The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Němec (* 1932)

• narozen 24. ledna 1932 v Hodoníně u Kunštátu na Blanensku

• vyrůstal v rodině, kterou živilo hospodářství

• stal se svědkem zacházení s vězni tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu

• vzpomíná také na dobu partyzánského odporu a osvobození

• roku 1945 se nakazil tyfem

• vyučil se krejčím a abs. večerní mistr. školu

• převážnou část života pracoval v podniku Kras

• navzdory vyškrtnutí z KSČ po roce 1968 zastával i funkci ředitele podniku

• po roce 1989 působil jako zastupitel i starosta Hodonína u Kunštátu

Když měli v týdnu ve škole volno, sedával desetiletý František Němec doma u okna a sledoval pohyb lidí a vozů po silnici vedoucí od tábora na Žalově k nim na kraj Hodonína u Kunštátu. V době Protektorátu Čechy a Morava byli v táboře internováni většinou moravští Romové a Sintové, lidé živící se řemeslem, které se pojilo s kočováním, nebo také světští a jejich rodiny. Za krátkou dobu existence tzv. cikánského tábora (srpen 1942 až září 1943) viděly oči malého chlapce kočovné vozy, ale i vozy s rakvemi, které mířily na farní hřbitov do nedalekých Černovic, nebo stříhání vlasů vězňů při přijímání do tábora. V důsledku tristních hygienických podmínek, které vyvolaly epidemii tyfu, v kombinaci s nedostatečnou výživou v táboře zemřelo 207 vězňů, z větší části děti. A ještě i záhy po válce, kdy zde – podobně jako za protektorátu – živořili Němci určení k odsunu (80 jich zde zemřelo na úplavici), se v Hodoníně a okolí nebezpečným tyfem provázeným průjmem s horečkou nakazilo několik dětí.

František Němec vyrůstal na rodinném gruntu, který obhospodařoval otec Alois a maminka Anna. Vychovali celkem čtyři děti a František byl jejich třetí. „Za první republiky byla bída, málo práce a pán na vesnici byl pan učitel, pan starosta, strážmistr – četník a pan farář. Pak hospodáři, u nás byly čtyři grunty, a ti se měli dobře, ale ti ostatní měli bídu. Obrovsky se šetřilo – na všem,“ vzpomíná na své dětství. Přesto se rodině povedlo postavit „novou chalupu“ – dost velkou, aby se dvě místnosti daly pronajímat a rodina si tak mohla finančně přilepšovat. Nájemníkem se v době před vznikem protektorátu stal četník Hrazdíra, který také Němcovým ráno 15. března 1939 přišel do kuchyně oznámit okupaci nacistickým Německem.

Tábor na Žalově, asi 15 minut pěšky od domu Němcových, je místem, na kterém lze ilustrovat značnou část dějin 20. století. Roku 1940 zde nejprve vznikl kárný pracovní tábor, od ledna 1942 sběrný tábor, kam byli sváženi dospělí muži tzv. „práce se štítící“, a jejich časově omezená internace sloužila především k získání a využití pracovní síly nutné ke stavbě nové silnice. „Tzv. cikánský tábor byl v Hodoníně u Kunštátu otevřen dne 2. srpna 1942. Zřízení tábora s oficiálním označením Zigeunerlager II (Zigeunerlager I byl otevřen v Letech u Písku) předcházelo vydání nařízení ‚o potírání cikánského zlořádu‘ z července 1942 (nařízení bylo kopií říšského vzoru platícího na území nacistického Německa od roku 1938), podle něhož bylo na území Protektorátu Čechy a Morava soupisem evidováno na 6 500 osob definovaných jako ‚cikáni a cikánští míšenci‘. Část Romů a Sintů a s nimi některé rodiny osob považovaných za ‚po cikánsku žijící‘ byli od začátku srpna 1942 internováni právě v nově otevřených tzv. cikánských táborech,“ můžeme číst na webových stránkách Památníku holokaustu Romů a Sintů na Moravě, který připomíná historii místa od roku 2019, kdy byl otevřen. Po likvidaci tzv. cikánského tábora v září roku 1943 (hlavní transport vězňů do Auschwitz II-Birkenau proběhl 21. srpna 1943) zůstalo místo prázdné. Později se zde otevřel pracovně-výchovný tábor Mladkov a na sklonku druhé světové války se v dřevěných barácích ubytoval wehrmacht. Po osvobození si zde Sověti zřídili lazaret, kde si vojáci léčili pohlavní choroby. Po internovaných Němcích určených k odsunu (na místě zůstali do října 1946) přicházeli v letech 1949 až 1950 političtí vězni. Navzdory tomu, co se na Žalově za války a po válce odehrálo, místo za komunismu sloužilo k rekreaci – mimo jiné i jako pionýrský tábor.

Život v táboře neměl žádnou hodnotu

„Oplocení tábora bylo dvojí, dřevěné, ovšem bylo to vysoké asi tři metry a nad tím byly ostnaté dráty. A mezi těmi dvěma ploty běhali vlčáci,“ vzpomíná na válečnou podobu tábora na Žalově František Němec a vzápětí se mu vybavuje obraz přijímací procedury, kterou podstupovali vězni po svém příchodu. Někteří z nich přijížděli k bráně i sami se svými obytnými vozy. „Četníci je zastavili u brány, museli vystoupit, postavit se do řady a po pravé straně byla taková malá bouda, kde byli holiči a postupně je ostříhali dohola. To byla první věc, kterou s nimi udělali,“ vypráví a přidává svou osobní vzpomínku: „My jako malí kluci jsme byli nad táborem a viděli jsme to. V té jedné rodině byla taková krásná, černovlasá, hezky upravená šestnáctiletá dívka, jejich dcera, a postupem řady vešla do kůlny, kde ji holiči ostříhali dohola, a za půl hodiny vyšla – hlavu jako koleno.“ Pamětník potvrzuje, co zmiňují i jiní svědci, a to, že obyvatelé Hodonína chodívali na Žalov na procházky a z tehdejší paseky nad táborem, kde je několik skalek patrných i na dobových fotografiích, sledovali dění v táboře. Pohled na lidi, kterým nebylo pomoci, musel být skličující. Zvědavé děti sledovaly své vrstevníky s ostříhanými hlavami, mnohdy spoře oblečené a viditelně strádající nevyhovující a nedostatečnou výživou – ovšem z bezpečné strany plotu. Řadu momentek a také několik pohledů na tábor pořídil lékař Josef Habanec z Olešnice, který za vězni tzv. cikánského tábora docházel.

Kromě dřevěných budov určených pro vězně a vstupu do tábora si pamětník vzpomíná také na strážní domky nebo kočovné vozy, které se podle jeho slov používaly k rozšíření (nedostatečné) ubytovací kapacity tábora (v Letech u Písku sloužily i jako umrlčí vozy a „korekce“) a se kterými se také obchodovalo – čeští četníci, ostraha tábora, je levně rozprodávali sedlákům v okolí. V době, kdy v táboře vypukla epidemie tyfu a na půl roku skončili vězni i ostraha v karanténě, prováděl již zmiňovaný lékař Josef Habanec v Hodoníně očkování. Mezi obyvateli Hodonína u Kunštátu, kteří očkování podstoupili, patřil i František Němec. I přesto ale záhy po válce tyfem onemocněl. Takto vzpomíná na událost, která se pravděpodobně po válce opakovala i v Letech u Písku: „Kanalizace v táboře nebyla, a tak to prosakovalo do potoka, který tekl do Hodonína, a ty bacily z toho tyfu se dostaly vodou až do naší dědiny. (...) Ve Lhotách jsme měli požární hlubinu, stalo se to v roce čtyřicet šest, a my děti jsme se tam o prázdninách koupaly a pochopitelně jsme si té vody taky lokly. A ty bacily tam byly. Chytli jsme čtyři včetně mě tyfus. Já jsem ho dostal jako první,“ vzpomíná. Díky známosti Františkova otce s lékařem Habancem, který se ujal jeho léčby, nakonec pamětník přežil. Když se po měsíci stráveném v brněnské Dětské nemocnici vrátil domů, maminka ho přivítala slovy, že si ho u Boha vymodlila a konečně si oddechla.

Tyfu v tzv. cikánském táboře ale podlehly desítky vězňů a kvůli vysoké úmrtnosti se přestalo pohřbívat na farním hřbitově v Černovicích. V blízkosti dnešního památníku a pietního místa na Žalově vznikl masový hrob, kde jsou dodnes pochovány oběti holokaustu Romů a Sintů (121 z nejméně 207, z větší části děti) a také 48 z celkem 80 zemřelých Němců. Z tábora se za dobu jeho existence (1942–1943) pokusilo o útěk 69 lidí a jen hrstka z nich byla úspěšná (například Antonín Murka, který se později přidal na Valašsku k partyzánům, nebo Blažej Dydy, jenž byl za své působení na pozici kápa v Auschwitz po válce potrestán vězením). „Jedna [žena] se pokusila utéct z tábora, četníci ji chytli na silnici k Černovicím. Úplně ji domlátili, že ji málem zabili. Nebyl nárok se odtud dostat. (...) Řekl bych, že jim vůbec nezáleželo na tom, kolik jich tady zemře,“ říká pamětník. Za dobu existence tábora bylo na svobodu propuštěno celkem 262 osob, převážně ze smíšených manželství (většina v srpnu 1942, ale část z nich pak byla přesto znovu zařazena do transportů do Auschwitz v roce 1943), z toho posledních 26 „necikánů“ těsně před velkým transportem. V noci z 21. na 22. srpna 1943 nastal transport 749 vězňů do KT Auschwitz II-Birkenau, kde jich následně většina zahynula. „Já jsem viděl pouze ty, co propustili. Ti byli tak obrovsky šťastní – smáli se, plakali radostí. To jsem viděl na vlastní oči, když je vezli. To byl platoňák, velký vůz, tam všichni seděli a vezli je,“ vzpomíná.

Přestřelka mezi partyzány a německými četníky v hospodě u Schwarzových

Poslední půlrok války se i na Blanensku (podobně jako například na Vysočině, Valašsku nebo Slovácku) stal časem vzestupu partyzánského hnutí. V kraji operovalo několik skupin: Jermak, Psohlavci a Třetí čs. úderná rota. Členové posledně zmíněné jednotky pod vedením skauta Milana Genserka natrefili v hodonínském lokále hostince Schwarzových na tříčlennou německou posilu četnické stanice, která byla do Hodonína povolána jen o několik dní dříve. Partyzáni přišli pravděpodobně přerušit telefonní vedení před plánovaným přepadem četnické stanice, ale došlo k jejich prozrazení a v nastalé přestřelce padl jeden z německých četníků, Bruno Scholz. Na vyšetřování a výslech členy gestapa z Letovic a Bystřice nad Pernštejnem 18. ledna 1945, které vzápětí následovalo, si pamatuje i František Němec, který pár dní poté oslavil třinácté narozeniny. „Gestapo vojskem obklíčilo celou dědinu a tenkrát nebyl rozhlas – byl bubeník a vyhlašoval, co se děje. Hlásil, že se všichni občané musí dostavit do sálu hospody – i těhotné a malé děti, všichni se tam museli nacpat. A velitel gestapa si stoupl na stůl a lámanou češtinou, byl to Sudeťák, řekl, že nastane vyšetřování všech. A řekl: ‚Musíte dokázat, kdo je vám milejší. Jestli my, nebo partyzáni.‘“ Pamětník si vybavuje, že vyšetřování bylo dlouhé, až do pozdní noci, a děti už únavou plakaly. Nakonec pustili domů matky s dětmi, ale otce vyslýchali dál. „Ještěže nikdo nic neřekl, k ničemu se nikdo z těch otců nepřiznal. Tak gestapo zatklo a zajalo starostu obce, pana Sedláře, a pana Krejčího, jehož syn byl totálně nasazený a utekl, odvezli je jako rukojmí do Letovic. Tam byli zavření. Nechybělo mnoho a [s Hodonínem] by to dopadlo jako s Lidicemi,“ myslí si pamětník.

Po válce

Po osvobození rumunskou a sovětskou armádou – a definitivně také po skupině banderovců, kteří se ještě roku 1947 mihli okolím Hodonína u Kunštátu – nastal v kraji klid. Sbíraly se ale další „revoluční změny“, které vyvrcholily 25. února 1948 komunistickým pučem. Následovaly čistky, vlna emigrací inteligence, zákaz živností a pracovní degradace, perzekuce kněžích a členů řeholních společenství a likvidace selských rodin v procesu kolektivizace. Ke vstupu do JZD byl vyzýván i pamětníkův otec Alois. Předepsané dodávky pro hospodářství o patnácti měřicích nebylo možné plnit. Za otcův vzdor zaplatila rodina ztrátou majetku a pamětníkova nejmladší sestra Eliška se nesměla podle jeho slov ani vyučit.

František, který byl od Elišky o 12 let starší, měl štěstí, že do učení nastoupil už rok po válce. Stal se z něj krejčí a později si doplnil vzdělání a stal se krejčovským mistrem. I navzdory postihu po invazi vojsk armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, kdy byl kvůli vyvěšení černého praporu na podniku Kras Brno vyškrtnut z KSČ, si zachoval pozici a díky odbornosti i jako nestraník postupoval výš. Do důchodu odcházel z pozice ředitele podniku Kras Boskovice. S Hodonínem u Kunštátu spojil velkou část svého života a žil zde i v roce 2021.

Piet spojených s holokaustem Romů a Sintů na Žalově býval pamětník přítomen jako starosta. „Při každém aktu 21. srpna jsem se účastnil pěší chůze na hřbitůvek. Byla tam pietní akce, hrála muzika, položily se věnce, ale vadí mi – a vadilo mi to i jako starostovi –, že součástí tohoto [památníku] není cesta. Když zaprší, tak se tam lidé brodí bahnem,“ vyjadřuje svou nespokojenost a dodává: „cesta, to nebyla jen silnice, Romové na ni chodili pracovat, po ní je vozili pohřbívat a zbytek Romů po ní vezli do Osvětimi do plynových komor. Patří k areálu a je naprosto neschůdná.“ Závěrem vyprávění říká: „Celý život jsem se snažil každého pochopit a pro každého něco udělat. A to se mi pak vracelo.“ I památník, jako připomínka osudů moravských Romů a Sintů, a nejen jich, by si zasloužil, aby skrze jeho expozici přispívaly příběhy nevinných obětí k pochopení jejich údělu. Příběhy těch, kteří byli odsouzeni k smrti na základě původu a příslušnosti, nikoliv na základě viny.