The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Neckář (* 1949)

• narodil se 11. února 1949 v Ústí nad Labem

• jeho otcem byl herec a zpěvák Václav Dubský

• otce v roce 1948 vyhodili z divadla, nepohodl se s komunisty

• musel nastoupit na statku jako kočí a podruh

• maminku v roce 1958 falešně obvinili ze zpronevěry a vyhodili ji z divadla

• myla nádobí a prodávala v Mototechně

• po mnoha letech dosáhla osvobozujícího rozsudku

• Jan Neckář vystudoval vojenskou hudební školu v Roudnici

• v srpnu 1968 nastoupil na vojnu do Milovic

• prožil tu první měsíce okupace armádami Varšavské smlouvy

• v roce 1971 založil s bratrem Václavem Neckářem skupinu Bacily

• podepsal petici Několik vět a účastnil se demonstrací konce 80. let

• stal se přímým účastníkem brutálního zásahu policie na Národní třídě

• zapojil se do všech protestních akcí sametové revoluce

• v nové době učil na hudební škole a pracoval v rozhlase

• koncertoval s kapelou Bacily a skládal hudbu

• v roce 2022 žil v Praze

Muzikant Jan Neckář demonstroval v lednu 1989 při Palachově týdnu proti totalitě. V létě podepsal petici Několik vět, jež  vyzývala komunistický režim k obnově demokracie a k dodržování lidských práv a svobod. Sedmnáctého listopadu se ocitl přímo v epicentru brutálního zásahu policie proti studentskému průvodu na Národní třídě. Byl tam jako čtyřicetiletý se svou budoucí manželkou Michaelou, studentkou Karlovy univerzity.

„Zůstali jsme přitlačení s ostatními lidmi v podloubí. Říkal jsem Míše: ‚Hlavně neupadni, nebo skončíme ušlapaní.‘ Dav se v podloubí hýbal takovým způsobem, že jsem se bál, že zboří sloupy a všechno na nás spadne,“ vzpomíná na dramatické chvíle, jimiž odstartovala sametová revoluce. „Člověk už jen ztěžka dýchal. A pak se před námi otevřela ulička, kudy se dalo uprchnout, ale kde policajti bili demonstranty. Pendreky mlátili všechny.“

Jan Neckář byl synovcem zpěváka a herce Eduarda Dubského. Tatínek Jana Neckáře Václav Dubský hrál a zpíval v mosteckém divadle, nicméně po roce 1948 své místo ztratil. Nepohodl se s novými komunistickými předáky a musel odejít do zemědělství jako podruh.

Maminka v divadle pracovala na pozici ekonomky, ale v roce 1958 ji také vyhodili na základě smyšleného obvinění z defraudace. Mnoho let se soudila a nakonec dosáhla osvobozujícího rozsudku a návratu do ekonomické sféry. Nicméně dlouhá léta musela umývat nádobí v restauraci nebo prodávat náhradní díly k autům.

V době srpnové okupace roku 1968 byl Jan Neckář na vojně v Milovicích. S ostatními nevěřícně sledoval, jak sovětští vojáci obklíčili areál kasáren. „Tehdy jsme si naivně mysleli, že to je snad nějaký omyl, že se spletli třeba kvůli filmu Most u Remagenu, který v Mostě natáčeli Američané. A oni to měli připravené i s pomocí kolaborantů, prostě chtěli zabránit našemu demokratizačnímu procesu,“ přemítá pamětník.

Se starším bratrem Václavem Neckářem založili v roce 1971 skupinu Bacily. Na výsluní se drželi mnoho desítek let a byli známí nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí.

Jan strávil rané dětství v šatičkách a s mašlí

Maminka Jana Neckáře Marie, rozená Sekavcová, byla jedinou a nemanželskou dcerou Kristy Sekavcové. Babička kdysi bývala společnicí jisté baronky. Poté nastoupila jako hospodyně u majitele velké stavební firmy v Praze, jenž měl několik synů. Poté, co se ukázalo, že s jedním z nich otěhotněla, musela odejít. Ale jelikož se jí panu staviteli zželelo, mohla pracovat na jeho stavbách jako přidavačka. Bydlela v malém bytě na Žižkově bez vody i toalety. Když dcerka povyrostla, vložila Marie Sekavcová veškeré peníze do jejího vzdělání. Marie vystudovala obchodní akademii a dva roky pobývala na praxi v Anglii.

V Praze se Marie Sekavcová seznámila s hercem Václavem Neckářem a ještě před válkou se vzali. Stejně jako jeho bratr Eduard zvolil umělecký pseudonym Dubský. Ještě za války se narodil první syn Václav a v roce 1949 Jan.

Jenže Václav Dubský měl mylnou představu, že Jan není jeho syn, a podle toho se k němu choval. Pochroumané vztahy se v podstatě narovnaly až v Janově dospělosti, protože se otci stále více podobal. O oba bratry se s velkou láskou starala jejich babička. „Těšila se, že bude mít vnučku, ale narodil jsem se já. A tak mě jako Járu Cimrmana do šesti let oblékala do holčičích šatiček, nosil jsem dlouhé vlasy a mašli. Myslím, že jsem byl moc hezká holčička,“ směje se pamětník.

Po Vítězném únoru tatínka vyhodili z divadla

Za války našel Václav Dubský angažmá v pardubickém divadle. Po jejím skončení byl jeho ředitel Karel Jičínský pověřen ministrem kultury Zdeňkem Nejedlým, aby vytvořil české soubory na severu Čech. Vzal s sebou i Václava Dubského, jenž se mu stal pravou rukou a tajemníkem. Jelikož většinu Němců již poválečný režim odsunul, získali Dubští rozlehlý byt v Ústí nad Labem. Pracovali v mosteckém divadle, otec hrál a zpíval, maminka se starala o ekonomický provoz.

Jenže v roce 1948 po únorovém puči otce z divadla takzvaně „vyakčnili“. Nepohodl se totiž s horlivými komunisty, kteří chtěli vyházet všechno německé, včetně not. Navíc zarputile setrvával v národně socialistické straně. Poté dostal zákaz pracovat v kultuře, ale mohl si aspoň vybrat mezi prací v dolech nebo zemědělství. Vybral si druhé zlo a nastoupil ke kamarádovi, jenž měl statek v Mostě. „Žil tu a pracoval jako podruh, jezdil s koňmi. Občas jsme tam jeli s bráchou na prázdniny,“ vzpomíná pamětník. Později jeho tatínek vedl zahradní restauraci s přírodním amfiteátrem. Jelikož měl mnoho známých a přátel mezi kumštýři, zval je a pořádal estrády.

Marie Neckářová a její synové dál žili v Ústí, kam se přistěhovala i babička, aby se starala o domácnost. Zároveň si ponechala byt v Praze, takže tu měli další zázemí. Otec za rodinou jezdil jen občas. „Když se rozvedli, tak ho maminka ani nechtěla pouštět do bytu,“ připouští pamětník.

Měl absolutní sluch a miloval hudbu

Malý Jan dostal ještě v kočárku do ruky místo dudlíku foukací harmoniku. V bytě stálo piano po původních obyvatelích, na něž se sám učil hrát. A ve čtyřech letech dostal dokonce od táty dětskou heligonku, kterou se rychle naučil ovládat. Brzy zahrál dětskou skladbu Tancovala žížala a Stalinovu oblíbenou Suliku. „To je opravdu krásná píseň, nemůže za to, že se líbila i Stalinovi,“ říká s úsměvem pamětník.

S bratrem v podstatě vyrůstali v divadle, poznávali ho od sklepa až po půdu. Když se maminka stala ekonomickou ředitelkou, získali privilegium sedět v ředitelské lóži. „Při zkoušení jsme koukali, jak muzikanti hrají a herci zkoušejí. Prozkoumávali jsme jeviště, propadliště, šatny i kostymérny. Prostě jsme žili hudbou a divadlem,“ vzpomíná Jan Neckář.

Bratr Václav již v deseti letech zpíval v opeře. Dokonce pro něj připravili dětskou komedii Dobrodružství šaška Vaška. Maminka a babička bratry učily lidovky, Václav zpíval a Jan ho doprovázel na piano nebo heligonku. Chodili hrát na besídky všeho druhu, hráli pro kamarády nebo sousedy na balkoně. „Jednou jsem seděl na stromě a najednou pod ním zastavilo auto. Dva soudruzi vylezli a houkli na mě, ať slezu, že pojedu s nimi. Jel jsem zahrát na odborářskou schůzi,“ popisuje pamětník.

Aby měli vnoučci památku na dětské muzicírování, zařídila jim babička nahrávání v AR studiu v pražské Lucerně. Vznikla gramofonová deska s lidovými písničkami. Mnohem později jednu z nich použili na LP desce Planetárium. A když už byli v Praze, tak jeli i na Hrad. Babička je vzala na vrátnici a řekla, že chlapci přijeli zazpívat panu prezidentovi. A skutečně Antonínu Zápotockému zazpívali. Za odměnu jim věnoval knihu s vlastnoručním podpisem. „Na babičku s bráchou vzpomínáme moc rádi. Když umřela, jako by mi umřelo celé dětství,“ říká se smutkem pamětník.

Studoval hudbu na vojenské škole

Jan hrál na klavír nejprve v divadle pod vedením dirigenta Budíka a pak chodil do lidové školy umění. Po dlouhé nemoci a následné rekonvalescenci měli v lidušce místo již jen v učebně na violoncello, na něž se od té doby učil hrát. V roce 1964 maminka dostala doporučení, aby Jan nastoupil na vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem. Bez problémů prošel konkurzem, když předvedl bezchybnou hru na klavír a violoncello. „Podívali se mi pak na zuby a přidělili mi další nástroj, a to klarinet. Nikdo se mě na nic neptal,“ říká pamětník.

Maminka v té době těžce zápasila s penězi. Roudnická internátní škola byla darem z nebes, neboť o jednoho z jejích synů bylo plně postaráno. V roce 1958 ji totiž na základě vymyšleného obvinění z defraudace vyhodili z divadla. Mnoho let se soudila a nakonec dosáhla rehabilitace. Nicméně do té doby myla nádobí v restauraci a prodávala v Mototechně. Když se po více než deseti letech prokázala její nevina, mohla opět nastoupit jako ekonomka, ale do divadla už se nevrátila. Našla zaměstnání v krajském ústavu národního zdraví a v ústecké nemocnici.

Ve škole prožívali uvolněné šedesátky

Jan Neckář strávil na škole v Roudnici čtyři poměrně svobodná léta. Sice se museli učit vědecký komunismus a pořadovou výchovu, ale měli zároveň mnoho vynikajících hudebních předmětů. Mohli volně zakládat soubory všech druhů, byla tu cimbálovka, bigbít, dixieland, smyčcový taneční orchestr a mnohé další. Občas o víkendech jeli do rozhlasového archivu a opisovali z partitur. „Celou dobu jsme se mohli věnovat svým zájmům a nikdo nám do toho nekecal. To bylo opravdu úžasné,“ s nadšením vzpomíná pamětník.

Ve čtvrtém ročníku zároveň probíhal první rok povinné vojenské služby. Po maturitě měli odsloužit druhou polovinu v nějaké posádkové hudbě. Na jaře 1968 probíhalo velké cvičení vojsk Varšavské smlouvy v Roudnici. Odehrála se také oslava na hoře Říp, kde na pódiu vystoupilo několik těles, včetně školní vojenské skupiny z Roudnice. Akce se účastnili armádní generál a prezident Ludvík Svoboda, generální tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda československé vlády Oldřich Černík a ministři. „Naše kapela hrála na rozloučenou na peróně a kolem projížděly vlaky s naloženými tanky, z nichž některé tam zastavily. Jeden kolega mi říkal, že se asi brzy vrátí,“ podotýká pamětník.

Na vojnu nastoupil 1. srpna 1968

Na začátku srpna Jan Neckář nastoupil na povinnou vojenskou službu do vojenského újezdu v Milovicích. Za dvacet dní milovický areál obklíčily sovětské tanky. Místní posádka agresory dovnitř nepustila a dál jen vyčkávala. Panovalo téměř bezvládí, neexistovaly žádné kontroly. Vojáci bez povolení jezdili domů, každý si dělal, co chtěl. Sověti jen pokuřovali, sami nevěděli, co bude dál. Poté, co se vrátila vládní delegace z Moskvy, bylo všechno jasné. Sověti zůstali v Milovicích a československá posádka se musela přemístit do Topolčan.

V Topolčanech vojáci povinně zhlédli dva dokumentární filmy o sovětské armádě. „Tehdy jsme pochopili, že nemáme šanci, že by nás smetli. Od té doby jsme jim nevěřili ani slovo a věděli jsme, že argumentují jen z pozice síly,“ tvrdí pamětník. Okupaci Československa vnímal jako akt nepřátelství a obrovskou nespravedlnost.

Podařilo se mu vykoupit se z armády

Po vojně měl podepsat úvazek na deset či patnáct let služby u armády, čímž by se zaplatilo školné v Roudnici. „Ve chvíli, kdy jsem se dostal na Slovensko, jsem věděl, že u armády nechci zůstat. Brácha a táta mi půjčili patnáct tisíc korun, tehdy velkou sumu peněz, a mohl jsem se vykoupit,“ vysvětluje pamětník. Vojnu dosloužil na Slovensku a v létě 1969 získal opět svobodu.

Po návratu z vojny pomáhal s korepeticemi v baletním studiu švagrové Jarky Neckářové a pro agenturu Supraphon rozepisoval noty. Zároveň studoval na pražské konzervatoři. Školu nedokončil, protože s bratrem v roce 1971 založili skupinu s názvem Bacily.

V Chuchli se Václav Neckář potkal s Janem Bunzelem, kterému přátelé přezdívali Hanuš. Jeho otec měl židovský původ a zahynul v koncentračním táboře. Malého Jana osvobodila v Terezíně sovětská armáda. Měl rád jazz a hrál s různými slavnými kapelami. Ale hlavně se stal zástupcem mnoha umělců, jimž dopomohl k úspěchu. „Byl to velký učitel manažerů v Čechách. Uměl si podmanit lidi a všechno zorganizovat. Měl takové kouzlo osobnosti, že byl jednoduše nepřehlédnutelný,“ vzpomíná pamětník na kolegu a přítele.

Hanuš postrčil Václava Neckáře k tomu, aby založil hudební skupinu. Jejími členy se stali Jan Neckář, Ota Petřina, Zdeněk Rytíř a další muzikanti. Jejich popularita velmi rychle vylétla vzhůru a brzy měli více než třicet koncertů za měsíc.

Přišlo na ně udání kvůli korupci

Zpočátku kapela fungovala pod správou Pragokoncertu. Jenže s jeho ředitelem neměli dobré vztahy, Václav Neckář svědčil proti němu u soudu s Martou Kubišovou. Proto odešli k agentuře Pražské kulturní středisko (PKS).

Po nějaké době přišlo na policii udání, že bratři Neckářové zkorumpovali ředitele agentury PKS. Musel jít na policejní stanici do Bartolomějské ulice na výslech. „Šlo o to, že jsme mu svojí Avií pouze odvezli domů nový nábytek. Někdo nás viděl a poslal udání, že Neckář koupil šéfovi ložnici,“ vysvětluje pamětník. Nesmyslné obvinění se brzy podařilo vysvětlit. Nicméně bratr Václav musel jít také na výslech a pak popisoval, jak na něj zkoušeli známou hru na hodného a zlého policajta.

Jenže na začátku 80. let se stalo, že „zlý policajt“ se stal vedoucím PKS. Když ho Václav Neckář poprvé potkal, nemohl se s tím smířit a trval na tom, že kapela musí jinam. Jenže umělci museli tehdy působit u agentury v kraji, kde měli bydliště. A vyvážet umělce do zahraničí navíc směl jen Pragokoncert.

Ale Hanuš Bunzel měl dobré kontakty na severočeskou agenturu v Ústí nad Labem. „Problém byl jen s bydlištěm, tak ve spolupráci s pražským magistrátem vymyslel, že nás zapůjčí do Ústí s odůvodněním, že já se tam narodil a bratr vyrůstal a splatíme tak dluh rodnému kraji,“ popisuje Jan Neckář absurdní dobu komunistické totality. Ústečtí navíc ještě chtěli, aby Václav Neckář vstoupil do komunistické strany.

Prorazili i v Německu

Hanuš Bunzel uspořádal v roce 1973 v kulturním středisku v Berlíně propagační koncert pro média. Akce splnila svůj účel a berlínská agentura projevila zájem. „Oslovil nás Manfred Gustavus, dramaturg berlínského rozhlasu, měli jsme natočit tři lidové písně. Z nich si vybrali jednu, kterou jsem zaranžoval do stylu něco mezi Pink Floyd a Bacily,“ vzpomíná pamětník. Píseň v německé hitparádě zabodovala a držela se řadu týdnů na druhém místě v žebříčku.

Němečtí textaři přeložili texty vybraných písní z jejich repertoáru a skupina je následně v německém studiu nahrála. „Například píseň Krokodýl Jeroným, která v Německu frčela jako Krokodýl Theofil, se stala obrovským šlágrem, zatímco tady u nás zapadla,“ podotýká pamětník.

Život v Havaně byl sladký

V roce 1978 dostali nabídku jet na mezinárodní festival mládeže a studentstva na Kubu. Zúčastnila se řada dalších československých umělců. „Byli jsme poprvé v tropech a zajímalo nás úplně všechno. Havana žila v noci, lidi tam měli před domem kanape, stojací lampy a gramofony a tančili,“ vzpomíná pamětník. „Hráli jsme v karnevalovém průvodu a pili mojito a daiquiri.“

Šéfem celé delegace byl Ján Husák, mladší syn tehdejšího prezidenta, jenž vynadal Janovi, že chodí v krátkých kalhotách. Ale na druhý den se muzikant v kantýně setkal s jeho starším bratrem Vladimírem Husákem. „Poklepal mi na rameno a říkal, abych si to nebral osobně, že je prostě takový. A pochopitelně měl na sobě šortky,“ směje se pamětník.

Museli přetočit píseň kvůli dvěma slovům

Repertoár Bacilů neustále osciloval na ostří nože. Pořád hrozilo, že cenzura něco vyškrtne. Například když na album Planetárium nahrávali Sluneční vítr, přišel rozkaz z Českého ústavu pro tisk a informace (ČÚTI), že tato píseň tam nesmí být. „Šli jsme do ústavu, tam seděl za stolem nějaký soudruh básník. A řekl, že musíme dvě slova v textu změnit, protože navádějí k emigraci. Poslechli jsme a píseň prošla,“ popisuje Jan Neckář dobové zaujetí cenzurou.

Jinde jim prostě vyškrtli celou píseň, o čemž se dozvěděli až po vydání desky. Cenzoři jim vysvětlili, že text písně napsal Jiří Suchý, který tehdy nesměl publikovat. A tak ji ve vydavatelství Supraphon jednoduše a beze slova omluvy vyhodili.

Na cestě k Palachově hrobu je chytili policajti

V lednu 1989 chodil Jan Neckář v rámci Palachova týdne demonstrovat na Václavské náměstí, kde surově zasahovali příslušníci Veřejné bezpečnosti i Lidových milicí. V den výročí smrti Jana Palacha se vydali s rodinou do Všetat, plánovali navštívit jeho hrob. Jenže všude stály hlídky Veřejné bezpečnosti (VB). Ani na polní cestě, po níž se vydali s nadějí, že projedou, neuspěli. „Najednou nás ve tmě zastavila baterka a příslušník se ptal, kam jedeme. Museli jsme to obrátit, nepustili nás. A pak se řešilo na stranické schůzi, které se brácha účastnil, že jsem nebezpečný živel,“ tvrdí pamětník. Dodává, že jeden ze soudruhů se pokusil Václava neúspěšně přesvědčit, aby s ním pracovně skončil.

Když Jan Neckář zjistil, kdo měl na Krajském výboru KSČ v Ústí nad Labem výhrady k jeho osobě, i s bratrem se za ním rozjeli. „Bavili jsme se o politickém systému a já řekl, že jsem netušil, že na výročí Jana Palacha budou kolem jeho hrobu dělat takové policejní manévry. A že jsou na tom opravdu špatně, když se bojí mrtvého člověka,“ tvrdí pamětník.

Na oslavě padesátin Karla Gotta, tedy v červenci 1989, ho oslovil publicista Jan Rejžek. Předal mu text petice Několik vět, s nímž Jan Neckář souhlasil, a tak jej podepsal. Nicméně hned poté nastal další, leč stále neúspěšný nátlak na Václava Neckáře, aby ukončil spolupráci se svým bratrem.

Chtěl, aby s Bacily účinkovala Marta Kubišová

Na turné v Sovětském svazu Jan Neckář vypozoroval, že mnozí dříve zakázaní umělci mohli opět vystupovat. Napadlo ho, že jestliže už i zde tají ledy, tak by mohla zase koncertovat i Marta Kubišová. Nicméně ona sama návratu na pódia příliš nevěřila. Přesto začala s kapelou Bacily zkoušet na vánoční koncert, jenž měl proběhnout v prosinci 1989 v karlínském hudebním divadle.

Poté Neckářovi nadnesli myšlenku na comeback Marty Kubišové řediteli karlínského divadla, jenže on se bál, že ho propustí. „Nezapomenu na jeho otázku: ‚A ty, Václave, jako komunista bys chtěl vystupovat s chartistkou?‘ Vašek se zatvářil jako proč ne? Ale já jsem řekl, že jsme asi přišli brzo, a šli jsme pryč,“ vypráví pamětník. Se zkouškami na koncert nicméně dále pokračovali.

Na Národní ho dostala studentka, s níž chodil

Manželství Jana Neckáře s první ženou Evou, rozenou Bělíkovou, ze kterého vzešly dvě dcery, skončilo rozvodem. Jeho druhá partnerka Michaela Taclová koncem 80. let studovala češtinu a angličtinu na Karlově univerzitě. Díky ní se Jan Neckář účastnil 17. listopadu převratné události československých dějin.

Studenti plánovali shromáždění na Albertově a Jan Neckář si přál doprovodit svou mladou partnerku. Bylo hezky a připadali si spíše jako na výletě. Vyslechli projevy zúčastněných řečníků o demokracii a svobodě. „Lidé byli nadšení a nabuzení. Vypadalo to, že se snad brzy opravdu něco změní,“ vzpomíná pamětník. Pak se prošli na Vyšehrad, kde mnozí účastníci zapalovali svíčky.

Průvod pokračoval směrem na Václavské náměstí. Lidé pobízeli kolemjdoucí, aby se vydali s nimi, volali do hospod. Když míjeli Národní divadlo, u okna stál zrovna herec Boris Rösner. Litoval, že s nimi nemůže jít, musel právě na scénu. Pak dav zabočil na Národní třídu a zůstal stát před obchodním domem Máj.

Haničinec zazpíval hymnu

Na Národní třídě už stály připravené jednotky Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti s bílými helmami, štíty a obušky. Zezadu přistavily obrněné vozy s radlicemi, takže zástup skončil v obklíčení. Lidé čekali a zpívali Masarykovu píseň Ach synku, synku. Posedávali v podřepu a v jeden okamžik se naráz rozhostilo ticho. Najednou se vztyčila postava v kožichu a beranici a začala zpívat hymnu. Byl to Petr Haničinec, herec Vinohradského divadla. Ostatní lidé se přidávali k jeho zpěvu.

V okamžiku, kdy hymna dozněla, se dali do pohybu obrněnci s radlicemi a začali zástup vytlačovat. Jan si v tu chvíli vzpomněl na pohádku o třech sestrách a na okamžik, kdy se hlavní hrdinka nesmí dívat napravo ani nalevo na číhající stvůry a jen stále dál pokračuje v cestě. „Uličkou, kde stáli policajti s pendreky, jsme prošli úplně. Jen jsem zahlédl, jak se takový mladý policajt rozmáchl pendrekem, ale já neuhnul, a tak si to rozmyslel,“ završuje vyprávění pamětník.

Započali stávku na koncertě

Hned na druhý den měli sjednaný dvojitý koncert s Darkem Vostřelem v pražském Obecním domě. Jednalo se spíše o herecký recitál, kde různí herci a herečky povídali a zpívali. Všichni účinkující byli rozrušení z toho, co jim Jan Neckář vyprávěl. Těsně před začátkem přišli studenti s prohlášením, které chtěli na koncertě přečíst. Nikomu z umělců to nevadilo a domluvili se, že ho přečtou v půlce koncertu.

Pamětník zajistil rozmnožení prohlášení a ve vestibulu Obecního domu ho pak rozvěsil po zdech. V půlce prvního koncertu studenti text přečetli a začala stávka. Druhý koncert zrušili úplně. Jan Neckář zatím ve vestibulu sledoval reakce lidí na prohlášení a stávku. Přišel se podívat mladý snaživý policista a začal listy strhávat ze stěn. „Řekl jsem mu, že maří práci pořadatele, a on jen opakoval, že tohle nejde,“ vypráví pamětník. „Šel do vrátnice a chtěl volat na centrálu pro posily. Vytočil číslo, já mu to zaklapnul a řekl jsem: ‚Soudruhu, uvědomte si, komu v tomhle státě sloužíte.‘ A on se zamyslel a odešel.“

Jejich aparatura ozvučila Václavák

Na Václavském náměstí začaly od pondělí 20. listopadu probíhat obrovské demonstrace. Balkon nakladatelství Melantrich sloužil jako improvizovaná tribuna. Skupina Bacily zapůjčila svoji aparaturu k ozvučení náměstí, instalaci a obsluhu zajišťovali dva technici Zdeněk Čermák a Josef Hladík. Na sobotu 25. a na neděli 26. listopadu všechno přesunuli na Letnou.

Bratři Neckářové jezdili spolu se studenty na debaty do regionálních měst, aby informovali o situaci v Praze. „Televize a rozhlas zatím všechno ignorovaly, zatímco CNN už vysílala z Václaváku,“ vrtí hlavou pamětník.

Vystoupili s bratrem na odborářské schůzi spojařů, kteří měli na starosti vysílače. Chtěli je přesvědčit, aby nevypínali případné televizní vysílání, pokud by jim to někdo nařídil. Studenti jim přečetli svoje prohlášení. Většina spojařů delegaci přivítala, až na jednoho, který na ně zavolal policii. „Odešli jsme těsně před jejím příchodem, jen jsem ve zpětném zrcátku viděl, jak žlutobílý žigulík zastavuje u chodníku,“ říká pamětník.

Vánoční koncert v Karlíně se poté najednou mohl bez problémů konat i s Martou Kubišovou. „Zavolala mi Helena Vondráčková a říkala mi: ‚Jeníčku, to přece nejde, abych tam já nebyla.‘ Zazpívala si Vaškem a Martou aspoň píseň Časy se mění,“ říká pamětník. Nicméně pozdější pokus o návrat Golden Kids se už nepovedl.

Sametová revoluce přinesla svobodu i existenční problémy

Když se rozpadl režim, zanikly i mnohé organizace, například umělecké agentury. Někteří umělci měli své manažery, kteří se rychle zorientovali a začali vytvářet soukromé agentury. „Nám už v roce 1986 umřel Hanuš Bunzel a potom jsme přišli i o ústeckou agenturu. Nenašli jsme nikoho, kdo by se o nás postaral. A tak jsem řekl, že si dáme pauzu,“ popisuje pamětník jejich situaci.

Navíc v 90. letech dostávali víc prostoru dříve zakázaní autoři, přijížděli zahraniční umělci a kapely. „Na garnituru popových zpěváků spojených s minulým režimem nebyl nikdo zvědavý. Zůstali jsme jako ryba na suchu, která čeká, až lekne,“ přemítá smutně pamětník.

Jan Neckář s manželkou dostali nabídku učit na jazykové škole na Pankráci, kde Jan vydržel tři roky. V divadle Reduta hráli jednou za čas komorní recitál balad a písní s názvem Časy se mění. Václav Neckář trhal lidem lístky a lidé si s ním povídali. V létě provozovali diskotéku pro turisty v Doksech, kde Václav občas zazpíval blok písniček. Pak dostali nabídku uspořádat turné pro krajany v Americe a Kanadě. Potkali se s Formanem či se Škvoreckým. „Ale v podstatě jsme jen přežívali, což brácha nesl těžko,“ prozrazuje Jan Neckář.

Chtěl, aby hudba byla součástí pořadu

Jan Neckář dostal nabídku pracovat v Českém rozhlase jako vedoucí hudební redakce Radiožurnálu. Přestože si nebyl jistý, zda je na uvedenou funkci pravý člověk, novou pracovní výzvu si vyzkoušel.

Pracoval v rozhlase šest let a pak odešel kvůli neshodám s vedením. „Měl jsem představu, že v českém rádiu má být minimálně padesát procent české produkce. A hudba se musí vztahovat k pozvanému hostu, nemůže přece plnit úlohu výplňové vaty,“ vysvětluje pamětník svůj postoj. Po ukončení spolupráce s rozhlasem se rozhodl, že už do žádného zaměstnání nepůjde a bude nadále na volné noze jako muzikant.

Velký úspěch zažili v Trutnově

Skvělé pozvání přišlo v roce 1999 na festival Trutnoff. Trochu se báli, že je zdejší rockeři vypískají a budou na ně házet rajčata nebo něco ještě horšího. Ale přece jen nacvičili blok písní, připravili si mlhostroj a petardy.

Podmínkou organizátora Martina Věcheta se stalo uvedení písně Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. V té době se dočkala velkého comebacku s filmem Pelíšky. Přijížděli na festival už v noci, všude stály davy rockerů a Jan zažíval obavy z jejich reakce. „Vašek měl stočené okýnko a dva už trochu podroušení kluci ho viděli a začali na něj volat: ‚Václave, tu kytaru jsem koupil kvůli tobě.‘ A tak jsem si řekl, že to tak špatné nebude,“ usmívá se pamětník. „Zažili jsme po těch letech velké zadostiučinění.“

Po bratrově nemoci se zase dostali na špičku

Nicméně situace se nešťastně zamotala, když bratr Václav v roce 2002 dostal mrtvici. Vypadalo to, že nadobro skončil, zejména po tiskové konferenci v teplických lázních, kde se léčil. Primář tehdy prohlásil, že už nikdy zpívat nebude. „Ale my jsme si se Zdeňkem Rytířem řekli, že uděláme všechno pro to, aby se mohl na pódia vrátit,“ říká s přesvědčením pamětník a dodává, že do roka se Václav postavil na pódium v pražské Lucerně a zazpíval s pomocí čtecího zařízení.

Jan P. Muchov a Jaromír Švejdík v roce 2010 připravovali film Alois Nebel a oslovili Václava Neckáře, aby nazpíval ústřední píseň. Kvůli mrtvici se sice špatně učil, ale píseň Půlnoční měla jednoduchou melodii i rytmus.

Film i píseň se staly velkými hity roku 2011. Dušan Neuwerth a Jaromír Švejdík přinesli další písně, z nichž vzniklo velmi úspěšné album Dobrý časy. Od té doby se skupina Bacily držela stále na výsluní. „Vždycky jsem chtěl dělat muziku, to se mi povedlo a doufám, že pár lidí z ní mělo radost. Hudba tu zůstane i pro moje nejbližší, až už tady nebudu,“ zakončuje Jan Neckář vyprávění.