The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Neumannová (* 1935)

• narodila se 2. dubna 1935 v Berehově na Podkarpatské Rusi

• dědeček Josef Tichý byl legionář na východní frontě

• v době okupace žila v Hodoníně, kde 20. listopadu 1944 zažila bombardování

• matka Marie Svobodová byla aktivní v protinacistickém odboji a zatčena gestapem

• otec Alois Svoboda byl vězněn gestapem kvůli protiněmecké činnosti probíhající v tabákové továrně

• po osvobození se rodina přestěhovala do Strážnice

• kvůli špatnému kádrovému posudku nesměla studovat gymnázium

• vystudovala obchodní školu a celý život pracovala jako účetní

• její manžel Leo Neumann byl odborník v oboru jaderných paliv a radiochemie

• v době natáčení v roce 2024 žila v Praze

Marie Svobodová jezdila jako spojka domácího odboje z Hodonína do Vídně a přivážela odtud protifašistické letáky a zprávy zašifrované na cigaretových papírcích. „Povahově byla po svém tátovi, ruském legionáři. Nevařila a nezdržovala se doma,“ vzpomíná na ni její dcera Marie Neumannová. To, co jako osmiletá považovala za vzrušující výlet do vídeňského Prátru, byla ve skutečnosti život ohrožující akce. Nezmohlo nic babiččino lamentování a tatínkovy výhružky, že se s maminkou rozvede. Neohroženou sokolku v protiněmecké činnosti totiž nezastavil ani výslech na gestapu.

 

Dědeček šel jako vysloužilý legionář na Podkarpatskou Rus

Marie Neumannová, rodným příjmením Svobodová, se narodila 2. dubna 1935 v Berehově na Podkarpatské Rusi. Její rodiče, Alois a Marie Svobodovi, se poznali v místní Sokolské jednotě, ačkoli oba dva pocházeli z Moravy. Dědeček z matčiny strany, Josef Tichý, byl ze sedlácké rodiny. Vzepřel se matce a nechal se vydědit pro lásku k chudé Filoméně Pohankové, která sloužila u nich v Břuchotíně na statku. Svatba se nakonec nekonala, Josef Tichý narukoval na východní frontu, v roce 1917 padnul u Berestečka do zajetí a vstoupil do Československých legií. Než se z Vladivostoku dostal parníkem Transylvania do Terstu a odtud zpátky domů, psal se rok 1920 a jeho v Penčičkách u Přerova čekala šestiletá dcera Marie. Až do páté třídy ji nechal na Moravě a se ženou odjel do Berehova, kde dostal jako „trafiku“ pozemek na stavbu domu a místo berního úředníka. 

Maminka Marie Neumannové sice odjela na Podkarpatskou Rus až v jedenácti letech, ale zaplula tam jak ryba do vody. Na rusínském gymnáziu měla výuku v azbuce, díky kamarádce se zase naučila maďarsky. „Berehovo bylo prý tehdy malé městečko. Žili tam hlavně Maďaři a Židé. Tak se tam maminka naučila ty řeči. A hlavně tam byl ten Sokol,“ vypráví pamětnice. Byly to právě sokolské ideály, které společně s tvrdošíjnou povahou zděděnou po otci legionáři formovaly její matku a později ji za války dovedly až k riskantnímu zapojení se do odboje. Její neústupnost se ale projevila například už tehdy, když se těhotná účastnila přespolního běhu a porodila Mariina bratra Miroslava o dva měsíce dřív. Od manžela si nenechala nic vymluvit, ani dříve, ani později. 

 

Osud rodiny řídila tabáková režie

Otec pamětnice Alois Svoboda pocházel z chudých poměrů. Z rodné Strážnice odešel po maturitě kvůli nedostatku pracovních míst na Slovensko, kde v Rimavské Sobotě nastoupil do úřadu pro nákup tabáku. Tento krok mu zajistil dostatek cigaret, což se hodilo zejména později za přídělového systému v protektorátu, a také ho dovedl až na Podkarpatskou Rus. Československá tabáková režie ho totiž zanedlouho přeložila právě do Berehova, kde se v místním Sokole seznámil s Marií Tichou a v roce 1933 si ji vzal. Přeložení do Nového Jičína přišlo v roce 1936 rodině se dvěma dětmi vhod, protože na obzoru se již rýsovala temná mračna blížící se fašistické hrozby. 

„Už tam byli samí Maďaři, hrnuli se do Berehova a dál,“ vypráví Marie Neumannová. Babička s dědečkem tam zůstali až do definitivního záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem, který proběhl na základě první vídeňské arbitráže v listopadu 1938. „Maminka je lákala na Moravu, aby šli za nimi. Ona se nerada učila vařit, nebo se spíš nenaučila, tak aby někdo vařil tatínkovi. Ale vrátili se až na nátlak Maďarů.“ Domek se jim podařilo pronajmout nějakému Maďarovi, celou válku jim chodil nájem do banky, ale potom samozřejmě o všechno přišli.

Svobodovi se v Sudetech dlouho neohřáli a po jejich záboru v roce 1938 skončili v Hodoníně. Otec zde nastoupil přímo do místní slavné tabákové továrny, které se neřeklo jinak než „tabačka“, a pamětnice zde prožila svá dětská léta. „Žila jsem tam do desíti. To bylo moje dětství, Hodonín,“ říká s úsměvem, ačkoli ne všechny její vzpomínky jsou úsměvné. Válka je totiž válka. 

 

Hitlerjugend mě střelili přímo před domem

V Hodoníně dostal tatínek služební byt blízko nádraží, hned naproti vilkám, které si Němci zabrali pro Hitlerjugend. Z oken, kde babička schválně pěstovala hodně zeleně, na ně dobře viděli. „Cvičili na chodníku, taky vycházeli z brány a pochodovali. Ti první do patnácti let měli bílý podkolenky. A samozřejmě vždycky bubnovali. A jak šli, tak za nimi potom pochodovali všelijací malí kluci. Do patnácti let nosili dřevěné kudly, ti větší mohli už střílet,“ vzpomíná Marie Neumannová, která se o jejich střeleckých dovednostech přesvědčila na vlastní kůži.

„V Hodoníně byly trávníky, o kterých dali Němci příkaz, že tam nikdo nesmí vstoupit, zvláště ne česká stopa. Krásně před těmi činžáky. No a my jsme si děcka hráli a míč nám tam padnul. Byl to náš míč, báli jsme se, ale já jsem ho nakonec vzala. A ani nevím, jak se to stalo – vzala jsem míč, slyšeli jsme ránu a tekla mi krev. Někdo mě střelil do nohy. Byl to chlapec z Hitlerjugend, nevím který. Tady jsem měla díru, mimo kost a mimo žíly. Šla jsem domů, že mi teče krev, já to necítila, jen tam byla malinká kulka.“ Ačkoli si jako malá odnesla na Hitlerovy chlapce takovouto památku, s kamarádkami se jich nebály, spíše naopak: „Je fakt, že jsme se těm klukům posmívaly. Německy, hlavně: ‚Du bist Esel,‘ a pak ještě český slova škaredý,“ směje se pamětnice. Za některé naschvály se prý ale dodnes stydí: „Když jsme viděly, že nějaká Němka šla do obchodu a tam mluvila německy a nakupovala, a viděly jsme, že si nechala venku kočárek s dítětem, tak jsme opatrně ten kočárek vzaly a odvezly ho do parku.“ 

 

Maminka měla dobrý nohy a věděla, jak se dostat na Slovensko

Důvod, proč maminka nebyla tak často doma, se malá Marie dozvěděla až po skončení války. Marie Svobodová, neohrožená sokolka a dcera legionáře, totiž vstoupila do protiněmeckého odboje. Na jméno konkrétní skupiny si její dcera již nevzpomíná, ale určitě šlo o partyzánskou jednotku Blaničtí rytíři – Bílé Karpaty. Fungovala jako spojka, přecházela hranice Protektorátu a zásobovala je fasovaným tabákem a cigaretami: „Partyzáni v Karpatech se nestarali o maso a chleba, to sehnali ve vesnici. Oni chtěli cigarety, to je prý nějak živilo. Nebo jim vyměnila cigarety za hrnec sádla a to jim tam donesla. Ona byla sokolka, dobrý nohy měla, běžela. Hlavně věděla, jak se tam dostat. Protože dostat se z Moravy na Slovensko byl velký kumšt.“ 

I doma v Hodoníně ale Svobodovi pomáhali. „Žebráci se u nás měli dobře. Každý čtvrtek k nám chodili, já nosila na parapet teplý jídlo. Polívku, všechno,“ vzpomíná Marie Neumannová. „Tatínek zase dával cigarety kamarádům, kteří nebyli z tabákové továrny. Ten rozdával a půjčoval na věčný splátky, jak se říká, nikdy to nedostal zpět.“ Měl dobré srdce a také na to málem doplatil.

 

Tatínek byl tři měsíce zavřený na gestapu

Alois Svoboda se v tabačce vypracoval na vyššího úředníka, který již vedl celé oddělení. Proto se také svezlo na jeho hlavu, když v balíkách odesílaných na pobočku v Kutné Hoře gestapo našlo kromě tabáku i zbraně a granáty. 2. září 1943 tatínka zatkli a odvezli na vyšetřovnu do Uherského Hradiště. „On o tom věděl, ale do těch velkých pytlů to balili jeho dělníci. Nic mu nemohli prokázat, ale byl tam dlouho. Maminka mu tam tajně přinesla jídlo, bála se, aby ne, protože on byl hodně hubenej,“ vzpomíná pamětnice. 

Gestapo si otce v Uherském Hradišti nakonec nechalo až do prosince 1943, později byl totálně nasazen do Kuklen u Hradce Králové. Matka se mezitím s vervou zapojila do nové činnosti v rámci protiněmeckého odboje, takže sourozenci Svobodovi byli stále více v péči babičky a dědečka. 

 

Tašku s letáky pronesl německý oficír

V listopadu 1943 se Marie Svobodová seznámila s jakýmsi Pištělákem, který ji naverboval jako spojku a kurýra do Vídně. Často tam jezdila za tetou, odteď se k tomu ale přidaly ještě návštěvy u Fialových. „To byla česká rodina, která pracovala pro odboj. Dostávala od nich letáky, které převážela v aktovce. Tisklo se to tam, tady nějak nebyly tiskárny,“ vysvětluje pamětnice. Matka z Vídně také vozila zprávy napsané neviditelným inkoustem na cigaretových papírcích. „Říkala, že je měla za tužkou nebo v peru. V případě nouze, kdyby byl zatčená, se to dalo dát do pusy a spolknout.“ Do činnosti byl zapojený i zaměstnanec dráhy, František Langer, který zprávy pašoval zase v kapesních hodinkách.

S matkou nejprve jezdil syn Mirek, ale když si začal dávat dvě a dvě dohromady, začala s sebou Marie Svobodová na riskantní výpravy brát osmiletou Marušku. Pamětnice nic netušila o nebezpečí a užívala si návštěvy vídeňského Prátru, Schönbrunnu i zoologické zahrady. „Takhle tam s maminkou sedíme u stolu, něco pijeme a najednou vidím, že se gorila utrhla chlapovi z řetězu a on ji tam honí mezi stromy,“ směje se teď pamětnice dětských vzpomínkám. Když se však zpětně po válce dozvěděla, jak to bylo doopravdy, do smíchu jí nebylo. Nervově se prý zhroutila a ještě dlouho trpěla zlozvykem okusovat si nehty. Matka totiž při zpátečních cestách s taškou plnou protiněmeckých letáků hrála naprosto chladnokrevně vabank.

„V kupé si vždycky vyhledala nějakého oficíra, fešáka. Jezdilo jich tam poměrně dost. Aby převezla nějakou tu tašku, sedla si prostě do toho kupé a dělala, aby on se jí na něco zeptal. Tak se potom dali do hovoru, ona uměla perfektně německy, protože jezdívala do Vídně za tou svojí tetou, babiččinou sestrou. Potom mě za ruku, nějakou tu kabelku, a galán vzal tašku. Oni totiž nebyli prohlížený, prostě takhle prošli. No a tam se rozešli a bylo to.“ Jindy zase maminka ve vlaku ustlala dcerce přímo na pašované tašce. „Prý ať klidně spím. Bylo to na nějaké tašce, ještě to bylo přikryté kabátem. A bylo to tvrdé, tak tam asi byly granáty,“ domnívá se pamětnice, kterou takto matka vozila, dokud jí manžel nepohrozil rozvodem. I babička se moc zlobila a prohlašovala, že dceru vyžene a zůstane jen se zetěm. S cestami do Vídně však byl konec tak jako tak, protože neušly pozornosti gestapa.

Marii Svobodovou udali na nádraží v Hodoníně, takto o tom píše ve svých zápiscích: „V Břeclavi mě zadrželi gestapáci. Ihned mě jeden z nich odvedl do jejich kanceláře k výslechu a nechal mě jejich ženou prohlédnout. Nic u mě nenašli. I Frantu Langera vzali. Řekl jim, že mě nezná, a já jsem tvrdila to samé. Jeho pustili, ale mě odvedli na gestapo v Břeclavi. Tam mě zavřeli na samotku. Druhý den ráno mě znovu vyslýchali. Vzali mi propustku a těch pár marek s poznámkami, abych už nikdy nejela přes hranice do Vídně. Udal mě pan Soukup, bývalý pokladník dráhy v Hodoníně.“ Když začala po městě „jen“ roznášet protiněmecké letáky, rodina si oddechla. Byl to však jen klid před bouří, protože město čekal tragický letecký nálet. 

 

Při bombardování jsme se modlili česky, Němci německy

20. listopadu 1944 letěly přes jižní Moravu americké bombardéry na slezskou rafinerii Blechhammer, kvůli nepříznivému počasí si však některé z nich vybraly náhradní cíle, mezi nimi i hodonínské vlakové nádraží. „Bylo jedenáct hodin třicet minut, tak jsme se holky už rozešly a šla jsem domů. Snědla jsem polívku a babička mi dala kynuté knedlíky, které jsem měla strašně ráda. A najednou zaduněla okna a z ulice do prvního patra vlítly do pokoje cihly. Ten tlak je vynesl nahoru,“ vzpomíná na tu hrůzu Marie Neumannová.

Bombardování začalo ve 12:21 a trvalo sedm minut. Pamětnice se s babičkou běžely schovat do sklepa na uhlí, kde se postupně sešli všichni obyvatelé domu. „Na jedné straně jsme byli Češi, na druhé Němci. My jsme se modlili česky, oni německy.“ V okolí nádraží dopadlo přes čtyři sta padesát bomb, z toho asi sto bomb bylo časovaných a vybuchovaly postupně. Celá severní část města byla zničená.

Bratra Mirka, který byl zrovna venku, tlaková vlna odhodila stranou. „Měl oba dva bubínky prasklý a špinavý byl, no, jako když vyleze kominík, ale byli jsme šťastní, že jsme, já, babička a můj bratr.“ Pomohl jim dostat se ze sklepa a do zničeného bytu zašel pro doklady a cennosti. „Šli jsme na druhý konec Hodonína a tam nás nějaká hodná paní vzala, že se můžeme vyspat.“ Ulice prý byly plné jam a mrtvých koní, bomby bouchaly až do noci. „Potom jsem se dozvěděla, že tatínek nás hledal a nenašel. A stařečci ze Strážnice, to je asi dvacet pět kilometrů, jak slyšeli to bombardování, tak nám šli naproti s lopatami, kdybychom byli zasypaní.“ Později se již celá rodina sešla a otec odvedl obě děti pěšky do Strážnice, věci naložené na kole. U stařečků, jak se říkalo prarodičům z otcovy strany, se pak pamětnice dočkala konce války. 

 

Ve Strážnici ustupující Němci zmasakrovali civilisty

Když se blížila bojová linie ke Strážnici, utíkali se schovat k tetě do ovocného sadu: „Všechno dunělo a já s babičkou a mým bratrem jsme šli na druhý konec Strážnice. Na poslední chvíli, kdy to tam všechno lítalo, do štěpnice padaly bomby a střely. Vím, že babička zakopla a spadla, já běžela napřed. A v tom sklepě na brambory jsme přečkali, než osvobození přešlo.“ 

Jen stařeček zůstal v domku v Bzenecké ulici a stal se přímým svědkem hromadné vraždy civilního obyvatelstva, ke které došlo v pivovarském dvoře. Ustupující Němci tehdy jako odvetu za smrt jednoho ze svých vojáků nechali nastoupit všechny muže z okolních domů. „Bylo zastřeleno několik lidí a tři nebo čtyři domy byly vypáleny. Ženy i s dětmi musely přihlížet. Byl tam i patnáctiletý, někdo ho chtěl vyměnit za sebe, že si tam půjde stoupnout. Ale bohužel padnul i ten patnáctiletý.“ Stařeček byl mezi těmi, kdo museli kopat hrob. 

V Hodoníně se mezitím rodiče ubytovali u Kopečkových, kteří byli také zapojeni do domácího odboje. Po nocích společně roznášeli protiněmecké letáky, a když došlo na boje uvnitř města, všichni se sešli v jednom sklepě – Svobodovi, Kopečkovi, Pištělák i Langer. Dokonce se jim podařilo přerušit drátové spojení, které Němci využívali, a urychlili tak osvobození Hodonína. Pak se už jen vítala Rudá armáda a Marie Svobodová se svou znalostí rusínštiny a ukrajinštiny tlumočila.

 

Následuje zpustlá společnost

Po válce se Alois Svoboda jako nově jmenovaný ředitel úřadu nákupu tábáku usadil na strážnickém zámku, který tabačka využívala. Při posledních demokratických volbách v roce 1946 nosil každý člen rodiny v klopě jinak barevný karafiát: „Takže maminka komunistka, tatínek sociální demokrat, babička lidovec a dědeček legionář národní socialista,“ vzpomíná Marie Neumannová. Do KSČ vstoupila maminka už za války zřejmě pod vlivem Františka Langera. Když však přišel únor 1948, něco prý špatně řekla a ze strany ji vyhodili. Brzy pak na ni přišlo další udání, tentokrát z pošty, které se podle pamětnice týkalo tajemného psaní: „Mamince přišel na zámek pohled: ‚Srdečný pozdrav ze Vsetína, ze sjezdu SBS. Následuje zpustlá společnost.‘ Tři křížky a ještě jednou tři křížky,“ čte Marie Neumannová a vzpomíná na dramatickou scénu, která se u nich doma na základě tohoto pohledu odehrála.

„Přišla jsem ze školy domů, tam babička sama a na stole dva talíře. Ona nám vařila, pro mě a pro bratra. A v kuchyni u umyvadla stojí člověk, kterého jsem znala, a byl v želízkách. Babička chudák celá červená. A byli tam mužský, kožený kabáty a klobouky na hlavě. No prostě mi připadalo, jako by to byli Němci. Polekala jsem se a začala jsem se z toho třást. Pak jsem se dozvěděla, že to byli estébáci. Někteří šli do ložnice a obýváku, všechno tam přeházeli. U postele v ložnici uviděli vyznamenání, kde měla maminka svoje jméno. Bylo to krásné, červeně a zeleně nazdobené. A napsáno ‚Blaničtí rytíři‘. Hodili to na zem, rozšlapali sklo a papír vyndali. Babička pořád topila v kamnech, ať prý to otevře, a spálili to tam. A pořád čekali: ‚Kdo je ten druhý?‘“ Když dorazil už jen bratr, odvedli zatčeného, v kterém pamětnice poznala odbojáře, který u nich několikrát za války přespával – Františka Langera. 

„Když přišla maminka a Mirek s tatínkem se ptali, dozvěděli se, že to byl on. On pak dal vědět z Vídně, že za toto nebojoval.“ Dopadlo to s ním ale dobře. „Přivezli ho autem až na hranice. Kopli ho a: ‚Běž a už tě tu nikdy nechceme vidět‘. V tom StB byl prý taky bývalý partyzán. Takhle ho zradili, ale naštěstí mu nic neudělali. Od té doby napsal už jenom jednou, babičce poslal poděkování a balíček, že je všechny takhle živila. Prý tam bylo nějaké zlato, ale to na poště vybrakovali. A to byl teda konec pána, který se jmenoval Langer.“ 

 

Nevzali mě na gymnázium

50. léta s sebou přinesla konec otcovy slibné kariéry a zmaření Mariiných nadějí na studium. „Moje kamarádky, co na té Jižní Moravě ještě nosily kroje a culíky, jakoby jim někdo přikázal: ‚Městsky se oblíknout, žádný dojení krav, to se bude dělat strojově. Vy budete studovat!‘ Takže se dostaly i s trojkama na naše gymnázium. A já měla vyznamenání, hlásila jsem se, ale škrtali. Tatínek byl sociální demokrat, nebyl komunista. Já nebyla svazačka, ani pionýry jsem nevedla. Tak špatný posudek, že mě nikam nevzali,“ vzpomíná s hořkostí. Nakonec alespoň absolvovala dvě třídy obchodní školy a udělala si státní zkoušku z těsnopisu. 

Umístěnku sice dostala do hodonínských naftových závodů, podařilo se jí však získat místo sekretářky nového ředitele, který ve funkci nahradil jejího otce. Soudruh Hof byl klasickým dělnickým kádrem a své práci nerozuměl ani za mák. „Já mu vždycky říkala pane Hof, kdežto ostatní mu museli říkat soudruhu. A já vždycky pane Hof, protože mi sesadil tatínka. A tatínek za něj ještě pracoval.“ Dlouho tam však nevydržela, už v sedmnácti letech odešla do Brna, kde se seznámila se svým budoucím manželem, Leo Neumannem. 

 

Že nebyl ve straně, nedostal manžel profesuru ani byt

Leo Neumann se narodil v roce 1930, přežil holokaust, v Brně vystudoval Vojenskou technickou akademii a hned po svatbě v roce 1954 odjel do Prahy zakládat Katedru technologie jaderných paliv a radiochemie. Marie Neumannová zatím bydlela u tety v Brně a sama vychovávala dvě děti, protože manžel jako nestraník nejenže nemohl dostat profesuru, ale ani byt. 

„Třikrát odmítl vstoupit do strany. Vždycky byl návrh, že Neumann profesuru ne, ať vstoupí do strany. A bylo to,“ vzpomíná pamětnice, která se nakonec rozhodla k radikálnímu kroku, odjela do Prahy a šla přímo na rektorát: „Řekla jsem: ‚Víte, pane rektore, já jsem Neumannová a tři a půl roku čekám na manžela, který každý týden dojíždí domů. Už jsem s nervy v koncích, s dětmi a tak. Donutím manžela, aby dal výpověď, půjdeme do pohraničí, on bude jezdit traktorem a já budu dělat účetní nebo cokoliv.‘ A on rychle: ‚Ne, ne, manželovi nic neříkejte a já Vám slibuju, že do čtrnácti dnů dostanete byt.‘ No tak jsme dostali byt,“ směje se pamětnice. V Praze si večerně dodělala maturitu a pak celý život pracovala jako účetní. „Mě nikdo nedonutil říct soudruhu. Prostě paní učitelko, pane řediteli, pane rektore. Žádný soudruh,“ dodává na závěr Marie Neumannová, která po své mamince odbojářce a dědečkovi legionáři zdědila velkou část jejich nezlomného ducha.