Taťána Netoličková

„Dostali jsme se až do finále, což byl pro mě velký zážitek, byť jsem dostala, jak se říká u atletů, první nejhorší dráhu. Ale když máte formu, dokážete v první i deváté dráze běžet dobře. Byly jsme rády, že jsme se dostaly do finále dvě, že se vzájemně podporujeme. Závod se vydařil se vším všudy, Jarmila ho okořenila světovým rekordem. Nebyla jsem od ní zase až tak daleko na třístovce, na poslední stovce. Někteří lidé se mě ptali, jestli jsem neměla zákaz ji předběhnout. To by mě v životě nenapadlo, nikdo mně to neřekl. Kdybych měla šanci a hlavně sílu, tak bych ji předběhla, to si samozřejmě nenechá nikdo vzít. Neměla jsem ale síly. Díky tomu, že to tak táhla, jsem se jí držela. Bylo to hrozně těžké, síly docházely. Po jejím doběhu už tam byl vítězný čas, viděla jsem, že nezačíná osmičkou, čtyřicet osm vteřin, ale čtyřicet sedm devadesát devět. Tak jsem byla první, kdo jí to mohl zvěstovat do ucha v objetí, nechtěla tomu věřit. Pak to bylo potvrzené na světelné tabuli. Jsem dodnes vděčná Jarmile, že mě vzala za ruku a absolvovaly jsme čestné kolo. Bylo to pro mě náročné, protože jsem byla neskutečně unavená, vyčerpaná. Hodně těžko jsem zvedala nohy, ani ruce jsem nemohla držet běžecky. Během té čtyřstovky při čestném kole se to ze mě dostávalo. Psychická úleva, že doma vědí, jak jsme dopadli, mi hodně pomohla, že když jsem doklusala čestné kolo, bylo mi lépe.“

„Byla jsem u toho s Helenou Fibingerovou ještě na betonových ochozech starého vítkovického stadionu, přesně si to pamatuju, jak jsme se to dozvěděly. Bylo nám v podstatě do pláče, byť máme Zlatou tretru rády, řekly jsme si: 'Bude to náš vrchol, Zlatá tretra a nic víc.' Nakonec se rozhodlo, že se uskuteční náhradní olympiáda pro nás. Ještě nás rozdělili, muži byli v Moskvě, my díkybohu v Praze. Sledovali jsme vzájemně naše dění. Bylo to hodně složité, byť to byl úspěšný rok – měla jsem tři medaile –, tak se na něj nevzpomíná. Pro některé lidi to nemá význam, ale pro mě to význam mělo. Jednak že jsem získala stříbrnou medaili, jednak jsem porazila Jarmilu. Ona tehdy měla zdravotní problémy, byla jsem překvapená, že jsem šla na stupně vítězů a za mnou není Jarmila. Myslela jsem, že je třetí, byla tuším pátá. Moc mě mrzelo, že se novináři zajímali jen o medailisty, Jarmila stála v pozadí a nikdo si jí nevšiml. To je krásno i zlo sportu, když se daří, je všechno oukej, když se vám nezadaří, už tam nejsou lidi, co vás plácají po ramenou. Když člověk nejvíce potřebuje pomoci a podržet, je na to sám. Považuju to za náramný šampionát [Hry přátelství Družba 1984], prožívali jsme to náramně, protože to bylo doma. V době, kdy nás vyvolali, abychom šly na dráhu, vylezly jsme s Jarmilou Kratochvílovou zpod tribuny. Stadion začal takovým způsobem bouřit, že se mi naježily chlupy, měla jsem husí kůži. Musela jsem se schovat pod tribunu, protože jsem si říkala: 'Ježíši, je tam tolik lidí, fandí nám, jsme doma!' Byla tam atmosféra, něco jiného než v Helsinkách. Říkala jsem si: 'Musíme to za chviličku prodat.' Považuju ten rok za úspěšný, ale bohužel je okořeněný smutkem, že jsme nemohli na olympiádu odcestovat. Ještě jsme pořád četli, že olympiáda nestojí za nic, že o ni nemají lidi zájem, že nechodí diváci do obecenstva. Dostali jsme se do Waldkraiburgu, kde jsme měli družbu s vítkovickým oddílem, tam jsme se dívali na televizi, bylo to západní Německo, kde na televizi olympiáda probíhala. Viděli jsme, jak jsou narvané stadiony. Atmosféra byla lepší než v Helsinkách, tak nám to rvalo srdce.“