o místo v městské radě. „Ale můj halloweenský osud způsobil, že přestože ve Dvoře Králové o vyhazovu mého dědečka všichni věděli, tak mě se nikdo nahlásit nenamáhal,“ vypráví Petr Munk.

Protektorátní období se mu podařilo přečkat v Praze. Čekal ho „pouze“ vyhazov z měšťanské školy a místo toho prodloužená obecná. „Ta měla tenkrát úroveň zvláštní školy, pro děti lepšího vzdělání neschopné,“ vysvětluje pamětník. „Rád jsem nebyl,“ dodává suše, „bolelo to. Rodiče se ale starali o to, abych si tyhle záležitosti uvědomoval co nejméně.“

Dokud byl otec v Praze, vyučoval ho doma – gramatiku, literaturu, matematiku. Sám vystudoval klasické gymnázium a v matematice byl natolik zdatný, že za první světové války sloužil u dělostřelectva.

Vzhledem k tomu, že židé ze smíšených manželství šli do transportů až jako poslední, byl otec Petra Munka v Praze ještě během bombardování 14. února 1945. Marie Munková byla tenkrát totálně nasazená v Římské ulici, kde bylo jedno z epicenter náletu. „Maminku naštěstí přivedl domů jeden spolupracovník,“ vybavuje si. Ovšem téhož večera, čtrnáctého února 1945, přišlo otci předvolání do transportu. „Němci byli zkrátka důkladní a nic s nimi nepohnulo.“

Rozbitá rodina Munkových

Julius Munk směřoval do Terezína. Jeho starší syn Alexandr tou dobou už Terezínem také prošel, i se ženou Hanou Munkovou (později Bělskou), herečkou, kterou si bral z velké lásky. Ta byla rovněž Židovka, a tak je čekal dřívější povolávací rozkaz - rozvést se Alexandr odmítl.

Z Terezína se Hana a Alexandr Munkovi dostali společně do Osvětimi, kde byli rozděleni – Hana směřovala na východ, do Polska, podařilo se jí utéci z pochodu smrti a zachránit si život, Alexandr ovšem zahynul během jiného pochodu smrti v dubnu 1945. Stejně tak se nevrátila celá rodina Juliova bratra Adolfa Munka, textilního průmyslníka z východních Čech.

Druhý Juliův bratr Vilém zemřel již před válkou, ale jeho syn Ota byl coby žid ve smíšeném manželství také odeslán do Terezína, kde se s ním Julius Munk koncem války setkal. „V rodině se vypráví, že v posledních dnech války se Ota vyplížil do Litoměřic, přemluvil tam železničáře, aby pro vězně připravili vagon, další den do něj naložil svou rodinu a přátele a za den byli v Praze,“ vypráví pamětník. Už desátého nebo jedenáctého května 1945 se tak Julius Munk vrátil, pohublý, ale jinak celkem zdráv.

Velkotovárníkem na dva měsíce

Marie Munková se synem přežili konec války v úkrytu ve sklepě činžáku na Vinohradech. Na podzim 1945 nastoupil Petr Munk do tercie gymnázia a začal dohánět, co za války zameškal.

Rodiče se hned po válce rozhodli, že budou bojovat o textilní továrnu po strýci Adolfovi – podnik v Sopotnici strýc před deportací pro všechny případy odkázal malému synovci Petrovi. Během války pak byl arizován a v roce 1945 pro změnu znárodněn coby německý. Munkovi nečekaně slavili úspěch a z pamětníka se tak v patnácti letech stal velkotovárník, jak se dnes směje – na necelé dva měsíce, než přišel únor a továrna byla znovu znárodněna.

Převrat byl sice ránou, ale pamětníkovi se podařilo dostudovat gymnázium a v roce 1951 byl přijat na Vysokou školu chemicko-technologickou (do r. 1952 Fakulta chemická ČVUT) ke studiu milované chemie.

„A v tom okamžiku jsem udělal tu kardinální chybu,“ vypráví o dalším zvratu. „Funkcionáři ze svazu mládeže mi řekli: Nemysli si, že je to tak snadný, to ještě nejsi přijatý definitivně, musíš si vylepšit kádrový posudek. A nejlíp bude, když se přihlásíš na stavbu mládeže.“

Nedošlo mi, že jde o krk

Stavby mládeže se v padesátých letech používaly nejen ke zrychlení ekonomiky, studenti k nim byli verbováni i proto, aby je režim mohl snadněji ovlivňovat. Petr Munk se tak ocitl na výstavbě železniční trati na Vysočině, u Křižanova. Povinně dobrovolnou brigádu si odbyl s odporem: „Nikdy jsem nebyl fyzicky zdatný, takže jsem nepodával výkony, nechodil do povinného pěveckého kroužku, kde se zpívaly komunistické písně… Místo toho jsem chodil na houby.“

Po návratu do Prahy byl pak předvolán na kobereček k děkanovi, který jemu a dvěma dalším dívkám oznámil obvinění z toho, že na stavbě vedli protistátní řeči. „Protistátní řeči, to v roce 1951 nebylo jen tak. A byli jsme okamžitě vyloučeni ze školy,“ vzpomíná. „Byl to obrovský šok, to vám asi nemusím říkat. Do chemie jsem byl blázen. A nedošlo mi, že mi šlo o krk. Mně šlo jen o tu chemii.“

Než propadl zoufalství, přišel ovšem další halloweenský obrat – druhé předvolání. „Bylo nám řečeno, že se ten případ nepodařilo dokázat a že se bude vyšetřovat dál, ale prozatím že můžeme chodit na přednášky. Až bude případ vyřešen, budou nám prý výsledky sděleny.“ Jedna z dívek byla shodou okolností angažovaná stranička a povedlo se jí z obvinění „vysekat“ sebe i ostatní. „Zřejmě se vyšetřuje dodnes. Nikdy nám nic sděleno nebylo,“ poznamenává pamětník.

Chemie je o objevování nového

V roce 1953 ztratil Petr Munk během tří měsíců otce, babičku i dědečka, poté sám velmi vážně onemocněl – po operaci hydropsu žlučníku dostal zánět jater a žaludku, plicní infarkt a trombózu. Zdravotní potíže se pak ještě několikrát vracely.

Během vojenské přípravy ho navíc střelili do nohy: „Byl jsem válečnej invalida, dalo by se říct,“ vypráví. „Na cvičeních se nestřílelo ostrými, ale dřevěnými kulkami, dostal jsem ji do kolene. Měl jsem v kůži třísky, ve kterých byla anilinová barva. Doktoři rozhodli, že ten kus kůže musí pryč, ale ono se to nehojilo a nehojilo…“

Při jedné z hospitalizací se ale seznámil se svou budoucí ženou, zdravotní sestrou Zdenkou, kterou si v roce 1961 vzal. Zdenka Munková měla z prvního manželství dceru Zdenku, později se Munkovým narodila mladší dcera Eva.

To už měl Petr Munk po promoci – v roce 1956 získal titul inženýra chemie a poštěstilo se mu nastoupit do laboratoře Otty Wichterleho, pozdějšího Ústavu makromolekulární chemie. Na popud profesora Wichterleho se začal věnovat fyzikální chemii a u té zůstal po celý život.

„Chemie je o objevování nového,“ vykládá pamětník. „Někdo má štěstí, že objevuje něco, co má obrovský význam, ale většině lidí se to nepodaří a objeví něco, co je sice nové, ale natolik zajímavé to není,“ vysvětluje. „A v tom smyslu to bylo i u mě. Říkám, že jsem dělal nástroje, které ti dobří lidé mohli používat.“

Režim se stával schizofrenním

V roce 1958, po nástupu prezidenta Novotného, se ve vědeckém prostředí začaly konat rozsáhlé čistky. „Vypadalo to úplně směšně. Například profesor Wichterle byl synem továrníka,“ vzpomíná Petr Munk. „V roce 1958 bylo ale řečeno, že syn továrníka nemůže vyučovat mládež, a tak byl z VŠCHT propuštěn. V témže roce měl velký úspěch na světovém fóru,“ vysvětluje pamětník, jaké vznikaly paradoxy. „Byl mu přislíben nový ústav a při té příležitosti mu bylo dovoleno najmout několik aspirantů, teď by se tomu řeklo doktorandů. Mezi nimi mne. Já tomu říkám, že se ten režim stával schizofrenním. Tentýž člověk byl současně vyhozen a vysoce povýšen.“

Samotného Petra Munka se čistky nedotkly, přestože nebyl straníkem – žádnou nabídku na vstup do strany podle svých slov ani nedostal, snad kvůli křížku za „protistátní řeči“. Věnoval se výzkumu a měl v něm značné úspěchy, podařilo se mu mimo jiné v zimě roku 1960 pracovně vyjet do SSSR.

Obdivuhodný manévr se mu pak zdařil v roce 1968, kdy získal stáž ve Spojených státech. „Plánoval jsem tam jet samozřejmě sám, protože bylo neslýchané, aby někdo jel na stáž na západ s celou rodinou,“ uvádí Petr Munk. „Ale od svého budoucího šéfa jsem dostal dopis, ve kterém psal, že samozřejmě uhradí cestovní náklady za celou naši rodinu. Řekl jsem si, že je to pitomost, ale když už mi to napsal, že požádám, aby mi povolili rodinu vzít. No a oni mi to dali.“

Amerika nebyla až takový luxus

Do letadla Munkovi nasedali v den, kdy se Alexandr Dubček stal prvním tajemníkem ÚV KSČ. S nadšením pak zpovzdálí sledovali úsilí Pražského jara. Situace byla podle pamětníka tak příznivá, že Čechoameričané, kteří emigrovali po roce 1948, mohli volně cestovat domů, za Munkovými dokonce přijela v květnu 1968 na návštěvu i pamětníkova matka.

Z Durhamu v Severní Karolíně pak s hrůzou vstřebávali události 21. srpna. Matka Petra Munka se rozhodla vrátit do Československa, zatímco syn s rodinou byli odhodláni zůstat. Do roku 1970 se jim to dařilo oficiální cestou, pak padl rozsudek o opuštění republiky a oficiální vyhazov z české laboratoře. „Dostal jsem tři roky nepodmíněně, in absentia. Už tenkrát to byla diskriminace – Zdenka dostala jenom rok a půl, protože jsem ji k tomu prý svedl,“ glosuje pamětník dobový rozsudek.

Ani začátky v Americe ale nebyly jednoduché, místní byli podle Petra Munka milí, ale nijak aktivně nápomocní. „Amerika není ten luxus, jak to vypadá, alespoň tenkrát nebyla. Panovala segregace, jasné zbytky diskriminace,“ vypráví o poměrech v jižanských státech.

V Severní Karolíně zažili Munkovi skromné časy, které se trochu zlepšily po stěhování do Texasu. Na univerzitě v Austinu získal Petr Munk dobrou pozici ve výzkumu, rok si odpracoval i v průmyslu.

Návrat ztraceného syna

Petr Munk nebyl jediným český vědcem, který v Americe působil – po okupaci odešly z vědy stovky, tisíce nadaných výzkumníků, což představovalo pro intelektuální život v Československu citelnou ránu. Krajané v USA spolu udržovali čilé kontakty a v osmdesátých letech si předávali i první poznatky o tom, že je možné znovu navštěvovat starou vlast.  

Munkovi se tak do Československa poprvé vrátili už v roce 1985, po sedmnácti letech. Značně tím riskovali – jejich odsouzení bylo v té době stále platné. Návštěva ale proběhla bez komplikací a v roce 1987 se vědec mohl zúčastnit i sympozia na svém původním pražském ústavu, kde navázal staronové kontakty. „Byl jsem uvítán jako ztracený syn,“ směje se.

Po revoluci se rodině podařilo získat zpět české občanství, později i zabavenou továrnu v Sopotnici. „Říkáme, že ta fabrika byla ukradena třikrát,“ vypráví pamětník. „Němci, komunisty a pak privatizací.“ Po revoluci byly budovy úplně zdevastované: „Co nebylo připevněné, bylo ukradené, a co bylo připevněné, to bylo ukradené taky.“

Dnes (2022) je areál zrenovovaný a malou vodní elektrárnu v něm provozuje zeť Petra Munka. Samotný pamětník střídal pobyty v Čechách a v USA, až se po koronavirové epidemii natrvalo usídlil v Praze. Ostatně zůstal prý Čechem jako poleno. „A nikdy jsme si nezvykli na texaská léta, která jsou příšerná – když je tam odpoledne pětatřicet stupňů, říkáme, že přišla arktická fronta,“ říká Petr Munk s nezaměnitelnou suchostí.