Oldřich Nakládal

„Mně se stalo jednou, to jsme byli ve městě s klukama, byli jsme zvědaví a blbí. Když začali houkat, tak ses musel schovat. A kde? Do nějaké místnosti. Venku to bylo riziko, kdybys ležel na náměstí, tam byly stíhačky a ty neostřelovaly přímo. Takže jsme byli ve městě, to bylo poprvé a naposled, víckrát jsem do města nešel. Šli jsme po náměstí, najednou húúú... A co teď? Byla tam budova úředníků, tak jsme tam vletěli a rovnou do sklepa. Všichni byli ve sklepě. Nikde jinde se neschováš. Tak jsme tam vlezli do sklepa a lehnout na zem a ležet. Nic jiného jsi nemohl dělat, jen čekat, spadne, nespadne. Tak já jsem ležel a v té hrůze, jak to kolem padalo, jsem si myslel, že jsem udělal důlek půl metru hluboko. Tak se s námi třásla ta budova, protože sousední část celá padla. A já jsem byl kousek, dva nebo dva a půl metru, od toho.“