The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Nedvěd (* 1949)

• narozen 19. srpna 1949 v české vesnici Eibenthal v rumunském Banátu

• otec za druhé světové války odveden německými jednotkami; padl do zajetí Rudé armády

• v červnu 1951 rodina deportována do oblasti Baragan

• matka v době deportace v pokročilém těhotenství – sestra se narodila v Baraganu

• nuceni sbírat bavlnu a plnit pracovní normu

• přibližně po půl roce umožněn odchod do města Comanesti

• návrat do Eibenthalu umožněn až po rozhodnutí ministerstva vnitra, vydaném v prosinci 1955

• pamětník pracoval v azbestových i uhelných dolech

• po roce 1990 začal pobírat finanční odškodnění za deportaci do Baraganu

Nejkrutější lidské drama v dějinách Rumunska prožila i řada rodin českých kolonistů z Banátu. Sotva dvouletý Alois Nedvěd byl spolu se svou těhotnou matkou a otcem v červnu 1951 deportován do Baraganu, rovinaté a nehostinné oblasti v Rumunsku, kam Komunistická strana Rumunska vyhnala více než 40 000 obyvatel, které považovala za nepřátele socialistického zřízení. „Nechali nás tam! Zatloukli dřevěné kůly a řekli, ať si vystavíme stavení...“ líčí deportaci do Baraganu přeživší Alois Nedvěd.

Alois Nedvěd se narodil 19. srpna 1949 ve vesnici Eibenthal v rumunském Banátu. Jeho otec se jmenoval Augustin (* 1923) a živil se jako havíř v dolech v sousední Ujbánii. Po vypuknutí druhé světové války ho prý vylákali podobně jako další hochy z vesnice do Německa, že ho v zahraničí naučí řemeslu. Jenže namísto toho Augustina naverbovali do německých vojenských jednotek a odvlekli na válečnou frontu, kde byl podle výpovědi syna zraněn a padl do sovětského zajetí.

Po svém návratu do Eibenthalu se roku 1948 oženil, za ženu si vzal Stefanii Plachou, a v následujícím roce se manželům narodil syn, kterého pojmenovali Alois. O dva roky později se blížil příchod jejich druhého potomka, jenže namísto poklidného těhotenství rodinu v červnu 1951 komunisté deportovali do Baraganu.

Nevěděli jsme, kam nás pošlou

Poté, co Jugoslávie byla roku 1948 vyloučena z Kominformy, rumunsko-jugoslávské vztahy se vyostřily natolik, že Státní bezpečnost (Securitate) v únoru 1950 vypracovala plán pro vyklizení pohraničního pásma s Jugoslávií. Strůjcem masových deportací do tehdy zaostalé Baraganské stepi, které kopírovaly Stalinův sovětský model pracovních táborů, byl rumunský komunistický vůdce Gheorghe Gheorghiu-Dej. Nucené přesuny postihly více než čtyřicet tisíc obyvatel Banátu či Olténie a jednalo se o Rumuny, Srby, Němce, Makedonce, Čechy nebo Židy, ale i další národy žijící na hranici s Jugoslávií. Nucené přemístění se pak zejména týkalo těch, které komunistický režim řadil mezi příslušníky politické opozice.

Celá akce za přítomnosti vojenské čety a příslušníků milicí začala 16. června 1951 v ranních hodinách a probíhala velmi rychle, a to podle předem vypracovaných jmenných seznamů. Z Eibenthalu byly deportovány více než tři desítky obyvatel, zejména šlo o rodiny a příbuzné Nedvědových, Fiklových, Jágrových, Havlíčkových, Visketových, Kobau či Šrámkových. Deportovaní z Eibenthalu si směli vzít pouze příruční zavazadlo. „Rodiče povídali, že jsme byli odvedeni na kraj vesnice k vlaku, který odsud vozil vytěžené uhlí. Naložili nás a odvezli dolů k říčnímu přístavu u Dunaje, kde na nás už čekala nákladní auta. Nevěděli jsme, kam nás pošlou,“ vypráví deportovaný Alois Nedvěd.

Zatloukli kolíky a nechali nás tam

Vojenské nákladní vozy je odvážely z přístavu Hlubotina na vlakové nádraží v Oršavě, odkud deportovaní putovali v nákladních vagonech. Vlak zastavil až po několika dnech v železniční stanici rumunského městečka Fetesti, odkud byli rozvezeni do obcí Insuratei a Movila Miresii, kde je vysadili v polích. „Nechali nás tam. Zatloukli kolíky a řekli, ať si vystavíme stavení. Tak nám to rodiče vyprávěli, já jsem byl ještě malé dítě. Prý tam nebylo nic jiného než bumbac,“ zmiňuje pamětník výraz, který v překladu do češtiny znamená bavlna, kterou „baraganisti“ museli ručně sklízet, aby splňovali komunisty stanovenou pracovní normu.

Pár měsíců po příchodu do stepi se Nedvědovým narodila dcera. Jen těžko si můžeme představit, jakou životní zkouškou si manželé Nedvědovi, ale i další rodiny museli procházet. „Hlídali nás tam. Věděli jsme, že odtamtud nesmíme nikam odcházet. Zůstali jsme tam až do doby, než si pro nás přišli a odvezli nás. Bylo to asi po šesti měsících, kdy nás poslali do Comanesti.“

Když jsme se vraceli domů, rodičům sahal sníh až po bradu

Město Comanesti na východě Rumunska, kam Nedvědovi a další rodiny odjížděli, bylo v 19. a 20. století proslulé těžbou uhlí, a proto sem putovaly především rodiny havířů, které tu našly zaměstnání v dolech. Životní úroveň se nedá srovnávat s tím, co rodiny prožívaly v předchozím období. Přesto přesídlenci museli na místě setrvat a neměli povoleno se vrátit domů nazpět.

Jak uvádí Desideriu Gecse v knize Historie českých komunit v Rumunsku: v prosinci 1955 obdrželi deportovaní v Baraganu a Comanesti dobrou zprávu, že na základě rozhodnutí ministerstva vnitra č. 6200 ze dne 20. prosince 1955 se mohou vrátit domů. Všichni Češi se tak vrátili do svých vesnic. „Přivezli nás na Hlubotinu a odtamtud jsme pokračovali pěšky. Pamatuji si, jak nás rodiče nesli na zádech, kolik bylo sněhu. A když jsme přišli na kraj vesnice ke kříži, navátý sníh sahal rodičům až pod bradu,“ vzpomíná Alois Nedvěd na návrat do Eibenthalu, kdy měl pouhých šest roků.

Nikdo nás nemůže vinit za to, že nás deportovali

Nedvědovi se vrátili do svého původního obydlí v hornické kolonii v Ujbánii a Augustin zase k zaměstnání v uhelných štolách. Neměli prý nárok na to, aby se mohli propracovat k lepším pracovním pozicím či vlastnit střelnou zbraň. „To byl zákon a nesměli jsme nic. Komunisti v nás neměli důvěru. Hodně času jsme nesměli nic, až po letech to opadlo, ale to nevím za jak dlouho.“

Alois navštěvoval školu v Ujbánii, kde se vyučovalo zásadně v rumunském jazyce, a pátou až sedmou třídu pak absolvoval v Eibenthalu. Později se vyučil soustružníkem v Aradu a po vojenské službě se vrátil zpátky domů, kde se i oženil. V součtu jedenadvacet let pracoval v blízkých azbestových dolech a po zastavení těžby, než odešel do penze, dělal pět roků v uhelných dolech v Ujbánii.

Po roce 1990 začali přeživší z Baraganu od státu pobírat finanční odškodnění. „Některým lidem se nezdá, že dostáváme peníze za to, že jsme byli v Baraganu. Vyčítají nám, proč peníze dostáváme i my děti, že své si zkusili rodiče. Rozumím tomu, ale jak zkusili rodiče, tak jsme zkusily i my děti. My nejsme vinni toho, že nás deportovali. Byly jsme tam s nimi. Když rodiče neměli co jíst, neměly jsme nic ani my,“ vysvětluje Alois Nedvěd.

Odškodnění se už nedožila Aloisova matka, která zemřela těsně před pádem komunistického režimu v roce 1989. Aloisův otec Augustin se prý po její smrti ještě jednou oženil a zemřel o jedenáct let později, v roce 2000.