The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Němec (* 1935)

• narodil se 8. března 1935 v Klatovech

• druhou světovou válku prožíval s rodiči v Klatovech, drobně podporovali odboj

• v roce 1945 se při osvobození města setkal s americkými vojáky

• v roce 1946 se s rodinou přestěhoval do Mariánských Lázní do domu po německých obyvatelích

• v 50. letech se vyučil elektromontérem a potkal svoji budoucí ženu Marcelu Švandovou, která pocházela z Podkarpatské Rusi

• 21. srpen roku 1968 trávili manželé Němcovi na dovolené v Bratislavě

• v 70. letech si dodělal vzdělání a stal se projektantem, působil i nadále u městského stavebního podniku, zajímal se o historii

• v roce 1975 se mu narodila dcera Marcela

• po roce 1989 mohl začít plně rozvíjet svůj koníček – zájem o historii

Otakar Němec prožil jako dítě druhou světovou válku v Klatovech. Pamatuje vyhrocené okamžiky, při kterých přišlo o život mnoho lidí. Ať už to byli účastníci odboje, kteří svým životem zaplatili za to, že pomáhali v Klatovech organizovat činnost proti protektorátní správě, nebo jeho židovští spolužáci, zabití v koncentračních táborech. Válku na západě Čech ukončila americká armáda a Otakar Němec byl u toho. Jako kluk obdivoval vybavení vojáků, jejich bezprostřednost a milé chování k místním lidem. A do paměti se mu vepsala hlavně velkolepá atmosféra konce dlouhé války, do níž přibyli i ti, kteří měli štěstí a podařilo se jim uniknout nástrahám končícího konfliktu. Mezi ně patřila i budoucí žena Otakara Němce Marcela, která i s rodiči přišla do západních Čech z Podkarpatské Rusi. Tyto události se do jeho života silně promítly. A i když se o některé záležitosti dlouhých 40 let kvůli komunistickému režimu nesměl blíže zajímat, po roce 1989 mohl vše dohnat.

Říkali mi, abych se nenechal chytit

Otakar Němec se narodil v Klatovech 8. března 1935 do rodiny pilařského dělníka Jana Němce. Jeho maminka Marie Němcová, roz. Vaněčková, se částečně živila jako posluhovačka, částečně byla v domácnosti. Když mu byly čtyři roky, začala německá okupace a život v rodném městě se změnil. Školu na Husově náměstí, do které nastoupil v roce 1941, postupně zabrali němečtí vojáci pro kasárna. V nové škole se už od druhé třídy musel začít učit německy. Na výuku německého jazyka byl kladen zvláštní důraz, vyžadovaly se dobré znalosti. Kdo neuměl, dostal rákoskou přes ruku. „A všichni jsme to uměli,“ dodává Otakar Němec. To ale nebyla jediná změna. Velké zvraty byly pro oko malého chlapce hůře rozpoznatelné. Ze školy pomalu odcházeli židovští spolužáci. Otakar Němec, ač prý v té době ani netušil, že jsou to Židé, se ptal rodičů, kde jsou. Ti se báli říct synovi pravdu, a proto dostal odpověď, že se odstěhovali. Až později, mnoho let po válce, když se začal o jejich osud zajímat blíže, zjistil, že jeho kamarádi, mezi něž patřila například Blanka Wedelesová, z rodného města mířili do Terezína a pak do Osvětimi. Nikdo z nich se živý nevrátil.

V Klatovech byl zřízen také tzv. Oberlandrat, což byl nižší protektorátní úřad územní správy. Zastupovali ho zde nejen němečtí úředníci, ale i gestapo. V čele úřadu stál vrchní zemský rada Heinrich Wilkenhofer. Proti těmto nechtěným zásahům do života v Klatovech začaly vznikat odbojové aktivity. Otakar Němec vzpomíná, že někteří místní, pokud se do odboje přímo nezapojili, ho chtěli alespoň materiálně podpořit. Proto odbojářům posílali potají potravinové lístky. K tomu říká: „Já jsem nosil takovou konévku na mléko, a tam v dolní části jsem měl peníze a potravinové lístky pro ty rodiny. A šel jsem na určitou adresu a tam jsem to předal. To bylo tajné, říkali mi, abych se nenechal chytit. Ale to nebyly velké sumy, aby to případně vypadalo, že je to pro nás nebo kamarády.“ Strýc Otakara Němce, Vojtěch Skopec, se do pomoci zapojil přímo. Ke konci války ukrýval u sebe doma v osadě Bezděkov nedaleko Švihova parašutisty spojeneckých vojsk, které našel v lese. Celou dobu byli schovaní v podkroví domu. Nikdo je neudal, přestože se o tom v osadě prý vědělo.

Představitelé odbojových skupin zažili největší masakr za heydrichiády v červnu 1942, kdy bylo v Lubském lese nedaleko Klatov popraveno 73 místních obyvatel. To se Otakar Němec jako dítě dozvěděl záhy po incidentu. V blízkosti místa totiž žila jeho babička Anna Němcová. Vzpomíná i na tíživou atmosféru bezprostředně po atentátu na Heydricha, kdy bylo vyhlášeno stanné právo a po setmění platil přísný zákaz vycházení: „Po městě chodily hlídky, tři vojáci, a kdo třeba jen vykoukl z okna, toho zastřelili. Na nárožích se vyvěšovaly červeně psané německo-české seznamy všech popravených pro výstrahu.“

Na samém konci války zažil Otakar Němec další dramatické okamžiky. 20. dubna 1945, na narozeniny Adolfa Hitlera, bylo bombardováno spojenci klatovské nádraží, aby bylo zabráněno postupu německých vojsk. Akci prováděli tzv. hloubkaři, stíhací piloti, kteří byli schopni útočit nízko nad zemí na menší cíle. K tomu Otakar Němec říká: „Nejdřív jsem viděl kouř. Byl jsem doma, tatínek i maminka byli v práci. Vlezl jsem si pod otoman a tam jsem měl u sebe dokumenty, které jsme měli vždycky doma připravené v takovém kufříčku. Ten jsem držel a čekal jsem, co bude. To byly detonace veliké.“ Dál dodává, že při útoku byli zasaženi nejen vojáci, ale i tzv. národní hosté, což bylo propagandistické označení civilního německého obyvatelstva, které prchalo především z východního Pruska před Rudou armádou.

Osvobození, odplata a stěhování

Klatovsko, podobně jako další místa západních Čech ohraničené demarkační linií, bylo osvobozeno americkou armádou. Když Američané 5. května 1945 přijížděli do města, lidé na ně čekali v ulicích a vítali je. Asi o čtyři dny později byl svědkem Otakar Němec události, kdy se u Klatov vyskytl zbytek vojenských jednotek Ferdinanda Schörnera, které se snažily dostat zpět do Německa. Američané je v Klatovech na Husově náměstí odzbrojili, museli odevzdat veškerou munici a jako zajatci odcházeli přes Domažlice do Bavorska. „Tam byla po nich pak veliká halda zbraní a jako kluci jsme koukali, kde bychom nějakou ukořistili. A nakonec jsem získal revolver a buzolu. Vše funkční,“ vzpomíná. Asi každý kluk, který byl u osvobození Američany, má vzpomínky na žvýkačky, kakao a čokoládu, které západní osvoboditelé dětem dávali a které místní neznali. Podobně tomu bylo i u Otakara Němce, který mimo jiné vzpomíná i na to, že poprvé v životě viděl člověka černé pleti: „To byla pro mě skutečně událost.“ Také měl možnost z pohledu malého chlapce srovnat vybavenost americké a sovětské armády, neboť k Plánici nedaleko Klatov se dostali průzkumníci Rudé armády. Otakar Němec s kamarády se o tom dozvěděl. A protože je chtěli vidět, jeli se na ně podívat na kolech. „Oni tam měli oheň a dávali nám špek a to my jsme nejedli, mysleli jsme, že dostaneme také čokoládu. To se nám nelíbilo, tak jsme jeli hned domů.”

Oslavná atmosféra osvobození s sebou nesla ale i nepříjemné události. Lidé se snažili vyrovnat s udavači, o kterých věděli, že za války spolupracovali s Němci. A také chtěli trest pro zbylé představitele německé moci v Klatovech, zejména členy gestapa. Ti byli na základě rozhodnutí lidového soudu veřejně popraveni. Ponuré události se Otakar Němec v doprovodu tatínka zúčastnil. „Překvapilo mě to v tom, že jsem znal z loutkového divadla, jak vypadá kat, ale tady vypadal úplně jinak. Poprava se odehrála na nádvoří krajského úřadu. Byla tam spousta lidí a popravčí byli v hnědém. Byla to poprava oběšením. Tatínek mě držel na ramenou, abych dobře viděl. Protože jsem byl s ním, tak jsem se nebál.“ K tomu pak ještě dodává, že už před koncem války začal chápat, že popravovaní jsou velmi nebezpeční lidé. Ve městě se proslýchalo, co se ve vyšetřovnách gestapa dělo. Mnoho místních díky němu skončilo nejen na popravišti, ale i v koncentračních táborech, odkud už se nevrátili. Jejich veřejná exekuce byla trestem i zadostiučiněním, přesto Otakar Němec říká, že si nevzpomíná, že by přítomní lidé při samotném výkonu popravy dávali najevo emoce, např. že by pískali nebo tleskali.

V roce 1946 se Otakar Němec s rodinou odstěhoval do Mariánských Lázní v pohraničí, kde dostali dům po německé rodině, která čekala na odsun. Společně žili v jedné domácnosti několik týdnů. Vzájemně se k sobě obě strany chovaly dobře. Jediným proviněním jejich německých domácích prý bylo, že jejich otec narukoval do wehrmachtu. Z války už se nevrátil. Otakar Němec tu do školy začal chodit ještě s německými dětmi, které postupně i s rodiči odcházely. K účelu odsunu německého obyvatelstva byla v Mariánských Lázních zřízena dvě centra. Jedno na nádraží a druhé na letišti. Tam byli vojáci. Rozdávali jídlo a kontrolovali, kolik si kdo mohl vzít věcí. To bylo určeno dle toho, jak dalece odsunovaní spolupracovali s režimem nacistického Německa. „Mnozí z nich plakali,“ dodává Otakar Němec k jejich odchodu. Před válkou zde žilo asi 7 000 německých obyvatel, kteří byli téměř všichni v letech 1945 a 1946 odsunuti. Nutno dodat, že v Mariánských Lázních žila před válkou i početná židovská komunita, téměř polovina hotelů zde patřila židovským podnikatelům. Po válce se téměř nikdo z nich nevrátil. Byli zavražděni v koncentračních táborech nebo zůstali v emigraci, kam odešli v roce 1938. I přesto, že do města po válce přicházeli noví obyvatelé z českého vnitrozemí nebo z Podkarpatské Rusi a z Vídně, ztrátou původního obyvatelstva Mariánské Lázně velmi tratily a jejich nový rozkvět začal až po roce 1989.

Do Mariánek přišla z Podkarpatské Rusi

Po dokončení měšťanské školy se Otakar Němec vyučil elektromontérem a později, po absolvování vojenské služby, vystudoval střední průmyslovou školu. To už nastala doba padesátých let. Rodinu, podobně jako ostatní ve státě, kteří měli našetřené nějaké peníze, zasáhla měnová reforma v roce 1953. Babička Otakara Němce chtěla vnukovi přispět na studium, ale přišla při reformě o celoživotní úspory. V roce 1953 také Otakar Němec odešel na vojnu. Nejprve do Písku a poté do Sušice. Sloužil u spojařů, kde musel mít výborné technické znalosti. Ve vojenské jednotce prý byla nápadná přítomnost sovětských poradců, kteří chodili oblékaní v dlouhých modrých pláštích a vše kontrolovali. Měl zde rovněž možnost vstoupit do komunistické strany, to ale neudělal. Neměl o politiku zájem.

Po návratu z vojny se seznámil se svojí budoucí ženou, která se ale narodila na Podkarpatské Rusi. Její otec, Čech a také nositel typického českého jména Švanda, byl původním povoláním zeměměřič a za první republiky měl nabídku pracovat v této východní části tehdejšího Československa. Dostal zde trojnásobný plat, a tak se i se ženou přestěhoval do Ťačiva u Užhorodu. Těsně po válce byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu. Obyvatelům byl zablokován volný přístup k československému občanství a tím rovněž možnost svobodného odchodu ze země. Kdo měl štěstí a povědomí o tom, co se bude dít, stihl opustit západní část dnešní Ukrajiny ještě před uzavřením definitivní dohody o připojení k Sovětskému svazu 29. června 1945. To se týkalo i rodiny Švandových. „Jejich tatínek tam byl jako úředník a musel plnit oficiální úkoly. Jeho rodina ale v noci, než se stoprocentně uzavřela hranice, utekla. Za podpory lidí, kteří měli zprávu o tom, jak to tam bude probíhat. Utíkali přes Budapešť, ve vlaku seděli na zemi. A jejich tatínek za nimi dorazil později. Kdyby zaváhali, šli by do gulagu,“ říká o příchodu své ženy do Československa Otakar Němec. Dále vypráví, že měli příbuzné v Holicích u Pardubic, kde nějaký čas pobývali. Když dorazil jejich otec, přesunuli se do Tachova, kde dostal přes známé místo. Neměli nárok ani na potravinové lístky. Vše bylo zařízeno polooficiální cestou. Z Tachova se poté přestěhovali do Mariánských Lázní. Z Podkarpatské Rusi do Československa se tehdy dostalo asi 120 tisíc lidí.

Se svojí ženou Marcelou, roz. Švandovou, pak žil Otakar Němec v Mariánských Lázních celý život. Lázeňství se ve městě udrželo dál, ale zmizeli podnikatelé a hoteliéři. Zázemí pro lázně i lázně samotné byly provozovány státem a pobyt bylo možné získat jen na poukaz od ROH (Revoluční odborové hnutí) nebo od lékaře. Otakar Němec, jehož zájmem byla mimo jiné i muzika, vystupoval jako klarinetista ve zdejších hotelech nebo na promenádě. A život ve městě hodnotí jako velmi živý. Návštěvníci ale byli převážně Češi a Slováci. Cizinci, kteří sem mířili, přijížděli pouze z NDR. Pro ostatní přestaly být lázně atraktivní. Mimo to, že Otakar Němec působil občasně jako muzikant, se začal zajímat o historii. S přáteli začali navštěvovat pomník americkým padlým vojákům nedaleko Chebu, který byl postaven na náklady Spojených států v roce 1945. Pozemek, na kterém stál, tamní okresní správa darovala osvoboditelům. Proto tam pomník mohl zůstat po celou dobu komunistického režimu. Ale představitelé moci se snažili jeho existenci všemožně kamuflovat a případní návštěvníci byli různě šikanováni. „Tam se na výročí osvobození nosily věnce a oni [Státní bezpečnost] tam měli maringotku a psali si čísla aut, která se tam zastavila,“ říká Otakar Němec. Někteří pak museli i k výslechu.

Kvůli svému původu měla manželka problémy stále

Srpnové události roku 1968 zažili manželé Němcovi na dovolené v Bratislavě, kde byli ubytováni poblíž Dunaje. V noci 21. srpna je vzbudil hluk. „Divil jsem se, co to je. Manželka říkala, že jsou to lodě. Ale já jsem věděl, že tohle nejsou lodě. Takže jsem volal na recepci. Prosil jsem je, aby někam zavolali, že to vypadá, jako že sem jedou tanky. A taky že jo. Přes most z Petržalky jely tanky. Lidi se tam s nimi prali a oni je házeli do Dunaje,“ popisuje příchod okupantů Otakar Němec. Protože bylo hodně zraněných, tamní nemocnice vyzvaly obyvatele, aby šli darovat krev, což učinil i Otakar Němec. A soudržnost mezi lidmi byla obrovská. Dárci stáli dlouhé fronty, bylo jich zde na 500. Poté se s manželkou velmi složitě vrátili vlakem domů přes okupované Československo. Cesta trvala dva dny, dlouhé chvíle strávili ve vlaku před Pardubicemi, kam jim místní nosili do vlaku vodu. Jízdní řády v tu dobu přestaly existovat.

V Mariánských Lázních se proti okupantům také protestovalo. Ale zanedlouho odpor ustal a začaly prověrky. Sám Otakar Němec ve své práci jako elektromontér u stavebního podniku žádné problémy neměl. Prověrkami prošel bez problémů, protože nebyl ve straně a o politiku se blíže nezajímal. Tamní ředitel Václav Chum také nechtěl do podniku zatahovat žádné politikaření. Pozornost upřel k práci, kterou záměrně plánoval pro své zaměstnance i na víkendy. Závod v tu dobu vystavěl desítky moderních družstevních bytů západního střihu. Manželka Otakara Němce na tom ale byla hůře. Opět ji dostihl původ – to, že její rodina opustila Podkarpatskou Rus v době, kdy zde moc přebíral Sovětský svaz. Po roce 1968 byla propuštěna ze zaměstnání. Místo potom našla v hotelu jako recepční, protože měla vystudovanou hotelovou školu. V pohostinství prý nebyl problém získat místo ani pro člověka se špatným kádrovým posudkem. Ale minulost pak ovlivňovala i jejich dceru Marcelu, která se manželům narodila v roce 1975. S jejím vzděláním manželé váhali. Chtěla studovat, ale Němcovi se obávali, že se na žádnou slušnou školu nedostane. Neměla dobrý posudek. Nakonec se ale atmosféra začala uvolňovat, a když v roce 1989 dcera dokončila základní školu, dostala se přes známé na gymnázium.

Otakar Němec v sedmdesátých letech sledoval i dění okolo Charty 77, o které se dozvěděl z Literárních listů. Ale přiznává, že to vnímal jako příliš intelektuální záležitost, která pro něj byla vzdálená. V práci v této době povýšil na projektanta, jelikož si dodělal příslušnou školu. O politiku se nezačal zajímat ani v roce 1989, ani po něm. „Myslel jsem si, že už je pro mě na všechno pozdě,“ dodává Otakar Němec ke své situaci po listopadovém převratu. Přesto přiznává, že se jeho rodině hodně ulevilo. Manželka mohla dělat účetní a dcera vystudovala pedagogickou fakultu. On sám se začal zajímat o historii. Zjistil mnohé o osudu svých židovských spolužáků. Také se zasazoval o nové vystavění synagogy v Mariánských Lázních, která byla za války zničena. Pravidelně se účastnil oslav výročí osvobození západních Čech americkou armádou v Plzni.