„V šestapadesátém se to poprvé rozštěpilo. Já jsem byl mladý člověk, jsem to nepoznal. (…) Rodiče, táta můj, mu to mrzelo. On nebyl ve straně, táta. On byl levicově orientovaný člověk celý život, ale nebyl ve straně. On říkal, to je špatné, to je špatné, to je špatné. (…) Fandil Zachariadisovi, protože to bylo jeho. A potom samozřejmě jak přišlo to druhé, v osmašedesátém, v lednu tady i u nás bylo dvanácté plenární zasedání – rozštěpení. Už jsem byl ve straně a teď samozřejmě my jsme, já jsem to bral tak, že tenkrát někde někdo se musí opřít o někoho. A já říkám, „dobře“. Já jsem měl švagra, už je nebožtík, on byl z druhé strany. Ale my jsme se nehádali. A oni mu říkali, „řekni Jurovi, ať přejde k nám“, esoteriko se říkalo tenkrát. (…) Já říkám, „Christo, ne. Půjdeme, dobře, tam a kde budou ty základy?“ My jsme viděli Sovětský svaz, že, tam je ta síla. I když se to dělalo špatně, ale byla síla, bylo kde se opřít. Tak jsem to bral já, tenkrát. Jestli dobře nebo špatně, špatně jsme to brali všeci. I jedni i druhý jsme dělali špatnou politiku. Ne. A nakonec tam, kde jsem byl já, to zvítězilo, protože pomalu ty lidi (…) přešli."
