The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Josef Musil (* 1940  †︎ 2021)

• narodil se 14. listopadu 1940 ve Vápenném Podole

• byl vojákem z povolání

• v roce 1971 musel pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy z armády odejít

• z politických důvodů nemohl dostudovat

• po roce 1989 byl rehabilitován a reaktivován

• iniciátorem výstavy k padesátému výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy

U příležitosti 50. výročí sovětské okupace Československa byla 20. srpna roku 2018 v Havlíčkově Brodě poprvé představena výstava, která následně putovala do Plzně, Jihlavy, Pardubic a Hradce Králové a byla k vidění na půdě Poslanecké sněmovny i Senátu České republiky, v prostorách Arcibiskupství pražského či Univerzity Karlovy. Kromě samotné invaze se věnovala i dalším tématům – jednotlivé panely představily některé méně známé momenty působení československé armády po srpnu 1968. Iniciátorem výstavy byl plukovník Josef Musil, bývalý voják z povolání, který byl v roce 1971 z politických důvodů z armády propuštěn. Jako člověk, který ve svém životě nesl důsledky odmítavého postoje k srpnové invazi, usiluje o to, aby se na oběti sovětské okupace nezapomínalo.

Josef Musil se narodil 14. listopadu 1940 ve Vápenném Podole v okrese Chrudim. Jeho otec, kovář Josef Musil, vstoupil po válce do KSČ a vydržel v ní do roku 1956. „Když Chruščov odhalil pravdu o tom, co se v Rusku dělo, v gulazích a tak dále, když se odhalila pravda, jak dopadlo Maďarsko – tam Rusové odvlekli tisíce vojáků do gulagu a ti už se nikdy nevrátili – tak tátovi se podařilo, a to byl až zázrak, dostat se z KSČ pryč,“ říká pan Musil a vzpomíná, jak v roce 1952 poslouchal rozhlasový přenos z vykonstruovaného politického procesu s Rudolfem Slánským a jeho skupinou. „Poslouchal jsem Slánskýho a tyhle lidi, jak se přiznávali, že zaslouží nejvyšší trest, že jsou vyvrhelové. A táta mi říkal: ‚Na tohle si dávej pozor.‘ Proto se taky stalo, že jsem nikdy do KSČ nevstoupil.“

 

Nesprávný postoj k okupaci

Zároveň ale Josef Musil chtěl být vojákem z povolání. Po základní vojenské službě absolvoval vojenské učiliště ve Vyškově, následně sloužil jako tankista v Prachaticích, Českých Budějovicích a Čáslavi. U čáslavského tankového pluku ho zastihl srpen 1968 – a s ním invaze vojsk Varšavské smlouvy. „O půlnoci nás velitel zavolal a řekl nám, co se děje. Tak jsme to přijali každý jinačím způsobem. Já jsem se proti tomu vstupu spojeneckých vojsk vyhranil. A došlo k tomu, že potom, když se v roce 1969 dělaly prověrky, tak jsem propadl. Byl jsem hodnocen z politické přípravy jako nevyhovující.“ Z ostatních příprav, například z technické, byl sice tankista Musil hodnocen podle svých slov jako výtečný až velmi dobrý, to ale nemělo vliv. V roce 1971 ho z armády vyhodili. Dokument, který zpracoval odborný náčelník, jmenoval podle pana Musila jako důvod vyloučení „nesprávný postoj k okupaci“ a také vyjádření Josefa Musila, že politický aparát je v armádě zbytečný.

Josef Musil tedy odešel do civilu a po nějaké době zakotvil v pardubickém Plynostavu. Chtěl si doplnit vzdělání a byl přijat k dálkovému studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. „Na tu pečlivost komunistů a Státní bezpečnosti, co byla, je obdivuhodné, že na to dálkové studium neměli formulář, kde by bylo napsáno: ‚V KSČ odkdy dokdy‘ a tak dále. To tam nebylo,“ vysvětluje pan Musil, že na dálkové studium se mohli dostat i lidé s kádrovým škraloupem. Ani touto formou ovšem nakonec nedostudoval: „Když jsem měl dva roky hotové, tak přišel profesor a říká: ‚Pane Musil, nemůžete pokračovat.‘ Tak jsem prostě nepokračoval.“

Pan Musil hovoří i o šikaně, která ho potkávala na pracovišti – vzpomíná například na to, jak mu v Plynostavu počítali nesmyslné absence, kvůli kterým pak nedostal prémie a různé další příplatky. „Takže vás to vyšlo třeba na patnáct tisíc. Tak jsem se musel soudit. Soud jsem vyhrál, protože to byla fantasmagorie. Ale takhle vás prostě šikanovali.“

 

Dva mezi šedesáti

Po roce 1989 byl Josef Musil rehabilitován a vrátil se do armády. Působil nejprve na Krajské vojenské správě v Hradci Králové, kde, jak říká, byli dva rehabilitovaní vojáci mezi šedesáti „kovanými komunisty“. Následovalo studium na Vojenské akademii v Brně, studium v Bratislavě a přesun na velitelství 2. armádního sboru v Olomouci, kde se Josef Musil stal náčelníkem oddělení a mezi několika stovkami vojáků z povolání opět jediným vojákem reaktivovaným a rehabilitovaným. V roce 1996 dosáhl na pozici tajemníka náměstka ministra obrany. „Na Ministerstvu obrany jsme byli asi tři rehabilitovaní,“ říká Josef Musil k situaci v nejvyšších armádních kruzích, „ti dva měli nižší funkci a já jsem byl na tomhle celkem významném postu. Ovšem každej se k nám choval jakoby slušně, ale vím, že kdybych se otočil, tak by mě píchli kudlu do zad.“ Na ministerstvu byly údajně na pana Musila vyvíjeny takové „tlaky“, že nezbývalo než odejít do důchodu.

Do penze odešel Josef Musil v roce 1997, vydržel v ní ale jen tři roky – pak se začal věnovat penzijnímu připojištění. Osudy armády ho ovšem nepřestaly zajímat. České televizi dodal několik podnětů pro reportáže věnující se korupčním aférám armády po roce 1989. A prostřednictvím výstavy k padesátému výročí srpnové invaze se rozhodl vrátit hlouběji do minulosti. „Říkal jsem si, že není od státu správné, že se dělají Ležáky, Lidice – pompézní pietní akty za miliony – a na lidi, kteří zahynuli v šedesátém osmém roce a později následkem ruské agrese a okupace, si nikdo nevzpomene.“

 

Zařazen v akci Norbert

Jednotlivé výstavní panely tedy připomínají oběti sovětské invaze z noci z 20. na 21. srpna 1968, celkem devětadvacet lidí (včetně cizinců), kteří se upálili na protest proti okupaci, či množství lidí, kteří zemřeli při pokusu o přechod státních hranic. Podrobněji se výstava věnuje také pozapomenuté akci Norbert, která se Josefa Musila osobně dotýká. „Když jsem se po roce 1990 vrátil zpátky do armády, tak jsem ve svém osobním spise na Krajské vojenské správě v Hradci Králové našel papír, a to bylo takzvané „zařazení v akci Norbert“.

Akce Norbert označovala plán komunistů na zatýkání a internování politicky nepřátelských osob v případě mimořádných událostí ve státě. Tajná směrnice existovala od roku 1977, v létě 1989, kdy se „mimořádné události“ již ohlašovaly, byla směrnice oživena. Komunisté měli vytipováno asi devět tisíc lidí, kteří měli být během osmačtyřiceti hodin zatčeni a převezeni do internačních táborů. „Tady nejbližší internační tábor byl ve vesnici Švařec u Žďáru nad Sázavou. Jak by tam s těmi lidmi zacházeli, nedej bože, to nikdo neví. Ale bylo by to horší než Němci,“ myslí si Josef Musil a dodává:„Kdyby se tady opravdu něco stalo – jako v Polsku s Wałęsou anebo v Maďarsku – tak všichni tihle lidé skončí v těch koncentrácích. To měli nacvičené, Státní bezpečnost to nacvičovala, dokonce v pěti stech případech.“

Ke spuštění akce Norbert už naštěstí nedošlo. Přesto podle plukovníka Musila armáda v listopadu 1989 nechtěla přijmout realitu a „dovolit nástup demokracie“. Generál Mojmír Zachariáš, v listopadu 1989 velitel Západního vojenského okruhu, který velel všem vojskům na území Čech a Moravy, chápal mezinárodní situaci a odmítal proti revoluci zasáhnout. Části armádních špiček ale jeho postoj nesdílely. “Plukovník Zbytek, velitel slánské divize, se na sjezdu zemědělců dožadoval, aby armáda mohla zasáhnout,” říká Josef Musil. “Kolem Prahy byly připraveny tanky. Když se nad tím člověk zamyslí – jak může tanková divize s třemi sty tanky jet na Prahu? Co by tam dělali? To by lidem ukazovali techniku? Chtěli do nich střílet! Byli ochotní nadělat desetitisíce mrtvých!“ Podle Josefa Musila chtěla armáda zvrátit politický vývoj až do března 1990. „Armáda a ministr obrany Vacek slíbili věrnost Havlovi a Havel si myslel, že to má pod kontrolou. Ale neměl.“ Na otázku, kdo na přelomu let 1989 a 1990 vlastně armádě diktoval, odpovídá plukovník Musil, že to byli „bývalí ruští přidělenci“ a dodává: „Největší zlo je, že náš stát tu dodnes trpí ruské velvyslanectví o dvou stech nebo třech stech lidech – tam jsou ti organizátoři a ti to tady mlží a narušují. Žádné velvyslanectví na světě nemá na svém území tolik vyzvědačů jako Rusové. To je deset patnáct lidí maximálně, ale tady jich je přes dvě stě. Otázka je, jaké mají spojení a koho odposlouchávají. Ale to se nemění a tam je kámen úrazu.“

 

Jaruzelski nebyl Husák

Dalším velkým tématem, kterému se výstava věnuje, je příprava přepadení Polska v prosinci 1980, takzvaná akce Krkonoše. Sovětské vedení bylo znepokojeno polskou revoltou proti komunistickému režimu, v jejímž čele stálo hnutí Solidarita, a chystalo proto zásah vojsk Varšavské smlouvy – podobně jako v roce 1968 v Československu. Zásahu se měly účastnit také dvě divize Československé lidové armády. „Já jsem tomu nechtěl věřit,“ vypráví Josef Musil, „tak jsem byl v Parlamentu České republiky a dostal jsem se do archivu, kde několik desítek plukovníků a generálů ztratilo paměť a lhali. Všichni lhali. Nikdo nic nevěděl, nikdo si nic nepamatuje. Ale já jsem tam našel spis generála Josefa Kylara z Tábora, který jako jeden z padesáti řekl, jaká byla pravda.“

Definitivní rozkaz k invazi do Polska nakonec nepřišel. „Jaruzelski nebyl Husák,“ hodnotí Josef Musil tehdejšího polského ministra obrany a pozdějšího ministerského předsedu a prvního tajemníka polské komunistické strany Wojciecha Jaruzelského, „takže spolu s Kaniou volali Brežněva a řekli mu, že si pořádek v Polsku udělají sami.“ Pamětník dále uvádí domněnku, že následně papež Jan Pavel II. napsal tehdejšímu sovětskému generálnímu tajemníkovi Brežněvovi dopis, v němž nastínil, že v případě invaze budou polští vojáci bojovat, Brežněv si akci rozmyslel. Na otázku, proč to tehdy Jaruzelski „ustál“, kdežto naši představitelé v srpnu 1968 ne, odpovídá Josef Musil takto: „Tady to bylo určitě složitější v tom, že tady to bylo víc rozjeté. Celá společnost počítala s tím, že dojde k demokratizaci, a bylo těžké to zastavit.“ Československá armáda byla navíc otočená na západ: „Všecky bojové útvary byly Praha a dolů k západoněmeckým hranicím. Co bylo na Moravě, to byly všechno sklady. Tady nebyla šance se jim postavit na odpor.“

Plukovník Musil připomíná v této souvislosti také vojenské cvičení z června 1968 zvané Šumava – šlo o cvičení vojsk Varšavské smlouvy v Československu, které bylo vlastně přípravou na srpnovou invazi. Třebaže Čechoslováci, prožívající rozpuk pražského jara, se tehdy báli, že vojska po cvičení neodjedou, všechny sovětské vojenské jednotky tehdy podle Josefa Musila ještě odjely. Ovšem jen proto, aby se zanedlouho vrátily. Pole už bylo připravené. „Vojenská kontrarozvědka byla pod jejich kontrolou. Prostě ve vedení armády a bezpečnosti byli zrádci, kteří byli už dopředu připravení na to, že ten vpád bude. Když ta letadla přistávala v Praze, Státní bezpečnost je po Praze vodila, aby nezabloudili. Desítky a stovky lidí na to byly už připravené. Náš národ se prostě zaprodal ještě před tou srpnovou okupací,“ uzavírá Josef Musil.