The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. RNDr. Václav Nehasil , Dr. (* 1956)

• narodil se 12. září 1956 v Praze

• matka Jaroslava Nehasilová byla v domácnosti, otec Václav Nehasil strojní zámečník

• dětství prožil v Bosyni ve Vysoké u Mělníka

• v roce 1968 vstoupil do skautu, oddíl po roce převedli do Pionýrské organizace

• v roce 1971 vstoupil do 35. turistického oddílu mládeže při Slavoji Hloubětín

• oddíl byl rovněž převeden pod Pionýrskou organizaci

• v roce 1977 se stal poprvé vedoucím oddílu

• v roce 1981 promoval na Matematicko-fyzikální fakultě UK, v oboru rentgenové elektronové spektroskopie

• od promoce pracoval na ČVUT v Praze, v důchodu na zkrácený úvazek

• v roce 2025 žil v Praze

Poté, co v 70. letech podruhé zakázali Junáka, zesílil režim tlak na bývalé skautské skupiny. Když se k oddílu přidal tajný spolupracovník Státní bezpečnosti (StB), který obtěžoval starší chlapce a dosáhl propuštění oblíbené vedoucí, začali se bránit.

Ve třinácti už věděl, že jednou chce vést oddíl

12. září 1956 se v Praze manželům Nehasilovým narodil syn Václav. Prvních sedm let života prožil Václav Nehasil u prarodičů Václava a Jaroslavy Hazlbachových v Bosyni ve Vysoké u Mělníka. Zejména babička měla na malého Václava velký vliv. Přesto, že hospodářství a polnosti Hazlbachových spolklo jednotné zemědělské družstvo (JZD), oba prarodiče dál dřeli v zemědělství. Matka pamětníka Jaroslava Nehasilová byla v domácnosti, otec Václav Nehasil, v té době strojní zámečník v podniku PAL Kbely, jezdil za rodinou o nedělích, kdy obvykle pomáhal tchánovi kolem domu nebo i v JZD. Dovolené trávili Nehasilovi rovněž prací v Bosyni. Rodina byla věřící, byli zapálení sokolové, pamětníka tudíž zapsali do nedělní školy, kam docházel a později dojížděl do svých 12 let. To už se psal rok 1968, došlo k obnovení skautské organizace a malý Václav vstoupil do 85. oddílu na Proseku, který spadal pod 14. středisko Maják ve Kbelích a s nímž se zúčastnil tří táborů. O rok později na prvním z nich složil skautský slib. Vedoucí vlčat na druhém táboře ve Chvalkovicích byl natolik inspirativní osobností, že se pamětník už ve 13 letech rozhodl, že by také jednou chtěl vlčata vést. 

V roce 1970 došlo k druhému zrušení Junáka (českého skautu) a sloučení s Pionýrskou organizací (PO SSM). Pamětníkův 85. oddíl vydržel pod pionýry ještě rok, ale pak se jejich vedoucí pro ideologické neshody rozhodl oddíl rozpustit. Mladý Václav proto vstoupil do 35. turistického oddílu mládeže pod Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV) Slavoj v Hloubětíně, kde chodil do školy. Oddíl vedli manželé Josef a Ludmila Odehnalovi, skupiny vlčat a světlušek metodicky řídila Ludmila (Lída) Odehnalová. Rok nato se Václav Nehasil stal vedoucím jedné šestky vlčat.

Do oddílu se infiltroval estébák

Psal se rok 1972 a na členy oddílu začali vyvíjet nátlak, aby vstoupili do Pionýra, jinak že je zruší. V hloubětínské škole sice vznikla 97. pionýrská skupina Paprsek, ale ta měla přibližně deset členů, zatímco turistický oddíl jich měl 140. Hloubětínské turistické oddíly v témže roce nakonec hromadně vstoupily do PO SSM, zatímco pamětníkův oddíl pod ČSTV pokračoval vcelku bez problémů a ani Lídě Odehnalové nebránili stát se skupinovou vedoucí. Václav Nehasil vzpomíná, jak se v polovině 70. let režim začal více zaměřovat na bývalé skautské oddíly, a tak se stalo, že se k nim přidal tajný spolupracovník Státní bezpečnosti s krycím jménem Jumbo[1], asi třicetiletý zaměstnanec ZUKOVu, také bývalý skaut. Navenek měl dobré nápady a s Odehnalovými se spřátelil do té míry, že u nich jedl nebo mu prali, domů chodil jen přespávat. Mezitím však předával Státní bezpečnosti zprávy o činnosti oddílu, což v roce 1975 vyvrcholilo vyhazovem Ludmily Odehnalové z místa družinářky v hloubětínské škole a zvýšeným zájmem o činnost oddílu. Pionýrská skupina dostala novou vedoucí, ale jak říká pamětník – “dalo se s ní mluvit”. Skupinu a tedy i oddíl tehdy překvapivě podpořil člen obvodního výboru Socialistického svazu mládeže (SSM) a tajemník pro Pionýrskou organizaci Miroslav Jalovecký. Ten také pomohl pamětníkovi, který v té době už studoval na gymnáziu, aby ho se zpětnou platností vzali do SSM, bez čehož by vedoucího dělat nemohl a teoreticky by mu mohly hrozit i problémy ve škole.

Skupiny v oddílu se musely přejmenovat na Práčata a Berušky, aspoň tak mohly zachovat rýmované pokřiky. V té době se Odehnalovi rovněž začali bránit. Jumbo byl homosexuál a dle slov pamětníka to zkoušel na starší kluky. Odehnalovi jim však nevěřili, uvěřili, teprve když začal dělat návrhy Václavu Nehasilovi. Už na nic nečekali a oznámili to na policii. „My tohle víme, ale my na něj nemáme,“ řekli údajně policisté Odehnalovým. “On byl zkrátka ve službách Státní bezpečnosti,“ říká pamětník. Jumbo v oddílu skončil, poté ho ale ještě viděli u jiných oddílů. 

V přírodních vědách se ideologie neprojevuje

Václav Nehasil v roce 1976 maturoval, pokračoval v práci v oddílu a v roce 1977 převzal jeho vedení. Pořádali schůzky, závody, jezdili na výlety, jednou za dva měsíce na vícedenní. Po maturitě pamětník nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu v Praze, obor elektronika a vakuová fyzika. Odpromoval v roce 1981 a po vojenské službě nastoupil na Matfyz na vědeckou přípravu. „Na Matfyzu nebyla tak přísná kritéria pro přijetí jako na filozofii nebo humanitních školách. Přírodní vědy mají tu výhodu, že se v nich tolik ta ideologie neprojevuje,“ usmívá se Václav Nehasil. Na škole s ním studovaly i děti některých disidentů. 

Pamětník sice musel počkat na oficiální stanovisko, že všichni zájemci – členové komunistické strany už mají lepší místa, aby nakonec zaměstnání dostal. Dvakrát mu nabízeli vstup do Komunistické strany Československa (KSČ), „ale bylo vidět, že vědí, že nepochodí,“ říká Václav Nehasil. Jako zaměstnanec Matfyzu pracoval na dizertační práci v oboru rentgenové elektronové spektroskopie. Katedra spolupracovala s univerzitou v Lipsku, kde speciální spektrometr měli. Na stáži si však pamětník uvědomil, že jejich katedra na takovou technologii nedosáhne a že dokončit dizertaci může být složité. V rámci dizertace pracoval na konstrukci rentgenové lampy pro plánovaný spektrometr.

Ve Francii mu muselo stačit patnáct franků na den

Václavu Nehasilovi se v práci podařilo vycestovat ještě několikrát – se studentskými skupinami do Rigy, Taškentu a Novosibirsku. „O takové cesty nebyl mezi staršími na fakultě zájem, byla to spousta práce a vždycky byly problémy,“ říká. Vzpomíná, jak dva studenti dostali v Taškentu úplavici, nebo jak se při přestupu v Moskvě museli domáhat, aby jim přistavili navazující letadlo, i když měli koupené letenky.

V roce 1983 se oženil s Jitkou Snopovou-Nehasilovou. Manželka se také zabývala vedením dětského oddílu a po dokončení pedagogické fakulty začala učit na základní škole na Vinohradech. Čtyři roky po svatbě dostal Václav Nehasil možnost vycestovat na tři měsíce služebně na univerzitu do Marseille, kam ho doporučil kolega. Francouzsky moc neuměl, ale denně se několik hodin učil, nakonec se domluvil. Cesta byla oficiálně bez peněz. Ve spodním prádle provezl 200 franků, které dostal od kolegy, ze svého měl 40 franků a univerzita v Marseille mu dala 15 franků na den. Stačilo to na jeden salát denně, občas špagety a hlavně tašku baget na snídani a večeři, protože bageta byla v menze zadarmo. Místo autobusem jezdil na kole, při cestách po Provence spal v lese, prostě šetřil, jak to šlo. Domů se vrátil o hodně lehčí. „Ale špatně mi nebylo,“ směje se pamětník. Po návratu ho kontaktovala Státní bezpečnost, vyptávali se na technika, který ve Francii stále pracoval, pamětník ho nicméně skoro neznal. Naštěstí se policie nedozvěděla, že u něj strávili tři dny dva známí, jeden z nich emigrant. 

Ze zdravotních důvodů musel práci v oddílu omezit

Přišel rok 1989, vyměnilo se vedení katedry a dosud upozadění lidé se mohli habilitovat. Po roce 1990 došlo také k obnovení skautu. Oddíl Václava Nehasila se spojil se dvěma dalšími oddíly z Prahy 3 a jedním dalším z Hloubětína a založili 31. skautské středisko, skautský okres Praha 2, kde působilo hodně starých věřících skautů, kteří byli v 50. letech vězněni.

Spolupráce s Marseille zdárně pokračovala, a tak mohl pamětník i s rodinou po čtyřech letech vycestovat na tři čtvrtě roku do Francie. To už měli dvě děti, dvouletého Václava a tříletou Anežku. Prožili tam krásný čas. Kromě práce na univerzitě měl Václav Nehasil čas na rodinu, protože v té době nevedl oddíl. Po návratu v roce 1994 se Nehasilovým narodil třetí syn František, pamětníkovi však začaly závažné zdravotní problémy. Přesto vedl oddíl dalších 14 let, přičemž pracoval na výchově svých nástupců. Po roční stáži v Belgii v roce 2012 opět převzal vedení vlčat. Objevily se však nové zdravotní komplikace, a tak Václav Nehasil musel v oddílu skončit. Přesto se o skautskou problematiku stále zajímá a kdykoli se mu udělá lépe, hned se za kluky jede podívat, třeba jen na den.

Celý život ho naplňuje vedení dětí a studentů 

V 90. letech přibyl pamětníkovi další koníček. Vysadil 15 hlav révy a začal vyrábět víno, které ocenili i odborníci. Z vlastních i kupovaných hroznů stočí až 130 litrů. Václav Nehasil dosáhl sice důchodového věku, ale ponechal si na fakultě 0.4 úvazku. V současnosti se připravuje, že bude pomáhat s rekonstrukcí aparatury, na níž v minulosti pracoval. Přestože ze zdravotních důvodů už nepřednáší, na bývalé studenty vzpomíná s láskou. Devět jich dovedl od bakaláře až po dizertaci. 

Jeho životní vášní je a vždycky byla práce s dětmi a mládeží, které věnoval spoustu času, často na úkor rodiny a vědecké kariéry. „Možná že kdybych nevedl oddíl a věnoval se vědě, možná bych napsal těch článků víc a možná bych se stal profesorem. No co, on ty články napíše někdo jiný,“ končí své vyprávění Václav Nehasil.

[1] Z etických důvodů na tomto místě záměrně neuvádíme celé jméno, nicméně archivní nálezy potvrzují, že šlo skutečně o vědomého spolupracovníka StB.