The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Musilová roz. Fricová (* 1920)

• narodila se 27. července 1920 v Bystrém u Poličky

• za války vězněna v Terezíně v Malé pevnosti

• bratr vícekrát souzen za krádež, později založil protistátní skupinu Anna a pokusil se uprchnout do Německa

• po vyzrazení útěku se skrýval v lese u Houserovky, celá rodina mu pomáhala

• rodina včetně pamětnice vydírána Státní bezpečností a vězněna

• bratr Josef Fric popraven

• Anna Musilová odsouzena k tříletému nepodmíněnému trestu

• po výkonu trestu pracovala v kartáčovně, rozvedla se s mužem-udavačem

• v roce 1968 se stala členkou organizace K 231

Anna Musilová přišla na svět 27. července 1920 jako třetí dítě z osmi v rodině Fricových. Otec se živil jako obuvník a matka jako dělnice. Výchova chudých rodičů byla přísná, pamětnice často musela obstarat nejprve všechny sourozence, tatínka a pak na ni samotnou mnohdy ani nezbylo jídlo. Poté, co se to dozvěděl pan ředitel ve škole, ji začal posílat na nákupy do konzumu a pak vždy u něj doma měla připravenou svačinu. Anna Musilová to přijímala s povděkem a velmi se na to těšila. Otec během první světové války utrpěl zranění, a proto vyráběl jen méně náročné boty, spíše pro paničky, na podpatcích. Rodina to s ním neměla lehké, protože se také rád napil.

Jak pamětnice uvedla mimo záznam, výchova nejstaršího bratra Josefa Frice byla nejtvrdší. Jako první ze sourozenců měl samozřejmě nejvíce povinností, což možná přispělo k jeho pověsti bouřliváka (podle Archivu bezpečnostních složek, kde se hovoří o neuspořádaném životě a několika trestech za krádeže) a k jeho životnímu směřování, jež se mu nakonec stalo osudným.

Hned po ukončení školní docházky musela jít pamětnice do služby k hospodářům. Nejprve pracovala ve vedlejší vesnici Modřenec, na radu otce šla do německy mluvící rodiny. Hospodáři přivezli rodičům výslužku, naložili ji na vůz a odvezli. Anna Musilová neuměla ani slovo německy, hospodář zase ani slovo česky. Nejvíce si na statku rozuměla s koňmi, chodila za nimi do stájí a krmila je homolemi cukru. Po třech letech službu změnila a přestěhovala se do rodiny bankovního úředníka, který se ji však jednou v noci pokoušel sexuálně obtěžovat. Po této nepříjemné zkušenosti se vrátila do rodné vesnice. Později studovala v Praze zdravotní školu u doktora Zahradníčka a pracovala na ortopedii, kde se léčily vrozené pohybové vady dětí.

Pamětnice si často nenechala své myšlenky a názory pro sebe, a tak se v době protektorátu ocitla v Malé terezínské pevnosti, protože zpívala Němci zakázanou písničku o T. G. Masarykovi: „Nezalízej, český lide, nezalízej pod krovy...“ Podle vlastních slov Anna Musilová unikla transportu do plynu, když ji bachař Pelcolt vystrčil z řady a za vlasy ji odtáhl do všivárny. Potom jí sdělil, že má doma stejně starou dceru, jako je ona. Pamětnice rovněž vypráví o rodině velitele věznice Šmída, který prý měl dvě dcery. Elza jezdila nahá na koni po dvoře, a kdo se na ni podíval, toho zastřelila. Druhá dcera Erna měla být hodná, ušila pamětnici pás a do něj kradla doma cukr. Anna Musilová ho pak pašovala do vězení, ale musela přitom kulhat, aby se kývající pytel dobře ukryl. Toto tvrzení je však v rozporu s dopisem, který se nachází v archivu společnosti Post Bellum. Podle zaměstnankyně Památníku Terezín se historka o nahé dceři velitele věznice nezakládá na pravdivých skutečnostech a žádný z bývalých vězňů tuto informaci nepotvrdil. Před internací v Terezíně pamětnice podle vlastních slov jezdila uklízet do věznice na Pankráci tzv. sekyrárnu, místo, kde se konaly popravy vězňů. Dodnes nemůže zapomenout na háky pověšené v této strašlivé místnosti.

Po válce se Anna Musilová poprvé vdala, bylo to první manželství ze tří. Vzala si důlního zámečníka Čermáka z Kladna, který však bohužel po třech měsících tragicky zahynul na následky pracovního úrazu. Podruhé se vdávala víceméně z trucu, budoucího manžela, vdovce Štefla, se dvěma dětmi našla v novinách na inzerát. Toto manželství nebylo šťastné, protože Štefl byl policejní udavač a na svou ženu donášel. Přesto s ním hlavně kvůli dětem prožila jedenáct let.

Nejstarší bratr Anny Musilové Josef Fric měl už za války problémy se zákonem a za krádeže byl uvězněn v koncentračních táborech. Podařilo se mu z nich uprchnout, a jak sdělila pamětnice, zapojil se následně do bojů o pražskou radnici. Ani po válce však podle zdrojů z Archivu bezpečnostních složek s trestnou činností nepřestal a další majetkové delikty ho přivedly do pankráckého vězení, odkud z pracovního nasazení opět utekl. Čekal ho devítiletý trest za vloupání a krádež dvou pistolí. Podle informací z publikace Pieta, památce bratří a sester... a brožury Pelhřimov a totalita se potom rozhodl utéct za hranice. Když domlouval detaily s kamarádem u otevřeného okna v koupelně, někdo je slyšel a následně byl odsouzen k pěti letům za „úmysl opustit republiku“. Pamětnice však hovoří o tom, že Josefa udala jeho žena, která o jeho úmyslu informovala příslušníka SNB, a Josefa následně při pokusu o emigraci postřelili do nohy. Před útěkem se Josef Fric několik týdnů skrýval v lesích a na chatě u vsi Houserovka na Pelhřimovsku. V té době se zapojil do protistátní činnosti a založil ilegální skupinu Anna. Chtěli odcizit dva psací stroje na výrobu letáků. Jak řekla pamětnice mimo záznam, plánovali výrobu letáků a chtěli nabádat obyvatele k rozkladu režimu. Také měli v úmyslu provádět útoky a sabotáže. Celá rodina nejstaršího syna na útěku podporovala a nosila mu do chaty i úkrytů v lese oblečení, jídlo a boty. Anna Musilová vzpomíná, že mu chodila píchat injekce s vitaminem B12. Doktor z nemocnice jí prý dal pro něj kufr léků apod.

Státní bezpečnost se však na rodinu brzy zaměřila. Pamětnici vozili tři měsíce pravidelně do lesa, kde hledali uprchlého bratra. Prohledávali jim dům, pátrali po zbraních, ale jediné, co našli, byla dřevěná pistolka malého vyvdaného synka. Poté, co se Josefa Frice podařilo chytit, následovaly kruté tresty. Ve dnech 19. a 20. března se podle archivu společnosti Post Bellum v poličské sokolovně konal proces a Josef Fric byl odsouzen k trestu smrti. Ve stejném procesu dostal jeho bratr Engelbert za to, že mu pomáhal se skrývat, nejprve také trest smrti, který potom změnili na osmnáct let, a nakonec strávil jedenáct let v Jáchymově. Bratr Jiří pobyl ve vězení pět let, maminka Anna i další bratr byli rovněž uvězněni. Podle informací z Archivu bezpečnostních složek se rodiče Fricovi dohodli, že všechno svedou na mladší sestru Annu, protože byla nezletilá a mohla dostat lehký trest. Pamětnice napsala zoufalý dopis prezidentu Gottwaldovi, přesto byl bratr Josef nakonec popraven. Anna Musilová vzpomíná, že bachaři se k němu v pankrácké věznici chovali krutě a každý den mu sdělovali, kolik dní života mu ještě zbývá. Vedle cely smrti rovněž umístili jeho zatčenou matku.

„Ta jeho žena, ta hlavně zavinila to setkání. On se šel rozloučit, že uteče do Německa. Řekl to a ona se setkala s nějakým esenbákem. Řekla mu to, on ji sledoval a přitom bratra zatkli, postřelili mu nohu, aby nemohl utýct. Ona má na tom velkou vinu.“

Podle materiálů, které měli reportéři společnosti Post Bellum k dispozici, byl Josef Fric patnáctkrát soudně trestaný recidivista. Dvakrát došlo na projednávání jeho posmrtné rehabilitace. Nejprve v roce 1956, kdy pro ni nebyl shledán důvod. V roce 1991 byl nejprve zrušen výrok o velezradě, ale zůstal paragraf 78 trestního zákona za pokus o vraždu. V roce 1994 byla zrušena i tato část, ale zůstal zbytkový trest za rozkrádání a krádeže podle par. 245 a 247 trestního zákona s rozsudkem na dva roky.

Pamětnice prožívala velmi náročné období a nezdržela se negativních výroků na adresu tehdejšího komunistického zřízení. „Nadávala jsem Gottwaldovi a na tu vládu celkově. Stalo se to před listonoškou, ona ale udala svědkyně, které tam nikdy nebyly,“ vzpomíná Anna Musilová. Následně se psychicky zhroutila. Dva týdny žila sama v lese, pila dešťovou vodu a živila se šťovíkem a sedmikráskami. Podvyživenou ji po čtrnácti dnech nalezl doktor a odvezl ji do jihlavské nemocnice. V nemocnici ji okamžitě zatkli, chtěli ji následně zbavit svéprávnosti, ale lékař z jihlavské psychiatrie se jí zastal a nechal ji na svém oddělení, aby se zotavila.

V Pelhřimově následoval soud a Anně Musilové přitížila i svědectví udavaček, pošťačky a dalších dvou žen. Nakonec dostala tříletý trest, kvůli svému psychickému stavu však nakonec strávila ve vězení jen tři měsíce.

Během výkonu trestu pracovala v cihelně, což byla velmi náročná práce v těžkých podmínkách. Zdravotní následky z toho, že ženy musely stát ve vodě, si nese dodnes. Někteří bachaři se k nim chovali slušně a například mistr jim dával chleba se škvarky. Narazila ovšem i na sadistickou dozorkyni, která je v lednu v noci nechala stát na nástupu jen v košilích. Protože však měla Anna Musilová prořízlá ústa, neodpustila si ironickou poznámku a byla za to krutě potrestána. Bachařka jí mlátila hlavou o hlavu jiné spoluvězeňkyně, která se incidentu nezúčastnila. Pak je obě celé zkrvácené hodili do korekce. Tento exces se však dozorkyním nepodařilo ututlat a dozor věznice se obměnil. Anna Musilová vzpomíná: „Pak byl nástup, šlo se do dolů na Kladno. Tam byl nějakej vedoucí Čermák, on byl tak trochu příbuznej. Říkal: ‚Kdepak máme tu hubatinu?‘ To bylo jako na mě. Oni mu to všichni říkali, co se stalo. A on povídá: ‚Cože? To že udělala bachařka?‘ Neřekl nic a v deset hodin přijelo auto z Prahy, přijeli z ministerstva spravedlnosti. Začali: ‚Paní velitelko, otevřete tyhlety místnosti.‘ Ona tu místnost měla samozřejmě zavřenou a klíče u sebe neměla. Říkali: ‚Podívejte se do kapes, jestli je tam máte. Musíte mít klíče stále u sebe!‘ Tak je tam našla a oni říkali: ‚Tak se převlečte, my už za vás máme náhradu. Ale nejdříve volejte pohotovost.‘“

V kriminále Anna Musilová navázala řadu přátelství, která po návratu domů přetrvala další desetiletí. A ženy se pravidelně scházely.

Bratr pamětnice Engelbert Fric si odpykával svůj jedenáctiletý trest v Jáchymově. Snažil se rodině přilepšit a skromné vydělané peníze posílal domů. Manželka se však mezitím zamilovala do bachaře, se kterým pak žila i po manželově propuštění. Další syn Fricových Jiří strávil pět let ve vězeňském zařízení pro mladistvé v Zámrsku. Z vězení se pokoušel utéct, ale následně ho svázali do kozelce řetězy, položili na nádvoří a všichni vězňové museli kolem něj projít a uhodit ho. Nakonec si dozorci mysleli, že tento trest nepřežil, a tak ho hodili do sklepa. Tam ho zachránila děvčata, která tam škrábala brambory. Protože slyšela, jak dýchá, omyla ho a dala mu napít.

Po návratu z vězení v roce 1952 měla Anna Musilová problém najít zaměstnání, pracovala v dolech a potom dlouhá léta v kartáčovnách. V sedmdesátých letech ji znovu obvinili, že se pokouší organizovat kontrarevoluci, a o práci přišla. Pamětnice se však nehodlala jen tak vzdát a napsala dopis na ústřední výbor Komunistické strany Československa. Rozhodla se, že ho tam osobně odevzdá do rukou Gustáva Husáka. Doufala, že vzhledem k tomu, že byl dříve také ve vězení, bude pro ni mít větší pochopení. Bohužel v Praze nepochodila, řekli jí, že Husák má důležité jednání se zahraniční návštěvou, a dopis mu tedy osobně předat nemohla. Cestou domů na autobusovém nádraží zažila silný mystický zážitek, při kterém jí neznámý muž, jenž znal její rodinnou historii, daroval krabičku pro štěstí. Návštěva ústředního výboru strany měla své následky, a to příjezd právníků na kontrolu. Bohužel jí to nepomohlo a do kartáčoven se už vrátit nemohla. Poté pamětnice pracovala načerno v nemocnici.

Protože se rodina nikdy nedozvěděla, kdy byl Josef Fric popraven a kde se nacházejí jeho ostatky, pokoušela se to Anna Musilová zjistit sama. Nakonec se jí podařilo přemluvit jednoho zaměstnance pankrácké věznice, který jí tajně ukázal místo bratrova posledního spočinutí. 

Pamětnice se už během uvolnění v roce 1968 podílela v Pelhřimově na založení Klubu 231, sdružujícího bývalé politické vězně. Po revoluci psala články o aktuálních regionálních problémech a politické situaci, chodila na besedy do škol a hovořila v rozhlase. I ve svém vysokém věku stále pravidelně navštěvuje hroby politických vězňů v Ďáblicích a jezdí na tryzny. Na závěr svého vyprávění Anna Musilová dodává: „Lidé by si měli navzájem jeden druhého vážit, ctít a nikdy nedopustit, aby se vrátila krutá doba, jaká byla v padesátých letech.“