The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Nadějová roz. Nýdrlová (* 1932)

• narozena 6. srpna 1932 v Semilech

• po válce vystudovala sociálně zdravotní školu v Litoměřicích

• manžel Rudolf Naděje v březnu 1953 odsouzen za velezradu

• desetiletý trest si odpykával na Jáchymovsku

• amnestován v květnu 1960

• začátkem 70. let Rudolf Naděje znovu vězněn

• po roce 1989 se přestěhovali do Jablonce nad Jizerou

Olga Nadějová, rozená Nýdrlová, se narodila 6. srpna 1932 v severočeských Semilech, kde strávila většinu života. Spolu s o devět let starší sestrou zde prožila poklidné dětství. Zvláště nedá dopustit na vzornou výchovu rodičů. „Samozřejmě jsem později poznala, že život je jinačí než vzorná péče rodičů.“ A paní Nadějová si v následujících desetiletích zažila leccos.

Dětství aneb klidné (před)válečné Semily

Malá Olinka vyrůstala v době probíhající velké hospodářské krize. Aby si mohli rodiče postavit domek, museli si část peněz půjčit a hodně šetřili. K tomu se váže tato úsměvná historka z dětství: „Když se teta dozvěděla, že jsem nemocná, přinesla mi pomeranč. Když jsem se pak uzdravila, tak jsem jedla poprvé v životě pomeranč. Pak jsem si přála, abych zase nějakou nemoc dostala, aby mi zase přinesla pomeranč. Ale vůbec mi nepřipadalo, že mám něčeho nedostatek, tak to nebylo.“ Kromě výchovy rodičů mělo na dívky velký vliv působení v Sokole.

Semily byly za války poměrně klidné, zvlášť z pohledu sotva desetiletého děvčete. Rodiče se snažili děti děsivých zpráv ušetřit, stejně tak učitelé ve škole. Olina se se sestrou shodla na tom, že by dětství s dnešními dětmi v žádném případě neměnily. „Válka šla mimo nás,“ vzpomíná. Učivo bylo ve školách za války nedostatečné. Například dějepis nebo zeměpis se skoro vůbec nevyučovaly. Osmiletá docházka byla po válce o rok prodloužena, aby se zameškané učivo alespoň zčásti nahradilo. Jídlo dostávali každý měsíc na příděl, včetně deseti deka bonbonů, o které se Olina se sestrou s rodiči poctivě dělily.

Tatínek, vyučený tesař, se před válkou živil jako sklář. Nacisté po okupaci značně omezili řemesla a v masovém na zbrojní průmysl orientovaném hospodářství nebylo pro sklářství místo. V novém režimu pomáhal stavět pracovní tábory v Rychnově nad Kněžnou, které byly určené pro zajatce ze Sovětského svazu. Malé Olince utkvěl moment, kdy si otec mamince poměrně vulgárně postěžoval, což byl pro dobře vychované dítě velký nezvyk.

Po válce

Sovětskou armádu všichni s radostí vítali. Olze bylo v roce 1945 třináct let. Komunistická strana Československa (KSČ) získala po válce na popularitě a postupně získávala čím dál tím větší moc. V Podkrkonoší bylo komunistické hnutí zvlášť silné a členem KSČ se stal i Olžin tatínek. Komunismu, jako tehdy ostatně kde kdo, pevně věřil. Později začaly spory mezi rodiči, protože se mamince nelíbilo násilné znárodnění a nucený vznik družstev.

Po válce Olga navštěvovala sociálně zdravotní školu v Litoměřicích. Šlo o letní doškolování, aby se mohla stát učitelkou v mateřské škole. V devatenácti letech, roku 1951, si vzala Rudolfa Naděje. Ten, ještě s mladším bratrem Jiřím a dalšími, byl vůči komunistickému režimu velmi skeptický. Dokonce uvažovali o atentátu na primáře v semilské nemocnici, kde byli údajně zadržováni a podezřelým způsobem se „ztráceli“ kněží.

Ne Gottwald, Masaryk!

Osudovým rozhodnutím byl tisk a distribuce letáků s Masarykem. „To bylo pořád, Gottwald, první dělnický prezident, nepřipadalo v úvahu něco jiného. A hoši říkali, že přece první prezident byl Masaryk! Tak udělali letáky o Masarykovi, že byl první, kdo se zasloužil o vznik Československé republiky.“ Rudolf letáky na vojně rozdal vojákům. To bylo v době, kdy byl Masarykův význam v dějinách naší země zamlčován, velice riskantní.

V roce 1952 se vrátil z vojny a nastoupil jako vedoucí prodeje v obchodě v Lomnici nad Popelkou, protože byl vyučený obchodní příručí. 29. května se narodil jejich první syn Rudolf. 4. října, necelý půl rok poté, byl manžel zatčen. Ten den na Semilsku zatkli 28 lidí, včetně Rudolfova bratra Jiřího. „Bylo to velmi brzy ráno. Bylo to takové zděšení, když policajti najednou vtrhli do pokoje.“

Půl roku strávil ve vyšetřovací vazbě v Liberci. Rozsudek byl vynesen na konci března 1953. Nakonec byl odsouzen za velezradu k deseti rokům práce v Jáchymově. Bratr Jiří pracoval na Příbramsku. „Asi po roce nám mohl i napsat, takový lísteček, samozřejmě cenzurovaný. A pak tam byla povolenka na naše dvě jména [pro Olinu a Rudolfova otce], tu jsme museli předložit.“ Shledání po dlouhém roce muselo být neskutečně náročné a komunisté to manželům rozhodně nehodlali zlehčit. „Byla tam taková stěna s malými okny, jako na poště. Dala se tam jen prostrčit ruka, ale ani to nedovolili. Jen tak čistě se dotknout, to bylo vše. Dvacet minut to bylo, za tím okýnkem. Hodně krušné. Další návštěva byla možná až za půl roku. Postupně se to zlepšovalo, pak už nebyly okýnka, ale takové širší stoly. Na jedné straně jsme seděli my, na druhé straně on a za ním zase dozorci. Takže se toho moc mluvit nedalo. Samozřejmě jsme se bavili o rodině. Nesla jsem mu fotky s Rudou. Ale moc se toho předávat nemohlo.“

Dusná atmosféra v Semilech

50. léta v Semilech byla pro Olgu velmi těžká. „Lidi nedali nic najevo. Ale většina lidí mě litovala. Pak mi dokonce náš školní inspektor, jmenoval se Mizera, říkal: ‚Víš, ty bys měla požádat o milost, vždyť máš malé dítě!‘ Samozřejmě, on byl soudruh, ale myslím, že se mu to taky nelíbilo. Věděl, že si to může dovolit, že to jistě nebudu nikde vykládat.“ Milost byla samozřejmě zamítnuta výborem se lživým tvrzením, že Olžin manžel často chodil do hospody. „A ten, kdo to podepsal, starosta, tehdy předseda, byl z naší ulice. Býval listonošem a znal mě od narození, navíc věděl, že můj tatínek byl opravdu věřící komunista a poctivec. To jsem si říkala: ‚Je to možné?‘ Že tohle podepíše člověk, který věděl – v Semilech se každý zná –, že to není pravda, že to jsou cancy!“ Propagandě a pomluvám podlehly i tety paní Nadějové, kterým komunisté namluvili, že Rudolf Naděje a další podminovali továrnu, aby zabili dělníky. „Ani u soudu nepadlo slovo o něčem takovém.“

Asi po roce v lágru jí manžel z vězení napsal, že je možné požádat o rozvod a že by jej podepsal, jako to již udělalo mnoho jeho spoluvězňů. „Ale mě, když ho zavřeli, vůbec nic takového nenapadlo. Prostě jsem si říkala, je to život, tak uvidíme. Třeba sousedka, její muž spáchal nějaký podvod, takže dostal tři nebo čtyři měsíce, říkala: ‚Prosím tě, jak to vydržíš bez chlapa.‘ Jenom kroutila hlavou.“

Blýská se na lepší časy…

V lágru nakonec manžel strávil sedm let, domů se vrátil po velké amnestii v květnu 1960, kdy byla propuštěna většina politických vězňů. Po návratu se nemohl vrátit do obchodu, protože by se tam prý „scházel s lidmi“, ale pracoval v Technometře jako nekvalifikovaný dělník. V roce 1961 se narodil druhý syn Pavel a o dva roky později dcera Olga. V roce 1965 koupili Nadějovi chalupu v Jablonci nad Jizerou, kde proběhl tento rozhovor a kde nyní paní Nadějová bydlí. Tehdy tu rodina trávila víkendy. V průběhu 60. let se situace postupně uvolňovala. „Vylepšila se natolik, že manžel už nemusel pracovat ve fabrice a mohl nastoupit do obchodu. Je pravda, že lidi už hodně kritizovali. Komunisti cítili, že to hodně přeháněli a že musí trošku ustoupit, že už nemají ten vliv a propaganda prostě nepomáhá. Lidi se jim, už nejenom tajně, vysmívali.“

V červnu 1968 se v Semilech konala jako každý rok pouť. „Už se vědělo, že komunistická strana nemá ten vliv, jaký měla. V Semilech bylo obrovskými písmeny vápnem napsáno: ‚KSČ se hroutí, Semily se připravují k pouti.‘“ V tu dobu ve městě probíhaly mítinky. „Lidi se ozývali opravdu hlasitě. A ukazovali, co ti komunisti prováděli, jak utlačovali lidi, jak je vyhazovali z domovů a zabavovali jim věci. Ozývali se tam i režimem postižení lidé. To bylo lidí, plná sokolovna, nabitý sál. Muž byl z těch Semiláků, kteří tím útlakem trpěli, proto na těch mítincích, spolu s Karlem Hádkem, vystupoval. Atmosféra byla opravdu uvolněná a každý se radoval z toho, že bude konečně od těch komunistů pokoj, že už je nikdo volit nebude. Všechno vypadalo tak slibně.“

Vždyť je to dítě kriminálníka

„A pak přijeli Rusáci, a bylo po radosti. I ti hodně zatvrzelí komunisti, co tomu věřili, vraceli průkazy na KSČ. Jejich děti na to doplatily, protože je pak nebrali na školy.“

V noci z 20. na 21. srpna 1968 projížděla přes Semily vojenská technika z Polska do Prahy. Pan Naděje dostal ještě půlroční trest, který strávil ve věznici v Oráčově na Rakovnicku. V 70. letech bylo již možné poslat manželovi balíček. „Už to zdaleka nebylo tak jako předtím v 50. letech.“

Období normalizace bylo i tak poměrně tvrdé. „Pořád to byl útlak. Zdálo se, že to nikdy nepomine. Že to tak bude a že se vyplatí si ničeho ani moc nehledět. My jsme s dětmi hodně chodili na výlety. A když už začaly rozum brát, tak jsme nikdy neřekli, že byl táta zavřený,“ vzpomíná pamětnice. Rodiče nechtěli dětem komplikovat život, stejně by tomu nerozuměly. „A pak se to stalo, Pavel byl doma hodný, ve škole ale byl asi dost divoký. O přestávce se honil po chodbě a jedna učitelka ho napomínala a druhá říkala: ‚Prosím tě, co chceš, je to dítě kriminálníka!‘ A on to zaslechl. Teprve v dospělosti se mi přiznal, že se s tím léta potýkal.“ Problémy měla i dcera Olinka, která nemohla studovat na vysoké škole.

Víkendy a prázdniny trávili na chalupě. „Bylo to úplně jiné prostředí, jiné zájmy,“ vzpomíná. „Pořád u nás někdo byl.“ Na konci 70. let v chalupě trávila jarní prázdniny i moje maminka se sestrou a s rodiči, a tak jsem se k paní Nadějové ostatně dostal.

Po roce 1989 se Nadějovi přestěhovali ze Semil do Jablonce nad Jizerou. Manžel měl kvůli rokům strávených v uranových dolech problémy s dýcháním a horský vzduch mu svědčil. Manželé si užívali cestování po zahraničí, které během 40 let totality nebylo možné. Bohužel Rudolf Naděje po dlouhé nemoci poměrně záhy zemřel.

Rozhovor s Olinou Nadějovou byl nejen zajímavý a poučný, ale také velmi inspirativní. Její přístup k životu a vyrovnání se s minulostí je obdivuhodný. Určitě to nebylo naposled, co jsem s ní hovořil.

„První je pro mě mír, který taky není. Ale je v naší zemi, je v našem okolí, je v našich rodinách. A to je důležité.“