The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jeroným Neduha (* 1945)

• narozen 7. srpna 1945 v České Lípě

• 1967 získal svobodné povolání jako herec malých rolí

• 1968–1969 – cestování po Anglii, Dánsku a Beneluxu

• 1970 – první folkrockové Extempore

• 1974 – rockové Extempore

• 1980 – zakládá skupinu Mezzanin s Karlem Kryštofem Navrátilem

• 1983 – vystěhován se ženou do Vídně, zakládá vídeňské Extempore

• roku 1990 se vrátil do Československa

Málokdo by chtěl své dětství trávit v nemocnici. Jaroslav Jeroným Neduha si však nestěžuje. „Měli jsme se dobře. Měli jsme zadarmo telefon a byla tam spousta jídla.“ Jeho dědeček za války stavěl nízké pavilony provizorní motolské nemocnice, jejíž relikty jsou ještě k vidění, později byl v nemocnici zaměstnaný jako instalatér a mohl si stlouci i králíkárnu, chovat slepice a kachny, sušit seno apod. „Motol byl venkov, dodnes je to docela zelené údolí, i když velký třešňový sad je zpustošený, za kasárnama vznikla obrovská halda hlíny z výkopů, kus dál v Řepích na člověka padne depka,“ konstatuje Jaroslav Neduha. Motolský komplex měl svou svébytnou poetiku: „Všude kolem byly pavilony, všude se slunily nahý sestřičky, křovíčka se hýbala, kamaráda to poznamenalo tak, že neměl žádný zájem o ženy, a mě zase tak, že jsem měl velký zájem.“ Stráň nad Motolem až na Bílou horu se v padesátých letech během bílých zim proměňovala v „pražské Krkonoše“. Sem skutečně jezdili Pražané lyžovat. Nejprve Jaroslav Neduha docházel do motolské základní školy, později jezdil do Košíř na Zámečnici. Rodiče se rozvedli, když bylo pamětníkovi osm let. Matka s otčímem a dvěma mladšími bratry žila v Hradišti u Štěchovic, Jaroslav Neduha zůstal v Motole s prarodiči Františkem a Marií Neduhovými.

Marky v botě

Byť už od třinácti let Jaroslav Neduha sám od sebe navštěvoval Národní knihovnu a nábožně listoval ve starých tiscích a monografiích o Albrechtu Dürerovi, Hieronymu Boschovi nebo Peteru Brueghelovi, chodil do kostela sv. Jakuba na koncerty staré hudby, učil se hrát na klavír a od nemocničního zřízence se naučil také základní akordy a doprovody na kytaru, dědeček rozhodl, že bude dělat něco pořádného. A tak se múzický chlapec vyučil zámečníkem u podniku Výtahy v Hostivaři. Kytaru a zpěv ale neopustil. A první úspěchy se brzy dostavily. Když si šel na plese rukavičkářských závodů v Dobříši zazpívat s amatérskou bigbeatovou skupinou, musel šestkrát přidávat a byl rovnou angažován jako zpěvák. Brzy začal psát vlastní texty, nejprve pro folkové duo, které tvořil s Jaroslavem Valešem, a poté s talentovanou zpěvačkou Markétou Procházkovou, s níž se později vydal na cestu po Dánsku.

Svou první zahraniční cestu však podnikl do Anglie. Z banky si vyzvedl povolených sedm liber, pár marek schoval do boty a vyrazil stopem, jen s kytarou a malkastnou:

„Dojel jsem do Londýna, koupil jsem si jedno pivo, jeden banán a pak jsem tři dny nejed. No ale pak přišel takovej kudrnatej kluk a říká, hele, ty jsi hrál tam u těch Taliánů na tom mejdanu na kytaru, ty budeš hrát, já mám prima místo a budu vybírat do klobouku. No to by bylo fantastický, už jsem tři dny nejed. Já čtyři dny! Přišli jsme na Saint Martin Place a hrál jsem a uměl jsem v tý době prd, ale to byl rok 68 a turisti házeli do klobouku a my jsme to spočetli a za dvě hodiny jsme měli pět liber a šli jsme do Soha do indický restaurace... no a tam jsem se seznámil s Ole Thomsenem, kterej byl z Dánska.“

Během své první cesty do Anglie však Jaroslav Neduha z Dánska viděl jen věznici. Už na trajektu byl pro podezřelou vizáž zatčen a obviněn z možného držení drog, neboť Praha byla vyhlášená zastávka na významné překupnické cestě z Balkánu. Cestu trajektem pak musel absolvovat znovu, aniž by se mu od dánské policie dostalo finanční náhrady či alespoň omluvy. V Londýně si však v tandemu s Tomášem Floriánem během pouličního hraní a malování na skromné živobytí vydělal. Mohl se díky tomu vzdělávat v National Gallery, Tate Gallery a Britském muzeu, chodit do kin, vidět premiéru Kubrickovy Vesmírné odyssey 2001, procházet obchody s hudbou a nakupovat desky. Dokonce uvažoval o emigraci a studiu grafické školy. Přijímačky na základě Villonových básní a návrhu filmového plakátu složil. Nultý ročník měl začít 5. října. Ale, jak píše ve své autobiografii, dějiny rozhodly jinak:

„Jeli jsme dopoledne 21. srpna tube – rourou od známých do City. Naproti nám seděl gentleman, noviny rozevřené. A já koukám a povídám kamarádům: ‚Vidíte taky to, co já? Russian troops occupated Czechoslovakia???‘ Tanky… Letadla… Zbledli jsme. Pán složil noviny a zadíval se na nás. Pak nám ty noviny podal, s omluvným úsměvem. Nadzvedl klobouk a vystoupil. Jeli jsme k ambasádě a všechno bylo jinak. Škola začala beze mě. Jakákoli grafická, už navždycky. Já jsem se v té době vracel vlakem do Prahy, z Victoria Station, Dover, Calais, Aachen. Vlekl jsem asi čtyři kufry plné elpíček, dějiny umění od Elia Feureho v češtině, skvosty hudební a literární, které jsem potom v dobách zlých rozprodával…“

Demonstrace proti okupaci Československa se v Londýně uskutečnila 25. srpna.

Ještě v listopadu téhož roku se Jaroslavu Neduhovi a zpěvačce Markétě Procházkové tentokrát bez komplikací podařilo vycestovat do Dánska. Hráli v Newsvet na gymnáziu a v Kodani po klubech. Ale i tentokrát se vrátili. Markéta Procházková kvůli nemocnému tatínkovi, Jaroslav Neduha tam nechtěl zůstat sám.

Poslední zahraniční cestu uskutečnil s Tomášem Floriánem. Tentokrát mířili do zemí Beneluxu.

Se svou tehdejší přítelkyní Evženií Jaroslav Neduha uvažoval o výměnném sňatku se spřáteleným finským párem, nakonec ale od této možnosti upustili.

Herec malých rolí

V roce 1967 se stal profesionálním hercem malých rolí díky malé roli ve filmu Juraje Herze Kulhavý ďábel. Díky této roli a přehrávkám u PKS (Pražského kulturního střediska), u agentury Akord, měl v občance konečně vytoužené razítko: svobodné povolání. Tehdejší nabídka byla velmi velkorysá: osmadvacet natáčecích dní za třicet tisíc korun. Během natáčení se seznámil s tehdejší hereckou elitou, obzvlášť rád vzpomíná na přátelství se zakladatelem poetické vinárny Viola Jiřím Ostermannem. Co mu upřel dědeček, který trval na vyučení, to načerpal v kulturní společnosti během filmování. Tvář Jaroslava Neduhy se objevila ještě ve třech filmech: Spravedlnost pro Selvina Jiřího Weisse, Prchavé okamžiky Víta Vojnára a Nevěsta Jiřího Suchého – tam dokonce promluvil i zazpíval.

Už během natáčení jednoho filmu Víta Olmera (zřejmě Dvou šálků kávy) rozpoutal stávku komparzistů, která byla ve výsledku úspěšná – honoráře byly navýšeny a do čaje byl zakoupen rum.

Jako muzikant zatím bez kapely hrál s různými muzikanty. Například s Jiřím Hradcem, Jiřím Kadetem, Vladimírem Melichem vznikaly první pokusy o kapelu. A to i na Karlově mostě. Při jedné takové produkci mladíky oslovil farář starokatolické církve dr. Miloš Pulec s nabídkou hraní v kostele. Například sv. Máří Magdalény na Přední Kopanině a v Rotundě sv. Kateřiny v ulici Karoliny Světlé. Mladíci byli svobodomyslným učením této odnože římskokatolické církve natolik okouzleni, že brzy přijali biřmování – pamětníkovo druhé jméno Jeroným je právě jméno biřmovací – a dokonce se rozhodli pro bohoslovecká studia. Jaroslav Neduha už několikrát nebyl přijat na UMPRUM a toužil po humanitním vzdělání, které si od studia teologie sliboval. Bohužel, ze studia byl zklamán a zanedlouho odešel.

Z dob studií mu však zůstala půvabná historka: „Oni mě taky zatkli ve vsi Světec. Jak jsou ty uhelný doly nahoře u Bíliny u Teplic. On mě tam poslal doktor Pulec, abych připravil kostel na bohoslužbu. Přitom z tý věže padaly cihly! A tam byly tři rodiny starokatolický. Tak jsem tam jel a vzal jsem si s sebou kamarádku mý přítelkyně. Tak jsme to tam zametli, dali jsme na oltář ubrus, trochu jsme to poklidili a spali jsme v tom kostele, před oltářem. (…) Vpodvečer měla bejt ta mše a ráno si pro nás přijelo policejní auto, někdo nás udal, že se v tom kostele něco děje. A to byl podzim 69. A oni nás odvezli do Teplic a tam nás vyslýchali.“ Po zdlouhavém telefonování do Prahy je nakonec pustili, dokonce je odvezli zpátky ke kostelu, aby mohli dokončit přípravy na mši. Po návratu do Prahy však oba čekalo předvolání k výslechu. Obvinění bylo více než kuriózní: „Vy jste přecházel československé hranice 1. října v mnišské kutně. Já řikám: ‚Proč bych přecházel hranice v mnišské kutně? Když jsem jel stopem z Amsterdamu s kamarádkou Angličankou a jeli jsme normálně oblečený! A propos, já bych mohl chodit prostě v komži, v kutně ne, to nosej mnichové, ale jakožto alumnus, kterej má svěcení, nejnižší žák, student, tak bych moh mít komži nebo církevní oblek, kleriku... A mohli byste mi říkat Vaše ctihodnosti!“

K podobným incidentům docházelo poměrně běžně. Jaroslav Neduha se stal podezřelým živlem hned z několika důvodů: několikrát překročil československé hranice a cestoval, na Husově československé bohoslovecké fakultě v Dejvicích studoval teologii a měl svobodné povolání.

Nikdy nebylo jisté, že se podaří domluvený koncert odehrát. Jako krátce po návratu z Dánska v Hradci Králové: „Měli jsme tam hrát v klubu, šli jsme na nám. Jana Žižky a tam jsem hrál na kytaru, ona zpívala, že budem vybírat do klobouku, tak se vytvořil ten kruh, k tomu nedošlo, protože přijelo několik policejních aut a zatkli nás. Když vám tohle prochází v Praze, tak si nemyslete, že to budete dělat u nás! Protože to byla bašta komunismu – Hradec Králové. A ihned odjeďte! A my: No to je pěkný, ale my nemáme peníze na vlak. Tak nás odvezli do klubu, koncert byl zrušen, lidi vybrali peníze na vlak a policajti čekali, až se vlak rozjede. A už byl další záznam – rok 69, poté co Husák zavřel hranice.“

Domácí vězení

1. října 1969 se hranice definitivně uzavřely. Výjezdní doložky, víza a pasy pozbyly platnosti. Je zvláštní, že právě oba průvodci Jaroslava Neduhy na zahraničních cestách zemřeli dobrovolnou smrtí. Markéta Procházková si v roce 1973 pustila plyn, Tomáš Florián se v roce 1970 oběsil. Oběma je věnována autobiografická knížka To, co se sem nehodí (2002, Maťa).

Po těchto událostech ale ještě zbývala radost z hraní. První rockové Extempore vznikalo v letech 1972–1973 a zkoušelo tzv. program – rockovou operetu či antimuzikál Pohřeb funebráka, která byla uvedena na Invalidovně v klubu Labyrint, později na Rokosce. Tehdy měla kapela jako svého zřizovatele Svaz lidových muzikantů a 2. platovou třídu, tedy asi 250 Kčs za koncert. Chtěla-li nadále legálně vystupovat a pobírat alespoň symbolický honorář (např. osmnáct korun na hodinu pro každého), musela absolvovat profesionální přehrávky u Pražského kulturního střediska (PKS). V komisi, která o osudu kapel rozhodovala, seděl např. Petr Janda. 16. 5. 1973 se kapela Extempore slušně oblékla, schovala pod límce své dlouhé vlasy a změnila svůj repertoár tak, aby nepobuřovala vlastními texty, tedy hrála zejména skladby přejaté. U komise bez problémů prošla. Mohla veřejně vystupovat i za honorář (kdo přehrávky nesplnil, nesměl hrát ani zadarmo). Druhý den však kapele, stejně jako zhruba 1500 dalším hudebním uskupením, bylo povolení odebráno. Stát tolik výkonných umělců na veřejných pódiích nemohl potřebovat, potřeboval umělce ve výrobě.

Proti tomuto rozhodnutí nebylo odvolání, takže důsledek byl jasný: konec svobodného povolání. Jaroslav Neduha tedy nastoupil k Vojenským stavbám klást trativody pro kabely v rámci rekonstrukce Ruské třídy ve Strašnicích. Jeho sociální cítění se vzepjalo i tam. Protestoval proti špatným pracovním podmínkám. Nic sice nevymohl, ale spolupracovníci na něj od té doby nedali dopustit. Za pomoci psychiatra Vaňka se pak ukryl do bohnické léčebny na čtrnáct dní a mezitím už plánoval přesun na tenisové kurty na pražském Hagiboru, kde mu známý Jiří Křeněk nabídl správcovský post a možnost využívat klubovnu. Konečně měla kapela ke zkoušení lepší prostor než zapůjčenou maringotku na staveništi.

Konopí v oknech

„Takže jsem za okna zasadil konopí, semínka mi přivezl kamarád z Holandska a zajímavý je, že vedle byl nějakej výzkumnej biologickej ústav a okolo chodili ty vědci z práce a nikdo z nich nepoznal, že tam roste dvoumetrový konopí.“

Na Hagibor Jaroslav Neduha vzpomíná jako na zlaté časy. Každý večer se ve zkušebně hrálo a jamovalo, sešlost dokonce navštívil i Jan Zábrana. Zlaté časy na Hagiboru však skončily už v roce 1975, kdy o pamětníkovo místo projevil zájem někdo jiný. A zase bylo třeba hledat novou práci a novou zkušebnu pro teď už nepovolené koncerty.

Zkoušet se muselo u známých mimo Prahu, například na statku v Čelákovicích nebo v Řepicích u Litoměřic, v jednom z tzv. baráků, kde se lidé z undergroundu scházeli. „My jsme tam v roce 77 nacvičovali pořad Ebonitový samotář, což bylo domluvený přes Jirku Mareše, jehož sestřenice si vzala Víťu Parkána, který byl s Jiřím Kubíčkem majitelem toho statku. To bylo obrovský, oni to spravovali a byla budova ještě vedle, dole byly chlívy a nahoře byl sál. Protože na tyhle usedlosti jezdili sezonní česáči.“

Baráky samozřejmě nemohly ujít bedlivé pozornosti Státní bezpečnosti: „Tam to bylo taky hodně obšancovaný, když byla ta svatba Víti Parkána s Petrou. Byl tam samozřejmě Havel, Lanďák a Petr Uhl a Sváťa Karásek a Charlie Soukup tam bydlel a Dana Němcová tam jezdila a další: Londýn a Skalák, lidi ze severu a Princovi... Chartisti a disidenti se navštěvovali. No a ten barák skončil tak, že je přinutili, že to musej prodat za odhadní cenu, to už bylo skoro spravený, ústřední topení, všechno, a dostanou byt někde na sídlišti v Praze.“

Bydlení v komunitě ale samozřejmě nebylo dlouhodobě možné. Jaroslavu Neduhovi se později, v roce 1979, podařilo přes evangelického faráře Pavla Michala pronajmout barokní faru v Luštěnicích na Mladoboleslavsku za symbolickou jednu korunu s tím, že bude faru udržovat, stejně jako přilehlý pozemek. Stejnou příležitost od Pavla Michala dostal například i Vratislav Brabenec nebo redaktor samizdatového časopisu Vokno Jiří Kostúr v sousedních, jen tři kilometry vzdálených Rejšicích. Poslední vydání Vokna dovezené z Prahy Jaroslav Neduha schovával v králíkárně. Dokonce se tu podařilo natočit LP s novým hudebním uskupením Mezzanin. S pomocí Váni Bierhanzla a Robina Hájka desku propašovali přes Holandsko do Stockholmu panu Pallasovi, který tvrdil, že ji poslal do Svobodné Evropy. Tam ale zásilka nikdy nedorazila. I fara byla pochopitelně sledována. Jaroslav Neduha mluví o třech obecních udavačích: Hrdličkovi, Sladkém a Studeném. Pamětník byl například obviněn z krádeže uhlí z ruských vagonů anebo ze sabotáže voleb, když látka z transparentu Volte kandidáty Národní fronty nasákla olejovou barvu z čerstvě natřeného plotu kolem fary. Barva byla dokonce poslána na rozbor. „Ach, jak by byli krásně směšní, jen kdyby nebyli tak nebezpeční...“ posteskne si Jaroslav Neduha ve svém Životaběhu. Brzy pamětník s přáteli musel faru vyklidit a vrátit se do Prahy, byť ji původně měli pronajatou na 99 let za 1 Kčs. Pavla Michala zbavili státního souhlasu k výkonu kněžského povolání, odebrali mu řidičský průkaz a chystali i obvinění z hanobení pomníku padlých rudoarmějců s pomocí občanského průkazu ukradeného z psacího stolu zamčené fary...

Výlety na Barťák

V roce 1977 Extempore zažívalo v Praze velký úspěch. Na festival Pražské jazzové dny nazkoušeli komponovaný pořad Milá sedmi viselců, o němž od roku 1976 nový člen skupiny, saxofonista Mikoláš Chadima, ve své knize Alternativa, která podrobně mapuje nezávislou hudební scénu 70. let, napsal: „Libreto bylo inspirováno mordýřskými historkami z doby Třicetileté války, které měly tvořit kouřovou clonu nad částmi libreta zabývajícími se aktuálními problémy.“ To, že nepůjde jen o nevinnou taškařici v kostýmech s výstupy pantomimické skupiny Paskvil, bylo jasné i Státní bezpečnosti. Všichni členové skupiny absolvovali výslechy na tzv. Barťáku (v sídle StB v Bartolomějské ulici) a den před koncertem z ministerstva vnitra volali na Jazzovou sekci, že Extempore nesmí vystoupit. Karel Srp však slíbil, že nedojde k výtržnostem a antisocialistickým provokacím, a tak veškerá práce naštěstí nazmar nepřišla a Extempore mohlo 9. dubna 1977 Milou sedmi viselců publiku předvést. Úspěch byl bouřlivý. Tehdy Extempore vystoupilo z anonymity, což s sebou pochopitelně přineslo i negativní důsledky.

„V roce 74 jsme začali hrát Pohřeb funebráka a ještě na truc jsem to zpíval anglicky, tak byly výslechy, ale furt to nebylo tak tragický. Akorát po tý Lucerně 77 Milá čtyř viselců, to už byly výslechy jednou tejdně, jednou za čtrnáct dní. Ten pan doktor psychiatr, doktor Vaněk, nás schovával do Bohnic, mě a Mejlu, a pak to u každýho z nás proběhlo jinak – Jerry a bubeník Miriš Toman utekli do Itálie z Jugoslávie a ty, co podepsali Chartu, jako Jirka Mareš a Wasyl, byli vysídlený do exilu. A potom ke konci už to bylo tak blbý, že pro mě jezdili dvakrát tejdně, ve čtyři ráno, ve tři, a to už bylo ošklivý.“

Chartu 77 Jaroslav Neduha četl na záchodcích v hospodě U Slunců. Chartisté z řad známých však kapele podpis rozmlouvali: „Ještě můžete hrát? Tak to nepodepisujte!“„Tak jsme to nepodepsali. Tajně to podepsal Jirka Mareš, neřek nám o tom... Pak to nějak podepsal Mikoláš Chadima. Já jsem řikal: Ale já to dodatečně podepisovat nebudu! Abych při odjíždění z toho těžil...“ Odchod z Československa se skutečně blížil, život ve vlasti se rychle stával nesnesitelným.

Pružné paragrafy

Počet výslechů houstl. „Taky jsme jeli na Barťák k výslechu a voni to vzali okolo Ruzyně, aby člověk nevěděl, jestli ho nevysaděj, což by znamenalo vazbu a tam už moh čekat ten růžovej papír a ňáký obvinění a odtamtud už by se člověk dostával hůř než z tý cely předběžnýho zadržení. Takže ve vězení jsem nebyl, ale v cele předběžného zadržení jsem si odbyl těch 48 hodin nebo kolik to bylo. Bylo to velmi poučné. (…) Když jsem zapomněl, že bude 21. srpen a neschovával jsem se na slovenskejch horách, no tak přijeli, a už to bylo. Vedle seděl v cele Vráťa Brabenec, vedle Havel, ten tam snad má cedulku, a voděj tam teď turisty se dívat, vybíraj snad za to vstupný... Jsem si říkal, jestli přijdou a daj mi růžovej papír, tak to je obvinění: pobuřování, výtržnost, cokoliv si mohli vymyslet, takový ty pružný paragrafy, to se naštěstí nestalo, tak mě vykopli.“ Nezvěstný byl dva dny. „Na tý cele nás tam ráno sedělo pět, odpoledne deset, pryčny tam byly pro čtyři lidi, večer dvanáct, o půlnoci přivedli ňáký dva chlapy, každej nes dvě gumy od aut, co někde odmontovali z ňákýho zahraničního auta. Ty gumy tam seděly za trest s nima. Zajímavý bylo, že tam byli lidi, který něco opravdu spáchali, a mezi nima jsme byli my.“

Nahluchlý udavač

Trestným činem se v případě „závadných osob“ mohlo stát, skutečně cokoliv si posluhovači moci mohli vymyslet. Záminkou se v okupovaném Československu velice často stávalo datum, které vpád vojsk Varšavské smlouvy připomínalo. Stačilo k zanedbatelnému přečinu toto datum přiřadit a hned získal na závažnosti. Když Jaroslav Neduha v roce 1980 vykřikoval v bílinské hospodě „Vy svině ruský, táhněte do prdele, mě stejně osvobodili Američani!“, nevzpomínal si, že by se tak stalo v inkriminované datum. „Ta hospoda byla zavřená, a ten ruskej voják, na kterýho jsem to měl křičet, nebyl tři měsíce v Čechách! Ten to taky u soudu řek. Jedinej svědek byl udavač Hrdlička, kterej byl udavač proto, že se obnažoval před malejma holčičkama, a toho zamet můj obhájce, tomu se to moc líbilo, smál se i soudce. Obhájce na něj mluvil: Pane Hrdlička... On nic. Pane Hrdlička... Zase nic. Pane Hrdlička...! zakřičel, on zase nic, tak do něj šťouchnul. Byl nahluchlej jak poleno, ale v tý hospodě 21. srpna byl a slyšel, co jsem řikal...“ Přes veškeré důkazy si za „hanobení přesvědčení, rasy a národa“ Jaroslav Neduha vysloužil padesátiprocentní srážky z platu po dobu pěti měsíců. „A kdybych to byl spáchal ve skupině, tak jsem dostal dva roky natvrdo.“

Akce Asanace

V roce 1981 už Jaroslav Neduha se svou novou kapelou Mezzanin (Extempore v roce 1979 předal Mikoláši Chadimovi) nesměl hrát jinde než v Rotundě sv. Kateřiny v ulici Karoliny Světlé. Předposlední koncert měl velmi dramatický průběh: „Obklíčili to ‚bílohelmáci‘ a byla tam moje matka, ta zuřila, a kdo vycházel potom ven, tak všechny filmovali, oni už v tý době měli video, nějaký kamery, a kontrolovali, perlustrovali, no a doktora Pulce odvedli... Ale to my taky řešíme, jestli byl spolupracovník, nebo nebyl, možná že jim něco podepsal, aby moh něco takovýho dělat pod svícnem... já nevím, ale co jsem se dozvěděl, tak za války hrozně pomáhal, i Židům a Cikánům a vůbec... Ale to bylo úplně děsivý, protože ta kaplička byla natřískaná, byly tam i ženský s dětma, a tam kdyby vypukla panika, tak by to nedopadlo dobře. A to bylo čtrnáct dní před odjezdem. Ale pak ještě jsem tam zahrál v den odjezdu do Rakouska, a to nechali. Jenom stáli na chodníku naproti a pozorovali, řikali si, už se ho zbavíme.“

Státní bezpečnost v té chvíli skutečně mohla být klidná. Způsobů, jak Jaroslavu Neduhovi, jeho ženám, přátelům a známým znepříjemnit pobyt v Československu, bylo mnoho a StB jich zdárně využila celou řadu. Výslech, který vedl k vystěhování z republiky, Jaroslav Neduha ve své chystané knize popisuje následovně:

„Jako obvykle jsem byl jednoho rána na podzim 1982 časně ráno vyburcován, naložen do auta a přivezen na Barťák. Už se na mě vyloženě těšili, kolem úst jim cukal zlý úsměšek, zářila z nich jistota, sebevědomí, pocit ‚vítězství‘. ‚Pane Neduha, vy máte rád mladý holky, žejo?‘ ‚No… a kdo by toužil po starejch babách?‘ zažertoval jsem nejapně. Čul jsem nějakou čertovinu zlou. ‚Jenomže tentokráte jste to hodně přehnal!‘ Šel k plechový skříni, vytáhl tlustý spis, desky plné bůhvíčeho. ‚Tady to všechno je. Výpovědi těch nezletilých slečen. Jejich rodičů. A svědků…‘ Odmlčel se a mně tekl čurek potu po zádech až do prdele. ‚Dostanete osum a půl roku. Natvrdo. O to se už postaráme. Anebo… se vystěhujete. Už vás tady nechceme.‘ Vymysleli to jednoduše a účinně. Jako prcačkář bych z vězení živý nevylezl. Utloukli by mě spoluvězni, takový devianty nenáviděli i kriminálníci. A zvenku, ze zahraničí, ani z Charty, by se mě nikdo zastat nemohl, nebyl bych politický vězeň. A jak bych mohl svoji nevinu dokázat? Byť i měli v deskách zatím třeba jen staré noviny… Povzdechl jsem si a vzhlédl k fízlům. Byli tam dva. Zase TI DVA, ti moji. Zdalipak bych je poznal? Na ulici, v hospodě? A co bych udělal??? ‚No, tak já už, soudruzi… jedu,‘ vysoukal jsem ze sebe a vstal od stolu.“

Se ženou Lenkou, která byla v šestém měsíci, odjížděli na svatou Annu – 26. července o půlnoci v roce 1983.

Zdroje: ukázky z rukopisu dosud nevydané autobiografie Životaběh

Jaroslav J. Neduha: To, co se sem nehodí

Mikoláš Chadima: Alternativa