Vlastislav Musil

„Lažany byly vyhlášené, tam byla mazácká vojna jako řemen. To bylo zhruba deset kilometrů od Chomutova, kde většina lampasáků bydlela. Po rozkaze po čtvrté hodině opouštěli prostor a otěže převzali mazáci. Byly tam případy, vzpomínám si, vojín Martinec, ten byl trošičku jednoduššího zaměření, si z opušťáku přivezl motorovou pilu, protože byl dřevorubec, s ní navštěvoval ubytovací prostor mladých vojáků a ve spánku jim s nataženou pilou vyhrožovali, že jim uřízne hlavu. Pod vlivem alkoholu tam několik mazáků vyzvalo mladé vojáky, aby si šli vykopat hrob. Byly za to tvrdé tresty, ten Martinec dostal civilní basu, asi rok vězení. Pak tam bylo nějaké trio, kteří měli zase specialitu, říkali tomu chytání krve, že mladé vojáky po večerce vyzvali, aby se dostavili na umývárnu s ešusem. A vždycky jim rozbili nos a tu krev museli chytat a pít, takže ti dostali taky [vězení]. Takže můžu vám říct, že to bylo docela drsné. Tam jsem stále hledal úkryt, kam bych se uchýlil, abych nějakým způsobem nebyl na očích nějakému mazákovi. Mluvím o tom útvaru, kde jsem byl první půlrok. Mladí vojáci zajišťovali mazákům bufet. To znamenalo, že museli jít do kuchyně a tam vyžebrat nějaké jídlo, aby se mazáci dorazili, nebo běžet s plnou polní prázdných lahví do nejbližší hospody v Lažanech, asi kilometr, a s plnou polní piva se zase vrátit v daném termínu, který byl přesně limitovaný. Začínalo to všechno přijímacím řízením, který spočívalo v tom, že do jídelny přišli mladí vojáci, mazáci zavolali kuchaře, ti nandávali třeba knedlíky s omáčkou a nutili ty mladé vojáky, aby jedli, a neustále jim přidávali. A kdo nemohl, tak se šel vyzvracet s tím, že se vrátil, a aby mu líp trávilo, tak mu klepali brka, za pomocí opasku, tak ho řezali přes zadek. Takže to byly takové atrakce. Saigon, to bylo, že jste přišel na cimru, kde jste měl svoji postel, noční stolek, tečka, a nic. A když jste přišel, nic z toho tam nebylo, všechno bylo na hromadě. Postele rozházené, skříňky otevřené, všechno vyházené na zem. V té době musely všechny věci ve skříňce zařezávat do komínků o hraně 21 centimetrů.“

„Když se ve škole proslechlo, to bylo asi 21. ledna, že Unie středoškoláků a učňů, to byl takový ekvivalent Československého svazu mládeže, sdružovala mladé lidi, kteří měli snahu se ztotožnit s ideály apolitické mládeže... Takže ti pořádali pěší pochod do Prahy, abychom uctili památku Jana Palacha. Takže na tu výzvu jsem reagoval. Nezůstal jsem osamocen, ale z celého gymnázia, které mělo asi 350 žáků, jsme byli čtyři, kteří jsme šli. Ale můžu říct jednu věc, že jsem nikdy nelitoval, a ten étos, to vzedmutí těch nadějí, ve mně zůstal celý život. Cestou nás provázela silná atmosféra, lidé se k nám přidávali, cpali nám peníze, podporovali nás, když jsme šli někam na jídlo, neplatili jsme nic, nesli jsme transparenty, provázela nás hesla a silné emoce. Takže do Prahy jsme došli a v Praze to bylo opět organizačně úplně suprové, kontaktovali nás vysokoškoláci, měli jsme zajištěné koleje, Větrník. Dostali jsme stravenky a řekli nám, kde se můžeme stravovat. Sraz na pohřeb na Haštalském náměstí byl v devět hodin ráno. Můžu říct jednu věc, to byla taková masa lidí, kterou jsem do té doby vůbec neviděl. Taky jsem neviděl ani rakev, ani Palacha, nikoho, protože to byl několik kilometrů dlouhý průvod, který procházel. Jenom z amplionů jsem slyšel projev, hovořil tam Vilibald Bezdíček, v té době ministr školství, tam měl nějakou řeč, v uvozovkách plamennou. A domů jsme se vraceli vlakem a zpáteční cestu jsem prožil v takovém vakuu. Byl jsem z toho úplně… No nebyl jsem schopen ani formulovat myšlenky, protože to byl pro mě tak velký zážitek, že jsem se z toho vzpamatovával tak dva dny.“

„Další vzedmutí bylo úmrtí Jana Palacha. V té atmosféře to byl šok a takový, řekl bych, apel na lidi, aby zase nějakým způsobem začali bojovat proti establishmentu. Symptomatické bylo, že bezprostředně po oznámení úmrtí Jana Palacha vysokoškolští studenti instalovali na brněném náměstí Svobody u morovýho sloupu katafalk, který se esenbáci snažili odstranit. Takže se vytvořil koridor studentů, který to bránil, nejen ve dne, ale i v noci. Byl tam dostatek vysokoškoláků, můj bratr byl mezi těmi, kteří se na tom fyzicky podíleli, že bránili policajtům, aby to zlikvidovali. Samozřejmě, že lidi se rojili a policajti si takzvaně moc nevyskakovali přes den, protože by mohla přeskočit jiskra a mohlo tam dojít k maléru, možná i krveprolití, takže v noci tam nadirigovali nějaký náklaďák, který to měl přemístit na nějaké volnější místo, čemuž se podařilo vysokoškolským studentům zabránit, a ten katafalk uhájili.“