The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Neumann (* 1930  †︎ 2018)

• narodil se 11. 1. 1930 v Borovnicí u Staré Paky do smíšené česko-německé katolické rodiny

• za války členem Deutsches Jungvolk, otec zahynul poblíž Lvova

• rodina vyjmuta z odsunu, práce v textilce, u sedláka

• 30. 10. 1949 zatčen při pokusu o ilegální přechod do západního Německa

• vězněn v Aši, soud na Pankráci – odsouzen na 18 let

• prošel různými věznicemi a pracovními tábory

• na Rovnosti měl první kontakt se svědky Jehovovými

• v Leopoldově byl na cele s Gustávem Husákem

• 1962 propuštěn, pokřtěn

• vojenským soudem v Pardubicích odsouzen na dva roky za nenastoupení vojenské služby, k tomu dostal tři roky z předešlého trestu, opět vězněn v Leopoldově

• propuštěn v roce 1967

Otto Neumann se narodil 11. ledna 1930 v Borovnici u Staré Paky v katolické česko-německé rodině. Otec byl v době první republiky většinou nezaměstnaný. Nechal se najímat pouze na příležitostné práce. Maminka, kromě toho, že se starala o děti, pracovala v textilní továrně v Borovnici. Textilní továrny tehdy byly podle Neumanna prakticky v každé vesnici v pohraničí. Za války byly mnohé z textilek přeměněny na výrobny zbraní, v Borovnici však pokračovala textilní výroba i po záboru Německem. Otec pocházel rovněž ze smíšeného manželství, maminka byla Češka. „Nikdy se nenaučila německy, pouze takovou lámanou němčinu. My děti jsme proto odmalička mluvily jak německy, tak česky. Bylo to naprosto běžné. V naší obci jsem neznal rodinu, která by nebyla smíšená,“ vzpomíná Neumann.

V Borovnici chodil do obecné školy, ze které přešel na německou měšťanku do vesnice Na Mostkách. Obec Borovnice ležela přímo na hranicích s protektorátem. Společně s několika dalšími vesnicemi tvořily enklávu, kterou Němci zabrali pro jejich strategický význam – v nedalekých Horkách je důležitá křižovatka silnic vedoucích na Trutnov, Vrchlabí a Prahu. „Čeští vojáci nechtěli území vyklidit, málem došlo k potyčce, ale Němci nakonec toto území zabrali.“

Po záboru odešly z vesnice do vnitrozemí pouze dvě rodiny. „Lidé to vítali. V kraji byla velká nezaměstnanost, a když přišli Němci, tak místní hlídali protektorátní hranice. Rovněž i otec dostal zaměstnání. Stal se financem. Když Němci vtrhli do Polska, byl otec převelen na demarkační čáru do Bialystoku a později ke Lvovu. Odtud se již nevrátil. Roku 1942 zde záhadným způsobem zemřel. Nebyl voják, ale byl u pohraniční stráže. Přestože fronta byla někde hluboko v Rusku, tak jsme najednou dostali zprávu, že zahynul. Nic bližšího jsme se nedozvěděli,“

Deutsches Jungvolk

Po záboru Borovnice tam stejně jako v téměř každé vesnici vznikl oddíl Hitlerjugend a Deutsches Jungvolk, na který Neumann vzpomíná: „Prakticky v každé vesnici byla skupinka lidí. Scházeli jsme se většinou v sále nebo v létě na hřišti, kde se cvičila předvojenská výchova. Většinou jsme hráli míčové hry nebo cvičili vojenské cviky. Tenkrát to bylo rozděleno na Deutsches Jungvolk, což bylo do čtrnácti let, a Hitlerjugend bylo od čtrnácti let nahoru. Hitlerjugend jsem tedy již nezažil. Většinou se hrály míčový hry, dělaly se vojenský cviky. Se zbraní jsme se ale neučili a nějaká politická cvičení jsme taky neměli.“ Pamětník přirovnává systém organizací k následnosti Jiskra – Pionýr – SSM.

Vzhledem k tomu, že maminka dostala záhy po válce české občanství, měla rodina nárok na příděly masa a jiných potravin stejně jako všichni Češi. Ostatní obyvatelé Borovnice, mnoho známých a příbuzných Neumannů však takové štěstí neměli. „Po válce to nebyla lehká doba. Válkou jsme nebyli bezprostředně zasaženi. Rusové přišli až po uzavření příměří. V naší vesnici nebyli ubytováni, ale bydleli poblíž Dvora Králové. Každý den odtud vyjížděli do okolí a sháněli jídlo pro sebe i pro koně. Pamatuji si, že když jsme viděli, jak z dálky přijíždějí, tak se ženy hned šly schovat, protože oni ženy znásilňovali. Zajeli k rolníkům, a co se jim líbilo, to zkrátka sebrali. Tyhle nájezdy jsem zažil. Z naší vesnice zůstalo asi pět rodin. Zpočátku to bylo divoký. Přišli patnácti-, šestnáctiletí kluci do baráku a vyháněli lidi prakticky jen s tím, co měli na sobě. Později bylo oznámeno, že si každý může vzít třicet kilo. Takhle probíhal odsun asi rok a půl. Celá řada příbuzných byla odsunuta. Jednou stěhovali mého strýce. Pomáhal jsem jim nakládat věci. Když jsem pak šel domů, tak se za mě pověsila skupinka výrostků, kteří tam křičeli: ‚Němci ven!‘ Měl jsem myslivecký klobouk a to se jim zřejmě nelíbilo. Klobouk mi strhli, dostal jsem pár facek a poslali mě domů. Během roku a půl byla většina lidí odsunuta. Vedle nás bydlel zámečník, který obsluhoval parní stroj v továrně, tak toho si tady nechali. Přestože mohly později odejít, zůstaly tam asi tři německé rodiny.“

Neumannovi udržovali kontakt s příbuznými jen s obtížemi. Po zkušenostech dcery zámečníka, který musel zůstat v textilce, se každý bál do Německa psát. „Napsala do Německa dopis, za který šla na dva roky do vězení,“ vzpomíná Neumann. Po nájezdech Rusů a odsunu většiny obyvatel přicházeli do Boronic lidé za majetkem. „Nejprve přišla Revoluční garda s páskama přes ruce. Říkali jsme jim Rabovací garda, protože přišli akorát vykrást, co se dalo. V druhé vlně přišli lidé z okolních vesnic. Spíš taková chudina, kteří zabrali stavení a začali tam bydlet.“

Po válce Otto pracoval nejprve na statku u sedláka. Poté, co byl sedlák odsunut, byl Neumann zaměstnán v místní textilce jako tkadlec. V průběhu roku 1947 začaly do Borovnice i okolních vesnic československé úřady stahovat zbývající neodsunuté Němce, aby doplnili stavy ve výrobě. Mezi nimi byla i dívka z Adršpachu, se kterou Neumann navázal vážný vztah, a ten se mu stal osudným. V roce 1948 se rodina oné dívky rozhodla dobrovolně odstěhovat do Německa. Roku 1949 byli odvezeni do sběrného tábora v Liberci. Poté byli přesunuti do Chebu a odtud měli odjet do Německa. „Byla to vážná známost, tak jsem se rozhodl, že tady nezůstanu. Jako československý občan před vojnou jsem neměl šanci dostat povolení. Věděl jsem, že jediná cesta je ilegální. Hned poté, co jsem dostal dopis, že jsou v Německu, jsem se pokusil za nimi utéct.“

Chlebník, polní láhev a v kapse pistoli

Dne 30. 10. 1949 se Neumann vydal na cestu přes hranice. Nikoho o svém záměru utéci neinformoval, aby nepřivedl blízké do problémů. Nejprve jel vlakem přes Liberec a Ústí nad Labem do Karlových Varů. Tam si vzal taxi a chtěl se dostat co nejblíže k hranicím. Po cestě se dal Neumann do řeči s taxikářem a nakonec mu vylíčil svůj záměr. Taxikář Neumannovi navrhl, že má známého v Karlových Varech, který mu pomůže přes hranici.

Neumann souhlasil, a tak se vydali zpět do Karlových Varů. Dotyčnou osobu však v místě údajného bydliště nenalezli. Taxikář tedy Neumannovi navrhl odvoz do Aše, odkud to prý bude mít do Německa kousek. „Jak jsme vyjeli za Cheb, tak říkal, že u obce Házlov bude silniční kontrola. Skutečně nás zastavila. Bylo to na Dušičky, tak jsem řekl, že jedu na hrob do Aše. Měl jsem s sebou chlebník, polní láhev a v kapse jsem měl pistoli. Řekli mi, ať si vystoupím. Vystoupil jsem. Stál tam voják se samopalem před strážní budkou. Přivedl mě dovnitř a přikázal mi, abych otevřel chlebník. V něm jsem měl mapy a podobně. Prohlížel si to a najednou řekl: ‚Ruce vzhůru!‘ Věděl jsem, že je zle. Vlevo stál voják se samopalem a naproti mně policajt. Nic jiného mi nezbylo. Začal jsem zvedat ruce, ale teď jsem si říkal – buď, anebo. Sáhl jsem do kapsy pro pistoli. Pistole se mi zadrhla v kapse za mušku. Policajt ke mně přiskočil a srazil mě k zemi. Tím začala ta moje peripetie.“ Zbraní se prý po válce „všude válelo...“, snadno si je mohl opatřit každý.

Po letech se v kriminále Neumann dozvěděl, že mnohem jednodušší bylo utéct přes Berlín. Na východě mohl nasednout do metra a jednoduše vystoupit v západním sektoru.

Osmnáct let těžkého žaláře

Po zatčení následoval výslech na nejbližší policejní stanici, na který Neumann vzpomíná: „Nejhorší byla asi ta následující noc. Asi na tu noc nikdy nezapomenu. Byl jsem zakrvácenej...  Jen pro ilustraci, když jsem pak už byl odsouzenej a dostal jsem trestanecký oblek, tak poslali mé zakrvácené věci domů. Pro matku to byla hrůza. Oni totiž doma vůbec nevěděli, co se se mnou stalo. První zpráva, kterou dostali, byla, že jsem byl zastřelen při pokusu o ilegální přechod hranic. Teprve později se dověděli, že jsem byl zatčen a jsem ve vězení. Podle toho si můžete udělat obrázek o tom, co se tam tu noc dělo, když asi čtyři nebo pět policajtů po mně chtělo vědět, co jsem měl v plánu.“

Po výslechu byl převezen do věznice v Aši, kde pobyl přibližně měsíc. Během této doby prodělal několik dalších výslechů, ale jak sám říká, vše bylo v jeho případě jasné. V Aši se setkal s dalšími útěkáři, mimo jiné s členy bratislavského fotbalového klubu, kterým se podařilo později prchnout přes hranice při dalším pokusu. V prosinci 1949 byl převezen k soudu do Prahy. Soud probíhal na Pankráci v prosinci těsně před Vánocemi. „Když jsem přišel na Pankrác, tak tam byly dvě až tři popravy týdně. Ptal jsem se tedy obhájce, jak to vidí, co se mnou bude. Obhájce mi odpověděl, že kdyby to dopadlo nejhůř, tak stále ještě máme možnost se odvolat k prezidentovi. To jsem viděl, že to nebude dobrý. Když pak vyslovili rozsudek osmnáct let těžkého žaláře zostřeným čtvrtletním tvrdým lůžkem, tak jsem se vůbec neodvolal. Byl jsem rád, že jsem zůstal naživu, že jsem nedopadl hůř.“ Neumann byl odsouzen za velezradu, pokus o vraždu a pokus o ilegální přechod hranic.

Na Pankráci sdílel celu s jedním studentem, který se pokusil společně s kamarády projet hranici v autě, které kdysi vozilo prezidenta. Týden po soudu byl eskortován vlakem na Bory do Plzně. „Pamatuji si, že tam byl veliký plakát, na kterém stálo: ‚Jestli si myslíte, že to praskne, tak už to prasklo ve 48.‘ Všichni jsme si tenkrát dělali naděje, že to nemůže dlouho trvat a přijdou Američani a osvobodí nás. Neustále jsme se utěšovali tím, že ten režim nemůže dlouho vydržet. Ale léta ubíhala a stále se nic nedělo.“ Na Borech byl zpočátku přidělen na nejhorší práci – draní peří, kde normu tvořilo 50 dkg peří za den, což bylo téměř nemožné splnit. Neumann vzpomíná, že někteří vězni zůstávali na dílně i do půlnoci, aby dostali celý příděl jídla. Zanedlouho se naštěstí dostal do tkalcovské dílny na výrobu speciálních látek pro České dráhy. Spolu s ním tam pracovali vysokoškolští profesoři, generálové a další vzdělaní lidé. Z toho důvodu Neumann vzpomíná na Bory jako na místo, kde získal „vyšší vzdělání“. Zároveň bydlel na cele, kterou měl na starosti soucitný bachař, který jim nosil zbytky jídla.

Počátkem 50. let však podmínky na Borech v mnohém připomínaly středověk: „Dole v korekci byli útěkáři z různých táborů. V té době tam byl režim podle starého Rakouska. Byli zakovaní v řetězech. Nohy a někteří i ruce. Při vycházkách nosili koule. Odpoledne, když se měnili strážní, tak předtím, než šli domů, zašli dolů, a to jsme slyšeli řev, jak je mlátili. Bylo to slyšet po celé věznici. Zvláště bachaři Valm a Brabec byli známí svojí krutostí. Díky bohu jsem se s nimi nikdy nesetkal.“

Na Borech ho poprvé navštívila maminka. Po této zkušenosti však již další žádost o návštěvu nepodal.

Jeden den jako druhý

Na Jáchymovsku a Slavkovsku se v té době otevíraly staré i nové doly k uspokojení potřeb sovětského jaderného programu. V dubnu či květnu roku 1952 byl do těchto táborů převezen i Otto Neumann. Prvním táborem z dlouhé řady, která měla následovat, byl tábor č. XII na Slavkovsku. „V táboře bylo 1500–2000 lidí. Hned druhý den po příjezdu nás přivedli na šachtu, dali nám nářadí a měli jsme pracovat. Na šachtě jsme pomocí pneumatických kladiv navrtávali předky, pak přišel střelmistr, odstřelil a my jsme zas vyváželi hlušinu ven.“ Způsob práce, ovládání nástrojů, jako je sbíječka apod., se noví vězni učili od těch, kteří tam již pracovali.

Strava na táboře byla zpočátku dostačující. Vězni dostávali balíčky podle sovětského přídělového systému. Dávka obsahovala i mléko nebo sádlo, za vydělané peníze si bylo možno koupit jídlo v kantýně. To však skončilo poté, co na šachtě číslo 7 utekla skupina vězňů a režim v táboře byl zpřísněn. „Když šli v neděli na šachtu, byli domluveni, že utečou. Někdo z nich se vrhl na toho bachaře a odzbrojil ho. Druhý bachař, co stál venku, si všiml nějakého pohybu. Šel se tam podívat a oni ho zastřelili. Pak odzbrojili další bachaře ve strážnici, spustili je výtahem dolů a utekli. Jeden z nich se však vrátil a oznámil to. Po třech dnech je chytli někde na samotě poblíž Mariánských Lázní. Oni se samozřejmě bránili. Někteří tam byli zabiti, další byli zranění. Viděli jsme, jak je přivedli do tábora a dali do korekce. Večer začala hrůza. Nechali nás nastoupit do dvanáctistupů, obklopili kulomety a teď je přivedli. Ti, co byli zranění, byli ovázáni jen zakrvácenými roztrhanými košilemi. Před ně položili ty mrtvé a přišel prokurátor. ‚Tak se stane každému, kdo se pokusí o útěk.‘ Byl to den hrůzy, na kterej nezapomenu,“ Pokud člověk nesplnil normu – v případě ražby na předku to bylo 50 cm vyražené horniny, bylo mu nejprve množství stravy sníženo na polovinu. V případě opakovaného nedodržení normy následovala korekce.

V průběhu svého pobytu v táboře č. XII se Neumann setkal s právě uvězněným československým reprezentačním hokejovým družstvem. „Na té dvanáctce jsem se setkal s našimi hokejisty. V té době jsem byl na nějakém výhodnějším místě, kde jsem mohl snadno splnit normu. Kvůli Konopáskovi jsem o ni přišel. Ti, se kterými jsem spolupracoval, se s ním znali, tak jsem musel jít, a on se dostal na to moje místo. Nezazlívám mu to. Měl tam známý kamarády a takhle si zkrátka muklové pomáhali. Jednu dobu tam dokonce udělali malé hřiště a v zimě se tam hrál hokej. To ale trvalo jen velice krátce. Pamatuji si, že pak na Vojně byla celá řada fotbalistů, mezi nimi byl také jeden, co hrál za hradecký klub. Tak tenkrát uvolnili plácek na nástupišti a hráli jsme tam fotbal.“

Po necelém roce byl Neumann převezen z tábora č. XII do tábora Prokop. Tam se během svého tříměsíčního pobytu poprvé setkal se svědky Jehovovými, o kterých do té doby neměl ani ponětí: „Na Slavkově jsem se poprvé setkal se svědky. Jednoho přivedli ze šachty, protože odmítl fárat a dolovat uran na šachtách. Okamžitě ho dali do korekce. Tenkrát jsem si říkal, co to bylo za člověka, který byl schopen tomu vzdorovat. Tento postoj mě fascinoval. Říkal jsem si: Kdyby takhle konali všichni, co by s námi mohli dělat? Jednotlivce zlikvidují jedna dvě. Když jsem se pak dostal na Rovnost, tak jich tam bylo několik. Byl tam známej velitel Paleček. Přijeli jsme tam na podzim. Nahoře už byla zima. Před velitelstvím chodil jeden mukl sem a tam, tak jsme se ptali, proč tam je. Oni jim tenkrát neříkali svědkové, ale baptisté. Náčelník říkal, že odmítají dolovat uran a tak dlouho budou stát, dokud nepadnou. Druhý den, když jsme šli z šachty, tak jsme viděli stát dalšího, který byl u strážnice, která oddělovala šachtu od tábora. V noci ho nechali třeba jen hodinu spát, jídlo téměř žádné. Ty zkusili. To bylo příšerný.“ Na Rovnosti byl Neumann přidělen opět k ražbě na čele. „Pokud jste četli Jeden den Ivana Denisoviče, tak to bylo přesně ono. Jeden den jako druhý. Neustále dokola. Takových jsme zažili stovky, ne-li tisíce.“

Nedlouho po příchodu na Rovnost se Neumann dostal do pracovité a sehrané skupiny, které se dařilo plnit normu. Z toho důvodu se mu tam na místní poměry začalo relativně dařit. „Byl tam i takový kulturní dům, kde se občas uspořádal koncert. Někteří vězni měli povolené hudební nástroje. Jeden Němec tam uměl hrát fantasticky na housle. Pamatuji se, že když nám zahrál Vzpomínky na Zbiroh na housle, tak to bylo fantastické. Koncerty byly, když měl vedoucí zrovna dobrou náladu. Jinak tam žádný jiný aktivity nebyly. Ani tam na ně nebylo místo.“

V dubnu či květnu 1953 vypukla na Rovnosti infekční žloutenka. Třetina obyvatel tábora včetně Neumanna onemocněla a musela být držena v karanténě. Po třech měsících, které strávil na marodce, se již nemusel vrátit do dolů. Byl přeřazen k povrchovému komandu do Vykmanova. Naštěstí se nedostal do pověstné třídírny uranu, kde byli vězni bez jakýchkoliv ochranných pomůcek vystavováni záření a většina z nich zemřela na leukemii, ale do stavebního tábora. Byl zařazen do party tvořené lidmi s rozličnými osudy – důstojníky, vysokoškoláky atd., se kterými v Ostrově u Karlových Varů stavěl nové sídliště a náměstí. „Mezi námi byli také dva nebo tři retribučáci. V Ostrově u Karlových Varů se stavělo nové sídliště a náměstí. Dokonce byl mezi nimi jeden vysoký představitel pražského gestapa Heinz Kiessing, který tu měl na starosti kulturu. Protože jsem uměl německy, tak jsem se s ním také někdy bavil. Jednou jsme spolu seděli po práci, povídali si a přišla řeč na baptisty. Zmínil jsem se, že bych se s nimi někdy rád setkal. Na to mi odpověděl, že jich na táboře několik zná, že to není problém. Představte si, že tento gestapák mě zkontaktoval se dvěma bratry, kteří pracovali v tom samém táboře. Jednoho dne jsme se sešli, posadili se a začali spolu hovořit. Již jako dítě jsem měl možnost se s Biblí seznámit, jelikož moje teta, ke které jsem jezdil na prázdniny, byla adventistka a ta mi obstarala Bibli. Já jsem byl jako kluk velký čtenář a četl jsem všechno, co se mi dostalo do ruky. Když mně pak bratr začal vyprávět, tak se mi začalo rozsvěcet v hlavě – ano, to je pravda, to tam je.“

Po několika týdnech byl Neumann přemístěn na tábor Bratrství, odkud jezdil na stejné pracoviště do Ostrova. Na Bratrství se setkal s dalšími bratry. Ani tam však Neumann dlouho nepobyl, neboť byl převezen na Příbramsko. Nejprve na tábor Vojna a odtud na Bytíz. „V té době panovala na Příbramsku dost velká volnost. Mohli jsme hrát fotbal a nebyla nějaká veliká buzerace, jako bývala na táborech předtím. Bylo takové období, kdy se to dost uvolňovalo jak na Vojně, tak i na Bytízu. Já si pamatuji, že když jsme byli na Vojně, tak přišel transport. To se už čekalo, kdo tam bude. Teď tam poznali, kteří se provinili tím, že bili své spoluvězně atd. Ty ani nedošli na barák! Odtáhli je a zmlátili tak, až je odvezli na marodku. Když jsem byl na Bytízu, tak jsem bydlel a pracoval v jedné skupině. Mezi námi byl nějakej člověk, o kterém jsme věděli, že je to Žid, jmenoval se Tichý.  Jednou jsme se vrátili z práce a koukáme, že na naší místnosti, kde jsme bydleli, byl nápis: ‚Zde bydlí vrah Tichý‘. On hned věděl, o co jde. Byl to totiž vojenský prokurátor, který vynesl rozsudky smrti nad nějakou skupinou vojáků z posádky někde na západě Čech. Okamžitě šel na velitelství a ty ho dali pryč.“

Z Bytízu jezdil s pracovním komandem stavět domy na Březové Hory. Na Bytízu se setkal s bratry Šmejkalem a Machem, kteří ho seznámili s jejich učitelem Františkem Grossem. Diskuse s nimi dále prohloubily Neumannův zájem o učení svědků Jehovových. Avšak po necelých dvou měsících byl opět odvezen zpět na Jáchymovsko, tentokrát do nové věznice JaV – Jáchymovská věznice, kterou sám pomáhal stavět. Ve stejné době byli do věznice sváženi všichni Němci, které odtud záhy začali propouštět. Neumann byl však místo propuštění opět převezen nejprve na Pankrác a odtud po několika dnech do Leopoldova.

S Husákem na cele

„Tam nás každou chvilku přemisťovali. Byl jsem například téměř rok na společné cele s pozdějším prezidentem Husákem. Tenkrát to byl tvrdej komunista. Jako na člověka na něj nemůžu říci nic špatného. Neměl se lépe než my. Vím, že po maďarských událostech napsal nějaký velký elaborát o svých zásluhách při povstání na Slovensku, budování komunismu u nás atd. Vím, že jsme přišli domů a byl zrovna filcung – prohlídka cely, jestli nemáme něco nepovoleného, a teď mu to rozházeli po celé místnosti. Viděli jsme to na zemi, tak jsme se do toho dívali a četli, jak psal na ústřední výbor, vypisoval svoje zásluhy a skutečně byl asi rok na to přemístěn na Pankrác a krátce poté propuštěn. Měli jsme s ním rozhovory i o duchovních věcech, ale on si stál za svým,“ vzpomíná na pobyt v cele s budoucím normalizačním prezidentem Neumann.

Rozhovory o duchovních věcech však Neumann vedl i s dalšími spoluvězni – svědky Jehovovými. V Leopoldově se opět setkal s bratrem Machem a Skohoutilem. V době volna byl po Leopoldově relativně volný pohyb, tudíž mohli mezi sebou udržovat kontakt. Koncem padesátých let se jim dokonce podařilo obstarat Bibli prostřednictvím jednoho bachaře: „Bibli jsme získali přes jednoho mukla, který měl kontakt s nějakým bachařem, který nám ji propašoval. Hned jsme ji rozdělali, jelikož jsme věděli, že ji neukryjeme jako celek. Na dílně jsem si nechal od Skohoutila vyrobit stolek na nářadí, který měl dvojité dno, ve kterém jsem měl vždy část Bible schovanou. Když jsem se tam pak znovu vrátil, tak tam ta Bible pořád byla. Když jsem tam byl podruhé, tak už tam žádný bratr nebyl, pouze jeden zájemce. Texty jsme jinak hledali všude. Byla tam knihovna, kde jsme si mohli půjčovat, ale většinou tam byly spisy klasiků marxismu-leninismu, Jak se kalila ocel, Karajeveské stádo a já nevím, jak se všechny tyhle tituly jmenovaly. Občas se tam vyskytla nějaká zajímavá kniha. Četli jsme například Jiráska. Do ruky se mi dostala Komenského Vševýchova. Tam byla spousta biblických textů. Komenského jsem miloval. Z něho jsem se hodně naučil. Jednou se nám dostala do ruky kniha od básníka Machara. Ten napsal několik básní na biblické náměty a nazval je Jed z Judey. Slyšel jsem, že měl trochu fašistické tendence. Proč to takhle zpracoval, já nevím, ale nám se to strašně líbilo, protože je to skutečně tak, jak je to v té Bibli popsané. Jedna báseň se jmenuje Pavel z Tarsu. Je to dlouhá báseň, a tu jsme se učili celou nazpaměť. Začíná to těmito slovy: ,Ó Atéňané, chodě městem vaším, spatřil jsem oltář, jejž jste zasvětili jak nápis hlásá neznámému Bohu. Mně jest dáno zvěstovati toho, jejž vaše zbožnost ctí, ač nezná jméno jeho.‘“ Neumann v Leopoldově nejprve vyráběl zemědělské stroje pro Agrostroj Pelhřimov. Později se dostal do dílny Elektromontážního závodu Bratislava. Vyučil se tam elektrikářem a byl převelen do konstrukční kanceláře, kde rýsoval technické nákresy až do amnestie v roce 1962.

Krátce po návratu z vězení se nechal pokřtít. V Hradci Králové pracoval na stavbě. Ve stejné době dojížděl do sboru v Trutnově, kde se svědkové Jehovovi scházeli v úzkém kruhu po bytech. Koncem roku 1962 však obdržel povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby k lednu 1963. „Vrátil jsem se, dal jsem se pokřtít a krátce na to jsem dostal povolávací rozkaz nastoupit vojenskou službu k útvaru poblíž Litoměřic. To jsem odmítnul a šel znovu k vojenskému soudu do Pardubic, kde mě odsoudili na dva roky a tři roky jsem měl podmínku z předcházejícího trestu. Hned mě vezli zpět do Leopoldova na to samé pracoviště, kde jsem strávil celých pět let. ‚Ne abyste mi tady šířil tu svoji víru, ale kterýkoliv den si rozmyslíte, že nastoupíte vojenskou službu, ten den budete propuštěn.‘ Já jsem tam ale byl těch pět let až do konce.“

Věznice se však vlivem amnestií v letech 1960 a 1962 změnila. Většinu osazenstva již netvořili političtí vězni, ale „vlčáci“ – kriminálníci. Neumann byl naštěstí přidělen do stejné konstrukční kanceláře, kde pracoval předtím. Po odpykání celého pětiletého trestu byl v listopadu 1967 definitivně propuštěn na svobodu.

Bratislavský elektromontážní závod, pro který pracoval v Leopoldově, ho zaměstnal v bratislavském ústředí. Odtud Neumann dojížděl do Prahy za svědky Jehovovými. Při jedné návštěvě Prahy ho Skohoutil seznámil s budoucí manželkou. Po roce a půl v Bratislavě se tak Neumann přestěhoval do Prahy.  Podobně jako mnoho dalších propuštěných muklů, našel práci u Pražské stavební obnovy, která předělávala napětí ze 110 na 120. Později se stal údržbářem v obchodním domě Cíl, kde setrval až do roku 1990, kdy odešel do důchodu. Záhy po svém propuštění se aktivně zapojil do činnosti svědků Jehovových. Od počátku 70. let vedl skupinu věřících, podílel se na ilegálním šíření tiskovin a dalších aktivitách. V současné době žije s manželkou v Praze