Ing. Zdeněk Nachlinger

„Patřil jsem v Praze v tom ředitelství k oportunistům. Já jsem napadal i vůbec ty činnosti a strukturu a řízení firmy, protože to bylo poplatné tý vedoucí úloze natolik, že nebylo rozhodující, jestli to je lepší, nebo není, ale jestli to je v souladu s linií. A to jsem napadal, takže jsem byl jako trpěn, a cokoli jsem kdykoli navrhnul na poradách a podobně, tak bylo už předem negováno, že když to říká on, tak to teda ne. Takže to byly ty důvody, proč jsem uvažoval nebo litoval, že jsem přestoupil. A když to nastalo, tak to samozřejmě bylo pro mě inspirativní. Takovou perličku, ten den 17. listopadu 1989 si pamatuju docela dobře, byl seminář o pěstování cibulovin k rychlení, kde měla kolegyně, která měla na starosti distribuci z našeho sériového množení, nějakou přednášku, já jsem měl taky nějakou doplňující přednášku k tomu. A vraceli jsme se s šoférem večer, jeli jsme v šest hodin nebo v půl šestý, tak nějak z Brna, a po cestě mrzlo, až praštělo. A když jsme jeli někdy kolem padesátého kilometru, tak jsem si všiml – a nad Kolínem byla polární záře, zelená, krásná. To tam takhle lítalo. A nevím, kdo z těch spolujezdců říkal: ‚No, to je předzvěst něčeho zlého.‘ Neznám nějakou takovou pověru, ale bylo to řečeno. A vysadili mě v Průhonicích a jeli dál na Prahu.“

„Sortiment květin v těch sedmdesátých letech byl úplně jiný na Západě a u nás. Takže to, co se od nás vyváželo, to byl omezený sortiment, který se protínal, co je u nás běžný a co na Západě. A postupně se to nějak řešilo. Třeba když jsem mluvil o tom panu Kostkovi, který si odseděl čtrnáct let na uranu, tak on byl jako velice akční a on si i v té base prosadil, že mu tam sehnali zahraniční odborný zahradnický knihy o pěstování a sortimentu a tak dále. A on vlastně z toho vězení, sice s podlomeným zdravím, ale vyšel vzdělaný na vyšší úrovni, než bylo obvyklý. Takže my když jsme začínali v Tušimicích, tak on už tam měl objednané ze zahraničí, to mu všechno zařídili, matečnice nebo rostliny, ze kterých si založil matečnice, třeba fíkusu, difenbachie, krotonu, aglaonem. Věcí okrasných listem, které tenkrát byly moderní u nás nebo by mohly být a byly, a tím se vlastně u nás v Československu začaly pěstovat. Takže ten rozdíl byl a takhle se to pak dohánělo.“

„Byli jsme v Opavě už, už jsme měli tak na tři čtyři dny práci, abysme měli těch padesát tisíc, co tam bylo připraveno, hotovo. Tam jsme měli dvě party, každý měl za sebou dvě zavazovačky, jedna, která čistila a takové ty přípravné práce. No a když 20. srpna jsme byli pozvaný s tím spolužákem na večeři k rodičům dalšího spolužáka, který tam byl a rodiče tam pracovali, na jedný provozovně... Takže jsme tam šli na večeři a ten pán, otec toho spolužáka, byl vedoucí největší provozovny toho zahradnického podniku Květena, jako osobnost, tak jsme povídali, povídali, no a oni od šesti tam dělali, my taky teda. Takže asi v jedenáct hodin to ustřihli a jdeme spát, že ráno se jde do práce. Tak jsme se rozloučili a odešli. A cestou jsme se prodírali mezi kolonou obrněných transportérů, aut s přívěsama. Jedno auto nebo přívěs už bylo bez kola, to nevadilo, jeli. Tři kilometry z toho místa, kde jsme byli, tak byla hranice s Polskem. Tak jsme zanadávali, co zas vojáci blbnou, zas nějaký cvičení. A ráno nás probudila bytná, kde jsme byli ubytovaní: ,Zapněte si rádio, poslouchejte, co se děje!‘ Tak jsme zapli rádio, při tom jsme se oblékali, snídali, no a pak jsme museli dávat pozor, to bylo to: ,Zachovejte klid.‘ To, co se používá dneska často, a podobně. No a šli jsme do práce. Ty spolupracovnice nám řekly víc, ty to z domova slyšely. No ale pak začalo to hůř, možná v poledne, před polednem, najednou na nás nalítaly, my jsme byli na poli, který bylo mimo město, a nalítávaly tryskáče ruský. Vždycky tak jako dolů a zvedly to. Rachot strašnej. Asi ve dvě hodiny přišel osobně pan ředitel, což byl otec dalšího spolužáka z ročníku, a říká: ‚Heleďte, chlapi, nechte toho, jeďte domů, ať nemají rodiče strach, my už to nějak doděláme.‘ Jenže vlaky nejezdily. Já jsem tam měl motorku, se přiznám, takže jsem toho spolužáka odvezl do Ostravy na vlak, protože on byl od Znojma, takže se domů nějak dostane, to bylo ráno. A já jsem jel z Opavy přes Bruntál, Rýmařov, Šumperk, Hradec Králové, Poděbrady domů. Samozřejmě skoro celou cestu souběžně nebo mezi kolonama vojenských, většinou to byli naštěstí Poláci, až potom před Prahou to byli Rusové.“