The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík v. v. Václav Najman (* 1926)

• narozen 1. 9. 1926 v Českém Ulbárově

• 1944 – nucená práce v železničním depu

• 20. 3. 1944 – narukoval do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• sloužil jako průzkumník – motorizovaná rota (OSP), 1. brigáda

• Krosno, Machnowka, Karpatsko-dukelská operace

• raněn do nohy v Karpatsko-dukelské operaci

• léčen v Přemyšlu a ve Lvově

• převelen do Rudé armády

• služba v sovětské nemocnici v Polsku a ve východním Německu

• usadil se v Žatci, pracoval ve šroubárně

Mládí

Václav Najman se narodil 1. 9. 1926 v Ulbárově na Volyni v tehdejším Polsku. Obec se někdy označuje s přívlastkem Český, neboť Václav Najman i jeho krajané spadají pod enklávu tzv. volyňských Čechů, kteří do oblasti současné západní Ukrajiny přicházeli ve druhé polovině 19. století. Jelikož na Volyni byli pouhé tři generace Čechů v rozmezí let 1868–1947, dědeček Václava Najman zažil jak příchod na Volyň, tak reemigraci do Československa.

Václav Najman absolvoval českou školu v Ulbárově a poté navštěvoval průmyslovou školu v nedalekém Zdolbunově. V Ulbárově měli Češi svou kapelu, divadlo, hasiče i Sokol. Poklidné česko-ukrajinské vztahy však narušil příchod Sovětského svazu na západní Volyň dne 17. 9. 1939, a to v souvislosti se čtvrtým dělením Polska. Václav Najman vzpomíná, že byly založeny kolchozy.

Nacistický režim na Volyni

Dne 22. 6. 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a přišly nacistické represálie. První z nich bylo rozbití domu rodiny Najmanů: „Tam nás rozbombardovali. Jak Němci udělali nálet, tak nám rozbili barák. Ještě [byla] výhoda, že žádný nebyl doma. Potom jsme ho obnovili.“ Druhou byla likvidace židovského obyvatelstva: „V Rovně jich najednou postříleli asi osmnáct tisíc. Ve Zdolbunově taky. (…) A tam hodně přechovávali Židy. Já si pamatuji, že u nás nějaký Jonáš Nepovím měl na zahradě vykopaný kryt a tam přes den byli Židi [schovaní] a v noci chodili [pryč].“

Dalším problémem byla všudypřítomnost banderovců: „U nás byla polská kolonie, tu vypálili, ale oni dříve odjeli do města a tam se mohli schovat. (…) Měl jsem bráchu, ten utíkal před banderovci do Německa a už se nevrátil. Nevíme o něm nic. (…)Hledali jsme ho Červeným křížem. Byli tam s kamarádem dva. Ten se vrátil a po válce se ještě viděli. Měli domluveno, že pojedou sem, měli se sejít někde na nádraží v Brémách nebo tam někde, ale on se tam nedostavil.“[1]

Nejen Češi, Ukrajinci, Poláci a Němci skládali pestrou mozaiku národů pobývajících za války na území Volyně. Byly tam také skupiny sovětských partyzánů kovpakovců a medvědovců a také maďarští vojáci. Nejhůře však dopadli Poláci, spousta jich byla před napadením Sovětského svazu odvezena na Sibiř a další padli za oběť banderovským represáliím.

Zdolbunov byl na železnici, a tak byl v roce 1944 Václav Najman nasazen na práci do zdejšího železničního depa: „Když už Němec utíkal, tak nás všechny sebral a hodil do depa, abychom opravovali lokomotivy. Takže půldruhého roku jsem tam chodil do školy a potom asi dva měsíce jsem dělal v depu. Když už jsem viděl, že je konec, blíží se to, tak už jsem přestal dojíždět. Jednak tam byly nálety a jednak jsem se bál tam dojít.“

V 1. československém armádním sboru jako průzkumník

Václav Najman narukoval dne 20. 3. 1944 v Rovně do tvořícího se 1. československého armádního sboru a sloužil v 1. brigádě v motorizované rotě jako průzkumník. Výcvik prodělal v Rovně, v Kivercích a v rumunském Snátinu.

Václav Najman se tak zúčastnil bojů u Machnowky, kde byla 1. brigáda obklíčena: „Ti se dostali do té vesnice, Němci to měli ze všech [stran obklíčené], posílali tam palbu a kluci tam dělali útok, nějakou zteč. Tam je vzali do křížového ohně a bylo tam spousta padlých. Panika. My jsme jako průzkumná četa byli v obraně, přijel Svoboda a [říkal]: ,Kdo bude utíkat, tak střílet.‘ A potom přišla ještě třetí brigáda, takže to nějak obsadili i při velkých obětech.“

Velitelem čety byl zakarpatský Ukrajinec Pucher. Hlavním úkolem průzkumníků bylo provádět průzkumy, vyráželo se většinou v noci a zjišťovalo se rozmístění německých pozic. Ve dne pak průzkumná četa držela obranu. Pucher byl při jednom střetu německého a československého průzkumu raněn a byl nahrazen štábním kapitánem Hynkem.

„Byli jsme na kótě zakopaní a najednou velká palba. Najednou na mě vylétlo kus krve, já se podívám a ten můj kulometčík, co byl vedle mě, byl mrtev. Byl to Koráb z Volkova. Tak jsem vstal a tam bylo těžko vylézt, tam jsem se nemohl postavit, poněvadž snajpeři ostřelovali, tak jsem se nějak odplížil na velitelství nahlásit, že je mrtvý. Najednou jede tank, šine si to vedle – velitelství byl nějaký shořelý barák, jenom komín tam stál –, přijel k nám, za ním důstojník a na toho mého velitele Puchera: ,Pošli chlapa, ať vrátí ten tank zpátky.‘ Já se tam nachomýtnul a Pucher zblbnul, tak mně říká: ,Utíkej za tankem.‘ Tak já utíkám, byla rokle, tak utíkám roklí dolů k vesnici. Asi jako odsuď támhle k tomu, vyběhli Němci a mávají na mě. Tak jsem padl, jako by mě střelili. Jinak mohli taky pro mě jít. Nic se nehýbalo, tak plížením zpátky na kopec. Asi za dvě hodinky jsem se tam doplížil. Pucher mě chytl a objímal: ,Já jsem tě poslal na smrt.‘“

Nakonec z průzkumné čety zbylo asi 9 vojáků. Václav Najman byl také raněn střepinami z miny do nohy, dostal prý asi sedm střepin. Putoval do polní nemocnice a poté do nemocnice v Přemyšlu a ve Lvově.

Sanitářem v Rudé armádě

V únoru 1945 fronta postoupila a Václav Najman byl po vyléčení poslán blíže do Polska:„Nemocnici stěhovali, a tak asi padesát chlapů sebrali, že budou doprovázet nemocnici blíže k frontě. I mě tam vybrali. Tak jsem jel s tou nemocnicí za frontou a přijeli jsme k Visle. Nějak jsem dostal horečku a asi jedenáct bylo nemocných, tak nás převeleli do úplně jiné ruské nemocnice. Tam jsme už také byli uzdravení, že nás měli pustit. No co se stalo? Nemocnice měla sklady a hlídali to Rusové. Jenomže v těch skladech měli alkohol a alkohol zmizel. Tak všechny Rusáky vyhodili a nás vzali, abychom to tam hlídali.“

Václava Najmana už Rusové zpět do československých jednotek nepustili. Sloužil v nemocnici jako hlídač skladů a léčiv i jako sanitář. Funkce sanitáře spočívala v odnášení a přinášení raněných, funkce hlídače skladů a léčiv spočívala v jejich ochraně před sovětskými vojáky. Se sovětskou nemocnicí se dostal až do východoněmeckého města Sohrau, nyní západopolského města Żory.

V žatecké šroubárně

V srpnu 1945 byl Václav Najman z Rudé armády propuštěn a poprvé se ocitl na československé půdě: „To nás velitel nemocnice pozval, udělal hostinu, popřál, každému napsal vyznamenání a jeli jsme do Čech. Přijeli jsme do Prahy, jedu elektrikou v Praze a potkám Puchera. Tak jsme se objali. Říká: ,Kam jedeš?‘ No já říkám: ,Jedu do Žatce. Na to vojenské velitelství mě převeleli.‘ – ,Jo, tak já tam napíšu.‘“  

Václav Najman se dostal do Žatce, kde demobilizoval. Obstaral si ve vesnici u města zemědělskou usedlost, na které měl malou kovárnu. Po nástupu komunistů a po kolektivizaci se usídlil v Žatci a až do důchodu pracoval v místní šroubárně. V současnosti žije v Žatci.

V roce 2011 a 2012 natočil a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka   

[1] Manželka (*1932, Ivanovka) Václava Najmana měla polského tatínka, který byl banderovci zavražděn.