The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Nemajer (* 1922)

• narozen 26. března 1922 v Šumperku

• otec jakožto válečný invalida a legionář v Šumperku provozoval velkosklad tabáku

• po mnichovské dohodě se rodina vystěhovala ze Šumperka

• za války pamětník zařizoval rozjezd výroby menších součástek pro německá válečná letadla v různých podnicích na Prostějovsku

• jeho přímým nadřízeným Hauptsturmführer SD a SS Robert Hanisch

• dva roky bydlel v Plavnu a pracoval ve firmě Vomag

• svědkem vypálení Javoříčka

• v padesátých letech vedoucím zemědělské správy na MNV Bruntál

• v roce 2016 žil v Samotiškach

Vladimír Nemajer má za sebou pestrou minulost. Za druhé světové války bezmála tři roky pracoval pod přímým vedením Hauptsturmführera SD a SS Roberta Hanische. Mohl volně cestovat a několik měsíců bydlel v hotelovém pokoji v centru Plavna (Pauen) v Německu, kde v továrně Vomag překládal do češtiny, překresloval a kopíroval výrobní nákresy pro výrobu malých součástek německých vojenských letadel a zařizoval jejich zavedení do výroby na Prostějovsku. V padesátých letech minulého století, v době největších komunistických represí, jako nestraník sedm let zastával na MNV Bruntál funkci vedoucího zemědělské správy. Na starost měl mimo jiné nově vzniklé státní statky a jednotná zemědělská družstva, dosídlování kraje a bourání zdevastovaných domů po vysídlených Němcích.

V majetné rodině

Vladimír Nemajer se narodil 26. března 1922 v Šumperku jako starší ze dvou synů rodičům Bořivoji a Marii. V té době rodina již dva roky ve městě provozovala velkosklad tabáku. Otec ho jako obchodník a legionář s třiatřicetiprocentní invaliditou získal v konkurzu od ministerstva financí. Ze čtyř pětin ale tehdy Šumperk obývalo německé obyvatelstvo, u nějž přidělení tabákového velkoskladu českému legionáři vyvolalo pozdvižení. Proti rozhodnutí protestoval i starosta Oberleithner a věc se projednávala až v československém parlamentu. Velkosklad však otci nakonec zůstal a rodině vynášel nemalé peníze. „Měl jsem všechno. K maturitě mně tatínek koupil auto Aero 30. Nikdo to neměl. Byl jsem lord. Otec měl známého, co prodával takové lesklé látky, a u něj mně vždycky nechal ušít oblek,“ vzpomíná Vladimír Nemajer a dodává, že otec měl silné vlastenecké cítění a v době ohrožení země na konci třicátých let věnoval tehdy velmi vysokou částku patnácti tisíc korun na výstavbu pohraničních opevnění. To ale nakonec svému účelu neposloužilo, protože po mnichovské dohodě pohraniční oblasti Čech a Moravy v říjnu 1938 obsadilo bez boje nacistické Německo. Rodina tehdy musela Šumperk opustit a zanechat tam velkou část majetku. Zcela bez peněz ale nezůstala a nastěhovala se do otcem vlastněného domu v Olomouci.

Pracoval pro Němce

Vladimír Nemajer se odchodu rodiny ze Šumperka osobně neúčastnil. Pobýval totiž v Ostravě, kde studoval vyšší průmyslovou školu strojní. Vzpomíná, že se tehdy se spolužáky v centru města účastnil demonstrace proti mnichovské dohodě. V roce 1942 školu úspěšně dokončil a následně nastoupil do firmy Sigma v Lutíně, kde se stal vedoucím konstrukce. Krátce také pracoval v Budapešti. Pod jeho vedením tam dělníci v přístavišti stavěli odvodňovací zařízení.

Během krátké doby tak získal spoustu zkušeností. Uměl navíc výborně německy, a proto ho ještě v roce 1942 oslovili, aby zařídil rozjezd výroby menších součástek pro německá válečná letadla v různých podnicích na Prostějovsku. Jednalo se například o přistávací a směrovací klapky u Messerschmittu Bf 109. Vladimír Nemajer souhlasil a k dispozici dostal kancelář a auto na dřevoplyn. „Jako syn obchodníka jsem byl vychován, že s každým musím dobře vycházet. Měl jsem dvacet let, a žádný politický rozhled. Přemýšlel jsem úplně jinak. Za Hitlera se nehodilo stát na stole a řvát ‚Hitler je vůl‘, to nešlo. Prostě držet hubu a krok,“ vypráví pamětník, proč dobrovolně přijal práci pro německý válečný průmysl.

Přímým nadřízeným Vladimíra Nemajera se stal bývalý kriminální komisař SS, nositel zlatého odznaku NSDAP, Hauptsturmführer SD a SS Robert Hanisch. Ten v březnu 1941 získal po arizaci společnost Salomon Trau, jejíž židovské majitele Salomona a Linu Trau Němci poslali do koncentračního tábora. Následně ovládl i velkou oděvní firmu Jana Nehara a v Prostějově založil obchodní společnost Hanisch & Co. K Vladimíru Nemajerovi se ale choval velmi vlídně. „Říkal, že takového kluka jako já měl v Německu a že až válku vyhrají, tak mě udělá starostou Olomouce.“

Pamětníkovi se podařilo výrobu součástek rozjet a následně ho poslali do německého města Plavno (Plauen), kde bydlel v hotelu v centru. V místní továrně Vomag (Vogtländische Maschinenfabrik AG) dostal k dispozici skupinu lidí a opět se staral o výrobu menších součástek pro vojenská letadla. Také tam překresloval, kopíroval a překládal do češtiny výrobní výkresy, které pak vozil do protektorátu, aby se podle nich rozjela výroba. Vzpomíná, že v Plavnu se měl velmi dobře a pracoval hlavně s odborníky a invalidy, kteří nemohli bojovat ve válce. Jen zřídka se prý setkal s Polkami a Ruskami nuceně nasazenými v továrně na práci. „Měl jsem punc, že patřím k druhé straně, takže když jsem šel kolem, tak stály v pozoru. V závodní jídelně jsme měli k jídlu neloupaný brambory. Jak jsme odcházeli pryč, tak se na ty slupky vždycky vrhly. Dělaly si z toho kuličky a braly si to k jídlu,“ vzpomíná Vladimír Nemajer a dodává, že mu žen sice bylo líto, ale nemohl pro ně nic udělat. Tvrdí však, že svého postavení využil k tomu, aby několik lidí z Prostějova zachránil před totálním nasazením v Německu.

Zažil vypálení Javoříčka

Tři čtvrtě roku před koncem války se pamětník vrátil do kanceláře v Prostějově. Právě včas, protože v dubnu 1945 Spojenci Plavno bombardovali a centrum včetně hotelu zničili. Krátce po příjezdu, 25. srpna 1945, ale zažil bombardování prostějovského letiště. „Na letišti se tehdy skupina děvčat učila dálnopis. Během bombardování jsem utekl z baráku v Prostějově na kopec. Měl jsem dalekohled a viděl jsem dva černý americký piloty ve stíhačkách. Na druhý den jsem se šel na letiště podívat a viděl ty holky rozmasakrované. Nikomu to nepřeji. Stehna roztrhaný. Válka je hrozná věc. Takový pěkný holky...“ vzpomíná Vladimír Nemajer.

Tři týdny před příchodem sovětských vojsk odjel pamětník k tetě do Bouzova. Pátého května 1945 lidé v Bouzově pozorovali dým valící se z blízké obce Javoříčko. Vladimír Nemajer se jel na kole se svým bratrancem podívat, co se stalo. „U potoka jsme viděli ležet mrtvého chlapa s kolem. V Javoříčku jsme zahlédli narovnané mrtvé, které Němci postříleli. Zastavila nás německá hlídka a dál jsme nesměli. Naštěstí jsem uměl německy a rychle jsme odjeli pryč,“ vzpomíná a dodává, že ze strachu se pak již do Javoříčka následující dny nevrátil, a neviděl tak celý rozsah tragédie. Za spolupráci s partyzány oddílu Jermak – Fursenko SS komando pro zvláštní použití obec vypálilo a zavraždilo v ní 38 mužů ve věku od 15 do 75 let.

Nařčení z kolaborace a bratrova smrt

Po osvobození se Vladimír Nemajer vrátil k rodičům do Olomouce. Vzpomíná, že krátce poté ho prověřovali z kolaborace. „Byl jsem před dvoučlennou komisí. Jeden z nich mě znal a bydlel kousek od domu našich rodičů. Nakonec, nikomu jsem neublížil a nikoho nenechal zavřít, takže proti mně nikdo nic neměl. Všichni věděli, že jsem k Německu tíhnul. Byla to taková doba, že jim všechno padalo pod nohy, a myslel jsem si, že vyhrají. Jak se říká, nechtěl jsem čurat proti větru.“

Několik měsíců pak pamětník pracoval na výrobě betonových pražců pro železnice u Berouna. Tam také zažil únor 1948, kdy komunistická strana převzala veškerou moc ve státě. Jediný pamětníkův bratr Bořivoj měl tehdy známost s jednou Francouzkou a rozhodl se, že za ní uteče přes hranice. Během přechodu hranic ho však zadržela Pohraniční stráž a následně ho převezli k výslechu. „Mlátili ho. Maminka potom za ním byla v nemocnici ve Střešovicích a odvezla jeho zakrvácené šatstvo. Někdo ho musel praštit po hlavě, ztratil balanc a...“ Necelý rok poté bratr na následky zranění hlavy zemřel.

Vedoucím zemědělské správy na MNV Bruntál

Vladimír Nemajer se vrátil z Berouna do Olomouce, kde nějaký čas pracoval u Pozemních staveb. Přes otcova známého pak na začátku padesátých let dostal místo vedoucího zemědělské správy na MNV Bruntál. Přestože se nestal členem komunistické strany, funkci zastával asi sedm let. „Tehdy nikdo nevěřil, že se za dané situace systém zhroutí. Bylo to tabu. Všichni byli komunisti,“ dodává pamětník.

Pod sebou měl stovky lidí a na starost mimo jiné dosídlování Bruntálska po odsunu německého obyvatelstva. Rozhodoval také o bourání zdevastovaných domů. „Desítky domů jsem nechal zbourat a desítky jsem jich zachránil a nechal opravit.“ V jeho kompetenci byly i nově vzniklé státní statky a jednotná zemědělská družstva. Pamětník říká, že na Bruntálsku tehdy většina lidí již do družstva vstoupila a jen několik soukromých rolníků odolávalo. „Měli jsme takzvané osobní úkoly, že každý vedoucí funkcionář měl povinnost naverbovat tak pět rodin do družstva,“ vzpomíná Vladimír Nemajer a dodává, že prý za něj nikdo ze soukromých rolníků neskončil ve vězení ani ho nevystěhovali. I dodávky zemědělských komodit prý nastavoval tak, aby je soukromí zemědělci dokázali odevzdávat. Desítky rodin soukromých hospodářů ale v tomto období v rámci Akce K (kulak) komunistický režim připravil o majetek a vystěhoval z jiných částí republiky právě na Bruntálsko.

Vladimír Nemajer na pobyt a práci na MNV Bruntál vzpomíná s nostalgií. V zaměstnání se mu dařilo, družstva prý měla nadprůměrné výnosy a ze státních rezerv získal peníze na nákup nových strojů. I finančně na tom byl velmi dobře. „Na výnosových prémiích za dva roky jsem dostal dvaaosmdesát tisíc. To byly tehdy závratné peníze,“ dodává pamětník, který jako jeden z mála tehdy vlastnil osobní vůz.

Vladimír Nemajer ve svém vyprávění také vzpomíná na jednu úsměvnou historku, jak vyřešil krádeže luštěnin. „Přišlo mi pět vagonů fazolí nebo hrachu na zasetí. Než k němu došlo, tak mně lidé z vagonu půlku rozkradli. I na to jsem vyzrál. Nechal jsem jednou namořit hrách a půl Bruntálu mělo sračku.“

Doma se ale často neobjevoval, a tak prý hlavně na prosbu rodičů po sedmi letech z Bruntálu odešel a vrátil se do Olomouce. Až do penze poté pracoval v Pozemních stavbách Olomouc. V roce 1962 se Vladimír Nemajer oženil s o dvacet let mladší Janou Toufarovou, s níž měl později syna Vladimíra. V roce 2016 žil v obci Samotišky.