The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hildegarda Návratová (* 1930)

• narozena 29. června 1930 v Ludgeřovicích

• patří k národnostní skupině Moravců

• čtyři bratři (Bernard, Josef, Engelbert, Rudolf) sloužili za druhé světové války ve wehrmachtu

• nejmladší bratr Rudolf padl v březnu 1945 u Gdaňska

• v Ludgeřovicích prožila boje mezi Rudou armádou a německými vojáky

• vzpomínky na rabování členů revolučních gard v Ludgeřovicích

• v roce 1951 se provdala za Alfonse Návrata pocházejícího z vedlejších Markvartovic

• manželovi dva bratři padli ve wehrmachtu

• v roce 2014 bydlela ve svém rodném domě v Ludgeřovicích

Hlučínsko je specifické území ležící v Moravskoslezském kraji severozápadně od Ostravy. Bezmála dvě stě let totiž spadalo pod pruskou provincii Pruské Slezsko, a proto se také jeho obyvatelé nazývají Prajzáci a mluví charakteristickou „moravštinou“ (slezský dialekt češtiny ovlivněný polštinou s četnými germanismy). Za druhé světové války bylo Hlučínsko přímou součástí nacistického Německa a 13 tisíc tamních mužů muselo narukovat do wehrmachtu. Tři tisíce z nich se domů již nevrátily. V největší obci v tomto kraji, v Ludgeřovicích, celý život bydlela Hildegarda Návratová. Všichni čtyři její bratři prošli na různých frontách válečnou vřavou a nejmladší z nich Rudolf padl u Gdaňska.

 

Z Československa do Třetí říše

Hildegarda Návratová, rodným příjmením Drzewjanová, se narodila 29. června 1930 rodičům Josefovi a Marii v Ludgeřovicích. Její matka měla v té době již dvaačtyřicet let a za sebou jedenáct porodů. Pět dětí ale zemřelo do tří let věku na různé dětské nemoci. Hildegarda tak měla čtyři starší bratry a jednu sestru. Otec se jako většina mužů bezmála čtyřtisícových Ludgeřovic živil jako horník a každý pracovní den dojížděl do černouhelných dolů ve vedlejších Petřkovicích. Matka se starala o domácnost a pětihektarové hospodářství, na němž od útlého věku vypomáhala také Hildegarda.

Zatímco někteří sourozenci se narodili ještě v Prusku, pamětnice přišla na svět již na československém území. Hlučínsko a s ním i Ludgeřovice totiž k Československu připojili až po Versailleské mírové smlouvě v lednu roku 1920. Po mnichovské dohodě v roce 1938 se ale opět stalo součástí Německa, tentokrát ovládaného nacistickou ideologií. Hildegarda Návratová vzpomíná, že jim ze dne na den do školy dosadili učitele z Německa a změnili vyučovací jazyk z češtiny na němčinu. „Uměla jsem německy jen pár slov, protože tady byla ta hantýrka a učitelům jsem první rok moc nerozuměla,“ dodává pamětnice.

 

Čtyři bratři ve wehrmachtu

Někdy v tomto období si členové rodiny změnili příjmení ze slovansky znějícího Drzewjan na Dinter, protože kvůli tomu měli potíže s německými úřady. Rodiče ale prý nebyli žádnými příznivci nacistické ideologie a matka se také postavila proti tomu, aby se Hildegarda stala členkou Jungmädel, obdoby Hitlerjugend pro mladší dívky. Přesto ale bratři pamětnice stejně jako všichni mladí muži na Hlučínsku podléhali vojenské povinnosti. Hned po vypuknutí druhé světové války jako první narukoval v září 1939 jedenadvacetiletý Bernard, jehož vzpomínky jsou také zaznamenány na Paměti národa. „Byly to hořké chvíle, protože sotva přišli Němci, bratři už museli na vojnu,“ dodává Hildegarda Návratová.

Bernard Dinter se po výcviku jako příslušník 452. pěšího pluku zúčastnil bitvy o Francii. Později ho přeřadili k dělostřelectvu, s nímž již od roku 1941 prošel boji v Sovětském svazu. Zažil tam nejen velmi těžké bitvy, ale i několik proslulých sibiřských zim, které vojáky zabíjely po stovkách. Domů na dovolenou se dostal jen zřídka. Při jedné z nich, v roce 1943, se oženil s Lucií Stepkovou, kterou znal již z předválečné doby a jejíž zamilované dopisy mu pomáhaly přežít hrůzy války. O narození své prvorozené dcery se dověděl až s několikaměsíčním zpožděním a poprvé ji uviděl až po roce. Čtyři dny po skončení války, 12. května 1945, ho zajali sovětští vojáci na poloostrově Hel nedaleko Gdaňsku v dnešním Polsku. S dalšími stovkami německých zajatců pak týdny putoval pěšky do zajateckého tábora v běloruském Minsku, odkud ho po několika měsících převezli do zajateckého tábora Tereza v Moravské Ostravě. Domů se vrátil až v květnu 1946.

V listopadu 1939 do armády povolali nejstaršího dvaadvacetiletého Josefa, který se stejně jako Bernard zúčastnil bitvy o Francii a následně bojů na území Sovětského svazu. V březnu 1945 byl zajat a odvezen na práce do tábora v SSSR, z něhož byl propuštěn z kraje roku 1946. Následoval transport do tábora v Lazích u Orlové, odkud se v červnu roku 1946 konečně vrátil domů. „Každou neděli jsem za ním do Lazů jezdila s jídlem, protože tam měli hlad. Z Ruska přijel úplně oteklý,“ vzpomíná pamětnice.

Třetí bratr Engelbert narukoval v devatenácti letech v únoru 1941. Po výcviku na Sicílii bojoval v řadách dělostřelectva v Africe a nakonec byl zajat v severní Itálii. Domů se vrátil v září 1945.

Nejmladšího z bratrů Rudolfa pak povolali už v jeho sedmnácti letech v červnu 1942 k námořnictvu. V Gdaňsku byl vážně zraněn a o tři dny později 21. března 1945 zemřel. Stal se tak jedním z 250 padlých z Ludgeřovic, kde na 760 mužů muselo narukovat do wehrmachtu. „Bylo to strašné. Skoro každý den přišla do Ludgeřovic zpráva, že někdo padl,“ dodává Hildegarda Návratová.

 

Ostřelování, rabování a revoluční gardy

V domě tak za války zůstali jen rodiče a Hildegarda, protože její sestra Regina se vdala a odstěhovala. „Ani do školy jsem někdy nemohla jít, protože nebyl, kdo by se postaral o hospodářství.“

Matka, která přišla již o pět dětí, celou situaci velice těžce nesla. „Maminka to odnesla zdravím. Trápilo ji to tak. Nějak se s tím nemohla smířit, ale přežila to. Ona byla silná žena. V noci, když se probudila, tak jen nahlas plakala. Co s těmi dětmi bude.“

Ke konci války k nim do domu z blízkých Darkoviček uprchla před postupující frontou matčina sestra se čtyřmi dcerami a jejich sousedkou. „Přišly se všemi zvířaty. Měly větší hospodářství, tak převezly tři krávy, ovce a tu drobotinu.“

V domě tak bydlel otec s osmi ženami. Fronta se stále blížila a v obci se nejprve objevili ustupující němečtí vojáci. „Bylo to takové rušné, protože vojáci se pořád střídali a v dědině jich bylo pořád plno. Člověk to nějak nebral, jenom že je to nutnost, že se to musí přežít. Němci s námi jednali slušně. Pak už to začalo být horší. Všude bylo plno raněných. Na vozech to vozili na hřbitov. To už se těžko prožívalo. Z Rusů jsme ale měli hrozný strach. To už se každý třásl. Hodně se o tom mluvilo, co se děje a co Rusi dělají. Takže ta propaganda žila,“ vzpomíná pamětnice na německé vojáky, kteří si v okolí obce vybudovali obranné postavení.

Dne 26. dubna 1945 svrhla letadla Rudé armády na obec několik pum. Následující den začala mohutná dělostřelecká palba a přímý útok. „Kulky létaly. Bylo to dost dramatické. Tanky se honily jeden přes druhý. První zásah byl do naší stodoly a půlka stodoly spadla. U sousedů tam navrchu, u sedláků, tam byla jedna mrtvá holka, trochu mladší než já. Na návsi byli tři mrtví. Bylo asi sedm mrtvých na jeden zátah. U nás jeden německý voják ležel pod stodolou na zahradě a přišel o sluch,“ vypráví Hildegarda Návratová, která se s matkou, tetou a sestřenicemi ukrývala ve sklepě.

Po jednodenním boji se v obci objevili vojáci Rudé armády. Pamětnice vzpomíná, že zůstali ve sklepě, zatímco v jejich domě přespalo několik sovětských vojáků. „Těch bylo. Nešli ani spočítat. Zaneřádili celý barák. Nepotřebovali nic, ani záchod. Nahoře ve světnici jsme měli samé hromádky,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že jim nijak neublížili a dokonce jim nabídli uvařené maso. Jeden z vojáků ale po dvoře honil sestřenice, což ale nakonec rázně zarazil jeho velitel.

Po odchodu Sovětů se asi čtrnáct dní po ukončení války v obci objevily další jednotky. Pamětnice je nazývá domobranou, ale nejspíš se jednalo o revoluční gardy. „Lidé se uvolnili, že je po všem a že je klid, ale nebyl, protože zase chodila domobrana, kradli, loupili a udávali. Brali také dobytek, který tu ještě zbyl.“ Z Ludgeřovic ale tito většinou mladí muži odtáhli také několik mužů, které pak umístili do nechvalně proslulého internačního tábora Hanke v Ostravě. V táboře denně docházelo k mučení a znásilňování žen. Mnoho osob zemřelo a desítky jich byly bez soudu popraveny. Jednou z obětí, na něž pamětnice vzpomíná, byl i stavitel z Ludgeřovic Albert Hluchnik.

Obcí také proudily stovky zajatých německých vojáků, které vedli na vlakové nádraží v Ostravě Přívoze. „Na nádraží jsem chodila a přes plot vyhlížela, jestli tam neuvidím bratry nebo nějakého známého. To bylo hodně, hodně chlapů.“

 

Manžel přišel ve válce o dva bratry

Až na Richarda se bratři po válce postupně vraceli domů. Nahromaděný stres se zdravotně podepsal na jejich matce, a tak se o domácnost musela starat Hildegarda. V roce 1946 pak proběhl odsun Němců. Z Ludgeřovic do něj nastoupilo pouze několik desítek obyvatel. V seznamech prý byli i Dinterovi, ale někdo se za ně přimluvil, a tak nakonec mohli zůstat. Hildegarda zůstala doma až do roku 1951. Tehdy také otec s celým hospodářstvím vstoupil do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva. Pamětnice pak tři roky pracovala jako oblékačka v ostravském divadle a později jako vychovatelka ve školce a v družině. V roce 1955 se provdala za Aloise Návrata, s nímž pak měla syny Ottu a Jana.

I osud manželovy rodiny ilustruje, jaké obrovské lidské ztráty pro Hlučínsko znamenala druhá světová válka. Manžel pocházel z vedlejších Markvartovic a do wehrmachtu povolali všechny tři jeho starší bratry. Vrátil se pouze jeden. Josef padl ve svých dvaceti letech v srpnu 1944 u Smolenska a Richard je pohřben v rumunském Aradu. Do armády narukoval až v únoru 1945, dostal se do zajetí a byl deportován do jednoho z táborů na Sibiři. Ještě v roce 1945 byl sice propuštěn, ale zemřel během transportu v Rumunsku.

Hildegarda Návratová se o politiku nezajímala a nikdy nevstoupila do komunistické strany. S režimem začala mít potíže až po emigraci syna do Spolkové republiky Německo v roce 1983. Několikrát ji tehdy předvolali k výslechu. Víc ji ale trápila ztráta syna. „Hrozně špatně jsem to prožívala. Myslela jsem si, že je to konec světa,“ vzpomíná pamětnice, která se se synem setkala až o několik let později po pádu komunistického režimu.

V roce 2014, v době pořízení rozhovoru, bydlela Hildegarda Návratová se svým manželem stále ve svém rodném domě v Ludgeřovicích.

 

http://www.hultschiner-soldaten.de/

https://www.pametnaroda.cz/cs/dinter-bernard-1918