The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slávka Netrvalová (* 1925)

• narozena 31. května 1925 v Oldřichově na Hranicích

• dětství prožila v pohraničních vískách v Deštném v Orlických horách a Hanšpachu

• po zabrání Sudet se s rodiči přestěhovali do Bystrého u Poličky a pak do Pelhřimova

• na sklonku války začala studovat v Brně na Masarykově státním odborném učitelském ústavu pro vzdělání učitelek na odborné školy pro ženská povolání (škola spolku Vesna)

• 20. listopadu 1944 prožila v Brně bombardování

• roku 1946 se vrátila po absolvování Vesny do Čech

• v únoru 1948 byla pro své kritické výroky na adresu ministra Zdeňka Nejedlého vyslýchána

• zúčastnila se posledního všesokolského sletu roku 1948

• po čistkách byla ze Sokola vyloučena

• roku 1948 se vdala za JUDr. Karla Bulíře

• žila pak v Okrouhlé a pracovala jako učitelka v mateřské a základní škole v Novém Boru

• roku 1982 se vdala podruhé, za PhDr. Otu Netrvala

Slávka Netrvalová měla velmi pestrý život už od dětství. S tatínkem, který byl inspektorem Finanční stráže, žili v pohraničí a kvůli jeho službě a změnám spojeným s druhou světovou válkou se také často stěhovali. Poznala Orlické hory, Šluknovský výběžek i Vysočinu. Kamkoliv šli, ji ale rodiče vychovávali k vlastenectví a v duchu sokolských myšlenek.

Slávka Netrvalová se narodila 31. května 1925 v Oldřichově na Hranicích. S rodiči žila do svých jedenácti let v Deštném v Orlických horách. „Bydleli jsme v chalupě tyrolského typu. Měli jsme velký pokoj a velkou kuchyň a vedle bylo oddělení Finanční stráže. Na chodbě byly na zemi ploché kameny a tam vedle žila druhá rodina finančáků, a ti měli moře dětí,“ popisuje pamětnice jedny z prvních vzpomínek na dobu, kdy si vynahrazovala kontaktem s dětmi od Hambálkových fakt, že zůstala celý život jedináček. Své rodiče popisuje jako milující a pozorné, pečující, ale i přísné a především spravedlivé. „Přišly Vánoce a naši se rozhodli, že mi koupí první lyže. To mne zrovna nepotěšilo. Druhý den táta řekl, že se jde lyžovat. Ale mně se nechtělo – brečela jsem a bránila se. A táta řekl: ‚No tak já rozsekám a spálím saně...‘ Tak se šlo a nakonec mi lyže učarovaly,“ vypráví pamětnice, jak se naučila používat v zimě nezbytný dopravní prostředek, bez kterého by v Deštném nebylo možné existovat a který sloužil při výkonu povolání i jejímu otci. „Když byl ‚berg wind‘, tak jsme třeba tři dny nešli do školy, než se to usadilo. To pak byly pětimetrové závěje, a než se to prokopalo do Dobrušky, tak jsme kolik dní byli mimo,“ líčí kruté zimy Slávka Netrvalová. 

Otec se po nějakém čase rozhodl, že rodině v Deštném postaví dům, což se zdálo v špatně přístupném terénu jako bláhový nápad. Ale povedlo se a velkorysá vila Slávka se skutečně zrodila. Rodina si však komfortu dlouho neužila. Přišel rok 1936 a otec povýšil na inspektora Finanční stráže a byl přeložen do Hanšpachu ve Šluknovském výběžku, tzn. o dvě stě kilometrů vzdušnou čarou po hranici na západ. Do vily se nejprve vraceli o prázdninách a pak ji začali pronajímat. V sedmdesátých letech se jí rodina vzdala nadobro.

Večer jede poslední vlak

„Když přišel rok 1938, tak to už začalo být zle. Normálně jsem si s německými dětmi hrála, to nebyl rozdíl. A krásně jsem se s nimi naučila německy. Ovšem pak, když začal Henlein proti nám štvát, tak pak začaly i lítat kameny a už to nebylo ono,“ přibližuje atmosféru v Hanšpachu, jak se změnily i vztahy mezi dětmi v době vzedmutí německého nacionalismu krátce před světovým konfliktem, který v té době ještě nikdo netušil. „Hranice pak byly obsazeny – byli tam četníci a financi. Měli tam polní kuchyně a nesměli odtamtud odcházet. Tatínek nebyl od jara doma. Ale musím říct, že ta služba tam byla lehčí. Ta krajina tam byla přehlednější, nebyly tam takové kopce Orlických hor. Ale zase na druhou stranu se tam mnohem víc pašovalo,“ říká pamětnice a dokládá svá slova dokonce několika otcovými strojopisy – téměř mikropovídkami s příběhy pašeráků, jejichž příběhy otec zaznamenal.

„Jednou, to bylo už v září, byla jsem ve třetí měšťance, táta přiběhl domů a povídá: ‚V pět hodin jede poslední vlak. Musíte odtud pryč!‘ Tak co jsme mohly honem pobrat? Já školní tašku na záda. Maminka už byla trochu nemocná, tak jsme toho moc nepobraly. Ale jezdil k nádraží autobus, tak pan Bergman nás odvezl. Nasedly jsme a jely. A táta věděl, že jedeme k jeho bratrovi do Ledců u Třebechovic pod Orebem,“ vybavuje si pamětnice jednu z prvních tísnivých vzpomínek z podzimu roku 1938 a pokračuje: „Dojely jsme až do Rumburku. Tam se přestupovalo. Za Krásnou Lípou byly už vytrhané koleje. Musely jsme takovým svahem dolů. Copak já to seběhla, ale měla jsem strach o maminku. Ale lidé jí hodně pomáhali. A zase nahoru a tam už byl přistavený další vlak. K tomu strýci jsme pak už dojely dobře.“ 

Co je s otcem, ale několik týdnů nevěděly. Vše jim vyprávěl až po svém návratu: „Financové dostali rozkaz vyklidit pozice. Zabalili polní kuchyně a ustupovali ve formaci do vnitrozemí. Přešli Velký Šenov a u Brtníků (tehdy Zeidler) na ně čekali henleinovci. Přepadli je, velitele zastřelili a ostatní naložili na nákladní auta a odvezli do Magdeburgu. Říkal, že zlí na ně nebyli. Nedostávali nic zvláštního, jen řepnou polévku, ale jinak si jich nevšímali. Čekalo se, jak klidně zaberou Sudety. Kdyby se někde někdo ozval, tak by to tam odnesli. Byli jako zástava. Ale jelikož se nic nedělo, tak je všechny pustili domů.“

Otcovu situaci, kterou pamětnice popisuje, najdeme například i ve vyprávění Bohumila Orneta,[1] příslušníka Finanční stráže libereckého pluku, i s přesnou datací: 22. září 1938. To byl tzv. Černý den hraničářů.[2] Den, kdy v podstatě v celém pohraničí byli napadáni příslušníci Stráže obrany státu členy sudetoněmeckého Freikorpsu (Sudetoněmeckého sboru dobrovolníků, polovojenské organizace, někdy také zvané jako ordneři). Členové Finanční stráže se na mnoha místech odmítli podřídit rozkazu nepoužít v případě napadení zbraně, a na ústupu do vnitrozemí tak padly za oběť nejspíš desítky životů. Následovala všeobecná mobilizace Československa a pak už jen Mnichov.

Dva roky se všemi dobrými rodáky

Po tatínkově návratu z Německa se vydali do Hanšpachu pro věci. V té době už bylo jasné, že otec se přesune na novou hranici, která vznikla zabráním Sudet, do Bystrého u Poličky. „Tatínek s námi na to stěhování do Hanšpachu nejel, protože měl z těch Němců vítr. Měl u nich všelijaké křížky, když je chytal při pašování. Tak jela maminka se strýcem, který nám to přestěhoval. A zjistili, že náš byt je vykradený. Všechny tatínkovy věci od prádla po boty a kožich, všechno bylo pryč. Naše ne – moje a maminčiny nic. Ale to tátovo bylo do posledního všechno pryč. A co bylo nejhorší, co tátu nejvíc mrzelo, že mu vzali jeho psací stroj a rádio,“ vzpomíná Slávka Netrvalová na spoušť v Hanšpachu, ale pak s úsměvem dodává: „A to bylo pak první po válce, když se tam vrátil, že šel na národní výbor a vyžádal si psací stroj a rádio.“ 

V Bystrém, kde se později, roku 1967, natáčeli Jasného Všichni dobří rodáci, žili v domě, kde se zřídila nová služebna Finanční stráže. Po jejím zrušení v roce 1940 otec získal místo berního úředníka v Pelhřimově a rodina se stěhovala dál.

Vlasovci v Pelhřimově

Na léta v Pelhřimově, kde prožila velkou část války, vzpomíná Slávka Netrvalová s radostí. Studovala na rodinné škole, chodila do tanečních a díky vedení učitelky klavíru Jany Dítětové konečně našla lásku k vážné hudbě, která pro ni předtím byla jen prázdným drilem.

Vzpomíná ale i na věci, které ji děsily a kterým tak docela nerozuměla – hanobení dvou maďarských Židovek na náměstí v Pelhřimově: „To bylo zlé. Vozili je po náměstí v káře. Vždycky jsem od toho utíkala, bála jsem se. Házelo se kamení, a co bylo při ruce. A pak je na soudním dvoře oběsili.“

Vybavuje si také den příchodu vojáků Ruské osvobozenecké armády, kteří u nich našli azyl na jednu noc: „Objevili se vlasovci, kteří se vlastně před armádou schovávali, utíkali před ní. Měli jsme v Pelhřimově dvě větší místnosti, a najednou tam spali čtyři. Rozložili se pod oknem. Maminka jim přinesla, co měla – chleba a borůvky z kompotu. Ráno pak odešli a druhý den jsme se dozvěděli, že je někde zastřelili.“

Dramatický byl pak v Pelhřimově i konec války: „Devátého května jsem šla v průvodu. Maminka mi upravila kroj české selky, tak jsem byla nafoukaná. A najednou na náměstí vjel tank a bylo strašného křiku, že na nádraží jsou Němci a střílejí. V tu ránu tam bylo nákladní auto, na něj naskákali mladí chlapi a vyrazili na nádraží. Jeli tam, a Němci je všechny postříleli – bylo třináct mrtvých.“ 

To už se ale blížila osvobozující armáda: „S kamarádkou Vlaďkou jsme vítaly Rusy. Vyběhly jsme na kopec nad nemocnicí a dolů jsme s nimi jely na stupátku u šoféra. A zase vyběhly nahoru... a tak celé odpoledne. A pak jsme se šly podívat na ty kluky. Vlaďka skoro polovinu těch zabitých poznala.“

Z kamenů visely cáry mých šatů

V letech 1944 až 1946 studovala pamětnice v Brně Masarykův státní odborný učitelský ústav pro vzdělávání učitelek na odborné školy pro ženská povolání Vesna, což byla škola stejnojmenného vzdělávacího spolku, který působil už od poloviny 19. století a zasloužil se především o vzdělávání žen.

Byt, ve kterém žila se spolužačkou v podnájmu, skončil během náletu v troskách. „Přišel 20. listopad a velké bombardování Brna. Táhlo se to celou Údolní až k Jakubovi a na druhou stranu Brna. V té době jsme všichni seděli ve škole v krytu. Chvěla se zem, byli jsme vyjukaní jak zajíci. A po náletu jsme my dvě vyšly ven a běhali tam lidé a páni v pruhovaných šatech. A dodnes nevím, jestli to byli lidé z nemocnice, nebo z trestnice,“ vypráví pamětnice a pokračuje:  „Naproti zemské porodnici nebylo nic, jen rozbombardované hromady kamení. Tak jsme tam stály jen s taškou v ruce. Neměly jsme vůbec nic. Tak jsme se otočily, že půjdeme zpátky do školy. Tam ale stál Němec s puškou, že zpátky nesmíme – že tam jsou časované bomby. Údolní hořela z obou stran a musely jsme ji proběhnout. Ta ulice je širší, tak se to dalo, ale to víte, jak nám bylo. Oběhly jsme blok a vrátily se do školy. Ta už byla prázdná, tak jsme si říkaly, co budeme dělat.“ 

Pomohla jim paní, která se objevila jako babička z pohádky a vzala je k sobě na noc. Další dny pak už spaly u své učitelky doma. Ve škole se udělala sbírka, protože kromě toho, co měly na sobě, jim nezůstalo nic. Když pak za ní na jaře přijeli rodiče na návštěvu, šli se podívat k troskám zbořeného domu, kde předtím žila. „Když maminka viděla ty hromady, tak se strašně rozplakala. Tam z těch kamenů visely cáry mých šatů...“

Sokolkou tělem i duší

Po absolvování Vesny roku 1946 se Slávka Netrvalová vrátila z Brna za rodiči, kteří přesídlili z Pelhřimova zpět do Hanšpachu, po válce přejmenovaného na nynější Lipovou. Tady se také už coby mladá dáma zamilovala a brzy nato, roku 1948, se provdala za JUDr. Karla Bulíře. Svatbě však předcházely ještě důležité události roku 1948. Pamětnice byla odmala členkou Orla a později Sokola. Po přestěhování do České Lípy, kde vyučovala na rodinné škole, chodívala pravidelně cvičit do lipské sokolovny. „To byl ten nešťastný únor. A my jsme si tam s děvčaty během přestrojování vzaly na paškál pana Zdeňka Nejedlého. Pěkně na plné pecky. A za krátký čas si pro mě přijeli – tajná policie. A vzali i moji kolegyni, ale nevěděly jsme o sobě. Celou dobu mě nechali v té místnosti stát otočenou ke zdi,“ vzpomíná Slávka Netrvalová na svůj první a jediný střet s komunistickou policií. „Postavili mě čelem ke zdi a chtěli vědět, s kým se scházím a jaké mám v Lípě známé... Pěkně na mě řval. Jmenoval se Tichý. Ale aby mě uhodil, to teda ne. A pak z něj vylezlo: ‚A vy znáte Bulíře? Od něj ruce pryč! To je nebezpečnej kádr!‘ Nalil na něj kopec špíny... No a já jsem mu ani neřekla, že máme 24. července svatbu. Pak se uklidnil a řekl: ‚My si na vás, když bude potřeba, počkáme, až půjdete ze Sokola.‘“

Nutno podotknout, že zůstalo jen u vyhrožování. Kýženého účinku ale bylo dosaženo. Snaha zastrašovat a podrývat sebevědomí byla jednou ze spolehlivých praktik Státní tajné policie.

Pamětnice se ale nenechala odradit a dál se účastnila předsletových župních slavností a průvodů a na přelomu června a července se také vydala do Prahy na XI. všesokolský slet. „Když si uvědomím, že na tom náčelnickém můstku stála Marie Provazníková... Ta byla jako náš pánbůh. Neviděla jsem sice to mávnutí, protože v prvních v řadách byly vždycky pražské sokolky. Byly nacvičené zaplnit tu plochu, to nebylo jen tak... Už jsem tam bohužel nezažila pana Beneše, ale Gottwalda. A vědělo se, že Provazníková tady nemůže existovat, musela pak, chudák, do Kanady a dneska už asi nežije. A tenkrát se také říkalo, že ta plzeňská župa cvičila zády k tribuně. Já to neviděla, jen jsem to slyšela.“

Z doby po sletu pak pochází i vzpomínka na konec její sokolské činnosti: „Nějaký čas po svatbě jsem dostala z Lípy dopis, že mě vylučují z řad Sokola, jelikož jsem se špatně chovala v průvodu a před tribunou prezidenta. Já jsem v průvodu přitom vůbec nebyla. Byl se mnou bratranec Břetislav. Stáli jsme u Národního divadla. To se ví, řvala jsem kde co: ‚Beneš na Hrad!‘ A co se řvalo, tak se řvalo,“ líčí atmosféru sokolského průvodu Prahou roku 1948 a uzavírá: „Potřebovali udělat očistu a využili toho, že jsem se odstěhovala. Ale mrzelo mě to. Já, zapálená sokolka, a nakonec mě vyhodili, ale to se nedalo nic dělat.“

Po svatbě se pamětnice přestěhovala s manželem do Dolní Poustevny a po narození dcery Bohuslavy zakotvili v Okrouhlé v malém domku, který pak svépomocí opravovali ještě mnoho let. Manžel, vzděláním právník, byl v padesátých letech odstaven z výkonu povolání a musel nastoupit jako dělník v novoborském strojírenském podniku. I kvůli pracovní degradaci, se kterou se bylo těžké vyrovnat, se manželství postupně stávalo neúnosným a nakonec se rozpadlo.

Slávka Netrvalová dlouhá léta pracovala ve školství. Začínala jako učitelka mateřské školy v Novém Boru a později povýšila na ředitelku. Pokračovala jako učitelka na novoborských základních školách v Okrouhlé, Arnultovicích a na Polevsku, kde byla i ředitelkou. Celý život se věnovala sportu a po zákazu Sokola cvičila v TJ Nový Bor a zúčastnila se i prvních dvou spartakiád v letech 1955 a 1960. Své hudební nadání dál rozvíjela v Pěveckém sboru severočeských učitelek a také organizovala osvětové akce pod záštitou Červeného kříže. Při jednom takovém setkání se seznámila se svým druhým manželem, PhDr. Otou Netrvalem, bývalým československým diplomatem a spolupracovníkem Jana Masaryka. Vzali se roku 1972 a strávili spolu sedmnáct let, až do jeho smrti v roce 2000. Pamětnice žije i nadále v obci Okrouhlá u Nového Boru a těší se obdivuhodnému duševnímu zdraví.

[1] Radan Lášek: Jednotka určení SOS – díl první, ke čtení na https://www.codyprint.cz/codyprint/sos1_ukazka.html

[2] http://www.vhu.cz/cerny-den-hranicaru-22-zari-1938/