The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jaroslav Musial (* 1921  †︎ 2017)

• narozen 13. května 1921 v Heřmanicích

• za války se zapojil do ilegálních přechodů hranic

• útěk do Maďarska

• totální nasazení

• jako sociální demokrat byl proti sloučení s KSČ po roce 1948

• roku 1950 protestoval proti popravě Milady Horákové

• v 50. letech několik měsíců vězněn na Pankráci

• nucený odchod ze zaměstnání

• po sametové revoluci zvolen senátorem

• zemřel 19. června 2017

Jaroslav Musial se narodil 13. května 1921 v Heřmanicích u Ostravy do početné rodiny, jejíž postoje a vlastenectví ho velmi ovlivnily, ale zároveň předurčily, že jeho život nebude vzhledem k složitému 20. století lehký. Celkem sedmnáct členů této rodiny bojovalo v první světové válce, z toho jedenáct z nich jako legionáři. Jeho otec po válce ještě dobrovolně sloužil v Československé armádě a účastnil se pod velením podplukovníka Šnejdárka tzv. sedmidenní války o Těšínsko. Celá rodina se často scházela a Jaroslav Musial si pamatuje, jak na něj rodinná setkání vždy dělala obrovský dojem a jak nesmírně ho v pozdějším životě ovlivnila: „Samozřejmě ta rozsáhlá rodina a ty rodinné srazy, většinou 15. července na sv. Jindřicha v Petřvaldě, zanechaly tím, jak vyprávěli jednotliví členové, kteří byli ve válce, obraz toho, co bylo správné a co nebylo správné v bývalých našich dějinách.“

První styky s odbojem

Jeho otec, který byl původně horníkem, dostal po první světové válce zaměstnání na báňské dráze a rodina se musela ve dvacátých letech často stěhovat. Pohnutá třicátá léta je zastihla na Těšínsku, které po Mnichovu a záboru Sudet obsadila polská armáda. Rodina Musialových byla nucena opustit svůj majetek a vystěhovat se dále do vnitrozemí. Oproti jiným rodinám měli štěstí, že věděli, kam se vrátit, neboť stále vlastnili malý domek v Heřmanicích, kde je také zastihla okupace Československa německou armádou. Ihned po okupaci, přímo v den příchodu německých vojsk, se rodina Musialových zapojila do odboje. Její členové bydleli kousek od hraniční čáry s Polskem, a začali proto převádět lidi přes hranice. Za celou jednu noc mezi 14. a 15. březnem, kdy na území Československa vjížděli Němci, převedli přes česko-polskou hranici na tři sta lidí, převážně Židů. Po zřízení protektorátu v převádění pokračovali, ale využívali vlaky, ke kterým měl otec Jaroslava Musiala jakožto zaměstnanec drah přístup. Takto dokázali přes hranice dostat mnoho lidí a mezi nimi i velké množství československých armádních důstojníků, kteří se posléze mohli připojit k odboji za hranicemi. Jaroslav Musial byl přitom stále ještě student gymnázia, sotva osmnáctiletý, a již v této době se kolem jeho rodiny začala poprvé stahovat smyčka gestapa.

V létě 1939 přišlo první zatýkání. Naštěstí se vyhnulo přímo Musialovým, ale nedlouho poté byl Jaroslav Musial přesto donucen utíkat, neboť se připletl do sporu s členem Hitlerjugend Hájkem a hrozilo mu zatčení. Rozhodl se opustit protektorát a vydal se na vlastní pěst do Maďarska. Podařilo se mu dostat až do slovenských Levic, tehdy obsazených Maďary, tam ho však odhalili maďarští strážní a při přestřelce byl zasažen odraženou kulkou do kolene, zatčen a uvězněn v maďarském Esztergomu. K jeho smůle maďarští četníci uprchlíky vraceli přes hranice. Byl tedy přepraven do Žiliny a poté do Čadce, odkud měl být převezen zpět do protektorátu. Zde měl naopak štěstí – slovenští četníci se nad ním slitovali a nechali ho uprchnout. Jak sám vzpomíná: „Já chci právě toto zdůrazňovat, že ne všichni Slováci, kteří byli v ozbrojených silách bývalého Hlinkova režimu, tedy Tisova v té době, jsou ti, kterým bychom měli říkat ne.“

Jaroslav Musial se vrátil domů. Měl štěstí, že se událost podařilo udržet v tajnosti, a mohl tak dále studovat a v létě 1940 úspěšně odmaturoval. V té době ale začalo kolem Musialových opět pátrat gestapo a pamětník se rozhodl, že opustí Heřmanice a půjde studovat. Díky Dr. Gajdůškovi, katechetovi na gymnáziu, a Františku Tomáškovi, pozdějšímu kardinálovi, se mu podařilo dostat na teologické studium do Olomouce. Zde se v poklidu připravoval na dráhu duchovního až do podzimu 1942, kdy Němci seminář rozpustili a školu uzavřeli. Studia dokončit nestihl. Po návratu domů přišlo povolání k totálnímu nasazení do Norska a Jaroslav Musial odjel „pracovat pro říši“. Štěstí ale stálo při něm, protože několik měsíců po příjezdu v pracovním táboře v Norsku vypukla vzpoura a jemu se podařilo utéci. Přes Švédsko a Berlín se dostal zpátky domů a zde byl nasazen na dráze. Naposledy přišel do křížku s německou mocí na podzim 1943, kdy gestapo zatklo sedmnáct blonďáků ze Slezské Ostravy, protože jistí členové Hitlerjugend oznámili, že byli zbiti skupinou českých blonďáků. Byl zatčen i Jaroslav Musial, i když neměl s incidentem nic společného, a strávil několik týdnů až do Vánoc ve vězení. Nakonec se ukázalo, že členové Hitlerjugend si obvinění vymysleli. Po propuštění nad ním sice stále gestapo konalo dohled, ale až do konce války se do žádného problému nedostal a ve zdraví válku přežil.

Druhá totalita

S koncem války ale problémy nepřestaly. První potíže přišly záhy, když těžce onemocněl zánětem mozkových blan a částečně ochrnul. Kvůli své nemoci nemohl dále pokračovat v teologických studiích a bylo mu nabídnuto studium práv a případný návrat k duchovní činnosti po vyléčení ochrnutí. Vedle práv ho ovšem zajímala také technika, a proto studoval i technické předměty a přírodní vědy, aby mohl přestoupit na Vysokou školu báňskou. To se mu nakonec podařilo a v roce 1951 se z něj stal doktor práv a inženýr techniky. Komunistická moc ovšem zastávala jiné hodnoty a preferovala ty, kteří byli poslušní a nevybočovali z řady. To Jaroslavu Musialovi nešlo, a přišly proto první konflikty s komunistickým režimem. Patřil totiž do skupiny studentů, kteří hlasitě protestovali proti popravě Milady Horákové. Na jeho škole pouze tři studenti odmítli podepsat petici pro trest smrti, on a dva jeho kolegové. Byli obviněni ze zničení petičních archů a vyšetřováni. Zničení jim ale nakonec neprokázali. Vedle toho byl Jaroslav Musial dlouholetým členem ČSSD a protestoval proti jejímu sloučení s komunistickou stranou. Byl také přímo členem delegace, která u Alexandra Dubčeka horovala proti sloučení těchto stran a za obnovu samostatné ČSSD: „Tehdy Dubček řekl, a měl asi pravdu, že to nepovolí Moskva, aby tu byly dvě dělnické strany. Proto tady v Teplicích potom (v 60. letech, pozn. editora) nebylo jenom KAN – Klub angažovaných nestraníků, ale KAN-OSN, tedy Organizace socialistické nezávislosti. Když jsme to založili, tak během šesti týdnů (…) jsme napočítali na 6900 členů za tak krátkou dobu.“

Takové aktivity mu nemohli komunisté jen tak odpustit a zakázali mu nastoupit k zaměstnání na rodném Ostravsku. Musel proto odejít za zaměstnáním do Čech. Začal pracovat jako důlní inženýr v Ejpovicích a později v Mníšku pod Brdy. Zde ho StB nakonec přece jen dostihla. Dne 25. března 1952 si pro něj agenti Státní bezpečnosti přišli přímo do zaměstnání a při zatýkání ho udeřili tak silně, že upadl do bezvědomí, ze kterého se probral až o deset dní později. Když přišel k sobě, zjistil, že se nachází ve vězení na Zbraslavi. Odtud byl převezen na Pankrác a zde čekal na svůj proces. Vůbec netušil, z čeho by mohl být obviněn. Výslechy byly dosti nevybíravé, vyhrožovali mu obviněním z velezrady a špionáže, za které byly nejvyšší tresty. Nakonec byl obžalován „pouze“ ze sabotáže. Žaloba zněla, že jako škůdce poškodil národní hospodářství. Před soudem stanul ještě s několika lidmi, ale proces, který začal 11. července 1953, byl zinscenovaný.

Po tahanicích s komunistickými soudy a několikaměsíčním pobytu ve vězení nakonec tehdejší justice dopěla k názoru, že není dostatek důkazů pro to, aby mohl být Jaroslav Musial odsouzen. Při propuštění na svobodu se mu přihodila zajímavá historka: „Když jsem měl opustit věznici a měli přivézt věci, které měl člověk na sobě v době zatčení, to znamená havířské fáračky, kápi, tu havířskou hůl a ten kahan. (…) Mezitím, než to přinesli, přišla Státní bezpečnost, bylo to v poledních hodinách, (…) odvedli mě z místa, kde jsem čekal na to propuštění, a přes hodinu a půl se mnou jezdili s tím, abych podepsal, že se mi nic nestalo, že vězení bylo v pořádku. Protože našli dodatečně dopis, který jsem motákem dostal ven, kde jsem líčil některé nepřístojné věci ze strany vyšetřovatelů. A když se jim nepodařilo mě zlámat, abych toto prohlášení podepsal, tak mě vyhodili na tom Karláku, a to už rodina a žena čekaly, (…) takže já už jsem nešel zpátky a šel jsem s tou rodinou domů. (...)“

Mohl se konečně vrátit ke své rodině. Měsíce strávené v kriminále mu už ale nikdo nevrátil. Jak vzpomíná: „Z těchto zlých časů, nejtěžších pro mne a mou rodinu byla léta 1952 a 1953, kdy jsem byl ve vykonstruovaném procesu nezákonně zbaven svobody. Kdy nám byl zabaven veškerý majetek a kdy manželka zůstala s ročním dítětem bez střechy nad hlavou a bez jakýchkoliv prostředků odkázána na pomoc druhých lidí.“¹ Opět se vrátil do normálního života a nastoupil jako projektant v rudném projektu. Stále se odvolával a snažil se očistit své jméno, neboť rozsudek ho nezprošťoval viny, pouze konstatoval nedostatek důkazů. Očištění jména se nedařilo, a to ani přesto, že jeden soudce jeho nároky uznal: „To chci říct, že byli soudci v té době, v tom 53. roce, kteří se nebáli. Prohlásil, že v daném případě se stal tragický, politováníhodný omyl.“ Plnou rehabilitaci získal až po revoluci, v devadesátých letech. Zatím přišla 60. léta a nové politické výzvy.

Jaroslav Musial se začal znovu politicky angažovat, v Teplicích organizoval schůze organizace K 231 sdružující bývalé politické vězně a založil zde i Klub angažovaných nestraníků (KAN). K tomu zorganizoval ještě Organizaci socialistické nezávislosti, protože stále vystupoval jako sociální demokrat a k této straně se hlásil i přesto, že to nebylo politicky výhodné.²

Přišla ovšem srpnová okupace a další politické utuhnutí, a to znamenalo další problémy i pro Jaroslava Musiala. Za normalizace nesměl být zaměstnán v žádném technicko-hospodářském zaměstnání, a tak byl 27. května 1970 na hodinu propuštěn s tím, že mu bylo zakázáno pohybovat se v regionu. Nesměl vycestovat a měl problémy sehnat práci. Jen díky statečným ženám na teplickém úřadě pracovních sil na poslední chvíli dostal možnost nastoupit k romskému pracovnímu družstvu. Zde se živil jako kopáč a později se stal předákem. Ale StB mu stále dělala potíže, zakazovala mu pracovat v okrese a nakonec i v kraji. Tak se dostal do Kladna a tam zůstal až do roku 1972 v Poldi Kladno jako zedník-šamotář. V té době dostal vyrozumění z ministerstva vnitra, že nesmí být zaměstnaný na území ČSR, musel tedy odejít na Slovensko. Tam v Košicích pracoval v hutích až do důchodu v roce 1981.

Jako důchodce se mohl vrátit do Teplic, kde bydlel s rodinou. Ale ani v důchodu mu režim nedal pokoj. Potíže měl například se studiem svých dětí, kterým nebylo dovoleno nastoupit na vysokou školu. Díky některým dobrým lidem, kteří pomohli, se ale přece jen podařilo jeho dětem školu vystudovat. Úleva pro Jaroslava Musiala přišla s revolucí, kdy konečně mohl využít svého vzdělání a schopností. Stal se prvním přednostou porevolučního Okresního úřadu v Teplicích, v roce 1996 byl zvolen do Senátu, kde zastával funkci místopředsedy a byl vůbec nejstarším senátorem, který kdy řídil ustavující schůzi Senátu. V roce 2000 obdržel od prezidenta Václava Havla Řád Tomáše Garrigue Masaryka IV. třídy.

1 Jaroslav Musial: Exsenátor otevřeně o politice i ČSSD. Krajský Ex-press, 2008, str. 4.

2 K ČSSD byl přijat 27. října 1938 jako jeden z posledních na Ostravsku vůbec.