The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Nedvěd (* 1944)

• narozen 7. září 1944 v české vesnici Eibenthal v Rumunsku

• otec horníkem – léčil se s asbestózou

• po sedmé třídě pokračoval do tříletého hornického učiliště Anina

• v letech 1964–1994 pracoval jako elektrikář v antracitových dolech

• od roku 1994 několik let ve funkci tajemníka místní organizace Demokratického svazu Čechů a Slováků v Eibenthalu

Budování socialismu v Rumunsku se ve 20. století nemohlo vyhnout ani českým krajanům žijícím v Banátu. Životní příběhy mužů narozených v Eibenthalu se v jistých ohledech shodují a prolínají, protože valná většina z nich se vyučila v nedalekém hornickém učilišti. Za minulého politického režimu měli pak tito učedníci zaručené pracovní místo v dolech, a tím i zajištěné budoucí živobytí, jelikož jejich výše platů tehdy i několikanásobně převyšovala ohodnocení jiných profesí. Bavíme se tak o jistotě, nebo přesněji o existenční stabilitě, jakou mnozí pamětníci nyní, v porevolučních časech, v Rumunsku postrádají. Navíc po uzavření tamních antracitových dolů se odchod jejich potomků do Čech ještě více urychlil.

Na polích jsme pracovali už jako malí

Josef Nedvěd se narodil 7. září 1944 v Eibenthalu, v české vesnici ležící v rumunském Banátu. Vyrůstal v prostých poměrech se svým dvojčetem, vychováván rodiči Josefem a Terezií Nedvědovými. Jeho otec pracoval jako většina zdejších mužů v azbestových dolech a za ta léta tvrdé práce v prašném prostředí onemocněl azbestózou. S plicní chorobou sice zápasil po zbytek svých roků, ale své profese se jen tak nevzdal, a dokonce ještě rubal v uhelných dolech Baia Noua, které leží v těsné blízkosti vesnice. „V té době za to byl špatný plat, pobíral asi 500 lei. Nebylo to lehké a já jsem už od pěti let chodil pást naše kravky. Jako malí jsme pracovali na polích a dělali jsme to, na co jsme stačili. Později jsme už táhli společně s rodiči – orali jsme, sklízeli kukuřici i žito nebo vázali snopy. Se vším jsme jim museli pomáhat,“ popisuje hned v úvodu Josef Nedvěd.

Po hornickém učilišti měl své místo jisté

V Eibenthalu vychodil Josef Nedvěd nejprve čtyři ročníky školy, ale na přání rodičů měl pokračovat na rumunskou dvanáctiletku v Oršavě. Přechodu z české vesnice do župního města se ale už tehdy ubránil, a proto příští roky pracoval po boku svých rodičů v hospodářství. Trvalo pak ještě několik dalších let, než se pro místní školu podařilo zřídit další tři ročníky, po jejichž dokončení pamětník plynule navázal učením v hornickém odborném učilišti v nedalekém městě Anina. „Uhelné doly s námi uzavřely smlouvu, že nám uhradí tři roky studií a poté nás zaměstnají. To tehdy bylo výhodou, měli jsme své místo jisté,“ pochvaluje si pamětník tehdejší garanci.

Sto dvacet metrů pod zemí mě zavalila voda

V roce 1964 hornické učení úspěšně dokončil a jako čerstvě vyučený elektrikář pokračoval do uhelných dolů v Eibenthalu. Zpočátku spravoval elektrické závady v terénu. Vedení sem do dolů přicházelo od Dunaje z hnědouhelného dolu Cozla a celá soustava měřila vzdušnou čarou přibližně osmnáct kilometrů. „Když se něco porouchalo, museli jsme přecházet kopce. Jeden sloup stál na jednom kopci a druhý zase na jiném. Úplně nejhorší to bylo v zimě. Neexistovalo, aby práce na dolech stála,“ vysvětluje Josef Nedvěd.

Po zapracování začal pracovat na poruchách přímo v dole, což sice znamenalo pracovat na tři směny, ale se zvýšením rizika na pracovišti souviselo také lepší platové ohodnocení. Přivodit si vážný úraz nebo se dostat přímo do ohrožení vlastního života bylo v podstatě na pořadu dne. „Na Nový rok pro mě poslali z práce domů. Na sto osmdesátým metru pod zemí, což byla poslední hloubka šachty, se protrhlo potrubí. Když jsem výtahem sjížděl dolů, na sto dvacátým metru mě zavalila voda a já už jsem si pomyslel, že je to můj poslední den. Neměl jsem kyslík, ale Bůh mě zachránil a já přežil.“

Ceausescu udělal chybu, že lidu zarazil potraviny

V čele Rumunské socialistické republiky stanul na několik desetiletí Nicolae Ceausescu, jehož režim je podle mnohých historiků považován za jeden z nejbrutálnějších režimů bývalého východního bloku.

Josef Nedvěd prožil převážnou část života za jeho nadvlády a komunistickému vedení země za Ceausesca prý nemůže upřít sociální jistotu, jaké se mu za jeho vládnutí dostávalo a jakou v současném demokratickém zřízení postrádá. Přesto členství v komunistické partaji podle své výpovědi odmítal, a to prý i pod pohrůžkou, že přijde o zaměstnání.

Navýšení vývozu potravin, pohonných hmot a dalších důležitých komodit do zahraničí mělo za následek hladovění domácích obyvatel, které se komunistická strana snažila vyřešit zavedením potravinových lístků. „Dělal jsem v dolech, takže jsem měl příspěvek lepší než někteří jiní obyvatelé. Ceausescu udělal chybu, že potraviny lidem zarazil. Rumunsko sice zadlužil, ale zato vystavěl nová města, nemocnice a cesty. Pro Rumunsko aspoň něco udělal, zato ti současní nás zadlužují, a pro nás nedělají nic,“ reflektuje Josef Nedvěd.

Rovněž připomíná, že to byl právě rumunský diktátor, který se odmítl účastnit vojenského zásahu armád Varšavské smlouvy v Československu v roce 1968, čímž pamětník prozrazuje, že ani politické události ve „staré vlasti“ mu nebyly lhostejné. „Byla to i naše česká zem, naše stará česká vlast. Proč bychom nedrželi s naší starou vlastí, když nám tolik pomáhá...“

Zaplakal jsem, když odešel syn

V dolech jako elektrikář pracoval Josef Nedvěd až do roku 1994 a ve stejném roce se v Eibenthalu stal na několik let tajemníkem místní organizace Demokratického svazu Čechů a Slováků. „Z Čech nám moc pomohli, ať už to bylo zavedení asfaltky do vesnice, nebo přestavba školy. Bylo by špatně, kdybychom nebyli nakloněni k těm, kteří nám pomáhají. Vesnice je jedna větší rodina a měli bychom žít pro její dobro, ale v porevolučních časech už je to jiné, než jaké to bývalo. Měli bychom být zase více sjednocení,“ vyslovuje pamětník své přání o soudružnosti.

Devadesátá léta a přechod do nového tisíciletí znamenaly postupné uzavírání zdejších dolů a místní obyvatelé přicházeli o existenční stabilitu. To ve velké míře uspíšilo i odchod mladých rodin, které odcházely za prací i méně náročným životem do Čech, a to zejména pro svou znalost českého jazyka, neboť mladí lidé se i lépe orientovali na pracovním trhu. Názorným příkladem je i syn Josefa Nedvěda, který se svou rodinou žije od roku 1993 v Čechách. „Když odešel syn, zaplakal jsem. Nevěděl jsem, kam půjde a jak mu bude, ale když jsem ho v Čechách navštívil a viděl jsem, jak žije a jací jsou tam lidé, uvědomil jsem si, že se rozhodl správně.“