The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Neuwirth (* 1946)

• narozen 21. května 1946 v Ostravě

• v letech 1960–1964 studoval na střední všeobecně vzdělávací škole v Porubě

• nedokončil studia medicíny v Olomouci

• během základní vojenské služby ve Slaném zažil v srpnu roku 1968 vpád vojsk Varšavské smlouvy

• vystudoval pedagogickou fakultu v Ostravě

• celý život pracoval jako učitel na ZŠ v Bolaticích

„Můj tatínek tam pracoval 38 let, tak jsem se chtěl podívat, jak to na té šachtě vypadá,“ vzpomíná Josef Neuwirth na svou brigádu v dole Jindřich v Přívozu. Ještě předtím se stihl 21. května 1946 v Ostravě narodit, vychodil zde prvních šest tříd základní školy, poslední dvě třídy a gymnázium, tehdy zvané střední všeobecně vzdělávací škola, absolvoval v Porubě a rok se neúspěšně snažil o studium medicíny v Olomouci. Po roční brigádě v dole ho čekal povolávací rozkaz.

Na vojnu Josef nastoupil v říjnu 1966 a sloužil ve Slaném, v útvaru protiletadlových děl jako zaměřovač. Tento útvar byl pověřen vzdušnou ochranou Prahy a jednalo se o bojovou jednotku, ocitl se proto v centru zájmu okupačních “spřátelených” armád, které 21. srpna spěchaly do Československa hasit údajnou kontrarevoluci.

Děla mířila přímo na naše kasárna

„Ráno před rozedněním jsme objevili, že před kasárnami stojí čtyři ruská samohybná děla.“ Na kasárnách se zrovna dělala nová fasáda a kolem celé budovy stálo lešení. „Vojáci z celých kasáren seděli na lešení a pozorovali, co se venku děje.“ Za kasárnami vedla silnice na Karlovy Vary a podél silnice byla pole s kukuřicí. „Zjistili jsme, že v té kukuřici je zaparkováno asi 40 tanků a děla měly namířená přímo na naše kasárna.“

Josef měl obavy, aby nedošlo k nějakým bojům, situace ve Slaném se ale nevyhrotila. „Velitel baterie nám nařídil, abychom připravili 30 samopalů, napáskovali ke každému čtyři zásobníky ostrého střeliva a dali to pod postel. To bylo jediné, co vypadalo jako nějaká bojová příprava.“ Sověti měli dobré informace, netušili ale o nově zbudovaném palpostu nedaleko kasáren, kde bylo umístěno velké množství dělostřelecké techniky.

Jestli tam někoho najdu, tak ho zastřelím

Velení posádky se dohodlo se Sověty na přesunu techniky z palpostu do kasáren. Nákladním autům velel toho dne zrovna Josef. K nižším důstojníkům se ale zpráva nedostala a okupanti začali panikařit. Na základě informací z provizorní pozorovatelny na nedaleké vodárenské věži vyrazilo k palpostu několik tanků, jeden z nich prorazil plot. „Z toho tanku vyskočil takový mladý poručík, pistoli v ruce, a samopalčík, který zůstal sedět na tom tanku. Poručík přiběhl ke mně, viděl, že mám nějakou zlatou hvězdu na nárameníku, tak si myslel, že tomu velím. Ptal se mě, co tam děláme, proč tam jsme. Uměl jsem ještě rusky, protože jsem měl pár let po maturitě. Nařídil mi, abych všechny vojáky, které tam mám, nahnal k plotu do kouta. Tak jsem jim nařídil, aby šli k tomu plotu. Ten ruský poručík se mě ptal, jestli jsou ti vojáci všichni. Rychle jsem je ještě přepočítal a říkám: ‚Jsou.‘ On říká: ‚Přesvědčíme se. Obejdeme ty zemljanky, a jestli tam někoho najdu, tak ho zastřelím.‘“

U Slaného utrpěli Sověti i jednu ztrátu na vojenské technice. Došlo k ní při nájezdu tanků k palpostu. Okupanti netušili, že je na místě vykopaná i malorážková střelnice. Okop, asi šest metrů široký a deset metrů dlouhý, zafungoval jako protitanková překážka a první z tanků už před ní nestačil zastavit. „Převrátil se a hlavní se zapíchl do země a to tak mohutně, že si zarazil tu hlaveň do věže a zůstal tam tak zapíchnutý deset dní. Ani pomocí dalších tří tanků ho dlouho nedokázali vytáhnout.“

Jak ve Slaném došla sůl

Během srpnové okupace měly některé továrny a podniky problémy se zásobováním. Do potíží se dostala i místní pekárna, která zásobovala pečivem celé široké okolí. Došla jí totiž sůl. „Požádali naši posádku, abychom poslali jedno nákladní auto do Olomouce, kde jsou dodnes solivary. Shodou okolností to zas padlo na mě. Dostal jsem řidiče, jednoho vojáka a starou stojedenáctku Tatru, dali nám peníze a poslali nás pro tu sůl.“

Drobné záškodničení Čechů a Slováků spočívalo i v sundávání a obracení cedulí a směrových ukazatelů. Ostravský rodák tušil, že nemá hledat Olomouc na západ od Slaného, ale přesto se musel ptát mnohokrát na cestu. „Ikskrát jsme museli zastavit na křižovatkách a ptát se Čechů, kam se jede na Olomouc. A oni se nás důrazně ptali: ‚A jste opravdu čeští vojáci?‘ Kdyby to byli Sověti, tak jim neřeknou nic.“

Okupační samohybná děla zůstala zaparkovaná před kasárnami asi 14 dní. Dovnitř okupanty nikdo nepustil. „Jediný ruský voják nebyl v kasárnách. Až jednou přijeli nějací vyšší důstojníci, tak byli vpuštěni, měli tam nějaký pohovor s našimi.“ Jídlem se okupanti zásobovali sami, potřebovali ale vodu. Domluvili se s československým velením, aby jim přes celé nádvoří natáhli od hydrantu hadici s vodou.

„Velitel útvaru řekl: ‚Já to musím udělat, ale neručím za to, že ta hadice vydrží do rána.‘ Ráno jsme vstali a ta hadice byla rozřezaná na deseti místech.“ Po pár dnech se situace začala uvolňovat. Vojáci měli opět povolené vycházky, do města, do hospody na pivo. „Akorát jsme viděli, že tanky v té kukuřici pořád ještě stojí. Ale jinak už se nic moc extra nestalo.“

Z havířské rodiny jsme udělali učitelskou

Ještě během základní vojenské služby Josef složil zkoušky na pedagogickou fakultu a úspěšně ji vystudoval. Po škole se oženil a spolu s manželkou, rovněž učitelkou, se přestěhovali do Bolatic, kde začali učit na základní škole. Jeho aprobací byl přírodopis a pěstitelství, ale na venkovské škole musel často učit i jiné předměty. „Kromě ruského jazyka, hudební výchovy a chemie jsem učil téměř všechno.“ Ve své rodině nebyl zdaleka jediným pedagogem. „Moje dvě dcery také učí, manželka je taky učitelka. Švagrová je učitelka, švagr je učitel, jedna neteř je učitelka. Z havířské rodiny jsme udělali učitelskou.“

V roce 2008 odešel pamětník do důchodu a kromě péče o chatu a zahradu ve Frenštátě se zabývá svým největším koníčkem, vyřezáváním ze dřeva. Vytváří různé sošky, prstýnky, přívěsky, vařečky, misky. „Moje koníčky visí tady na stěně,“ ukazoval doma výstavku svých výtvorů mladým reportérům, kteří pamětníka natočili v rámci projektu Příběhy našich sousedů.