The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Netík (* 1950)

• narozen 6. dubna 1950 v Pelhřimově

• vyrůstal na rodinném statku v Týně nad Vltavou

• otec Rudolf Netík v 50. letech vězněn

• rodina nikdy nevstoupila do jednotného zemědělského družstva

• vystudoval střední školu zemědělskou a mechanizační v Českých Budějovicích

• v době komunistického režimu soukromě hospodařil

• vstoupil do Československé strany lidové

• v listopadu 1989 se coby věřící katolík účastnil poutě do Říma u příležitosti svatořečení Anežky České

• účastnil se dění sametové revoluce v jižních Čechách

• první prezident Agrární komory ČR

• angažoval se i v Asociaci soukromého zemědělství

• v letech 2004 - 2008 byl radním Jihočeského kraje pro zemědělství, životní prostředí a rozvoj venkova za KDU-ČSL, krajským zastupitelem byl do roku 2012

• působí ve správních a dozorčích radách celkem osmi neziskových organizací

• rodinné hospodářství v Týně nad Vltavou již předal svému synovi, kterému dál pomáhá

 

Pan Jiří Netík, narozený 6. dubna 1950 v Pelhřimově, hospodařil na rodinném statku v Týně nad Vltavou. V mém okolí je známou osobou právě díky rodinnému podnikání, převážně v oblasti zemědělství. Vedení statku dnes již přenechal svým synům. On sám statek převzal po svém otci, cesta k němu byla ale nelehká.

Otec pana Jiřího, Rudolf Netík, hospodařil ve 30. letech na pronajatých arcibiskupských statcích v Onšově. Pachtovní smlouva byla ale projednána jen s panem arcibiskupem Kašparem, centrální vedoucí statku o pronájmu nevěděl. Vedoucí chtěl ale statek jako věno pro svou dceru, a tak bylo třeba zbavit se nájemníka. Tak byl pan Rudolf obviněn, že nemá zaplacené daně za rok. Jednalo se o přibližně 80 000 Kč, do termínu úhrady zbývaly ještě dva týdny a peníze byly připravené. Jenže zřejmě podplacený Okresní soud v Kralovicích už úhradu nepřijal. Věc se tak dostala k Nejvyššímu soudu do Prahy, verdikt se ale opakoval. Panu Rudolfovi byl zabaven všechen nemovitý majetek, úroda na poli i dobytek, a došlo k vystěhování.

Nějaký čas byl pak pan Rudolf správcem jednoho statku v Orlických horách. Stále ale hledal statek, který by mohl sám obhospodařovat. Později našel hospodářství v Týně nad Vltavou, o které díky jeho finančnímu zatížení nebyl zájem. Pan Rudolf stavení koupil a s celou rodinou se nastěhoval. Právě dluh, který se k hospodářství vázal, zřejmě zachránil rodinu Netíků před opětovným vystěhováním. Ačkoliv bylo zvykem, že na hospodářství zůstává nejstarší z dětí, na statku v Týně zůstal po vojně pan Jiří, nejmladší z 5 -ti sourozenců.

Život soukromého zemědělce za komunistického režimu

Otec pana Jiřího Netíka byl celkem třikrát vězněn. Při kolektivizaci byl pak pod hrozbou opětovného vězení nucen vstoupit do JZD. I přesto ale pan Rudolf do JZD nevstoupil, a tak byl zatčen. Po dlouhé době plné naléhání, aby podepsal vstup do JZD, nakonec svolil pod podmínkou, že si dokument, kterým vstup do JZD stvrdí, napíše sám. To mu bylo dovoleno, avšak pan Rudolf se zavázal, že bude pracovat v zemědělství jako dosud. O vstupu do JZD nenapsal jedinou zmínku. Úředníci ale dokument přijali i v tomto znění a pan Rudolf byl propuštěn z vězení. A protože dosud hospodařil jako soukromník, po propuštění se tedy ke svému hospodářství opět vrátil. Těžké časy ale přetrvávaly i v 50. letech. Režim šikanoval soukromý sektor formou častých kontrol a prověřování. Soukromým zemědělcům byly neustále zabavovány zemědělské stroje i koně, pole se tedy obdělávala ručně, v lepším případě měla rodina krávy. Každý, kdo soukromě podnikal, musel povinně odevzdávat státu odvody v podobě surovin. Ty byly nařizovány tak, aby bylo velmi obtížné je splnit. Rodina Netíků musela odevzdávat vejce, ačkoli žádné slepice neměli, věnovali se pouze práci na poli. Tak bylo třeba kupovat vejce odjinud. Dalším problémem byla výměna pozemků. Když se hospodáři podařilo spojit několik menších políček v jedno velké pole, byl nucen vyměnit pozemky v rámci pozemkové reformy za jiné, často rozdělené, některé mu byly odebrány úplně.

Bratr a setra pana Jiřího nemohli dokončit maturitu, ze školy museli odejít. Pan Jiří sice střední školu dokončil, dokonce by mohl studovat i na vysoké škole, kam by se dostal bez přijímacích zkoušek, bylo ale třeba věnovat se hospodářství, na vysokou školu tedy nakonec nenastoupil.

Zemědělcům byly stále ztěžovány životní podmínky, bylo třeba věnovat se další činnosti, aby se uživila celá rodina, tak pan Netík začal semenařit (= produkce osiv). Později došlo i na manželství a děti, kterých má pan Netík se svou ženou celkem pět. Peněz bylo málo, a tak pan Jiří začal pracovat ještě v mlékárně. Po směně zde šel pracovat na pole. Jak děti rostly, bylo třeba přemýšlet nad vzděláním. I když se synové rozhodli pro konzervatoř, nebo automechaniku, nakonec vždy přešli na zemědělskou školu. U Netíků je zemědělství ,,nemoc“, která se dědí z generace na generaci, jak říká sám pan Jiří.

Návrat k rodinné tradici po Listopadu 89

Po roce 1989 došlo k zásadním změnám. Po navrácení restitucí bylo třeba sjednotit soukromé zemědělce a hlavně vrátit lidi na venkovská hospodářství. Sehnat úvěr na nákup půdy také nebylo snadné, peníze ale chyběly i na stroje. Vlivem historických událostí bylo u nás v 90. letech pozastaveno soukromé zemědělství a dodnes se těžko obnovuje. Dalším problémem bylo i to, že lidé museli znovu zaplatit hospodářství, která už dříve vlastnili, ale byla jim při kolektivizaci zabavena. Pan Jiří se tedy pokusil sjednotit zemědělce. Nejprve se angažoval v Asociaci soukromého zemědělství, ze které později odešel. V 90. letech 20. století se pan Netík vydal na Yaleovu univerzitu. Zde bylo cílem najít podporu pro české zemědělství. Vznikl tak Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, který se zprvu neujal, po čase se ale prosadil a pokračuje až dodnes. Následně pak založil Agrární komoru ČR a stal se jejím 1. prezidentem (1993 – 1997). Ta měla za cíl podpořit soukromé zemědělce a hájit jejich práva. Za důležité považuje pan Jiří účast na společenském životě. Aktivně se účastnil i politického života, na Krajském úřadě Jihočeského kraje v Českých Budějovicích byl předsedou Výboru pro venkov a životní prostředí (2008 – 2012), dále pak předsedou Pracovní komise sociálního zemědělství (od roku 2015). Za svůj život působil celkem v 19 společnostech, z nichž 4 dnes již neexistují. V současné době se angažuje v 8 společnostech, zejména v obecně prospěšných Domovy KLAS Chrášťany, Domov sv. Anežky v Týně nad Vltavou, či Jihočeské zemědělské muzeum.

Na statku v Týně nad Vltavou se dnes nachází servisní dílny. Synové pana Jiřího pokračují v otcových stopách a rozšiřují rodinný majetek o další statky, sklady obilí, bourárnu dobytka, či bioplynovou stanici.

I přes všechny zažité nepravosti je pan Netík vděčný za pospolitost rodiny, která si v těžkých dobách velmi pomáhala, například při žních, kdy byla třeba pomoc všech příbuzných. I přes početnost rodiny nebyl nikdy problém s dělením majetku.

Rodinná historie: Netíkové, zemědělci [online]. [cit. 2016-12-21]. Dostupné z: http://www.stateknetechovice.cz/o-nas/historie/

Portál rodinného zemědělství: Sociální zemědělství v praxi, Lidové noviny 24.9.2015 [online]. [cit. 2016-12-21]. Dostupné z: http://www.socialni-zemedelstvi.cz/media/