The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfred Neudörfer (* 1947)

• narodil se 26. dubna 1947 v Lubech na Chebsku, někdejším Schönbachu

• pocházel z rodiny houslařů, kteří se tomuto regionálně rozšířenému řemeslu věnovali po generace

• jeho tělesně postiženého bratra rodiče za války zachránili před eutanázií, poté ale zemřel hlady v léčebném ústavu

• rodina se vyhnula odsunu, v Lubech zůstali s dalšími Němci kvůli výrobě hudebních nástrojů

• pod nátlakem museli přijmout československé občanství, do té doby měli omezená práva

• jako malý téměř podlehl nemoci, když se otec kvůli zákazu jízdy vlakem pro Němce nemohl dostat do nemocnice

• pamětník i jeho rodina čelili různým formám diskriminace pro svůj německý původ

• v roce 1969 se rozhodli emigrovat do Západního Německa

• zde pamětník dostudoval strojírenství na univerzitě v Darmstadtu, oženil se a usadil v Bensheimu

• oboru strojírenství se věnoval i na akademické úrovni, přednášel v Japonsku

• v roce 2023 žil v Bensheimu

Výroba smyčcových nástrojů se v rodině pamětníka Alfreda Neudörfera předávala po několik generací. Po druhé světové válce je toto dědictví zachránilo od odsunu z Československa. V rodných Lubech mohli zůstat a řemeslu se nadále věnovat. Jako Němci se ale v tehdejší společnosti ocitli na okraji.

„Hodněkrát mě ve škole zmlátili jenom proto, že jsem byl Němec,“ říká pamětník. Diskriminace i ze strany státu ho navíc málem stála život. Když jako malý vážně onemocněl, potřeboval urychleně do nemocnice, ale Němci měli zakázáno cestovat vlakem.

Tehdy rodičům pomohl jejich známý, norský inženýr, který otce se synem dopravil do nemocnice. Neudörferovy tak zachránil od ztráty už druhého potomka. Jejich prvorozený syn totiž jako tělesně postižený během nacistické nadvlády v léčebném ústavu zemřel hlady.

Exotické dřevo vonělo v ulicích

Alfred Neudörfer se narodil v roce 1947 a měl jak z otcovy, tak z matčiny strany německý původ. Oba rodiče pocházeli z okolí Lubů na Chebsku, které se však dříve jmenovaly Schönbach. Tato obec spadala do historického území Fojtska, známého pro rozvinutou tradici výroby hudebních nástrojů.

Neudörferovi patřili k jednomu z místních houslařských rodů. Výrobě hudebních nástrojů se věnoval už pamětníkův předek Ignác v 19. století a od něj se řemeslo dědilo až k otci. „Fungovala tu promyšlená dělba práce a promyšlená obchodní síť. Výrobu zajišťovali řemeslníci v Lubech a expedici říšští Němci ze sousedního Markneukirchenu. Vznikl i monopol na obchod s rezonančním dřevem, které se dováželo z německých kolonií v Africe,“ popisuje pamětník.

Dřeva na výrobu se nechávala delší čas schnout na svazích za městem, a tak vůně exotických stromů prostupovala ulice Lubů stejně jako celé řemeslo. Od roku 1873 měly Luby vlastní hudební školu, kde se děti houslařů učily muzikálnímu umění. Později se z této školy vyvinula státní řemeslná škola určená už výhradně k výrobě nástrojů. Schönbach platil přinejmenším v evropském houslařském světě za velký pojem.

Zlaté časy hudebního průmyslu ale utnula světová hospodářská krize ve třicátých letech 20. století. Nejen houslařství, ale i jiná odvětví zaměřená na luxusnější zboží se zastavila a lidé přišli o práci. To se z velké části dotklo pohraničí osídleného Němci. Jejich špatná ekonomická situace se spojila s frustrací z nerovnoprávného postavení v Československu, což vedlo k vyostření sporu s Čechy a připravilo půdu pro nacisty.

Bratra zachránili před eutanázií

Německo v roce 1938 na základě Mnichovské dohody zabralo celé Sudety. Pro houslařství v Lubech to spásu neznamenalo, protože nacisti se chystali na rozpoutání celosvětové války a průmysl podřizovali armádě. Tam, kde se dříve vyráběly mechaniky do kytar, nově vznikaly nábojnice. Podniky zpracovávající rezonanční dřevo místo ladících kolíků produkovaly muniční bedny. A mnoho zdejších mužů dostalo povolání do wehrmachtu.

„Táta byl nadaným hudebníkem a ti mají dobrou komunikační síť. Pochopil, že jít do wehrmachtu je riskantní. S dalšími kolegy nastoupili do Reichsarbeitsdienst a hráli v orchestru na frontách pro německé vojáky. Jako normální voják narukoval táta až ke konci války, ale kvůli žaludečním potížím byl dlouho v nemocnici,“ vypráví.

Pamětníkovi příbuzní z matčiny strany se na bojiště druhé světové války dostali. Jejího bratra jako armádního letce sestřelili u Frankfurtu nad Mohanem, dva synovci zase padli neznámo kde na východní frontě.

Neudörferovi se za války báli především o život svého nejstaršího, tělesně postiženého syna. Nacistická ideologie totiž počítala s likvidací mentálně i tělesně postižených. „Rodiče bratra před eutanázii zachránili, když ho umístili do léčebného ústavu v Kasselu. Bohužel tam ale po válce zemřel, pravděpodobně hlady,“ říká Alfred Neudörfer.

Odsunu se vyhnuli

Konec války na Chebsko i celé západní Čechy přinesla v květnu 1945 americká armáda. V Lubech s osvoboditeli probíhala dobrá komunikace i díky tomu, že město dříve mělo s Američany obchodní styky. Pamětníkův otec dokonce získal od vojáků práci, když jezdil hrát do důstojnických kasin. Místo peněz od nich dostával potraviny, čímž mohl bezprostředně po válce uživit rodinu.

Existenční jistotu to pro Neudörferovy zdaleka nezaručovalo. S koncem války začal v Československu nejprve divoký, násilnostmi i masakry doprovázený odsun Němců, který se teprve po několika měsících přeměnil v organizované vysídlení německého obyvatelstva.

„My jsme do odsunu nešli, protože vláda věděla, že hudební nástroje jsou pro zahraniční devízy naprosto nutné. Prosadili, že část obyvatelstva Lubů musela zůstat a byla zadržována až do roku 1963,“ vysvětluje Alfred Neudörfer.  

Později stát postavil houslaře před volbu přijmout československé občanství, nebo se nechat rozházet po různých koutech republiky. Do poloviny padesátých let ovšem Němci v Lubech neměli žádné občanství a platili za lidi druhé kategorie.

Zmlátili mě, protože jsem byl Němec

Do takto špatného společensko-právního postavení se pamětník v roce 1947 narodil. A diskriminace německých obyvatel ze strany československého státu ho brzy mohla stát život, když jako malý vážně onemocněl a musel rychle do nemocnice.

„Němci měli zakázáno jezdit vlakem. V Lubech naštěstí po válce zůstal jeden inženýr z Norska pan Thomassen a ten mi údajně zachránil život tím, že vzal svůj norský pas a jel s mým tátou do Chebu. Tam táta přelezl plot nemocnice a čeští doktoři mě zachránili,“ líčí pamětník.

Alfred Neudörfer na překážky narážel dál. Když nastoupil do školy, neuměl ani slovo česky, protože doma s rodinou mluvili výhradně německy. Po prvním roce školy sice češtinu ovládl, ale i tak čelil šikaně ze strany některých učitelů, když mu například přidělávali chyby v písemných pracích.

„Do mé třídy chodilo třicet procent Němců, pak taky hodně Slováků a Volyňských Čechů, ale i kluci, jejichž rodiče pocházeli z Belgie. My Němci se lépe snášeli se Slovákama a Volyňákama než s uvědomělými vlastenci z vnitrozemí. Hodněkrát mě zmlátili jenom proto, že jsem byl Němec.“

Po odsunutých Němcích do pohraničí přicházeli obyvatelé z celého Československa. Komunistická vláda se opakovaně snažila tyto oblasti dosídlit a zlepšit jejich hospodářskou situaci, ale nic z toho se opakovaně nedařilo. Podle pamětníka i do Lubů často přicházeli pouze lidé, kteří chtěli situace využít ve svůj prospěch, nakradli si a krátce nato zase odcházeli. Situace regionu se postupně zhoršovala a zkomplikovala se na celá desetiletí dopředu.

Výroba houslí se zestátnila

Otec Alfreda Neudörfera po válce pokračoval s výrobou houslí, viol a cell. Nadále hrál v orchestrech, například v lázeňském orchestru ve Františkových Lázních, v divadelním orchestru v Chebu, ale i v místním lubském orchestru zřizovaném při Revolučním odborovém hnutí (ROH).

Systém výroby hudebních nástrojů se změnil s nástupem komunistů k moci v roce 1948. Vše se spojilo do národního podniku Cremona, ale brzy se ukázalo, že sériová výroba vede k horší kvalitě nástrojů. V rámci učednické školy při podniku tak vznikly kurzy, kde němečtí řemeslníci předávali své znalosti talentovaným českým žákům.

„Nepříjemná situace v Lubech nastala, když komunisti šířili fámy o tom, jak špatně se v Německu daří odsunutým Lubákům. Jenže se ukázalo, že to není pravda. Místní zjistili ten rozpor a bouřili se. Vládní komise měla nepokoj vyřešit, a město tak dostalo peníze na opravu silnic a výstavbu chodníků,“ vzpomíná Alfred Neudörfer.

Záplatování asfaltu ale příliš neměnilo na tom, že se Sudetští Němci cítili v Československu špatně. Když se v 60. letech komunistický režim začal rozvolňovat, zbývající Němci se z Lubů rozhodli odejít i navzdory administrativním a finančním překážkám. Neudörferovi chtěli počkat, až otec odejde do důchodu a syn dokončí vzdělání.  

Během učení zaslechl vojenské motory

Pamětník tou dobou dokončoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Chebu a rozhodoval se, kam zamíří dál. Ukázalo se, že v rodinné houslařské tradici pokračovat nebude. „Scházel mi základní předpoklad – hudební sluch. Hrál jsem taky na cello, ale nikdy nedosahoval takové kvality jako táta.“

Alfred Neudörfer se vydal cestou technického vzdělání a od roku 1965 začal studovat strojírenství na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. Jako student už čím dál více vnímal svobodnější atmosféru 60. let, v nichž Československo pod vedením Alexandra Dubčeka směřovalo k reformě dosavadního socialistického zřízení.

O to víc šokující se pamětníkovi zdála slova, která se během univerzitní exkurze do Berlína dozvěděl od jednoho z Němců. „Stranou mi v němčině řekl, ať počítáme s vpádem sovětských vojsk do Československa. Protože tehdy v celém německém pohraničí stály ruské tanky, veřejný život i doprava se tam omezovaly. Přišlo mi, že blázní, Sovětský svaz byl přeci bratrská země,“ říká.

Pár týdnů později se předpověď onoho muže naplnila a vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo, aby zde zvrátila reformní procesy. Alfred Neudörfer se zrovna dlouho do noci učil na důležitou zkoušku z termodynamiky.

„Kolem půlnoci se v noci ozval nad Lubama vrtulník. Vylezl jsem na ulici a viděl světla, najednou jsem slyšel i vzdálené dunění. Dunění se zvyšovalo, pak přišel kovový klepot. Přišel jsem k vrátkům domů a najednou kolem mě projel první, druhý, třetí tank. Šel jsem vzbudit rodiče, táta okamžitě pochopil, co se děje,“ vypráví pamětník.

Nepřeju si, abychom po sobě stříleli

Rodina se tedy rozhodla z Československa odejít. Čekal je složitý úřední proces, v rámci něhož musel například pamětník vystoupit z poddůstojnického výcviku, který jako vysokoškolský student podstupoval. Osobně zašel za svým velitelem, veteránem z druhé světové války.

„Řekl jsem mu, že se vystěhujeme, ona se na mě podíval a řekl. V podstatě vás obdivuji, že máte tolik odvahy, naprosto vás chápu, jako Němec byste to tady nikam nedotáhl. Jenom si nepřeju, abychom po sobě stříleli,“ vybavuje si Alfred Neudörfer.

Když měla rodina vše zařízené a připravené, přestěhovali se do západoněmeckého Hesenska do města Groß-Gerau, kde už několik let žila pamětníkova sestra. Alfred Neudörfer plánoval přestoupit na univerzitu v Darmstadtu. Většinu předmětů z plzeňské techniky mu uznali, ale musel nejdřív splnit půlroční praxi.

Nastoupil do firmy, kde se mu po dokončení studií podařilo uchytit a také tam nalezl pracovní místo pro svého otce. Ten se později vrátil zpět ke svému řemeslu a opravoval housle. Finanční situace rodiny se postupně začínala zlepšovat.

Také jsme začínali od nuly

„Překvapila nás po našem příchodu reakce starších vyhnanců, kteří od roku 1948 budovali svoji existenci. Naříkali, že sem přijeli s holým zadkem, zatímco my si mohli vzít všechno s sebou. Nerespektovali, že v Československu jsme byli jen jako lepší otroci. Co jsme si tam pořídili, byla v konkurenci německých výrobků jen šrotovina. Takže jsme také začínali od nuly,“ soudí Alfred Neudörfer.

V Západním Německu už každopádně jeho profesní i osobní život nabral rychlé obrátky. Po seznámení s manželkou se pamětník přestěhoval do Bensheimu a narodily se mu děti. Poté získal doktorát v oboru strojírenství a věnoval se výuce v tomto oboru. Po deseti letech pracovních zkušeností sepsal odbornou knihu v oblasti bezpečnostní techniky, která získala pozornost až v Japonsku.

„Jednoho dne mě tak naverbovali na hostitelskou profesuru do Japonska, kde jsem strávil rok a sestavoval učební plány pro výuku v bezpečnostní technice. Třináct let jsem poté do Japonska pravidelně létal dělat přednášky, diplomku a promoce. Pak jsem šel do penze,“ dodává.

Hřích je neponaučit se z chyb minulosti

Mezitím, co Alfred Neudörfer úspěšně budoval svou kariéru, došlo postupně k pádu komunistického režimu v Československu a také k pádu Železné opony. Situaci v rodné zemi pamětník sledoval jen částečně z dostupných zpráv, kontakty už příliš s nikým na druhé straně neudržoval.

Do Československa se vrátil až na návštěvu své tety v roce 1990. „Projížděl jsem Lubama a viděl jsem, jak to chátrá a spěje ke konci. Měl jsem to v sobě uzavřeně a věděl, že bylo správné rozhodnutí odtud odejít,“ říká. Tehdy se výroba hudebních nástrojů pod státním podnikem Cremona zprivatizovala a později se ocitla na pokraji krachu. Místní tradice nakonec přetrvala, patrně k tomu přispěl i pamětníkův otec, za nímž se někteří čeští houslaři po otevření hranic jezdili učit.

Vztah k místu, ze kterého rodina Alfreda Neudörfera pochází, si udržely a získaly ho i jeho děti. Pamětníkova dcera se například během svých studií odborně zabývala houslařskou výrobou z okolí Lubů. Podle Alfreda Neudörfera existence Železné opony, ale i dřívější vyostřené vztahy mezi Čechy a Němci zabránily velkému rozvoji. V současnosti už ale přemýšlí pozitivněji.

„Myslím si, že vzájemné zanevření na sebe mizí. Lidé v Česku pochopili, že Němci nejsou nějaké šelmy, co jdou po hrdle, ale normální lidi. Předsudky by se měly odložit do archivu. Hřích není být hloupý, ale zůstat hloupý a neponaučit se z chyb minulosti,“ hodnotí pamětník.