The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Nepodal (* 1930)

• narodil se 2. března 1930 v Praze

• po válce se vyučil jemným mechanikem a vystudoval maturitní obor na průmyslové škole

• do nástupu na vojnu (1953) pracoval v modřanské Mikrotechně, kde se prosadil jako konstruktér

• na vojně v Kbelích (v lednu 1954) jej kontaktovala kontrarozvědka, zavázal se ke spolupráci

• po vojně se oženil a pokračoval v konstrukční a inovátorské práci

• přestože nebyl členem KSČ, pracoval na důležitých státních a tajných úkolech, od šedesátých let pravidelně vyjížděl na pracovní cesty do Sovětského svazu a dalších zemí

• od sedmdesátých let o něj projevovala zájem StB, opakovaně se na něj obracela a žádala o informace o osobách i o zemích, které navštívil

• v roce 1991 odešel do důchodu, za svou kariéru si na konto připsal celkem osmnáct patentů

 „Pozvali mě do tehdejšího Leningradu, kde se sešlo asi šestnáct akademiků z oblasti geofyziky, protože Sovětský svaz chtěl od Mikrotechny speciální přístroj malejch rozměrů,“ vzpomíná Miroslav Nepodal. „Když se podepisoval mezinárodní protokol, říkali mi, že u mě zapomněli napsat titul. Tak vyšlo najevo, že jsem obyčejnej absolvent průmyslovky, ne profesor. To vyvolalo takový menší zděšení mezi nima, že by to dělalo ostudu v protokolu, tak se ptali, jestli mi tam můžou napsat staršij inženěr. Od tý doby mi to tam psali: Miroslav Nepodal, starší inženýr.“

Miroslav Nepodal vysokou školu nevystudoval. Vyučil se a později složil maturitu, ale protože další možnost studia se mu neotevřela, vysokoškolský diplom nezískal. Přesto se prosadil jako konstruktér a vynálezce. A stal se pro režim natolik potřebným, že i jako nestraník řešil důležité a dokonce tajné státní úkoly.

V Modřanech to bylo jako na vesnici

Miroslav Nepodal se narodil 2. března 1930 v Praze. Rodiče pocházeli z jižních Čech z obcí Zámlýní a Předmíř. Chodit spolu začali v Praze, kde tatínek Miroslav pracoval jako jemný mechanik a maminka Barbora (rozená Minaříková) jako hospodyně. S pomocí maminčiných bratrů zedníků si postavili domek v Modřanech, v němž Miroslav Nepodal bydlí dodnes (2024).

Pamětník se manželům Nepodalovým narodil jako první, po roce a půl následovala sestra Alenka. V Modřanech prožili vesnické dětství: všude byly zemědělské usedlosti, kousek od domu pole, lesík, padesát metrů za zahradou tekl Lhotecký potok. Se školní docházkou ovšem pamětníkovi začaly také svízele: Po svém otci zdědil dyslexii, navíc výuka podle takzvané „globálky“ (četla se celá slova bez slabikování) jeho potíže se čtením umocňovala. Velmi pěkně mu šlo kreslení a také měl hudební talent, na obecné škole se sedm let učil hrát na housle. Později si opatřil tenorsaxofon, na který se už naučil hrát sám.

Řekli jim, že s namočeným kapesníkem se zachrání

„Plynový masky nebyly. Do školy jsme ale nosili lahvičku s octem a kapesník,“ vzpomíná pamětník na dny mobilizace a obavy z války. „Řekli nám, že když si namočíme kapesník do octa a budeme přes to dejchat, zachráníme se.“

Válka do Modřan dorazila v podobě německé tankové roty ubytované v nové měšťanské škole: Pamětník, tehdy školák,  se spolužákem spřádal fantastické plány na to, že dřevěnou ubikaci vojáků zapálí. Zprávy o válečném dění se rodina dozvídala z rádia. „Přijímače za protektorátu neměly krátký vlny, majitelé přijímačů si povinně museli nechat vystřihnout krátkovlnný cívky,“ vzpomíná pamětník. „Tak jsme si cívku navinuli, připojili jsme ladicí kondenzátor a bylo to. Dělali jsme to i sousedům.“ A tak v kuchyni poslouchali „Volá Londýn“ a na rádiu přitom visel lístek: „Pamatuj, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá smrtí.“ V bezprostředním okolí jako by se mnoho nedělo: Jen židovští spoluobčané byli vyloučeni z mnoha oblastí života a jednoho dne zmizeli. O jejich osudu modřanští neměli tušení, o Terezíně a vyhlazovacích koncentračních táborech se dověděli až po válce. Rovněž Heydrichiáda a teror, který po ní následoval, se Modřan přímo nedotkly. Miroslavu Nepodalovi v paměti utkvěla jen zeď kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, posledního útočiště českých parašutistů, poškozená střelami, a rovněž tatínkovo nabádání, aby s nikým o atentátu nemluvil.

Flašinetáři na záda namalovali hákový kříž

5. května 1945 vypuklo v Praze povstání. V Modřanech Němci preventivně shromáždili všechny dospělé muže a odvezli je do pískovny v Komořanech, aby se do bojů nemohli zapojit. Pak většina Němců odešla a ty, kteří zůstali, povstalci pozatýkali a zavřeli v sokolovně. Po příjezdu sovětských vojáků se k sokolovně přihnal důstojník s vytasenou pistolí a četník, který zatčené Němce hlídal, se jej rozpřaženýma rukama snažil zadržet. Důstojník jej na místě zastřelil.

V květnových dnech roku 1945 se na mnoha místech Češi mstili Němcům a kolaborantům a pamětníkovy Modřany v tom nebyly výjimkou. „Naproti žil jeden člověk, flašinetář, schoval se v chlívku a tam ho našli. Vytáhli ho, namalovali mu na záda hákovej kříž a odvedli ho.“

První vynález

Ve strýcově firmě na zubolékařské přístroje se Miroslav Nepodal vyučil jemným mechanikem. Pokračoval na dělnické dvouleté průmyslovce a po ní na čtyřleté průmyslovce s maturitou zaměřené na konstrukci obráběcích strojů. Nastoupil do modřanského podniku na letecké přístroje Vltavan, později přejmenovaného na Mikrotechna. Záhy se mu tam podařilo vyřešit konstrukci leteckého přístroje, se kterou si nevěděli rady ani zkušení odborníci, a řešení si dal patentovat.

Na konto si připsal svůj první vynález.

Samopal střídal se saxofonem

V roce 1953 Miroslav Nepodal narukoval na vojnu. Jeho koníček – bezmotorové létání – zřejmě způsobil, že jej poslali k leteckému útvaru do Mladé u Milovic, aby se vycvičil na pozici palubního střelce. Těšil se, že se zase dostane do vzduchu, ale když vyšlo nařízení, že létající personál musí sloužit o půl roku déle, jeho nadšení ochladlo. Naskytla se mu však možnost nastoupit do kurzu leteckých mechaniků v Kbelích, a tak se jí chopil.

V Kbelích se měl dobře. Služba nebyla náročná, jeho hlavní činností byla předletová příprava stroje, a když letoun odstartoval, mohl se odstrojit a užívat si sluníčka, dokud stroj zase nepřistál. V zimě to už venku příjemné nebylo a pamětník se podle svých vlastních slov tlačil dovnitř. Skončil ve funkci správce zbrojního a muničního skladu a také mu připadl úkol politicky školit mužstvo. „Politrukové byli dělnický kádry a moc tomu nerozuměli. Já na průmyslovce absolvoval hodiny politický ekonomie a marxismu, dával jsem politrukům škodolibý otázky, tak se mi takhle pomstili.“ Pamětník zpravidla rychle odvykládal nejnutnější a pak nechal vojáky spát nebo se bavit o děvčatech.

K užitku pamětníkovi v Kbelích přišla někdejší hudební průprava. Zapojil se do letištního orchestru Křídla vlasti, hrával po zábavách, střídal samopal se saxofonem. „Peněz za to moc nebylo,“ vzpomíná pamětník. „Dávali nám dorty a víno. Já o víno nestál, tak jsem tloustnul z dortů.“

Vždycky si ho nějak našli

Během vojny ve Kbelích se o pamětníka začala zajímat kontrarozvědka a posléze ho 21. ledna 1954 získala coby informátora s krycím jménem Aktovka. „Já jsem byl stydlivej kluk, co s politikou nechce mít nic společnýho,“ vzpomíná pamětník. „Ale oni si mě vždycky nějak našli. Nevím, jak se na mě dostali. Nejspíš z toho důvodu, že pro mě přijeli ze závodu kvůli mýmu vynálezu, kterej byl přihlášenej v USA, a bylo potřeba odpřisáhnout, že jsem nic neokopíroval. A tak jsem to šel odpřisáhnout na velvyslanectví USA.“

Z materiálů Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že hlavním zájmem kontrarozvědky bylo získávání ionformací o Aloisu Junkovi, někdejším členu Hitlerjungend, Miroslav Nepodal však k tomu uvádí, že o ničem takovém neví. Útvarový důstojník kontrarozvědky pamětníka čas od času vyhledal a žádal informace o různých osobách, zajímala ho jejich případná protistátní činnost. „Nikdy jsem nikomu neublížil,“ uvádí k tomu pamětník. „Říkal jsem si, jak to udělat, aby se nemstili na mejch dětech. Taky jsem si řek, že můžu v tom směru udělat i dobro, protože když bych věděl, že po někom jdou, můžu ho opatrně upozornit a udělat podmínky, aby se na něj nedostali. Tak jsem si myslel, že je to taková kontra-kontrašpionáž.“

Podle dochovaných materiálů StB byl Miroslav Nepodal před koncem vojenské služby poučen, že jeho spolupráce nekončí, ale že bude vyhledán buď na svém pracovišti, nebo v místě bydliště orgánem StB, který s ním bude nadále spolupracovat. O malé užitečnosti Miroslava Nepodala pro StB svědčí skutečnost, že 19. ledna 1956, tedy dva roky po začátku spolupráce, byl podán návrh na uložení jeho svazku do archivu.

Nepostradatelný inovátor

Po vojně se pamětník vrátil na své místo v Mikrotechně a asi dva roky nato se oženil. S manželkou Jaroslavou měli dvě děti, nejdřív dceru a za dva roky syna. Pracovně se Miroslavu Nepodalovi dařilo a svou inovátorskou prací si získal respekt. Neochotu vstoupit do KSČ mu nadřízení tolerovali, protože ho potřebovali. Pověřovali ho ostře sledovanými a někdy tajnými státními úkoly. Jedním z prvních byla ultracentrifuga, zařízení ke zkoušení laků pro kosmická tělesa. Vyvinuto bylo v USA, do Československa se jeho dokumentace dostala špionážními kanály a eminentní zájem na něm měl Sovětský svaz. Práce na zařízení přitom paradoxně probíhala ve spolupráci s odborníky vězněnými z politických důvodů v pankrácké věznici: Miroslav Nepodal tam docházel na konzultace. „Já seděl na jedný straně stolu, vězeň na druhý, bachařka sledovala, jestli se bavíme jen o technice.“ Výsledkem dlouhého úsilí byl funkční vzorek zařízení a následná sovětská objednávka.

Šedesátá léta s postupným uvolňováním veřejného života byla pro pamětníka obdobím intenzívní práce a cest. V létě roku 1968, jen pár dní před srpnovým vpádem vojsk Varšavské smlouvy, pobýval v Kyjevě. „Zastavili nás nějací mladíci a ptali se, kde je metro,“ vzpomíná pamětník. „Slyšel jsem, že mezi sebou se baví česky, oni to byli čeští studenti. Říkali, že jeli do Kyjeva vlakem a že směrem na naši republiku jezdily vlaky naložený vojenskou technikou, tankama, dělama a tak dále. Já říkal: Tak co, vždyť se tam nic neděje, podívají se a zas pojedou zpátky. Ovšem to byl velkej omyl.“

O tom, že by se připojil k posrpnové emigrační vlně, Miroslav Nepodal neuvažoval. „Já jsem prostě jako pes, že tíhnu k tý domovině,“ vysvětluje.

Koupil si moskviče

V sedmdesátých letech Miroslav Nepodal pokračoval v konstruování a inovování. „Jezdil jsem do Trenčína, někdy taky s ozbrojeným doprovodem. Trenčínská Konstrukta spolupracovala se zbrojovkou v Nový Dubnici, tam dělali minomety a podobný věci, tak jsme to šli taky zkoušet.“

Pamětníkovo zapojení do utajovaných státních programů i styky se zahraničím s sebou nesly zájem ze strany StB. V dokumentech StB byl veden jako “důvěrník”, podle svých vlastních slov však nic nepodepsal. „To se vždycky někdo objevil, prokázal se jako státní orgán, člověk musel sklapnout kufry a odpovídat na otázky,“ říká pamětník. „Vždycky jsem jim říkal banální věci, co byly veřejně známý. Dvakrát mě pozvali do Bartolomějský, proti mě dva soudruzi v civilu jeden přes druhýho dávali otázky, takže jsem nevěděl, co je zajímá.“ Čas od času si s pamětníkem domluvili schůzku v restauraci a vyzvídali, zvlášť po příjezdu z Číny. „Pozdějc, jak vyšly ty Cibulkovy seznamy, tak jsem si je sehnal. Ale v těch seznamech jsem nebyl.“ Pamětníkův svazek byl v roce 1984 uložen do archivu.

Konec režimu v roce 1989 pamětník uvítal, životní ani profesní zvrat mu však nepřinesl. V roce 1991 odešel do penze, spokojen a díky platbám za svých osmnáct patentů i zabezpečen. „Koupil jsem si moskviče, pozdějc jsem ho vyměnil za žigulíka. Toho mám dodnes,“ říká pamětník. „Ale už v něm nejezdím, nemám na to zrak.“