The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MVDr. Jiří Návara (* 1957)

• narodil se 11. října 1957 v Táboře

• vystudoval Vysokou školu zvěrolékařskou v Brně

• v listopadu 1989 bránil necenzurované tiskoviny před příslušníky bezpečnosti

• v listopadu 1989 založil Občanské fórum v Táboře

• stál u zrodu táborské Občanské demokratické strany

• v letech 1990 až 1998 byl táborským místostarostou

Dne 21. srpna 1968 se tehdy desetiletý Jiří probudil u babičky na venkově v Dolních Hořicích na Táborsku. „Probudil mě pláč a nějaké šeptání. Tak jsem otevřel jedno oko a v pokoji u zdi, kde byl kříž, jsem uviděl babičku, jak tam klečí, brečí a modlí se. Pod tím křížem na zemi byla nasypaná obrovská hromada sušenek. Vypadalo to neuvěřitelně fantaskně,“ líčí Jiří Návara zvláštní vzpomínku na den, kdy začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Zeptal jsem se babičky, proč brečí, a ona mi řekla: ‚Rusáci nás napadli, bude válka.‘ A já, jak byl zblblý z té ideologie, co do nás cpali ve škole, že Němci jsou zlí, kdežto Rusáci hodní, tak jsem jí říkal: ‚Husáci? Snad Němci, ne?‘ Ona kroutila hlavou a říkala: ‚Ne, Rusáci.‘ A ještě jsem říkal: ‚Proč jsou tady ty sušenky?‘ A ona na to: ‚No letěla jsem ráno do krámu, ale byla tam fronta a všechno přede mnou už vykoupili. Už byly jenom sušenky, tak jsem skoupila všechny sušenky.‘“

Strach byl v rodině přítomen

Jiří Návara se narodil 11. října 1957 v Táboře. Strach, jak říká, byl v jeho rodině přítomen přinejmenším od doby druhé světové války, ovlivnil dospívání jeho maminky a možná se „epigeneticky“ přenesl i na další generace. Maminčin otec, dědeček Adolf Kuchař, byl dolnohořický kovář a vesnická autorita. V roce 1943 načerno zabíjel prase, a když se v noci vracel přes les domů, vyskočil na něj jakýsi člověk. Ukázalo se, že v lese se skrývá dvojice uprchlíků z Vlasovovy armády – dědeček a jeho tehdejší kamarád z vesnice Zeman jim vykopali v lese bunkr a po celý zbytek války jim nosili jídlo. Od své maminky Jiří Návara slýchával o atmosféře strachu, ve které rodina v té době žila. Kdyby byla pomoc vlasovcům vyzrazena, rodinu by patrně z rukou nacistů čekala poprava či odvlečení do koncentračního tábora.

Událost vyšla naštěstí najevo až po válce, kdy „kamarád“ Zeman vstoupil do KSČ a z dědečka živnostníka, který i později vytrvale odmítal vstoupit do družstva, udělal toho, „kdo v lese krmil zrádce Sovětského svazu, vlasovce“. Komunisté podle pamětníka jeho dědečka postupně umořili. „Oni to dělali chytře,“ říká Jiří k metodám, kterými postupně obrušovali dědečkovu odolnost. „Potřebovali ho jako osobnost odstranit. Když třeba dělal předsedu hasičů a organizoval se ples hasičů, tak on na ten ples šel a dva komunisti – Hájek, levicový intelektuální fotograf z Malých Hořic, a komunista Zeman – mu zabránili ve vstupu a ještě mu sebrali pokladnu.“

Umořeni ne tak viditelným způsobem

Aktem bezpráví bylo i zestátnění hektaru dědečkova lesa. „Každý měl kousek lesa pro případ potřeby. Oni se nepojistili – měli les. Kdyby něco, tak ho vykáceli a z toho zaplatili věci.“ Komunisté ovšem dědečkův les vykáceli ihned po zestátnění. „Aby mu zase sebrali nějakou jistotu,“ domnívá se Jiří Návara, který dnes má za to, že infarkt, na který Adolf Kuchař v roce 1963 zemřel, byl důsledkem neustávajícího nátlaku ze strany komunistů. „Pak jsem v průběhu let poslouchal, co mu všechno dělali, a když dnes paní Semelová říká, že počet obětí za komunismu byl maximálně čtyři a půl tisíce – což už je samo o sobě šílené číslo – tak si myslím, že tam jsou desetitisíce dalších obětí, které byly umořeny nějakým podobným nenásilným, ne tolik viditelným způsobem.“

Maminka Věra, rozená Kuchařová, tedy neměla rodinný původ, jaký by režim oceňoval. Nebylo jí dovoleno se ani vyučit a ve svých patnácti letech musela bez jakékoliv kvalifikace nastoupit do továrny na linku. Tatínek František Návara pocházel naproti tomu z dělnické rodiny a vyučil se krejčím. Pro „dobrý kádrový profil“ byl na vojnu poslán k Pohraniční stráži, kde se ale podle vyprávění svého syna angažoval zejména jako hráč na klarinet ve vojenské kapele, se kterou objížděl okolní vesnice. Podle Jiřího Návary si jeho otec tehdy problematiku uzavřených hranic a železné opony asi příliš nepřipouštěl. „Musíme se vžít do reálií té doby,“ přibližuje svůj pohled na věc, „protože celkově po druhé světové válce vládlo nadšení ze Sovětského svazu, nevědělo se o těch zvěrstvech, sociální a majetková rovnost – to se znovu hodně nosilo. Atmosféra byla úplně jiná.“

Mohli jsme se mít líp, ale nebudem

V době Pražského jara v roce 1968 bylo Jiřímu Návarovi deset let a navštěvoval táborskou základní školu. „Vnímali jsme to velmi expresivně, nosili jsme do školy – to byla asi čtvrtá třída – i všelijaké časopisy. Vzpomínám si, jak spolužák Čermák přinesl Rudé právo, kde byla obrovská reklama ‚Krása bez závoje‘. Tenkrát ta svoboda, stejně jako po roce osmdesát devět, přišla i do erotiky,“ líčí Jiří Návara s tím, že vnímal závan svobody a větší otevřenosti, třebaže přesně nechápal kontext. Ne zcela jasně chápal i konec této svobody, který nastal se vstupem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Mohli jsme se mít líp, ale nebudem,“ tak pro něho shrnuli situaci rodiče.

Střední zemědělskou technickou školu tedy Jiří studoval již za normalizace. Z té doby vzpomíná na epizodu, kdy byla jeho tehdejší dívka přinucena policistou, aby si svlékla bundu, na níž byla vyobrazena velká anglická vlajka. Jiří byl prý tehdy zvyklý „jít po věcech tak nějak do důsledků“, takže poté, co se na britské ambasádě v Praze osobně přeptal, zda je povoleno nosit jejich vlajku, zašel si stěžovat na policejní služebnu. Příslušníkovi začal vysvětlovat celý příběh a žádal vysvětlení. „On na mě úplně nevěřícně koukal. Dodneška si vzpomínám, jak byl vyvalenej, protože takový dotaz vůbec neočekával. Řval na mě, že podle československých zákonů je to znevažování státních symbolů jiných států a že se o tom se mnou nebude bavit, nebo že mě pozve dovnitř – ať si rozmyslím, co chci.“

V Táboře byli podle Jiřího Návary jen omezené možnosti přístupu k zajímavým podnětům. V Brně, kam odešel studovat Vysokou školu zvěrolékařskou, se v tomto ohledu ocitl v inspirativnějším prostředí. Navštěvoval studentské kluby, kde se hrála světová muzika i Karel Kryl, a začal se dostávat i k dobré literatuře. V prvním ročníku opsal na stroji Černé barony a samizdatový opis pak po celou dobu jeho studia koloval po škole.

Nastavil jsem si laťku

Po absolvování následovalo nelehké období hledání zaměstnání. Ukázalo se, že pokud Jiří nevstoupí do komunistické strany, bude se ve svém oboru jen těžko uplatňovat. „Třikrát jsem narazil na docela dobré místo, ale vždycky řekli, že musím vstoupit do strany. Já jsem nebyl žádný statečný bojovník proti komunismu, ale tu laťku jsem si nastavil tak, že do komunistické strany nevstoupím,“ vysvětluje pamětník svůj postoj. Situace pro něj prý byla chvílemi dosti frustrující. Namísto veterináře se na nějakou dobu stal dokonce i zedníkem u Stavebního bytového družstva, což prý nakonec nebylo tak špatné: za 2700 Kčs měsíčně pracoval od devíti do jedenácti a v jedenáct, kdy ostatní zedníci zakotvili v místní restauraci, aby tam strávili zbytek pracovní doby, Jiří odcházel domů.

Po čase konečně narazil na odpovídající místo, kde ho přijali i jako nestraníka – nastoupil do Veterinárního asanačního ústavu ve Veselí nad Lužnicí. Šlo prý o svobodomyslné prostředí, kde polovina zaměstnanců někdy byla ve výkonu trestu a další část sestávala z lidí vyhozených z KSČ po roce 1968. V kafilerii, kde měl za úkol určovat příčiny úhynu zvířat, se potýkal s „devastujícími účinky odtržení od vlastnictví výrobního prostředku“. Kupříkladu vysoký úhyn telat byl podle Jiřího Návary snadno vysvětlitelný a jeho nadřízení věděli, co by měli dělat, aby tomu zabránili. Na patřičných místech ale chyběla vůle a pocit zodpovědnosti za zvířata, která nikomu nepatřila.

Do roku 1988 pracoval pamětník vcelku v klidu v asanačním ústavu, ale pak opět přišla rána. Za Jiřím přišel ředitel a sdělil mu, že jeho pracovní pozice vyžaduje, aby byl člověk ve straně. Komunisté v asanačním úřadě byli ale podle něho rozumní, takže Jiří spolu s podnikovou předsedkyní KSČ vymysleli šalamounské řešení: Jiří sdělí šéfovi, že do strany vstoupí, podniková předsedkyně KSČ ale zároveň na krajském výboru strany zařídí, aby jeho žádost o přijetí byla zamítnuta. „Já jsem šéfovi řekl, že jo, on si hned se mnou chtěl tykat a dával mi panáka a tak podobně. No a pak za čtrnáct dní mě pozval, že mě nevzali.“ Ředitel ústavu se ale k Jiřího smůle nemínil jen tak vzdát a řekl mu, že bude usilovat, aby ho do komunistické strany přijali. Vratký tanec nad propastí tak pokračoval a frustrace narůstala. „Říkal jsem si, že vlastně pro tu situaci není žádné řešení, že nevím, co dál bude – co dělat, jak se rozvíjet, jak dál žít. Že bude jeden rok jak druhý, v té beznaději se dožiju třeba šedesáti let a pak umřu. Že to není žádná progrese.“

Koukal na nás a my na něj

Beznaděj se zdála být přítomna navěky, ve skutečnosti se ale její čas rychle naplňoval. Jiří Návara se právě připravoval na atestaci, když přišel 17. listopad 1989. Nechal učení a s kamarádem odjel do Prahy. „Vnímali jsme úplně jinou atmosféru, než byla v Táboře. To byl rozdíl nebe a dudy. Bylo skvělé zajet si do Prahy a nadýchat si to. Říkali jsme si: ‚Musíme tomu v Táboře taky nějak pomoct, to se tam musí taky dostat.‘“

V prvních převratových dnech, kdy státní televize i rozhlas ještě mlčely, mělo zásadní důležitost šíření informací. Jiří Návara připomíná roli, kterou v počátcích revoluce sehrály dvě „pseudodemokratické“ strany, které byly v Československu vedle všemocné KSČ formálně povoleny: Československá strana socialistická a Československá strana lidová. Pražské sídlo Československé strany socialistické v budově Melantrichu na Václavském náměstí se stalo jedním z center revoluce, zde vycházející deník Svobodné slovo už 20. listopadu odsoudil zásah na Národní třídě. Šlo tedy o ojedinělý a pro režim nebezpečný zdroj informací. „Pošta balíky rozvezla a naházela je před prodejny tabáku. A někdo říkal, že jezdí policajti a že ty balíky zase sbírají a odvážejí někam do stoupy,“ vypráví Jiří Návara, jak se ve veřejném prostoru objevil požadavek, aby lidé chodili trafiky před policisty hlídat a zajistili distribuci tiskovin, ve kterých se již psala pravda.

Jiří výzvu uposlechl a spolu s táborským sousedem pro jistotu už ve tři hodiny v noci zahájili hlídku u nejbližší trafiky. A skutečně, pět minut po poště dorazila policie. „Do dneška bych toho člověka poznal, protože to byl velmi silný moment,“ líčí pamětník své tehdejší pocity. „Chvíli tam seděl a koukal na nás. My jsme koukali na něj. A on přemýšlel, jak velké riziko je splnit ten rozkaz a jak velké riziko je – ne se s námi prát, nás by asi přeprali eins zwei – spíš si udělat do budoucna hodně velký šrám. Myslím, že to mu asi běželo v hlavě.“

Hybatelem událostí můžu být i já

Informace se šířily různě, na táborském náměstí v prvních dnech promluvilo několik herců a známých lidí z Prahy. Pořád se ale nic pořádného nedělo. Takto Jiří Návara líčí, jak nakonec zjistil, že hybatelem událostí se může stát i on sám: „Kolibík tam krásně mluvil. Říkal jsem si: ‚Ten to tady založí a já se k němu přidám.‘ A protože jsem stál vpředu, tak on se ke mně naklonil a říkal: ‚Hele, my už sem nepřijedem, musíte to tady založit.‘ A koukal na mě. Takže on mě takhle vybral.“ A protože i ostatní lidé na něj prý „koukali“, vylezl pamětník na pódium a prohlásil, že zakládá Občanské fórum. Kdo prý se chce k němu přidat, ať k němu přijde. Přišlo asi deset lidí, společně se pak odebrali k Jiřímu domů a sepsali zakládací listinu. 

Československá strana socialistická poskytla ve svém táborském sídle nově vzniklému hnutí místnost, takže bylo kde schůzovat. Na nástěnku vyvěsili zakládací listinu s telefonním číslem na jediného svého člena, který vlastnil telefon. „Viselo to tam jeden den,“ vypráví Jiří Návara, „a ten jeden den mu ten telefon zvonil pořád – jen to položil, hned zvonil zase – a všichni mu volali, že chtějí nějak pomoct.“ Revoluce v Táboře začala.

Pokud se někomu neprokáže vina, je nevinen

Jiří Návara tedy patřil mezi zakladatele táborského Občanského fóra a později, když se pro přílišnou názorovou šíři Občanské fórum začalo štěpit, stál u zrodu Občanské demokratické strany v Táboře. S tou se rozešel pro neshody v pohledu na lustrace: členové strany si na radnici dobrovolně zažádali o lustrační osvědčení a Jiřímu Návarovi k jeho překvapení přišlo vyrozumění, že je veden v kategorii C jako kandidát tajné spolupráce (KTS). Jde o kategorii, která na základě nálezu Ústavního soudu z 26. listopadu 1992 dnes není považována za kategorii vědomé spolupráce.

„Nikdy v životě jsem nic nepodepsal ani jsem s nikým nespolupracoval. Můj život, v kterém nebyly žádné výhody, ani nenasvědčuje tomu, že bych někdy něco takového měl udělat,“ říká pamětník s tím, že z celé aféry mu tehdy nebylo lehko. „To se nedalo nikomu vysvětlit. Atmosféra doby byla napnutá, chtělo se honem rychle skoncovat s režimem i s jeho potenciálními spolupracovníky. Byl to tak silný tlak, že to všechno postrádalo průhledný legislativní proces, který by normálně všude měl být. Pokud se někomu neprokáže vina, tak je nevinen.“

U kategorie KTS šlo, jak Jiří Návara vcelku výstižně shrnuje, v zásadě o lidi, kteří se „potenciálně mohli Státní bezpečnosti zdát jako ti, kteří něco dělají, do něčeho mají vhled“. Tedy o ty, kteří by teprve potenciálně mohli být StB užiteční, kdyby se je podařilo pro spolupráci získat. To, že se zpočátku i na tyto lidi nahlíželo paušálně jako na viníky, má pamětník za zlé právě i ODS, naopak si váží Václava Havla za to, že neprosazoval plošné trestání. „Jsem rád, že celá ta doba po roce 1989 běžela v daleko férovějším režimu, a ne v režimu trestání původních viníků. Protože určitě by se s tím svezl kdekdo nevinný, tak jako to bylo v roce pětačtyřicet.“

Po rozchodu s ODS pokračoval Jiří Návara svůj politický život ve Sdružení nezávislých kandidátů – šlo již o třetí politické uskupení, u jehož zrodu stál. S odstupem času považuje aktivní politickou činnost za dobrou zkušenost, kterou by doporučoval každému. Veřejnost podle něho hledá na politicích převážně negativa, ale politická práce je složitější, než se zdá. V současném světě, který se nebezpečně polarizuje a radikalizuje, spatřuje mnoho náznaků, že budoucnost nebude jednoduchá. Přesto z ní strach nemá – věří, že každá doba se dá se ctí přežít. Když se ohlíží za třiceti lety, která uběhla od konce komunistického režimu, říká: „Jsem životu vděčen za to, že jsem to zažil. V té době už jsem neviděl žádné jiné východisko a byl jsem nesmírně rád, že to přišlo. Ta doba byla vzrušující. Neuvěřitelně vzrušující.“